ECLI:CZ:US:2019:4.US.1925.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1925/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem Tovární 7, Znojmo, proti rozsudku Krajského soudu v Brně zde dne 30. 10. 2018, č. j. 4 To 327/2018-130, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, č. j. 3 Tdo 288/2019-153, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 6. 2019, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatel o zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byly porušeny čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel výslovně Ústavnímu soudu navrhl zrušení jen napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dál jen "odvolací soud"). Ústavní soud již v minulosti ve své rozhodovací činnosti uvedl, že předmětem řízení o ústavní stížnosti musí být vždy (i) rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv přiznává, jinak Ústavní soud nemůže než ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95 ze dne 15. 1. 1997 (U 2/7 SbNU 331)]. Jelikož však z obsahu stěžovatelovy argumentace vyplývá, že materiálně napadá i v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť jeho závěry ve své ústavní stížnosti zmiňuje a vymezuje se vůči nim, Ústavní soud, vycházeje z obsahu ústavní stížnosti, nikoliv z jejího formálního petitu, považuje ústavní stížnost za podanou i proti v záhlaví specifikovanému usnesení Nejvyššího soudu (srov. obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 2012/16 ze dne 30. 8. 2016, bod 6.; usnesení sp. zn. I. ÚS 317/16 ze dne 19. 5. 2016, bod 5.; či usnesení sp. zn. II. ÚS 3761/17 ze dne 13. 2. 2018, bod 2.).
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "nalézací soud") ze dne 15. 8. 2018, č. j. 3 T 159/2017-108, shledán vinným ze spáchání trestného činu krádeže dle §205 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu dle §21 trestního zákoníku, a odsouzen dle §68 odst. 1 trestního zákoníku za užití §67 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb po 100 Kč se stanovením náhradního trestu ve výši jednoho měsíce. Nalézací soud takto rozhodoval po zrušení svého předchozího rozhodnutí již podruhé, vázán právním názorem odvolacího soudu, kdy ve svém prvém rozsudku dospěl k závěru, že skutek není trestným činem, a postoupil věc k projednání orgánu oprávněnému rozhodnout o přestupku.
4. Skutek, který byl stěžovateli kladen za vinu, spočíval, zjednodušeně řečeno, v tom, že stěžovatel měl dne 7. 10. 2017 v době kolem 15:15 hod. na Dukelském náměstí v obci Hustopeče v době konání burčákových slavností přistoupit postupně ke dvěma poškozeným, kteří tam vystupovali jako tzv. "živé sochy", a z květináčů, které měli u nohou, se měl prvému poškozenému pokusit odcizit finanční hotovost v drobných mincích, čemuž však poškozený zabránil, a druhé poškozené takto měl odcizit finanční hotovost ve výši přibližně 200 Kč v drobných mincích.
5. Stěžovatel se proti tomuto rozsudku nalézacího soudu odvolal. Na podkladě tohoto odvolání odvolací soud svým napadeným rozsudkem v zásadě potvrdil závěry soudu nalézacího a toliko upravil popis skutku, jímž uznal stěžovatele vinným, tak, že z něj vypustil částku, kterou měl stěžovatel druhé poškozené odcizit, neboť se nepodařilo zjistit její přesnou výši. Právní kvalifikace i uložená trestní sankce zůstaly však zcela nezměněny. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl svým v záhlaví konkretizovaným usnesením.
III. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel nejprve ve své ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, předestírá základní linii své obhajoby, spočívající v tom, že byl pod vlivem alkoholu a chtěl si z tzv. "živých soch" jen udělat legraci a předstíraje, že jim sahá do květináčů s mincemi, je přimět k pohybu, přičemž však žádné mince z květináčů neodňal a ani to neměl v úmyslu. Poté pokračuje svou vlastní argumentací proti napadeným rozhodnutím. Těm vytýká: 1) nesprávný výklad ustanovení §205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku; 2) nedostatečné zohlednění zásady subsidiarity trestní represe; a 3) rozpor mezi hodnocením důkazů a zjištěným skutkovým stavem. Jádro jednotlivých námitek lze popsat následujícím způsobem:
7. Ad 1) se stěžovatel vymezuje proti výkladu znaku skutkové podstaty trestného činu krádeže "věc, kterou má jiný na sobě či při sobě" dle §205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku. Stěžovatel se ztotožňuje s původním výkladem tohoto pojmu nalézacím soudem, který ve svém prvním rozsudku jeho naplnění předmětným skutkem nedovodil, byl však nucen po odvolání státního zástupce respektovat závazný právní názor odvolacího soudu, že tento znak naplněn byl. Nalézací soud původně vycházel z toho, že květináče neměly poškození na sobě nebo při sobě, neboť tito stáli na stojanech, pod nimiž byly tyto květináče umístěny a volně přístupné.
8. Ad 2) stěžovatel nesouhlasí s tím, že obecné soudy v jeho případě porušily zásadu subsidiarity trestní represe, jak ji vyjadřuje §12 odst. 2 trestního řádu (sic! jde o §12 odst. 2 trestního zákoníku - pozn. Ústavního soudu). Stěžovatel přitom poukázal na svou výše sub 6 přiblíženou základní linii obhajoby, že jeho úmyslem nebylo mince odcizit, ale pouze žertovně přimět tzv. živé sochy k pohybu a že byl podnapilý; dále uvedl, že i kdyby tomu tak nebylo, do ruky se mu mohlo vejít toliko pár mincí, přičemž byl dosud jen jednou soudně trestán za nesouvisející trestnou činnost, jinak však žije řádným životem. Dle stěžovatele tak jeho věc měla být řešena jako přestupek.
9. K tomu stěžovatel doplnil, že jeho ústavní stížnost má obecnější dopad, neboť obecné soudy stále uplatňují zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v §12 odst. 2 trestního řádu (sic!) nesprávně a aplikují normy trestního práva i tam, kde by postačoval postih např. jen za přestupek. Tím orgány činné v trestním řízení neadekvátně zasahují do práv a svobod občanů, aniž to vyžaduje účinná ochrana společnosti či generální prevence. Stěžovatel v této souvislosti zmiňuje i ekonomický aspekt celé věci, kdy na řešení takto bagatelní záležitosti, jakou je předmětný skutek, musely být vynaloženy veřejné prostředky na projednání věci 2x u nalézacího soudu, 2x u odvolacího soudu a 1x u Nejvyššího soudu.
10. Ad 3) stěžovatel poukazuje na to, že všechny obecné soudy vycházely z výpovědi druhé poškozené, že z jejího květináče několik mincí sebral, aniž tato byla schopna určit, kolik jich bylo. Tato poškozená však v danou chvíli představovala tzv. živou sochu, tedy se nemohla žádným způsobem pohnout, a tedy ani sledovat, co stěžovatel právě činí. Jelikož podle jejího vlastního tvrzení měl stěžovatel mít mince v zavřené ruce, nemohla tato poškozená ani vidět, zda v ní vůbec nějaké mince má.
IV. Posouzení Ústavním soudem
11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Napadená rozhodnutí obecných soudů zjevně žádnými ústavněprávními deficity netrpí. Stěžovatel v zásadě toliko před Ústavním soudem opakuje svoji obhajobu, již neúspěšně uplatňoval již v řízení před obecnými soudy, ignoruje však odůvodnění napadených rozhodnutí, nereflektuje na jejich obsah, nepolemizuje s nimi ani nepředkládá argumenty pro jejich nesprávnost. Za těchto okolností Ústavní soud nemůže přisvědčit závěru, že by jakékoliv stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svoboda mohlo být byť hypoteticky z důvodů, na které se stěžovatel ve své ústavní stížnosti odvolává, napadenými rozhodnutími či postupem vedoucím k jejich vydání porušeno. V jednotlivostech vypořádává Ústavní soud stěžovatelovy námitky takto:
14. Námitka 1) se týká výkladu podústavního práva, k němuž obecně Ústavní soud povolán není [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219); nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357); či nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857)]. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 94/49 SbNU 409); nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253); či nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. Přesto může i nesprávnou aplikací či interpretací norem podústavního práva dojít k porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2516/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 124/53 SbNU 559)].
15. Ústavní soud proto vymezil okruh situací, v nichž nesprávná interpretace nebo aplikace podústavního práva obecnými soudy může zakládat důvod pro zásah Ústavního soudu. Obecně půjde o situace, kdy obecný soud neodůvodněně upřednostnil při aplikaci či interpretaci právní normu sledující určitý ústavně chráněný účel na úkor právní normy sledující jiný ústavně chráněný účel, dále o situace, kdy z možných výkladových alternativ jedné právní normy zvolí výklad ústavně nekonformní, jakož i situace, kdy aplikace či interpretace právní normy je v daném případě svévolná či v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. inter alia multa, např. nález sp. zn. I ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599); nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115); nález sp. zn. I. ÚS 755/06 ze dne 10. 12. 2008 (N 219/51 SbNU 725); či nález sp. zn. I. ÚS 320/06 ze dne 29. 10. 2008 (N 184/51 SbNU 259)].
16. Mezi případy, v nichž Ústavní soud může zasáhnout proti určitému způsobu interpretace či aplikace norem podústavního práva, patří dále např. interpretace právní normy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 6/76 SbNU 99)], interpretace, která nešetří podstaty a smyslu ústavně zaručených základních práv [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2472/13 ze dne 25. 11. 2014 (N 214/75 SbNU 403)], interpretace či aplikace extrémně formalistická [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2972/10 ze dne 30. 10. 2014 (N 198/75 SbNU 229), bod 20.], interpretace vedoucí k odepření přístupu k soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)], či odepření ochrany práva jednotlivce toliko v důsledku nevyjasněné koncepce, dané diametrálními změnami v přístupu obecných soudů k určité právní otázce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333), bod 18.; nález sp. zn. II. ÚS 3/10 ze dne 5. 9. 2012 (N 148/66 SbNU 245), bod 24; či nález sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539)].
17. Žádný takový případ, který by výjimečně odůvodňoval zásah Ústavního soudu, ve stěžovatelově věci nenastal. Sluší se podotknout, že to ostatně ani sám stěžovatel netvrdil, spokojiv se ve své argumentaci se ztotožněním se s výkladem ustanovení §205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku tak, jak jej původně zastával nalézací soud, aniž by však jakkoliv Ústavnímu soudu přiblížil, proč by tomuto výkladu měla být dána přednost před výkladem, který zastávají odvolací soud i Nejvyšší soud. Tyto obecné soudy vyložily s odkazem na publikovanou [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1297/2004 (Rt 32/2008 SbNS)] i nepublikovanou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1254/2012) judikaturu a rovněž na uznávanou komentářovou literaturu znak "věc, kterou má jiný při sobě" tak, že tento znak může být naplněn i tehdy, jestliže daná věc není přímo ve fyzickém držení poškozeného, ale nachází se v jeho blízkosti v jeho dosahu a pod jeho kontrolou, a to i tehdy, odložil-li si ji v souvislosti s vykonáváním jiné činnosti (srov. odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, s. 4, a odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, s. 6).
18. Ústavní soud k tomu konstatuje, že tento výklad se neprotiví žádnému ústavněprávnímu požadavku uvedenému výše. Naopak důsledně vychází z textu §205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku a nelze jej považovat dokonce ani za výklad extenzivní, který je i tak v trestním právu přípustný, nýbrž za výklad adekvátní, neboť spojení "věc, kterou má jiný při sobě" nijak neimplikuje již z hlediska jazykového, že by nutně taková věc musela být bezprostředně fyzicky poškozeným ovládána. Z hlediska teleologického pak ustanovení §205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku směřuje především vůči tzv. kapesním krádežím, přičemž pro naplnění tohoto účelu je situace, v níž pachatel přímo vsune ruku do kapsy poškozeného či do jeho zavazadla či jiného předmětu, které tento drží v ruce či je má na sobě, zcela srovnatelná se situací, v níž pachatel vsune ruku do zavazadla či jiného předmětu poškozeného stojícího v jeho blízkosti, který si tento záměrně z nějakého důvodu odložil do své bezprostřední blízkosti s úmyslem nad ním i nadále vykonávat moc.
19. Pokud by tak Ústavní soud měl stěžovateli dát za pravdu, znamenalo by to, že samotné ustanovení §205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku je protiústavní. To ovšem stěžovatel netvrdí a ani Ústavní soud s oporou o výše uvedené neshledává důvod k postupu dle §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud proto shrnuje, že výklad znaku "věc, kterou má jiný při sobě", který ve stěžovatelově věci zastávají obecné soudy, tj. výklad, že tento znak lze naplnit i tehdy, nedrží-li přímo fyzicky poškozený věc (nemá ji v ruce, nenese ji na zádech, v zavazadle, které má na sobě pověšeno či které drží v ruce atd.), je ústavně konformní. Žádné ústavně zaručené základní právo či svoboda stěžovatele jím tak porušeny být nemohou.
20. Pro námitku 2) platí do značné míry to samé, co pro námitku 1). Ani zde stěžovatel neuvedl nic konkrétního, co by bylo způsobilé Ústavní soud přesvědčit, že v jeho případě měla zásada subsidiarity trestní represe být přímo aplikována. Nijak nereagoval ani na odůvodnění Nejvyššího soudu (srov. s. 7 jeho napadeného usnesení), že samotná existence institutů jiných právních odvětví, postihujících protiprávní činy, nevylučuje uplatnění trestní odpovědnosti tam, kde je naplněna skutková podstata trestného činu, jakož ani na jeho závěr, že ve stěžovatelově konkrétním případě nemá s přihlédnutím k jeho jednotlivým okolnostem Nejvyšší soud o společenské škodlivosti jeho činu pochyb. Jestliže proti tomu stěžovatel namítá pouze to, že jeho čin by bylo možno postihnout i jen jako přestupek, nenabízí Ústavnímu soudu žádnou argumentační alternativu k překonání zde vysvětlených závěrů Nejvyššího soudu, které má Ústavní soud za přesvědčivě a dostatečně odůvodněné. To platí obdobně pro stěžovatelovo tvrzení, že obecné soudy často aplikují zásadu subsidiarity trestní represe špatně, které je pouze obecnou lamentací, jakkoliv blíže argumentačně nepodloženou. Ani námitka 2) tak nebyla způsobilá přesvědčit Ústavní soud o nutnosti jeho kasačního zásahu proti napadeným rozhodnutím.
21. Zbývající námitkou 3) se stěžovatel snaží Ústavní soud přimět k tomu, aby sám přehodnotil skutkové závěry, k nimž dospěly obecné soudy. Nesouhlasí totiž s tím, jaké skutkové závěry obecné soudy vyvodily z výpovědi druhé poškozené. Ústavní soud však v zásadě není povolán k přehodnocování výsledků ani průběhu procesu dokazování před obecnými soudy. Tak může učinit jen výjimečně, zejména jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní soulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou].
22. S žádným takovým nedostatkem však námitka 3) nekoresponduje. Obecné soudy dostatečně odůvodnily, proč výpovědi druhé poškozené uvěřily (srov. s. 3-4 rozsudku nalézacího soudu uvedeného výše sub 3.; s. 3-4 napadeného rozsudku odvolacího soudu a s. 5 napadeného usnesení Nejvyššího soudu) a jaké závěry z ní vyvodily. Ústavní soud vyzdvihuje zejména zjištění nalézacího soudu, že poškozená výslovně, opakovaně a konzistentně potvrdila, že periferně spatřila, jak stěžovatel z jejího květináče uzmul hrst plnou mincí, které si odnesl.
23. Stěžovatel ani nenamítá, že by obecné soudy tyto své závěry odůvodnily nedostatečně, pouze ignoruje jejich odůvodnění, tak jako v řízení před obecnými soudy, i v řízení před Ústavním soudem zpochybňuje schopnost druhé poškozené vidět, zda si nějaké mince od ní odnášel, či nikoliv. Stěžovateli tak obecné soudy způsobem nevybočujícím z mezí ústavní konformity vysvětlily, na základě čeho druhé poškozené uvěřily, a stěžovatel Ústavnímu soudu nepředložil nic, čímž by tyto závěry obecných soudů zpochybnil. Toliko opakoval svoji původní obhajobu v nezměněné podobě, nijak nereflektuje odůvodnění skutkových závěrů obecných soudů. Za těchto okolností nemá Ústavní soud důvod a ani možnost do skutkových závěrů obecných soudů ingerovat.
V. Závěr
24. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh nemohl dát stěžovateli za pravdu. Neshledal proto potřebu věc projednat meritorně ani si v ní obstarat další podklady, a proto rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu