ECLI:CZ:US:2019:3.US.2059.18.1
sp. zn. III. ÚS 2059/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou, sídlem Masarykova 175, Luhačovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. května 2018 č. j. 60 Co 123/2018-251, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a T. Š., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z rozhodnutí vydaných v předmětné věci se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 1. 2018 č. j. 18 C 8/2017-237 byla zamítnuta žaloba, kterou se vedlejší účastnice domáhala uložení povinnosti stěžovateli počínaje dnem podání návrhu platit na její výživné (rozvedené manželky) částku 7 000 Kč měsíčně vždy k l5. dni kalendářního měsíce předem k jejím rukám (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 96 729,58 Kč (výrok II.). Výrok I. svého rozhodnutí odůvodnil okresní soud tím, že vedlejší účastnice neprokázala, že není schopna se sama živit a že tato její neschopnost má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním, přičemž s ohledem na to, že rozvedené manželce náleží jen přiměřené výživné, je na namístě výživné nestanovit. Výrok II. o náhradě nákladů řízení odůvodnil okresní soud odkazem na §142 odst. 1 o. s. ř. a stěžovateli, který měl ve věci plný úspěch, přiznal náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, přičemž výši odměny právní zástupkyně stěžovatele určil podle §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů částkou 9 340 Kč za 8 úkonů právní služby (1 úkon - převzetí a příprava věci, 4 úkony - písemné vyjádření k žalobě ze dne 3. 3. 2017, 11. 9. 2017, 25. 9. 2017 a 7. 12. 2017, 3 úkony - účast na jednání u soudu dne 7. 9. 2017, 7. 11. 2017 a 23. 1. 2018), tj. 8 x částka 9 340 Kč, tedy 74 720 Kč, 8 x "RP" po 300 Kč dle advokátního tarifu, tedy 2 400 Kč, náhrada cestovného za celkem 3 cesty Luhačovice - Kroměříž a zpět v částce 1 621,80 Kč, náhrada ztráty času na cestě za celkem 3 x 4 půlhodiny po 100 Kč, tj. 1 200 Kč, a dále příslušná daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, tedy celkem 96 729,58 Kč.
3. Proti výroku II. tohoto rozsudku podala vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 7. 5. 2018 č. j. 60 Co 123/2018-251 rozsudek okresního ve výroku II. změnil tak, že stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se především zabýval - s přihlédnutím ke kritériím popsaným v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339) a přiměřeně rovněž v nálezu ze dne 3. 11. 2011 sp. zn. III. ÚS 3645/10 (N 189/63 SbNU 199) - majetkovými, sociálními a osobními poměry v řízení procesně neúspěšné vedlejší účastnice. Krajský soud dovodil, že za dané situace je zřejmé, že je namístě uplatnit moderační právo soudu a použít §150 o. s. ř. Krajský soud zohlednil zejména zásadní rozdíly ve výši příjmů mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem, okolnost, že vedlejší účastnice osobně pečuje o obě nezletilé děti, a okolnost, že podstatnou část příjmů domácnosti vedlejší účastnice fakticky tvoří výživné placené stěžovatelem na výživu nezletilých dětí. Vzal v úvahu výši příjmů vedlejší účastnice z pracovního poměru a výši nákladů řízení podle výroku II. odvoláním napadeného rozhodnutí okresního soudu. Krajský soud konstatoval, že je v rozporu s účelem a smyslem právní úpravy náhrady nákladů řízení a též v rozporu s právní úpravou výživného, aby peněžní prostředky určené na výživu nezletilých dětí byly fakticky použity nikoliv k úhradě potřeb oprávněných nezletilých dětí, ale na náhradu nákladů řízení ze sporů rodičů. S ohledem na výši příjmů vedlejší účastnice z pracovního poměru, její osobní péči o nezletilé děti a výši měsíčních výdajů domácnosti vedlejší účastnice, jež převyšují výši mzdy vedlejší účastnice, je totiž nepochybné, že vedlejší účastnice by k úhradě stěžovateli přisouzené částky náhrady nákladů řízení fakticky použila peněžní prostředky určené primárně na výživu nezletilých dětí. Krajský soud zohlednil, že motivací vedlejší účastnice pro podání žaloby byla snaha materiálně zabezpečit domácnost, v níž vyrůstají obě nezletilé děti účastníků a tedy v konečném důsledku zabezpečit potřeby dětí účastníků. Krajský soud vzal v úvahu značný rozdíl mezi příjmy vedlejší účastnice a stěžovatele a zdůraznil právo dětí mít stejnou životní úroveň se svými rodiči, tj. právo dětí na stejnou úroveň s žalovaným. Pokud jde o výrok II. napadeného usnesení, krajský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice byla v odvolacím řízení procesně úspěšná, avšak náhradu nákladů odvolacího řízení jí přesto nepřiznal, neboť krajský soud i v uvedeném směru využil moderační právo soudu podle §150 o. s. ř. Zohlednil především okolnosti případu. Zdůraznil primární zájem na tom, aby volné finanční prostředky rodičů byly použity pro potřeby nezletilých dětí a nikoliv k hrazení vzájemných výdajů vznikajících každému z rodičů v souvislosti s jejich vzájemnými spory, z důvodu nedobrých vztahů mezi rodiči dětí. Dále zdůraznil zájem na plnění vyživovací povinnosti obou rodičů ke svým nezletilým dětem, a nikoliv podporovat spory mezi rodiči nezletilých dětí a tím vznik nákladů každému z rodičů a v té souvislosti používání prostředků, jež by měly směřovat ve prospěch dětí na vzájemnou náhradu nákladů z těchto sporů vznikajících.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným usnesením krajského soudu bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek. Napadené usnesení krajského soudu odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 191/06 a ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. II. ÚS 814/08 (N 97/49 SbNU 451), ale těmito nálezy se neřídí a nepoužívá je správně. Napadené usnesení se dále nevypořádalo s nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1840/10 (N 202/58 SbNU 795) a ze dne 4. 4. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2920/08 (N 59/61 SbNU 3). Tyto nálezy nepoužil krajský soud v rámci svého hodnocení důkazů a uplatnění moderačního principu dle §150 o. s. ř. Krajský soud použil moderační právo tak, že vyhodnotil jen příjmy účastníků, ale nikoliv jejich náklady, jejich povinnosti, splacení dluhů stěžovatelem a zbavení se majetku vedlejší účastnicí, pokus o smír ze strany stěžovatele a podobně. Závěr krajského soudu v napadeném usnesení podle stěžovatele nemůže obstát, protože soud nevyhodnotil všechny důkazy, ale vycházel jen z toho, co bylo pro vedlejší účastnici pozitivní či přínosné. Usnesení krajského soudu je tedy v rozporu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu.
5. Napadené usnesení krajského soudu stěžovatel považuje také - jak shora uvedeno - za zásah do jeho práva vlastnit majetek, když musel vynaložit nemalé finanční prostředky na právní pomoc, a to při úspěšném bránění svého práva. Tyto prostředky mu však vedlejší účastnicí nejsou kompenzovány a jsou tak jeho čistou ztrátou, byť žaloba byla neoprávněná. Stěžovatel tak kromě svých nákladů, které soud nevzal v úvahu, musí nyní hradit náklady svého právního zastoupení v pro něj úspěšném sporu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Zásah Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
10. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, a k náhradě nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
11. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního rozměru toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
12. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř. Použití tohoto ustanovení je totiž svou podstatou - jak plyne z jeho znění - výjimečné, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
13. V dané věci je přitom podstatné, že napadené rozhodnutí bylo postaveno právě na - podle názoru stěžovatele nesprávném - použití §150 o. s. ř.. Uvedené ustanovení obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu. Je zásadně výlučnou záležitostí soudu, ten který případ projednávajícího, uvážit, zda dané ustanovení použije, či nikoliv [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02 (U 4/25 SbNU 357)].
14. Při zkoumání existence podmínek hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, a je třeba vzít v úvahu nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska použití §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, jež vedly k soudnímu uplatnění nároku, a postoj účastníků v průběhu řízení.
15. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele pro použití daného ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05). Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným. Ústavní soud však opakovaně uvádí, že úvaha (závěr) soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek (srov. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06).
16. Výklad rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu, kdy o protiústavní právní výklad jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně - srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. III. ÚS 48/06).
17. Ústavní soud ovšem současně dodává, že úvaha obecného soudu, zda v té které věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro použití uvedeného zákonného ustanovení naplněny, musí být v soudním rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodněna; v postupu, který by nebyl odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti [srov. např. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145) nebo usnesení ze dne 18. 7. 2005 sp. zn. IV. ÚS 397/05). O takovou libovůli by šlo především tehdy, jestliže by soudy postupovaly tak, že by své závěry nezdůvodnily vůbec (pouhý formální odkaz na dané ustanovení bez objasnění závěru o jeho použití) či by je zdůvodnily zcela nedostatečně.
18. V posuzované věci krajský soud změnil napadené rozhodnutí okresního soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení a stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení s odkazem na §150 o. s. ř. Krajský soud dovodil, že je v rozporu s účelem a smyslem právní úpravy náhrady nákladů řízení a taktéž v rozporu s právní úpravou výživného, aby peněžní prostředky určené na výživu nezletilých dětí byly fakticky použity nikoliv k úhradě potřeb oprávněných nezletilých dětí, ale aby byly použity na náhradu nákladů řízení ze sporů rodičů a dětí. S ohledem na výši příjmů vedlejší účastnice z pracovního poměru, její osobní péči o nezletilé děti a výši měsíčních výdajů její domácnosti, jež převyšují výši její mzdy, je totiž nepochybné, že vedlejší účastnice by k úhradě stěžovateli přisouzené částky náhrady nákladů řízení fakticky použila peněžní prostředky určené primárně na výživu nezletilých dětí. Uvedenému závěru krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
19. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí krajského soudu není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu, na které stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje, když vychází z posouzení všech okolností konkrétního případu, je náležitě a přesvědčivě odůvodněno a není tedy výrazem svévole. K možnému použití §150 o. s. ř. měl stěžovatel možnost se vyjádřit, když uvedenou námitku vedlejší účastnice uplatnila již ve svém odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, přičemž stěžovatel se k podanému odvolání písemně vyjádřil, a to včetně možné aplikace §150 o. s. ř.
20. Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
21. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu