ECLI:CZ:US:2019:3.US.3728.18.1
sp. zn. III. ÚS 3728/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivety Ekartové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 31 C 130/2017-247 ze dne 8. 11. 2018, spojené s návrhem na zrušení položky 8a přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 11. 2018 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 uvedeným v návětí byla stěžovatelka vyzvána k tomu, aby do patnácti dnů od jeho doručení zaplatila soudní poplatek za podání odvolání ve výši 35 100,- Kč podle položky 22 odst. 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků na konkrétně uvedený účet soudu. Stěžovatelka se na svých ústavně zaručených základních právech cítí poškozena tím, že zákonodárce zrušil věcnou exempci z povinnosti zaplatit soudní poplatky v řízeních, které se z hmotněprávního hlediska týkají uplatnění odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu") v důsledku zavedení položky č. 8a do přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Stěžovatelka dále tuto argumentaci podrobně rozvíjí.
3. Než se však Ústavní soud může touto věcnou argumentací stěžovatelky zabývat, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
4. Dle §75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
5. Řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu
přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 293/97 ze dne 19. 12. 1997 (U 22/9 SbNU 467), usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/10 ze dne 9. 2. 2011 (U 1/60 SbNU 759), usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621) či nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475) či nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)].
6. To znamená, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel či stěžovatelka ještě nevyčerpali všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [srov. k tomu rovněž usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)]. Úkol střežit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť dle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku [srov. k tomu nález sp. zn. I. ÚS 46/12 ze dne 16. 1. 2013 (N 14/68 SbNU 201) či nález sp. zn. I. ÚS 259/97 ze dne 27. 5. 1998 (N 60/11 SbNU 97)]. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, pokud stěžovatel či stěžovatelka předtím, než se obrátili na něj, neumožnili obecným soudům napravit všechna jimi pociťovaná porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod a dokud nevyčerpali všechny prostředky, jak proti nim brojit v soustavě obecných soudů.
7. Jak Ústavní soud již v minulosti mnohokráte rozhodl, ústavní stížnost podaná proti usnesení, jímž je účastník řízení před obecnými soudy vyzván k zaplacení soudního poplatku, je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. K tomu srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), nález sp. zn. I. ÚS 664/03 ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU 547), nález sp. zn. I. ÚS 1618/15 ze dne 29. 3. 2016 (N 51/80 SbNU 623), bod 29.; pro shrnutí další judikatury viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3553/18 ze dne 13. 11. 2018, bod 5. V uvedeném stanovisku pléna (bod 5. a násl.) Ústavní soud rovněž formuloval několik procesních postupů, jež stěžovatelé či stěžovatelky, kteří se cítí poškozeni usnesením vyzývajícím je k zaplacení soudního poplatku, mohou (respektive jeden z nich musí) využít, a poskytnout tak obecným soudům možnost napravit své případné pochybení, než se mohou obrátit na Ústavní soud.
8. Stěžovatelka netvrdí ani neprokazuje, že by některý z těchto procesních postupů využila, naopak ve své ústavní stížnosti vytváří vlastní hypotetické konstrukce, co by nastalo, kdyby soudní poplatek zaplatila, které odporují uvedeným postupům formulovaným Ústavním soudem v odkazovaném stanovisku. Rovněž uvedla, že její ústavní stížnost podstatně přesahuje její zájmy, neboť dle jejího názoru jsou po celé republice stejně jako ona zasaženy tisíce poškozených, kteří se domáhají svých práv na náhradu škody podle zákona o odpovědnosti státu za škodu. Byť to tedy výslovně nenavrhla, je zřejmé, že se stěžovatelka domáhala toho, aby v jejím případě Ústavní soud postupoval dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost pro nepřípustnost neodmítl z důvodu podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatelky.
9. Ústavní soud pro tento postup důvod neshledal. Stěžovatelka by totiž měla možnost dosáhnout meritorního přezkoumání své ústavní stížnosti i tehdy, postupovala-li by v souladu se stanoviskem uvedeným výše sub 7., tedy zvolila-li by jeden z možných procesních postupů naznačených v bodu 5. uvedeného stanoviska. Nebezpečí z prodlení či jiné výrazně negativní důsledky takového postupu stěžovatelka netvrdila ani neprokazovala a Ústavní soud je neshledává ani sua sponte. Proto nemá důvodu, aby v tomto případě na dodržení podmínky přípustnosti ústavní stížnosti netrval.
10. Ze všech těchto důvodů považuje Ústavní soud ústavní stížnost za předčasnou, a proto ji mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť před jejím podáním stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky ochrany, které jí zákon k ochraně jejích práv přiznává, a Ústavní soud v její věci neshledal naplnění žádného důvodu pro neodmítnutí ústavní stížnosti dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
11. Stěžovatelka spojila se svou ústavní stížností i návrh na zrušení položky 8a přílohy zákona o soudních poplatcích. Tento návrh sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu