ECLI:CZ:US:2019:1.US.4278.18.1
sp. zn. I. ÚS 4278/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele P. G., zastoupeného Mgr. Petrem Janečkem, advokátem se sídlem Dr. Foustky 717, Kladno, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 12. 2017, č. j. 26 T 190/2016-286, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2018, č. j. 9 To 30/2018-342, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, č. j. 4 Tdo 955/2017-32, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, č. j. 4 Tdo 1005/2018-29, za účasti Okresního soudu v Kladně, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 12. 2018, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů specifikovaných výše v návětí, a to z důvodu, že jimi podle stěžovatele byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "nalézací soud") ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 26 T 190/2016, uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání dle §175 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 trestního zákoníku a dle §175 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let, jehož výkon byl dle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce tří let. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolání, na jehož podkladě Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") svým rozsudkem ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 9 To 136/2017, tento rozsudek zrušil a sám znovu rozhodl tak, že stěžovatele v plném rozsahu zprostil obžaloby. Tyto dva rozsudky předmětem řízení před Ústavním soudem nejsou.
3. Skutek, kladený stěžovateli za vinu, spočíval, zjednodušeně řečeno v tom, že stěžovatel měl v rámci soudního sporu o částku cca 2,300.000,- Kč s obchodní korporací, která byla jeho bývalou zaměstnavatelkou, e-mailem pohrozit jednateli této společnosti, že pokud s ním tato neuzavře do určitého data smír, podá na ni žalobu na další dosud nevyplacenou částku a v choulostivém období před prodejem této společnosti ostře zmedializuje v odborném tisku problém se sexuálním obtěžováním a alkoholismem v nejvyšším vedení společnosti, čímž měl usilovat o získání částky nejméně 1,641.000,- Kč bez právního důvodu (dále jen "předmětný skutek").
4. Proti rozsudku odvolacího soudu uvedenému výše sub 2. podal v neprospěch stěžovatele nejvyšší státní zástupce dovolání, jemuž Nejvyšší soud vyhověl svým usnesením ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 4 Tdo 955/2017 (dále jen "prvé usnesení Nejvyššího soudu"), zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a přikázal mu, aby ve věci znovu rozhodl. Ten usnesením ze dne 13. 10. 2017, sp. zn. 9 To 136/2017, které rovněž není předmětem řízení před Ústavním soudem, zrušil prvoinstanční rozsudek nalézacího soudu a přikázal mu ve věci znovu rozhodnout.
5. V důsledku usnesení odvolacího soudu uvedeného v předchozím odstavci nalézací soud znovu o vině stěžovatele rozhodl, a to svým v návětí uvedeným rozsudkem. Jím rozhodl z hlediska právní kvalifikace i trestu stejně jako poprvé (viz výše sub 2.). K odvolání stěžovatele odvolací soud rozhodl svým v návětí konkretizovaným rozsudkem tak, že mírně upravil popis skutku, u něhož snížil rozsah škody, k níž dle jeho názoru čin stěžovatele směřoval, na 1,500.000,- Kč, uznal ho vinným se stejnou právní kvalifikací jako soud nalézací a uložil mu trest odnětí svobody v délce trvání osmnácti měsíců s podmíněným odkladem na dva roky. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku dovolání, jež Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 18. 9. 2018, č. j. 4 Tdo 1005/2018-29 (dále jen "druhé usnesení Nejvyššího soudu"), odmítl.
III. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel proti napadeným rozhodnutím obecných soudů namítá 1) vyhovění dovolání prvým usnesením Nejvyššího soudu na základě skutkových námitek; 2) formalistický přístup k dovolání stěžovatele; 3) nedostatečné zjištění skutkového stavu; 4) nesprávné posouzení "zločinného úmyslu" stěžovatele. Jádro každé z těchto námitek lze vystihnout následovně:
7. Ad 1) stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že svým prvým usnesením vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce, ačkoliv toto bylo založeno ryze na skutkových námitkách. Oproti tomu dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud svým druhým usnesením s poukazem na to, že dovolání k revizi skutkových námitek neslouží. Stěžovatel přitom své dovolání postavil na námitkách právních, např. na otázce nevypořádání se s oprávněností stěžovatelových nároků za poškozenou společností, která dle stěžovatele determinuje rozsah škody. Stěžovatel v tom spatřuje nerovné zacházení se stranami řízení. Navíc dle jeho názoru Nejvyšší soud ve věci učinil vlastní skutkové závěry, které převzal z podání nejvyššího státního zástupce. Z těchto jeho skutkových zjištění pak vycházely následně i nalézací a odvolací soud.
8. Ad 2) stěžovatel upozorňuje na to, že jeho dovolání bylo odmítnuto, ačkoliv v něm vznášel právní otázku posuzování oprávněnosti nároku a faktorů, z nichž na ni je třeba v trestním řízení usuzovat.
9. Ad 3) se stěžovatel vymezuje vůči tomu, že až z pokynu Nejvyššího soudu nalézací soud doplnil dokazování, jehož předmětem byla skutečnost, zda se stěžovatel stal či nestal obětí sexuálního obtěžování ze strany jiného pracovníka, na jehož základě nalézací soud dospěl ke zjištění, že k tomuto sexuálnímu obtěžování nedošlo, a tedy že nárok vznesený stěžovatelem vůči poškozené společnosti z titulu nemajetkové újmy za sexuální obtěžování byl nedůvodný (resp. neoprávněný). Dle stěžovatele však toto skutkové zjištění bylo učiněno nesprávně, neboť vyslýchaní svědci a svědkyně všichni měli důvod vypovídat nepravdu. Přesto obecné soudy nedoplnily k návrhu stěžovatele dokazování výslechem dalších osob, které mohly přinést o dokazované skutečnosti objektivní informace.
10. Ad 4) stěžovatel dodal, že jeho věc je rovněž "více než kontroverzní z hlediska posouzení zločinného úmyslu stěžovatele", a to s ohledem na to, že tento jednal na základě poskytnuté právní rady. Obecné soudy zde dovodily, že stěžovatel o žádnou právní radu vlastně nežádal, ale přitom opomenuly §16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), podle nějž je advokát povinen upozornit klienta na závadnost jeho pokynů, zejména na jejich rozpor s právními předpisy. Navíc advokát promeškal prekluzivní lhůtu k určení neplatnosti skončení pracovního poměru, což mělo za následek ztrátu některých stěžovatelových pracovněprávních nároků.
IV. Posouzení Ústavním soudem
11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen: "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud v obsahu napadených rozhodnutí neidentifikoval žádná flagrantní stěžovatelem neuváděná porušení jeho ústavně zaručených základních práv či svobod, proto tato rozhodnutí posoudil toliko prizmatem stěžovatelových námitek. Po tomto posouzení dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí ani řízení předcházející jejich vydání žádnými ústavněprávními deficity netrpí. Jednotlivé stěžovatelovy námitky vypořádává Ústavní soud takto:
14. Námitka 1) nemá jakýkoliv podklad v textu prvého usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel zjevně nesprávně odlišuje skutková zjištění od jejich právního hodnocení. V této souvislosti je nutno zmínit, že popis skutku se snad s výjimkou výše škody, o jejíž způsobení měl stěžovatel usilovat, po celou dobu řízení před obecnými soudy neměnil, respektive jeho podstata zůstávala stále stejná. Ani sám stěžovatel nepopřel, že předmětný e-mail, v němž požadoval smírné řešení svých soudních sporů s poškozenou společností, pod pohrůžkou, že jinak bude medializovat údajné sexuální obtěžování a alkoholismus na vrcholu této společnosti, posílal. Stěžovatelova obhajoba spočívala na tom, že odesláním tohoto e-mailu se nedopustil trestného činu. Prvé usnesení Nejvyššího soudu se od skutkových závěrů nalézacího a odvolacího soudu nijak neodchyluje a úvahy Nejvyššího soudu se omezily toliko na jejich právní kvalifikaci. Zatímco odvolací soud založil svůj původní (zprošťující) rozsudek na absenci naplnění znaku způsobení škody, neboť stěžovatel jednal v dobré víře, a na absenci společenské škodlivosti k postižení jeho jednání jakožto trestného činu, Nejvyšší soud učinil ve věci právní závěr, že dobrá víra nikterak naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání dle §175 odst. 1 trestního zákoníku nevylučuje, neboť tato může mít relevanci jen při právní kvalifikaci výše škody.
15. K výši a oprávněnosti těchto nároků (a zde Ústavní soud opět zdůrazňuje, že stěžovatel v řízení nepopíral, že by tyto nároky vůči poškozené společnosti vznášel) pak Nejvyšší soud žádná konečná skutková zjištění nečinil, naopak uvedl, že je bude třeba učinit předmětem dokazování před obecnými soudy nižších článků soudní soustavy, konkrétně dospěl Nejvyšší soud k závěru, že bude-li zjištěno, že stěžovatel uplatnil svůj nárok z důvodu nemajetkové újmy ze sexuálního obtěžování neoprávněně, bude celková výše neoprávněně vznesených nároků bezpečně přesahovat hranici škody značné. Ani ohledně těchto skutkových okolností nelze učinit závěr, že by se Nejvyšší soud vymykal mezím dovolacího přezkumu v trestním řízení, neboť správně sám žádné skutkové okolnosti týkající se nároků stěžovatele nezjišťoval, natož aby je autoritativně stanovil mimo dokazování, pouze s ohledem na svůj závazný právní názor instruoval soudy nižších článků soudní soustavy, aby tyto skutkové okolnosti učinily předmětem dalšího dokazování. Tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce za důvodné v rozporu s příslušnou právní úpravou zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, tak zůstává v rovině pouhé vyvrácené insinuace.
16. Námitka 2) je rovněž zjevně neopodstatněná. Ve svém druhém usnesení se Nejvyšší soud zabýval všemi stěžovatelovými námitkami a přesvědčivě zdůvodnil, proč je nepovažoval za relevantně uplatněné námitky podřaditelné pod stěžovatelem deklarovaný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Právní dimenzí každé z nich se přitom Nejvyšší soud zabýval. Vycházeje ze skutkových zjištění učiněných nalézacím a odvolacím soudem, uvedl tak, že nebylo na místě uvažovat o vyloučení trestní odpovědnosti stěžovatele v důsledku nesprávné rady odborníka (zde advokáta), neboť stěžovatel po něm žádnou radu nepožadoval (viz s. 6nn druhého usnesení Nejvyššího soudu), jakož i skutečnost, že v řízení před nalézacím a odvolacím soudem bylo prokázáno, že stěžovatel vznesl nárok založený na údajném sexuálním obtěžování nedůvodně, resp. že k žádnému jeho sexuálnímu obtěžování nedošlo.
17. Ústavní soud tak nemůže dát stěžovateli za pravdu, že se Nejvyšší soud měl zabývat jím vznesenou otázkou oprávněnosti stěžovatelových nároků a kriterií jejich posuzování. Nejvyšší soud jasně vyložil, proč tato otázka ve stěžovatelově věci není aktuální, a to tím, že pokoušel-li se stěžovatel přimět poškozenou společnost k zaplacení nároku ve výši nejméně 1,500.000,- Kč, který se zakládal na neexistující skutečnosti, že takové jednání lze podřadit bezpečně pod pokus způsobení škody značného rozsahu bez ohledu na další nároky. Tato úvaha je srozumitelná, logická a její zodpovězení je plně v kompetenci Nejvyššího soudu.
18. Poměrně rozsáhle se Nejvyšší soud věnoval i vyvrácení stěžovatelovy námitky neúplně provedeného dokazování (srov. s. 8 a 9 druhého usnesení Nejvyššího soudu). Ani v tomto rozsahu odůvodnění druhého usnesení Nejvyššího soudu nemá Ústavní soud co vytknout.
19. Námitkou 3) stěžovatel vytýká obecným soudům průběh a zejména závěr procesu dokazování. Ústavní soud, jak ustáleně judikuje, má velmi omezené možnosti proti tomuto procesu zasáhnout. To je důsledkem toho, že dokazování v trestním řízení je postaveno na zásadě volného hodnocení důkazů. Podstata této zásady, pozitivněprávně vyjádřené v §2 odst. 6 trestního řádu, tkví v tom, že zákon nepředepisuje soudu (jakož ani jinému orgánu činnému v trestním řízení), jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)].
20. Tato zásada je projevem důvěry, jíž v demokratickém a právním státě veřejná moc svěřuje soudcům jakožto osobám zajišťujícím naplňování funkcí nezávislého soudnictví. Mírou důkazu činí vnitřní přesvědčení rozhodujícího soudního tělesa. Pokud tak příslušné soudní těleso na základě před ním provedeného dokazování, nevybočivši při něm z mezí uvedených níže, nabyde vnitřní přesvědčení, že skutek, v němž je spatřován trestný čin a pro nějž byla podána obžaloba, se stal a že jej spáchal obžalovaný či obžalovaná, nemůže Ústavní soud toto jeho vnitřní přesvědčení zvrátit či překonat, a to ani tehdy, pokud by snad měl za to, že by stejným způsobem dospěl k odlišnému výsledku.
21. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní soulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
22. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
23. K žádné z těchto výjimek v nyní projednávané věci nedošlo. Stěžovatelova námitka by sice formálně vzato mohla být posouzena jako námitka opomenutého důkazu, nicméně nalézací soud se v odůvodnění svého napadeného rozsudku vypořádal dostatečně s tím, proč návrh stěžovatele na doplnění dokazování zamítl (srov. s. 7 napadeného rozsudku nalézacího soudu). Toto odůvodnění není přitom z hlediska dodržení ústavněprávních garancí práva na soudní ochranu jakkoliv problematické. Ústavní soud v tomto ohledu vyzdvihuje zejména závěr nalézacího soudu, že i kdyby k nějakému sexuálnímu obtěžování jiných osob mělo dojít, neopravňovalo by to stěžovatele k pohrůžce zveřejnění takového obtěžování s cílem dosáhnout mimosoudního vyrovnání, jakož i skutečnost, že nárok stěžovatele by i pak musel být podstatně nižší, než stěžovatel uváděl.
24. Konečně ani námitka 4) neposkytuje Ústavnímu soudu dostatečný důvod pro kasační zásah proti napadeným rozhodnutím obecných soudů. Jak Ústavní soud uvedl již v minulosti, výklad podústavního práva je zásadně úkolem obecných soudů zde v čele s Nejvyšším soudem a Ústavnímu soudu jej provádět nepřísluší, nachází-li se výklad uplatňovaný obecnými soudy stále v mezích ústavní konformity [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3097/16 ze dne 6. 2. 2018, nález sp. zn. I. ÚS 1524/15 ze dne 30. 11. 2016 (N 229/83 SbNU 575), nález sp. zn. IV. ÚS 512/12 ze dne 13. 3. 2013 (N 41/68 SbNU 419), nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219), nález sp. zn. I. ÚS 2208/11 ze dne 4. 4. 2012 (N 74/65 SbNU 41), nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357), nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857), nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431) aj.].
25. Problematikou vyloučení trestní odpovědnosti pachatele v důsledku nesprávné rady odborníka, na niž spoléhal, se Nejvyšší soud ve svém druhém usnesení zabýval. Jeho závěr z ústavněprávního pohledu není problematický, neboť Nejvyšší soud výslovně připustil (ve shodě se svou ustálenou judikaturou), že za určitých okolností pachatel v takových případech zproštěn být může. Nejvyšší soud tedy nezastává výklad, který by se nacházel mimo meze ústavní konformity např. tím, že by v rozporu s čl. 39 Listiny ve spojení s §13 odst. 2 trestního zákoníku vytvářel konstrukci objektivní trestní odpovědnosti bez ohledu na zavinění pachatele.
26. Pokud tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel o žádnou právní radu nežádal, a tedy se v jejím důsledku trestní odpovědnosti zbavit nemohl, nemůže na tomto závěru ničeho změnit ani poučovací povinnost advokáta, které se stěžovatel dovolává. Tento totiž advokátovi nedal žádný protiprávní pokyn, pokud po něm chtěl, aby pouze doplnil faktické informace (zejména data rozhodných událostí), ale nikterak po něm nepožadoval, aby k textu zaujal právní stanovisko či aby jej dokonce odeslal. Pouhý pokyn k doplnění těchto faktických informací nepochybně nelze hodnotit jako protiprávní. Za těchto okolností by sice bylo vhodné, aby advokát stěžovatele upozornil na to, že v takové podobě s sebou odeslání e-mailu nese možné riziko vzniku trestní odpovědnosti za trestný čin vydírání, nicméně neučinil-li tak, nemohlo to mít žádný vliv na stěžovatelovu trestní odpovědnost, pokud tento nečinil explicitní aktivní kroky k tomu, aby se ujistil, že jeho procesní taktika jej riziku trestní odpovědnosti nevystavuje.
V. Závěr
27. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl k závěru, že obecné soudy se vydáním napadených rozhodnutí ani postupem jim předcházejícím nedopustily porušení žádného stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu