ECLI:CZ:US:2019:1.US.3578.18.2
sp. zn. I. ÚS 3578/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Z., zastoupené JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem se sídlem Malá 967, Horoměřice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 5. 2017, č. j. 8 T 46/2016-3553, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2017, č. j. 8 To 372/2017-3796, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, č. j. 6 Tdo 993/2018-68, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 11. 2018, k níž stěžovatelka zaslala řadu vlastnoručních vyjádření, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v návětí uvedených rozhodnutí obecných soudů pro blíže nespecifikovaná porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky. Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelka má patrně za to, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily její právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatelka označila svou ústavní stížnost za směřující toliko proti v návětí napadenému usnesení Nejvyššího soudu, materiálně však její argumentace směřuje i proti v návětí konkretizovaným rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu. Ústavní soud tak v souladu s §41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu posoudil ústavní stížnost jako směřující i proti těmto rozhodnutím.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Stěžovatelka byla napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen: "nalézací soud") při zrušení výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 1 T 28/2013 a všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující (z důvodu uložení společného trestu) uznána vinnou z několika desítek skutků právně kvalifikovaných jako vícečinný souběh pokračujícího přečinu podvodu dle §209 odst. 1, 2 a ve dvou případech i 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), úvěrového podvodu dle §211 odst. 1, 3 a ve dvou případech i 4 trestního zákoníku) a poškození cizích práv dle §181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaných a dílem ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatelka byla za tyto činy odsouzena dle §211 odst. 4 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody dle §43 odst. 1 trestního zákoníku v délce trvání čtyř let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou.
4. Skutky kladené stěžovatelce za vinu spočívaly, zjednodušeně řečeno, v tom, že stěžovatelka měla částečně pod totožnostmi cizích osob bez jejich vědomí, částečně pod totožnostmi osob smyšlených žádat různé poskytovatele finančních služeb o zápůjčky či úvěry, přičemž v těchto žádostech uváděla nepravdivé údaje nejen o totožnosti žadatelky, ale i o svých majetkových poměrech, a to v některých případech přesto, že byla v posledních třech letech za trestný čin podvodu odsouzena nebo potrestána. Celková škoda, kterou stěžovatelka měla způsobit či k níž směřovala u těch dílčích útoků, které zůstaly ve stadiu pokusu, měla činit několik set tisíc korun.
5. Proti napadenému rozsudku nalézacího soudu se odvolala stěžovatelka a státní zástupce. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadený rozsudek zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatelku z předmětné trestné činnosti uznal vinnou, jinak však posoudil jednotlivé skutky z toho pohledu, zda šlo o dílčí útoky pokračujícího trestného činu, nebo o samostatné trestné činy. Z hlediska stěžovatelčiny argumentace v ústavní stížnosti však tato změna neměla žádný význam. Odvolací soud stěžovatelku odsoudil k trestu odnětí svobody v délce trvání třiceti měsíců.
6. Stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, jež Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl.
III. Argumentace stěžovatelky a vyjádření ostatních účastníků řízení
7. Stěžovatelka napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká 1) podjatost policejního orgánu; 2) duplicitu stíhání za některé skutky; 3) závažné pochybení při dokazování; 4) provedení hlavního líčení v nepřítomnosti stěžovatelky; 5) nesprávné rozhodnutí o dovolání. Podstatu stěžovatelčiných námitek lze rozvinout takto:
8. Ad 1) stěžovatelka uvádí, že za policejní orgán v přípravném řízení vystupovala policistka, která byla v přátelském poměru k osobám, které ve věci vystupovaly jako svědci, včetně osoby, kterou stěžovatelka dále ve stížnosti označuje za "faktického pachatele", jejíž dcera má švagra na stejném oddělení Skupiny kriminální policie a vyšetřování, že jimi policistka byla ovlivněna atd. Stěžovatelka dle svých slov na tyto skutečnosti upozorňovala dozorujícího státního zástupce, a opětovně podávala stížnosti na postup a průtahy v řízení, přesto zůstaly tyto stížnosti bez povšimnutí. Policejní orgán ani státní zástupce pak neprověřovali obhajobu stěžovatelky, čímž porušili její právo na obhajobu.
9. Ad 2) stěžovatelka tvrdí, že byla stíhána zčásti i za skutky, pro které byla již v minulosti odsouzena Obvodním soudem pro Prahu 7, konkrétně mělo jít o skutky pod bodem I. 1 - 9 obžaloby a napadeného rozsudku nalézacího soudu.
10. Ad 3) stěžovatelka namítá, že závěr o její vině je důkazně založen zejména na výpovědích svědků, kteří jsou v příbuzenském poměru k "faktické pachatelce", a svědka, který by jinak vypovídal sám proti sobě, neboť se podílel na podvodech. Stěžovatelka navrhla k důkazu znalecké zkoumání pravosti podpisu na smlouvách, jakož i flash disk s kopiemi listinných důkazů, který nalézací soud odmítl otevřít, neboť mu to administrátor nedoporučil. Stěžovatelka obsah tohoto flash disku sama vytiskla a předložila odvolacímu soudu, ale podle svých slov: "naprosto však marně".
11. Ad 4) stěžovatelka napadá postup nalézacího soudu, který jí neumožnil účastnit se hlavního líčení, když stěžovatelka souhlasila s provedením hlavního líčení bez její přítomnosti "ze zcela zkreslených důvodů pod tlakem soudu".
12. Námitku ad 5) stěžovatelka nijak blíže nekonkretizovala.
13. Stěžovatelka zaslala Ústavnímu soudu rovněž vlastnoruční podání. Jelikož povinnost být v řízení před Ústavním soudem zastoupen či zastoupena advokátem dle §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu platí po celou dobu tohoto řízení, Ústavní soud se toliko seznámil s obsahem těchto podání, aby zjistil, zda neobsahují informace, které by si žádaly kvalifikované doplnění ústavní stížnosti právním zástupcem stěžovatelky. Jelikož tomu tak nebylo, nepovažoval Ústavní soud za nutné stěžovatelčina právního zástupce vyzývat k doplnění ústavní stížnosti a rozhodl bez zvláštního přihlédnutí k těmto podáním.
14. Ústavní soud si vyžádal vyjádření ostatních účastníků a vedlejších účastníků řízení a rovněž spisový materiál.
15. Nalézací soud svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužil a toliko zaslal Ústavnímu soudu k jeho žádosti soudní spis s tím, že deklaroval svou připravenost zaslat i obsáhlý vyšetřovací spis, bylo-li by toho třeba. Ústavní soud ze zaslaného spisu ověřil průběh řízení před obecnými soudy a dospěl k závěru, že prostudování vyšetřovacího spisu nebude pro jeho rozhodnutí potřebné.
16. Státní zástupce činný při Obvodním státním zastupitelství pro Prahu 1 (dále jen "státní zástupce") se vyjádřil v tom smyslu, že ústavní stížnost je pouze opakováním obhajoby stěžovatelky, která byla již obecnými soudy vypořádána. Ve vztahu k vadám přípravného řízení pak státní zástupce uvedl, že s námitkou podjatosti se vypořádal policejní orgán usneseními ze dne 16. 3. 2015, č. j. KRPA-57237-284/TČ-2013-001191-1-DU, a ze dne 23. 12. 2015, č. j. KRPA-57237-483/TČ-2013-001191-1-DU. Rovněž doplnil, že obhajoba stěžovatelky byla průběžně v přípravném řízení prověřována a podklady, které předložila, byly vyhodnocovány, nicméně tato obhajoba byla vyvrácena, a proto byla podána obžaloba. Trestní oznámení stěžovatelky na jednu ze svědkyň bylo řádně prověřováno a stejně tak se státní zástupce zabýval žádostí o přezkum postupu policejního orgánu ze dne 21. 10. 2015, a to 18. 12. 2015 poté, co stěžovatelka doručila původní žádost opatřenou vlastnoručním podpisem. Rovněž námitka duplicitního trestního stíhání je nedůvodná, neboť ji přiléhavě vyvrátil Nejvyšší soud ve svém napadeném rozhodnutí. Státní zástupce proto navrhl, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
17. Odvolací soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Mimo to poukázal na nesprávné datum narození stěžovatelky uvedené v ústavní stížnosti a informoval Ústavní soud, že stěžovatelka byla převedena z vazby do výkonu trestu odnětí svobody, přičemž do vazby byla vzata v jiném trestním řízení vedeném pro podezření ze spáchání přečinu úvěrového podvodu dle §211 odst. 1, 3 a 4 trestního zákoníku a přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny dle §348 odst. 1 alinea prvá trestního zákoníku.
18. Nejvyšší soud upozornil, že stěžovatelka neoznačila žádné své ústavně zaručené základní právo či svobodu, které měly být jeho napadeným rozhodnutím porušeny, přičemž ve vztahu k tomuto rozhodnutí stěžovatelka argumentuje pouze tím, že jeho závěr, že odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je vyčerpávající, ztrácí smysl vzhledem k její námitce podjatosti přípravného řízení a důkazům, které předložila. Nejvyšší soud vzhledem k tomu, zejména vzhledem k absenci bližší ústavněprávní argumentace, pouze ve stručnosti odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí a navrhl Ústavnímu soudu, aby ústavní stížnost odmítl, případně zamítl.
19. Ústavní soud zaslal stěžovatelce vyjádření ostatních účastníků řízení k replice, na což tato reagovala přípisem učiněným procesně řádně prostřednictvím svého právního zástupce ze dne 16. 1. 2019 tak, že práva repliky nevyužije.
20. Stěžovatelka rovněž s ústavní stížností podala návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, o němž Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. I. ÚS 3578/18 tak, že jej zamítl. Ačkoliv stěžovatelka se i po tomto usnesení svými vlastnoručními podáními obracela na Ústavní soud s návrhem na odklad vykonatelnosti ze stejných důvodů, jaké byly uvedeny již výše sub 13., se Ústavní soud pouze seznámil s jejich obsahem, a jelikož vzhledem k němu nedospěl k závěru, že by pro zachování jejích procesních práv bylo nutno stěžovatelku vyzvat k tomu, aby učinila kvalifikované podání prostřednictvím svého právního zástupce, upustil od takové výzvy a těmito procesně nikoliv řádně učiněnými podání se dále samostatně nezabýval.
IV. Posouzení Ústavním soudem
21. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen: "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
22. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
23. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízení jim předcházejících žádné deficity, které by zakládaly porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky. Ústavní soud k tomu podotýká, že ústavní stížnost přezkoumal toliko v mezích stěžovatelčiných námitek, neboť není povinen sua sponte vyhledávat další stěžovatelkou neuvedené skutečnosti, které by mohly svědčit o porušení jejích ústavně zaručených základních práv či svobod [srov. k tomu nález sp. zn. III. ÚS 1076/07 ze dne 21. 1. 2008 (N 14/48 SbNU 145)], přičemž po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, vyjádření k ní a dalších vyžádaných dokumentů seznal, že k opačnému postupu by ani neměl důvodu.
24. Jednotlivé námitky Ústavní soud vypořádává následovně:
25. Námitka 1) je nepřesvědčivá ve světle vyjádření státního zástupce. Stěžovatelka nevyužila příležitosti a nijak nereagovala na jeho tvrzení, že její námitka podjatosti vznesená vůči osobě vystupující v přípravném řízení jako policejní orgán se dočkala již v přípravném řízení řádné procesní odpovědi v podobě rozhodnutí o nepodjatosti této osoby. Stěžovatelka nenabídla Ústavnímu soudu žádnou další argumentaci, nepředeslala ani, zda proti tomuto rozhodnutí podala stížnost a jaký byl její osud, nijak nepolemizovala ani s obsahem rozhodnutí o podjatosti, tedy Ústavnímu soudu nevysvětlila, proč by tato rozhodnutí měla být vadná. To samé platí pro stěžovatelkou zmiňované stížnosti na průběh přípravného řízení, neboť ani ohledně nich nezmínila, proč jejich vyřízení, uvedené státním zástupcem, považovala za nedostatečné. Za těchto okolností Ústavní soud nemohl stěžovatelce ohledně této námitky dát za pravdu.
26. Námitku 2) stěžovatelka nijak argumentačně nepodložila. Toliko nadnesla, pro které skutky v jejím případě měla být porušena zásada ne bis in idem, slovem se však nezmínila o tom, proč by tomu tak mělo být. V této souvislosti je třeba zmínit i státním zástupcem odkazovanou pasáž napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, který v jeho bodech 42. až 52. velmi jednoznačně vyložil, proč o porušení zásady ne bis in idem nemohlo ve stěžovatelčině případě jít. Stěžovatelka se k tomuto právnímu názoru Nejvyššího soudu nijak nevyjádřila, neuvedla žádný důvod, proč by měl být nesprávný a toliko pouze ve zcela obecné rovině svou námitku zopakovala. Jelikož uvedená pasáž napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyvolává sama o sobě žádné pochybnosti o své správnosti, Ústavní soud na jejím základě při absenci bližší stěžovatelčiny ústavněprávní argumentace proti právnímu názoru Nejvyššího soudu napadené rozhodnutí zrušit nemůže.
27. V rozsahu námitky 3) stěžovatelčina argumentace směřuje toliko proti procesu dokazování a jeho výsledkům. Proti tomuto procesu však Ústavní soud zásadně zasahovat nesmí, neboť trestní řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů. Význam této zásady spočívá v tom, že zákon nepředepisuje soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)].
28. Tato zásada je projevem důvěry, jíž v demokratickém a právním státě veřejná moc svěřuje soudcům jakožto osobám zajišťujícím naplňování funkcí nezávislého soudnictví, a činí mírou důkazu vnitřní přesvědčení soudce. Pokud tak soud na základě před ním provedeného dokazování, nevybočiv při něm z mezí uvedených níže, nabyde vnitřní přesvědčení, že skutek, v němž je spatřován trestný čin a pro nějž byla podána obžaloba, se stal a že jej spáchal obžalovaný či obžalovaná, nemůže Ústavní soud toto jeho vnitřní přesvědčení zvrátit či překonat, a to ani tehdy, pokud by snad měl za to, že by stejným způsobem dospěl k odlišnému výsledku.
29. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní soulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
30. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
31. K žádné z těchto výjimek v nyní projednávané věci nedošlo. Hodnocení věrohodnosti svědků je úkolem obecných soudů a stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá toliko dalšího instančního přehodnocení, k němuž Ústavní soud nejen, že není povinen, ale především k němu není ani oprávněn. Stěžovatelčina argumentace pak částečně odpovídá toliko námitce tzv. opomenutých důkazů, neboť tato tvrdí, že se nalézací ani odvolací soud nevypořádaly s jí předloženými důkazními materiály, jež předala odvolacímu soudu na flash disku, a s dalšími návrhy na doplnění dokazování. Odvolací soud ovšem stěžovatelkou předložené důkazy provedl a na s. 41 svého napadeného rozhodnutí vysvětlil, proč tyto nebyly způsobilé na rozhodnutí o vině ničeho změnit. Další návrhy na doplnění dokazování odvolací soud zamítl jako nadbytečné, přičemž stěžovatelka se ani v okruhu této své námitky nijak blíže s odůvodněním odvolacího soudu nevypořádává, argumentačně mu neoponuje, toliko projevuje svoji nespokojenost s tím, že takto postupoval. Subjektivní nespokojenost s průběhem dokazování před obecnými soudy však sama o sobě není námitkou byť potenciálně odůvodňující závěr o porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky.
32. Velmi podobný závěr lze učinit ohledně námitky 4). I zde stěžovatelka toliko opakuje své procesní stanovisko z řízení o odvolání a dovolání, že hlavní líčení neměla být prováděna v její nepřítomnosti, že její žádost o provedení některých z nich byla učiněna pod tlakem nalézacího soudu a že jí bylo de facto v účasti na hlavním líčení zabráněno, čímž jí nebylo umožněno v něm účelně uplatňovat své právo na obhajobu. Těmito námitkami se však zabýval jak odvolací soud (srov. s. 39 jeho napadeného rozsudku), tak Nejvyšší soud (srov. s. 9 jeho napadeného usnesení). Ani co se týče této námitky však stěžovatelka nijak se závěry obecných soudů ve své ústavní stížnosti nepolemizovala, toliko tuto námitku zopakovala ve zcela obecné rovině. Ústavnímu soudu tak není zřejmé, proč ji odůvodnění obecných soudů neuspokojilo či alespoň proč je považuje stěžovatelka za nesprávné. Ta přitom sama ani netvrdí, že by o konání hlavních líčení bez své přítomnosti nežádala, pouze bez bližšího zdůvodnění uvádí, že tak učinila "pod tlakem soudu".
33. Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu o průběhu řízení před nalézacím soudem nezjistil byť jen náznak takového tlaku ze strany nalézacího soudu. Stěžovatelka naopak u každého jednoho několikráte odročeného hlavního líčení (kromě toho prvního, k němuž se dostavila) žádala o odročení či se z něj omlouvala z důvodů nedostatečných či velmi často nedoložených (nebo doložených až se zpožděním po urgencích ze strany soudního administrativního aparátu), přičemž vždy nalézacímu soudu buď zaslala žádost o konání hlavního líčení v její nepřítomnosti, nebo nalézací soud konstatoval nedostatečnost její omluvy a splnění podmínek pro konání hlavního líčení bez přítomnosti stěžovatelky jakožto obžalované. Jelikož se stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nedovolávala žádných dalších okolností, pro něž by tento postup nalézacího soudu měl vykazovat znaky protiústavnosti, nemohl jej za takový Ústavní soud považovat jen na základě spisového materiálu, který naopak svědčí pro závěr, že nalézací soud postupoval při konání hlavních líčení bez přítomnosti stěžovatelky korektně.
34. Konečně námitka 5) je zcela nekonkrétní. Ústavní soud ve světle vypořádání všech předchozích stěžovatelčiných námitek nemůže napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu považovat za protiústavní. Jelikož žádná z ostatních stěžovatelčiných námitek nepřesvědčila Ústavní soud o protiústavnosti procesního postupu či napadených rozhodnutí nalézacího či odvolacího soudu, není Ústavní soud přesvědčen ani o tom, že by nezrušením napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud postupoval nesprávně, natož tak, aby tím porušil některé stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svobodu. Stěžovatelka sama přitom tuto námitku konstruovala tak, že Nejvyšší soud rozhodl o jejím dovolání nesprávně toliko proto, že jeho odůvodnění neobstojí v konfrontaci s jí uváděnými argumenty, které uplatnila i v rámci ústavní stížnosti. Jelikož žádný z těchto argumentů Ústavní soud nevyhodnotil jako přesvědčivý, nemohl dát stěžovatelce za pravdu ani ohledně této námitky.
V. Závěr
35. Ústavní soud v mezích stěžovatelčiných námitek po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, jejích příloh, dalších vyžádaných dokumentů a spisového materiálu dospěl k závěru, že obecné soudy se vydáním napadených rozhodnutí ani postupem jim předcházejícím nedopustily porušení žádného stěžovatelčina ústavně zaručeného základního práva či svobody. Dokazování před nimi proběhlo plně v souladu se všemi ústavněprávními kautelami, které se na něj vztahují, a v mezích ústavní konformity se nachází i zbytek jejich procesního postupu. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu