ECLI:CZ:US:2019:3.US.634.19.1
sp. zn. III. ÚS 634/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. Markem Jurášem, Ph.D., advokátem, sídlem Holická 582/312, Olomouc, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2018 č. j. 15 Co 506/2018-263 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. října 2018 č. j. 15 C 169/2018-217, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 12. 10. 2018 č. j. 15 C 169/2018-217 byl jako nedůvodný zamítnut návrh stěžovatele coby žalobce na vrácení části soudního poplatku ve výši 14 000 Kč. Své rozhodnutí obvodní soud odůvodnil tím, že usnesením ze dne 27. 8. 2018 č. j. 15 C 169/2018-208 byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 16 000 Kč (8 x 2 000 Kč), přičemž šlo o poplatek dle položky 8a Sazebníku soudních poplatků podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), neboť žaloba žalobce se sestává z osmi samostatných nároků, z nichž každý může být uplatněn jako samostatný nárok ze samostatného odpovědnostního titulu. Soud tak dospěl k závěru, že je namístě vybrat částku 2 000 Kč jako soudní poplatek dle položky 8a zákona o soudních poplatcích za každý z těchto nároků samostatně. Stěžovatel požádal o vrácení přeplatku právě z důvodu, že soudní poplatek za všechny nároky by měl být v jednotné výši 2 000 Kč.
3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 13. 12. 2016 č. j. 15 Co 506/2018-263 bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno. Městský soud poukázal na to, že podle §6 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, je-li v návrhu na zahájení řízení uplatněno více peněžitých plnění, je základem procentního poplatku jejich součet. Peněžitá plnění, pro která je stanovena rozdílná sazba poplatku, jsou však samostatným základem poplatku. Městský soud se proto ztotožnil s výkladem provedeným obvodním soudem, že je-li v žalobě kumulováno více nároků se samostatným skutkovým základem, je třeba vybrat soudní poplatek za každý tento žalovaný nárok, neboť každý z nároků by mohl být žalován zvlášť. Takový výklad je v souladu s §6 odst. 2 větou druhou zákona o soudních poplatcích, kdy v tomto řízení je pro stěžovatelem uplatněná peněžitá plnění stanovena rozdílná sazba poplatku, neboť v projednávané věci nejde o procentní poplatek, jehož základem je součet peněžitých plnění uplatněných žalobou. Vzhledem k tomu, že jednotlivé nároky stěžovatele mají samostatný skutkový základ a jsou navíc jako samostatné skutkové podstaty definovány zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), je rozhodnutí obvodního soudu, kterým vyměřil soudní poplatek za každý z osmi nároků uplatněných žalobou ve výši 2 000 Kč podle městského soudu správný.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že dne 27. 8. 2018 podal u obvodního soudu návrh na zahájení řízení o zaplacení 1 326 481,61 Kč s příslušenstvím. Předmět sporu spočívá v nároku stěžovatele proti vedlejší účastnici podle zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatel uvádí, že v podané žalobě souhrnně nárokuje: náklady právního zastoupení, náklady zmařené zahraniční cesty, náklady peněžité záruky, ušlý zisk z pracovněprávního vztahu po dobu trvání vazby, ušlý zisk po skončení pracovněprávního vztahu po dobu jednoho roku po skončení vazby, ušlý zisk zmařením nástupu do zaměstnání po dobu trvání vazby, ušlý zisk zmařením nástupu do zaměstnání po dobu jednoho roku po skončení vazby a zadostiučinění za nemajetkovou újmu.
5. Stěžovatel nesouhlasí s výkladem zákona o soudních poplatcích provedeným obvodním soudem. Podle názoru stěžovatele by měl být soudní poplatek vybírán za řízení jako celek, nikoli za každý uplatněný nárok, navíc byla v žalobě částka majetkové újmy rozčleněna na jednotlivé podskupiny nároků na základě věcné souvislosti výlučně pro přehlednost, a nikoli na základě požadavku právních předpisů. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně vyložily položku 8a sazebníku zákona o soudních poplatcích, která je stanovena pro případ nároků, jejichž citlivost spočívá v tom, že jde o odpovědnost státu vůči jednotlivci. Stěžovatel má za to, že je nutné, aby obecné soudy reflektovaly takový výklad, který nezamezí přístupu k soudu ve věcech odpovědnosti státu, pokud by tyto osoby neměly prostředky pro zaplacení soudního poplatku ve výši stanovené chybným postupem soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel musí v ústavní stížnosti tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak jako tomu je právě v nyní posuzované věci, týkající se části soudního poplatku ve výši 14 000 Kč.
10. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí je s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele ústavní stížnost v podstatě vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 a ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17 (všechna rozhodnutí jsou dostupná v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz)]. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
11. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci.
12. V nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) Ústavní soud vyslovil, že pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; i když právní úprava obsažená v zákoně o Ústavním soudu tento pojem dosud nezná, nelze přezkum takových soudních rozhodnutí Ústavním soudem zcela vyloučit, avšak jen za podmínky, půjde-li o intenzitu zásahu kolidující s podstatou a smyslem základního práva a svobody nebo bude-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů, popř. významné nejednotnosti v rozhodování nalézacích soudů. O uvedený případ však v posuzované věci nejde.
13. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165) a usnesení ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05].
14. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci obecné soudy ústavně konformním způsobem dovodily, že je-li v žalobě kumulováno více nároků se samostatným skutkovým základem, je třeba vybrat soudní poplatek za každý takto žalovaný nárok, neboť každý z nároků by mohl být žalován zvlášť. To platí i při uplatnění více nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. Tomuto závěru obecných soudů proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
15. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu