ECLI:CZ:US:2019:4.US.2795.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2795/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky HOTELES TURISTICOS UNIDOS S.A., se sídlem Princessa 58, Barcelona, Španělské království, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 23 C 128/2017-379 ze dne 28. 6. 2018, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 8. 2018 a doplněnou samostatným podáním doručeným dne 5. 9. 2018 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 s tvrzením, že jím došlo k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 3 Listiny, čl. 4 odst. 1 až 4 Listiny, čl. 36 Listiny a čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 uvedeným v návětí byla stěžovatelka vyzvána k tomu, aby do patnácti dnů od jeho doručení zaplatila soudní poplatek za podání odvolání ve výši 161 006,- Kč podle položky 22 odst. 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků ve spojení s položkou 1 bodu 1. písm. b) Sazebníku soudních poplatků na konkrétně uvedený účet soudu.
3. Stěžovatelka se na svých ústavně zaručených základních právech cítí poškozena tím, že Obvodní soud pro Prahu 2 vyměřil stěžovatelce soudní poplatek za řízení o odvolání proti rozsudku, kterým bylo z hmotněprávního hlediska rozhodnuto o nároku uplatněném dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, v nesprávné výši. Dle stěžovatelčina názoru jí měl soudní poplatek být vyměřen dle položky 22 bod 2. ve spojení s položkou 3 přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Stěžovatelka dále podrobně rozvíjí, proč má za to, že vyměření soudního poplatku způsobem uvedeným výše sub 2. porušilo její ústavně zaručená základní práva.
4. Než se Ústavní soud může argumentací stěžovatelky zabývat po věcné stránce, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Dle §75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
6. Řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 293/97 ze dne 19. 12. 1997 (U 22/9 SbNU 467), usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/10 ze dne 9. 2. 2011 (U 1/60 SbNU 759), usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621) či nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475) či nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)].
7. To znamená, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel či stěžovatelka ještě nevyčerpali všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [srov. k tomu rovněž usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)]. Úkol střežit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť dle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku [srov. k tomu nález sp. zn. I. ÚS 46/12 ze dne 16. 1. 2013 (N 14/68 SbNU 201) či nález sp. zn. I. ÚS 259/97 ze dne 27. 5. 1998 (N 60/11 SbNU 97)]. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, pokud stěžovatel či stěžovatelka předtím, než se obrátili na něj, neumožnili obecným soudům napravit všechna jimi pociťovaná porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod a dokud nevyčerpali všechny prostředky, jak proti nim brojit v soustavě obecných soudů.
8. Jak Ústavní soud již v minulosti mnohokráte rozhodl, ústavní stížnost podaná proti usnesení, jímž je účastník řízení před obecnými soudy vyzván k zaplacení soudního poplatku, je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. K tomu srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), nález sp. zn. I. ÚS 664/03 ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU 547), nález sp. zn. I. ÚS 1618/15 ze dne 29. 3. 2016 (N 51/80 SbNU 623), bod 29.; pro shrnutí další judikatury viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3553/18 ze dne 13. 11. 2018, bod 5. V bodě 5. a násl. uvedeného stanoviska pléna Ústavní soud rovněž formuloval několik procesních postupů, jež stěžovatelé či stěžovatelky, kteří se cítí poškozeni usnesením vyzývajícím je k zaplacení soudního poplatku, mohou (respektive jeden z nich musí) využít, a poskytnout tak obecným soudům možnost napravit své případné pochybení, než se mohou obrátit na Ústavní soud.
9. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že podala proti výši soudního poplatku námitky a rovněž že požádala o osvobození od soudního poplatku a in eventum o částečné prominutí soudního poplatku. O právním osudu těchto svých procesních podání stěžovatelka Ústavní soud neinformovala a svou ústavní stížností nebrojí proti rozhodnutím, která o nich byla učiněna, případně proti rozhodnutím vydaným v navazujících opravných řízeních. Stěžovatelka tedy částečně postupů uvedených v odkazovaném stanovisku využila, což však nemění nic na tom, že touto ústavní stížností napadá rozhodnutí, vůči němuž je ústavní stížnost nepřípustná.
10. Stěžovatelka rovněž netvrdila ani neprokazovala, že by v jejím případě byly dány důvody pro to, aby Ústavní soud postupoval mimořádně dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost pro nepřípustnost neodmítl. Takové důvody Ústavní soud neshledal ani motu proprio.
11. Ze všech těchto důvodů považuje Ústavní soud ústavní stížnost za předčasnou, a proto ji mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť před jejím podáním stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky ochrany, které jí zákon k ochraně jejích práv přiznává, a Ústavní soud v její věci neshledal naplnění žádného důvodu pro neodmítnutí ústavní stížnosti dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu