ECLI:CZ:US:2019:4.US.3764.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3764/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Markem Bukovským, advokátem, sídlem Na Příkopě 814, Vsetín, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. října 2019 č. j. 14 Co 328/2019-227, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a 1. nezletilého L. K. a 2. nezletilého K. K., obou v soudním řízení zastoupených statutárním městem Ostrava, Úřadem městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz, sídlem náměstí Dr. E. Beneše 555/6, Ostrava - Moravská Ostrava a Přívoz, a 3. K. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného soudního rozhodnutí, když tvrdí, že jím byla porušena jeho práva a práva 1. a 2. vedlejšího účastníka (dále též "nezletilí") podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 96 odst. 1 Ústavy, podle čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 3 odst. 1, čl. 5, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Okresní soud ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 11. 9. 2019 č. j. 0 P 88/2019-139, 7 P a Nc 97/2019, rozhodl o návrhu otce na vydání předběžného opatření tak, že se určuje, že 1. vedlejší účastník bude po dobu trvání své školní docházky navštěvovat Základní školu X (výrok I), že se určuje, že 2. vedlejší účastník bude po dobu předškolního vzdělávání navštěvovat Mateřskou školu X (výrok II), že se určuje, že místem bydliště nezletilých je obec V. (výrok III) a že 3. vedlejší účastnice (dále jen "matka") je povinna se s nezletilými navrátit do obce V. do 3 dnů od vydání tohoto rozhodnutí (výrok IV). Okresní soud shledal, že má za to, že otec předloženými důkazy jednoznačně osvědčil skutečnost, že matka se na konci letních školních prázdnin spolu s nezletilými odstěhovala bez souhlasu otce z V. do O. a přehlásila jim do tohoto města trvalý pobyt. Dále bylo osvědčeno, že nezletilí nenastoupili docházku v základní a mateřské škole ve V., kam dosud docházeli. Je zjevné, že nezletilí žijí ve V. od narození, mají zde zájmovou činnost, prarodiče, s otcem dosud víceméně bydleli v jednom bytě a ten se o ně zajímal a byl s nimi v kontaktu. Zároveň je osvědčeno, že rodiče se v rámci rozvodových dohod dohodli na bydlišti dětí ve V., konkrétně dokonce ve čtvrti R. Z výše uvedeného může soud učinit jednoznačný závěr o tom, že matka bez souhlasu otce rozhodla o podstatných náležitostech života nezletilých dětí, a to v rozporu s původní dohodou rodičů. Okresní soud má za to, že je v zájmu nezletilých, aby byly předběžně upraveny jejich poměry tak, aby (přinejmenším do rozhodnutí soudu v této věci) zůstali v místě svého dosavadního bydliště, zůstaly jim zachovány dosavadní kontakty s prarodiči, otcem i spolužáky, aby navštěvovali stejnou základní a mateřskou školu jako doposud. Z obsahu spisu je zjevné, že soužití rodičů bylo konfliktní, vztahy mezi nimi nejsou dobré, a tak shora popsané představuje pro nezletilé jistotu a zázemí, což je v jejich věku nesmírně důležité. Jednání matky se navíc jeví jako svévolné, neodůvodněné, proti zájmu nezletilých, u kterých je nutné respektovat jejich dosavadní styl života, ostatně akceptovaný a nastavený oběma rodiči. Okresní soud proto rozhodl o vydání předběžného opatření v zásadě v takovém rozsahu, jak požadoval otec. Výrok rozhodnutí soudu nemá charakter dočasné úpravy poměrů, to však ve věci této povahy není vyloučeno, protože jen takovým rozhodnutím je možno docílit řádné úpravy poměrů v zájmu dítěte. Soud navíc rozhoduje za situace, kdy děti do příslušných zařízení již jsou přijaty, nenahrazuje tedy jakkoliv rozhodnutí ředitelů těchto institucí. Okresní soud též uložil matce povinnost vrátit se i s nezletilými do obce V. V tomto směru nepovažoval za nutné rozhodovat o přesné adrese, na kterou se má vrátit, neboť je pravděpodobné, že do budoucna změní bydliště na jinou adresu ve V, což nebrání dosavadní úpravě poměrů nezletilých, ani styku nezletilých s otcem, či školní docházce v příslušných školách.
3. K odvolání matky rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením a změnil výše rubrikované usnesení okresního soudu tak, že návrh otce na nařízení předběžného opatření se v celém rozsahu zamítá. Krajský soud zejména uvedl, že okresní soud rozsudkem ze dne 16. 2. 2017 č. j. 0 Nc 4758/2016-67 schválil dohodu rodičů ve znění, že nezletilí se svěřují na dobu do rozvodu, jakož i na dobu po rozvodu manželství, do péče matky, přičemž otec se zavazuje přispívat na výživu 1. vedlejšího účastníka částkou 8 000 Kč měsíčně a na 2. vedlejšího účastníka částkou 7 000 Kč měsíčně. Rozsudek nabyl právní moci dne 30. 3. 2017. Krajský soud dovodil, že existence tohoto rozsudku je pro nyní projednávanou věc významná vskutku zásadním způsobem, neboť se od ní odvíjí konečný závěr krajského soudu o nemožnosti řešit otcem požadované otázky formou zatímní úpravy poměrů účastníků (tedy cestou nařízení předběžného opatření). Tím spíše, jestliže okresní soud zvolil ve výrocích I až III svého usnesení určovací výroky, které svou formulací nastolují stav, kterým okresní soud naprosto nepřípustným způsobem prejudikuje konečné rozhodnutí ve věci. Krajský soud shledal, že pakliže pravomocným rozhodnutím soudu bylo určeno výchovné prostředí nezletilých, pak matka jakožto vychovatelka je plně odpovědná za celkový výchovný proces týkající se také plnění povinné školní docházky či předškolního vzdělávání, k čemuž se sluší dodat, že samozřejmě podle tohoto rozsudku má nezletilé děti ve své přímé osobní péči. Vyhověl-li okresní soud návrhu otce na vydání předběžného opatření v tomto znění, pak tímto svým rozhodnutím naprosto vadným způsobem vytvořil stav, který jakýmsi skrytým způsobem přistupuje na změnu výchovného prostředí, neboť nezletilí, kteří mají patřit do osobní péče matky, by měli plnit školní docházku či předškolní vzdělávání v úplně jiném městě a dokonce jim bylo určeno bydliště rozdílné od bydliště matky. Takovéto pochybení okresního soudu je vskutku neomluvitelné, neboť tímto usnesením je vlastně obcházeno pravomocné rozhodnutí soudu o úpravě výchovných poměrů nezletilých.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že napadené usnesení porušuje třístupňový omezený test ústavnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 4164/18 a další v něm citované nálezy) ve dvou ze tří bodů, když napadené usnesení nemá zákonný podklad a je projevem svévole. Zároveň napadené usnesení je v příkrém rozporu s nejlepším zájmem nezletilých, kdy každé rozhodnutí (včetně rozhodnutí o předběžném opatření) je nutno poměřovat skrze tento základní princip. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3749/17 (ve věci předběžného opatření týkajícího se školní docházky nezletilého dítěte), je nepochybně v nejlepším zájmu dítěte, aby se Ústavní soud meritorně zabýval rozhodnutím, které se závažným způsobem a bezprostředně dotýká práva na vzdělání a soukromého života nezletilého dítěte. Napadené usnesení tedy představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod stěžovatele a nezletilých dětí, že je nezbytné jeho zrušení. Stěžovatel konstatuje, že závěr krajského soudu je v naprostém rozporu minimálně s §865, 875 a 877 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Pravomocný rozsudek o svěření dětí do péče matky žádným způsobem nezbavuje otce jeho rodičovské odpovědnosti. Skutečnost, že děti jsou svěřeny do péče jednoho rodiče, žádným způsobem nemůže vyloučit druhého rodiče z rozhodování o záležitostech významných pro život dítěte. Krajský soud naprosto pomíjí, že řízení ve věci péče o dítě a řízení o určení záležitosti významné pro dítě jsou samostatná a na sobě procesně nezávislá. Stěžovatel argumentuje, že rozhodnutí krajského soudu je ve smyslu absence zákonného podkladu chybné též proto, že je zcela nesprávný názor, že v předmětném řízení nelze vydat předběžné opatření ve znění shodném, jakého se otec domáhá ve věci samé. Z logiky věci, zájmů nezletilého a samotné podstaty řízení, týkajících se nezletilých dětí, je zcela nepochybné, že naopak často je nezbytně nutné vydávat předběžná opatření ve znění, v jakém se některý z účastníků domáhá vyslovit v řízení samém. Je tedy zásadně možné rozhodnout o petitu předběžného opatření ve stejném znění, jako je navrhován petit ve věci samé, přičemž se stěžovatel domáhá, aby uvedené Ústavní soud konstatoval i pro futuro. Krajskému soudu je pak nutné vytknout též skutečnost, že ačkoli návrh otce na vydání předběžného opatření zamítl z důvodu pravomocně schválené dohody rodičů o úpravě poměrů k nezletilým dětem, pak napadené usnesení krajského soudu jde zcela proti této schválené dohodě rodičů. Písemná dohoda rodičů obsahuje mj. dohodu rodičů o tom, že nezletilí budou na dobu po rozvodu manželství bydlet v obci V. Je zcela absurdní, že matka tuto dohodu jednostranně porušila, odstěhovala děti proti vůli otce do O. a přehlásila je zde do zdejších školských zařízení, aby krajský soud následně vyslovil, že s ohledem na tuto soudem schválenou a matkou porušenou dohodu otec není oprávněn domáhat se úpravy bydliště, školní docházky a předškolního vzdělávání. Situace je alarmující tím spíše, že otec se předběžným opatřením domáhá zachování (obnovení) dosavadního pokojného stavu nezletilých dětí, kteří celý svůj život žijí v obci V. a dochází do školy a školky v obci V. Svým rozhodnutím tak krajský soud zcela zjevně porušil nejlepší zájem nezletilých dětí, které se naopak okresní soud snažil chránit. Krajský soud také porušil právo nezletilých dětí na ochranu soukromí a právo nezletilých dětí a stěžovatele na ochranu rodinného života, když svoluje vytrhnout děti z dosavadního pokojného výchovného a sociálního prostředí v obci V. a obrátil jim ze dne na den život naruby jen proto, že rodiče nejsou v předmětné záležitosti a záležitosti péče schopni dohody.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud v minulosti mnohokrát judikoval, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podklad, kdyby řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy), zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost obecně vyloučit nelze; je však třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a mnohá další]. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.
9. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].
10. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a rozhodnutí krajského soudu žádné shora popsané kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele či jeho nezletilých synů.
11. Nelze přehlédnout nesporný fakt, že okresní soud rozsudkem ze dne 16. 2. 2017 č. j. 0 Nc 4758/2016-67 schválil dohodu rodičů ve znění, že nezletilí se svěřují na dobu do rozvodu, jakož i na dobu po rozvodu manželství do péče matky. Nejsou proto přiléhavé odkazy stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu, které přikládal ke své argumentaci v řízení u krajského soudu, a ostatně i ve své ústavní stížnosti. Jak již správně uvedl krajský soud, tak v usnesení ze dne 17. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 2527/17 šlo o situaci, kdy nezletilé dítě bylo svěřeno do střídavé péče obou rodičů a v usnesení ze dne 13. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 199/18 šlo o procesní situaci, kdy teprve probíhalo řízení o úpravu výchovných poměrů nezletilého dítěte. Jednalo se tedy o situace skutkově zcela odlišné. Podstata argumentace stěžovatele tkví v tom, že matka dle něj nerespektuje pravomocné soudní rozhodnutí, kterým byla schválena dohoda rodičů. Prostředkem pro to, aby toto rozhodnutí bylo respektováno, však není primárně institut předběžného opatření, jak se mylně domnívá stěžovatel, ale zejména institut výkonu rozhodnutí o péči o nezletilé děti upravený v §500 až 510 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a to tehdy, kdy obecný soud shledá pro takový postup zákonné předpoklady. Proto na závěrech krajského soudu, jak jsou uvedeny sub 4, a důsledně odůvodněny v napadeném usnesení, neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Naopak závěry krajského soudu jsou srozumitelné a obhajitelné.
12. Protože nic nenasvědčuje tomu, že by napadeným soudním rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá další rozhodování soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností.
13. O žádosti stěžovatele o odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož ve věci samé rozhodl bezprostředně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu