ECLI:CZ:US:2019:3.US.1830.18.1
sp. zn. III. ÚS 1830/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného Mgr. Irenou Slavíkovou, advokátkou, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 2018 sp. zn. 8 To 16/2018 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 29. 11. 2017 č. j. 52 T 9/2016-3345, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy, jakož i v čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 9 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud) ze dne 29. 11. 2017 č. j. 52 T 9/2016-3345 bylo stěžovateli dle §104 odst. 1 a 3 trestního řádu přiznáno svědečné, a to náhrada hotových výdajů (cestovné) ve výši 264 Kč a náhrada ušlého výdělku ve výši 1 016,50 Kč, celkem 1 280,53 Kč (částka 0,03 Kč je zde zjevnou chybou v počtech - pozn. Ústavního soudu). Byla mu tak přiznána nižší částka na svědečném, než požadoval, a to pokud jde o cestu z Liberce do Prahy, kterou chtěl proplatit jako vykonanou osobním automobilem, avšak soud ji přiznal toliko ve výši odpovídající užití hromadné dopravy, a to s odkazem na skutečnost, že stěžovatel nepožádal předem o souhlas s použitím automobilu, nadto když byl o takovéto podmínce proplacení cesty automobilem v poučení obsaženém v předvolání poučen.
3. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 2018 sp. zn. 8 To 16/2018 byla stěžovatelova stížnost proti usnesení krajského soudu zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel odkazuje na §104 odst. 1 trestního řádu, dle kterého má svědek "nárok na náhradu nutných výdajů podle zvláštního právního předpisu upravujícího cestovní náhrady a prokázaného ušlého výdělku (svědečné)". Je přesvědčen, že jelikož svým povinnostem svědka dostál, vznikl mu takto nárok na přiznání jízdného dle zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách (ve skutečnosti ovšem zákon o cestovních náhradách již neexistuje, neboť byl zrušen k 1. 1. 2007 a nahrazen úpravou v zákoníku práce - pozn. Ústavního soudu).
5. Uvádí, že si je vědom, že věc se může jevit jako bagatelní, když se domáhá částky ve výši cca 2 000 Kč, avšak jde o to, že došlo ke snížení nároku "o 1000 %" (ve skutečnosti by bylo nutno hodnotit snížení při uvažované částce 2 000 Kč na částku 264 Kč matematicky jako 73,6 % - pozn. Ústavního soudu), a také o princip, zejména když se ve stejné situaci může ocitnout řada dalších jedinců. Stěžovatel je nucen do rozhodování, zda použít k cestě hromadnou dopravu, nebo osobní automobil, přičemž hrozí libovůle v rozhodování soudu, zda mu důvody pro cestu automobilem uzná, či nikoliv. Cestování osobním automobilem je běžnou praxí, jako třeba používání mobilního telefonu či ručníku, a pro jeho použití by se tak nikoho neměl muset dovolovat. Soudy k tomuto postupu ani nemají zákonný podklad. Jednání soudu by možná mohlo být hodnoceno i jako nucené práce, či omezování jeho vlastnického práva k automobilu (nemůže auto užít k ježdění k soudu), což není možné bez jasného zákonného zmocnění. Stěžovatel prohlašuje, že cílem jeho ústavní stížnosti je donutit soudy, aby se chovaly slušně, a nikoliv dle své libovůle a vrchnostenské nadřazenosti, a aby mu nebránily rozhodovat se svobodně, zda využije osobní automobil, či hromadný dopravní prostředek. To zejména, je-li to stát, který od něj něco žádá. V jeho věci fiskální zájmy státu dostaly bezohledně přednost před slušností k občanovi. Stěžovatel zde měl legitimní očekávání úhrady; v tomto směru shledává podobnost s nepřiznáváním daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") advokátům ex offo a znalcům za znalečné, již řešeným v judikatuře Ústavního soudu (nález ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 3960/16, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost se týká nepřiznání části svědečného ve výši cca 2 000 Kč.
8. S ohledem na to Ústavní soud připomíná, že již opakovaně judikoval, že v případě žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu jde o případy tzv. bagatelní, kdy ústavní stížnost je, byť s výhradou nutnosti individuálního posouzení v některých extrémních případech flagrantních pochybení s intenzivními reálnými následky do sféry určité osoby, v podstatě vyloučena (a důvod k jiným závěrům Ústavní soud neshledává ani v případech, kdy jde o obdobné částky v jiných typech řízení). Ústavní soud tak např. ve svém usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 918/16 uvedl, že částky do 50 000 Kč "již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv".
9. Obdobně v usnesení ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 2599/09 Ústavní soud uvedl, že "v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod." Podobně lze odkázat např. na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 3119/09, ze dne 4. 10. 2011 sp zn. I. ÚS 2763/11, ze dne 1. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 508/12, ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 4071/12, ze dne 7. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2294/13, ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3687/13, ze dne 6. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3079/14, ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 886/15 či ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 512/17.
10. Ústavní soud má za to, že posuzovaná věc je bagatelní povahy a zároveň nejsou dány ani žádné výjimečné důvody, které by navzdory tomu odůvodňovaly nutnost jeho zásahu. Stěžovatel ani nezmiňuje, že by se snad nacházel v nějaké obtížné sociální situaci, vzhledem ke které by i částka nedosahující výše 50 000 Kč pro něj představovala nějakou vysokou zátěž. Uvádí-li, že jeho ústavní stížnost by neměla být považována za bagatelní, neboť stejný problém mohou řešit i jiné osoby, tento jeho názor není případný, ba naopak spíše svědčí proti projednatelnosti jeho návrhu, neboť je nutno připomenout, že nelze podávat ústavní stížnost jako actio popularis za jiné osoby.
11. Ústavní soud tak jen pro úplnost uvádí, že ani jednotlivé argumenty stěžovatele se nejeví být přesvědčivými. Právní úprava v trestním řádu zde odkazuje na úpravu pracovněprávní, která v případě zaměstnanců souhlas zaměstnavatele k užití motorového vozidla jako předpoklad pro proplacení náhrady jízdních výdajů vyžaduje (srov. §157 zákoníku práce). Vyžadování předchozího souhlasu s užitím motorového vozidla u svědků v soudním řízení je uznáváno i v literatuře (Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád. Komentář; 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013 str. 1522). Soudy o svědečném rozhodly na základě zákona a v souladu s ustálenou praxí. Ústavní soud nadto není přesvědčen o stěžovatelově tezi, že by možnost užívání osobního automobilu k dopravě měla být naprostou samozřejmostí, ve které nesmí být ani náznakem nijak bráněno. Naopak se jeví zcela rozumným, je-li hromadná doprava určitým způsobem upřednostňována, když jde o způsob dopravy nejen ekonomičtější, a tedy šetřící náklady státu, hrazené z daní všech občanů včetně stěžovatele, ale bezpochyby i ekologičtější. Stěžovatel předkládá názor, že stát se trváním na předmětném předchozím souhlasu chová bezohledně. V této souvislosti je ovšem možno podotknout, že stěžovatel ani nepovažoval za potřebné předložit nějaké argumenty, proč nemohl k dané cestě užít hromadnou dopravu, popř. proč by to bylo pro něj nevhodné.
12. Odkazuje-li stěžovatel na problematiku úhrad DPH advokátům a znalcům, tyto osoby nemají možnost DPH státu neuhradit, zatímco stěžovateli v cestě hromadnou dopravou zřejmě nic nebránilo a navíc přiznání nároku na úhradu cesty automobilem potencionálně dosáhnout mohl, kdyby požádal o potřebný předchozí souhlas, o čemž byl ostatně, což nerozporuje, poučen; s judikaturou týkající se problematiky DPH lze tedy stěží hledat paralely. Jestliže stěžovatel o předchozí souhlas ani nepožádal, je také nadbytečným zvažovat, zda soud by se při rozhodování o jeho udělení mohl dopustit nějaké libovůle; stěžovatel zde totiž předkládá hypotetickou situaci, která ve věci nenastala, ačkoliv institut ústavní stížnosti má sloužit k ochraně před reálně nastalými zásahy do ústavně zaručených základních práv a svobod, nikoliv k akademické debatě vedené nad rámec skutkových okolností konkrétního případu.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu