ECLI:CZ:US:2019:4.US.623.18.1
sp. zn. IV. ÚS 623/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Vladimíra Rybáka a 2. Petra Rybáka, obou zastoupených JUDr. Alicí Říhovou, advokátkou, sídlem Nad Vinicí 494, Statenice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2017 č. j. 32 Cdo 1921/2017-460, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2016 č. j. 6 Cmo 259/2015-384 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. dubna 2015 č. j. 13 Cm 1787/2009-336, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Zdeňka Kašpara, zastoupeného Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem, sídlem Velké náměstí 7/12, Písek, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Finanční úřad v Písku (dále jen "správce daně") prováděl v letech 2003 - 2004 u stěžovatelů kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roků 1998, 1999 a 2000. Správce daně vyzval stěžovatele písemnou výzvou k prokázání skutečností rozhodných pro správné stanovení daňové povinnosti. Poté, co stěžovatelé prostřednictvím vedlejšího účastníka jako svého zástupce (daňového poradce) požádali o prodloužení lhůty ke splnění výzvy, zaslali stěžovatelé správci daně odpověď na tuto výzvu, jejíž přílohou byl soubor vztahujících se k požadovanému prokázání rozhodných skutečností. Dne 26. 7. 2004 pak správce daně vydal dodatečné platební výměry za zdaňovací období let 1998 - 2000. Všechny tyto dodatečné platební výměry byly doručeny vedlejšímu účastníkovi jako zástupci stěžovatelů. Stěžovatelé v řízení před obecnými soudy tvrdili, že tím, že vedlejší účastník neinformoval stěžovatele o doručení dodatečných platebních výměrů na daň z příjmů fyzických osob za roky 1998, 1999 a 2000, znemožnil stěžovatelům podat včas odvolání proti výše uvedeným dodatečným platebním výměrům, přičemž takové odvolání by podle stěžovatelů bylo přinejmenším z podstatné části úspěšné, ne-li zcela úspěšné. Stěžovatelé dále tvrdili, že je vedlejší účastník nikdy neupozornil na to, že by některé položky, které vedlejší účastník účtoval a které pak následně zahrnul do daňového přiznání k dani z příjmů stěžovatelů, byly nesprávné či neúplné, popř. že by k nim chyběl nějaký doklad. Podle stěžovatelů byl vedlejší účastník povinen poskytovat služby vedení účetnictví a daňového poradenství s odbornou péčí tak, aby stěžovatelé včas zajistili úplné doklady prokazující jejich oprávněné zahrnutí do základu daně z příjmů. Postup vedlejšího účastníka při vedení účetnictví stěžovatelů byl tedy dle nich liknavý a tato liknavost pak vyvrcholila tím, že stěžovatele neinformoval o doručení dodatečných platebních výměrů, v důsledku čehož stěžovatelům uplynula lhůta k podání odvolání a tito tak nemohli toto odvolání podat včas. Z uvedených důvodů podali stěžovatelé na vedlejšího účastníka žaloby na náhradu škody.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 14. 4. 2015 č. j. 13 Cm 1787/2009-336 zamítl žalobu o zaplacení částky 633 016 Kč 1. stěžovateli a částky 555 272 Kč 2. stěžovateli (výrok I), uložil stěžovatelům zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů řízení společně a nerozdílně částku 164 954 Kč (výrok II) a státu částku 853 Kč (výrok III) a rozhodl, že vedlejšímu účastníkovi se vrací nespotřebovaná záloha ve výši 5 000 Kč na znalecký posudek (výrok IV).
4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatelů rozsudkem ze dne 3. 5. 2016 č. j. 6 Cmo 259/2015-384 potvrdil rubrikovaný rozsudek krajského soudu v napadených výrocích I, II a III (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
5. K dovolání stěžovatelů rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 11. 2017 č. j. 32 Cdo 1921/2017-460 tak, že se dovolání stěžovatelů odmítají (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud odmítl obě dovolání pro jejich vady podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
6. K dovolání 1. stěžovatele Nejvyšší soud zejména uvedl, že namítá-li 1. stěžovatel, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné "pro absenci řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci", aniž by však formuloval jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka případné vady řízení způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení 1. stěžovatele o vadě řízení nezahrnuje žádnou vrchním soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se vrchní soud namítaného procesního pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014 sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani odkaz 1. stěžovatele na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, kterou k této namítané vadě řízení uvádí. Pouhý odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu bez vymezení konkrétní právní otázky, kterou odvolací soud řešil a posoudil nesprávně, nemůže založit přípustnost dovolání. Ostatně podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 997/09 - všechna rozhodnut Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz - a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. 32 Cdo 3000/2012). Stěžovatelé ve svých odvoláních uplatnili celkem šedesát námitek, vrchní soud se jimi podrobně zabýval a své závěry náležitě odůvodnil. Konečně ani 1. stěžovatel nespecifikuje, se kterou konkrétní odvolací námitkou se vrchní soud ve svém rozhodnutí podle jeho názoru nevypořádal dostatečně.
7. K dovolání 2. stěžovatele Nejvyšší soud zejména uvedl, že z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně bezvýznamné tvrzení, že "nebyla správně posouzena zásadního otázka právního významu". Druhý stěžovatel - ač zastoupen advokátkou - patrně přehlédl, že přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. není od 1. 1. 2013 budována na kritériu "zásadní právní významnosti" napadeného rozhodnutí. Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení, že "soudy nižších stupňů neposuzují právní otázku jednotně". Ustanovení §237 o. s. ř. taxativně uvádí předpoklady přípustnosti dovolání a jiným způsobem přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nelze. Skutečnost, že je právní otázka soudy nižších stupňů rozhodována rozdílně, není předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., taková argumentace je z hlediska posouzení přípustnosti dovolání zcela irelevantní. Nejvyšší soud dále uvedl, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tvrzení 2. stěžovatele požadavkům §241a o. s. ř. na vymezení určité právní otázky neodpovídají. Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 předpokládá, že Nejvyšší soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně vymezí. Není-li taková právní otázka v dovolání určitě, správně a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po Nejvyšším soudu, aby se jeho přezkum stal neomezenou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména §242 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, ze dne 14. 9. 2010 sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, či ze dne 26. 1. 2017 sp. zn. 32 Cdo 3774/2016).
Odkazoval-li 2. stěžovatel v této souvislosti na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017 sp. zn. 32 Cdo 162/2017). Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení, podle něhož "neprovedením důkazu znaleckým posudkem zpracovaným znalcem bez profesního zatížení byla porušena jeho ústavně zaručená práva a tím i porušeno jeho právo na spravedlivý proces". Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 3717/16 námitka založená na tvrzeném porušení ústavně zaručených základních práv a svobod není bez dalšího uplatitelná jako dovolací důvod. Neznamená to tedy, že by dovolání bylo "projednatelné", aniž by obsahovalo náležitosti stanovené mj. v §241a o. s. ř., anebo nesplňovalo předpoklady jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř. Nadto Nejvyšší soud 2. stěžovatelem tvrzené porušení jeho práva na spravedlivý proces neshledal. Kritizuje-li 2. stěžovatel správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, nejsou tyto námitky způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Pouhý nesouhlas 2. stěžovatele s právním posouzením věci soudy nižších stupňů nemůže založit přípustnost dovolání. Dovolání obou stěžovatelů v částech směřujících proti rozhodnutí vrchního soudu o nákladech řízení též trpí vadou, poněvadž stěžovatelé v nich oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace.
II.
Argumentace stěžovatelů
8. Stěžovatelé spatřují porušení jejich ústavně garantovaných práv zejména v tom, že podle jejich názoru se vrchní soud a Nejvyšší soud námitkami a argumentací uvedenými v jejich odvolání a dovolání zabývaly naprosto nedostatečně a zejména vrchní soud se některými námitkami a argumentací nezabýval vůbec, a dále bylo vrchním i Nejvyšším soudem akceptováno zamítnutí návrhu na provedení důkazu krajským soudem (tedy došlo k opomenutí důkazu), jež je pro prokázání žalovaných nároků naprosto stěžejní. Tímto postupem došlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, k němuž přes jeho namítnutí nebylo ani Nejvyšším soudem přihlédnuto. Na popsaný případ pak lze dle stěžovatelů aplikovat v ústavní stížnosti citovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
III.
Vyjádření účastníků řízení, vedlejšího účastníka a replika stěžovatelů
9. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a vedlejšímu účastníkovi řízení a vyžádal si spis sp. zn. 13 Cm 1787/2009 vedený krajským soudem.
10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že nebyly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, že rozhodnutí o odmítnutí dovolání je řádně odůvodněno a že tímto rozhodnutím nebylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces. Nejvyšší soud proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně zamítnuta jako nedůvodná.
11. Vrchní soud ve svém vyjádření zejména uvedl, že napadené rozhodnutí vrchního soudu se neodchyluje od rozhodovací praxe obecných soudů, když k opačnému postupu nebyly důvody. Vrchní soud se jako soud odvolací proto s náležitou pečlivostí zabýval, vedle otázek přezkoumávaných z úřední povinnosti, i jednotlivými argumenty účastníků řízení, a snažil se jasně, stručně a srozumitelně vyložit, z jakého důvodu rozhodl o podaném odvolání způsobem uvedeným v napadeném rozsudku. Vrchní soud se dále vyjadřuje k průběhu řízení a k jednotlivým námitkám stěžovatelů a uzavírá, že dle něj nejsou dány podmínky, za nichž by bylo možno vyhovět předmětné ústavní stížnosti.
12. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na obsah svého rozhodnutí a uvedl, že nepokládá ústavní stížnost za důvodnou a navrhl její zamítnutí.
13. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost shledává zjevně neopodstatněnou a navrhl její odmítnutí. Domnívá se, že obecné soudy při projednávání věci nepochybily, když neúspěch stěžovatelů ve věci je dán neopodstatněností jejich nároku, který pomíjí základní skutečnosti, a sice že daň není škoda, a že protiprávní a nedbalé jednání stěžovatelů nemůže být vykládáno v jejich prospěch a za toto jednání nemůže být odpovědný vedlejší účastník jako daňový poradce.
14. Stěžovatelé ve své replice setrvali na svých právních názorech uvedených v ústavní stížnosti a doplnili, že nikdy netvrdili, že by daň měla být vždy automaticky škodou. Stěžovatelé od počátku řízení tvrdí, že protiprávním jednáním vedlejšího účastníka, který stěžovatelům neoznámil doručení dodatečných platebních výměrů a počátek běhu lhůty k podání odvolání proti těmto platebním výměrům, vznikla stěžovatelům povinnost zaplatit dodatečnou daň, kterou by jinak stěžovatelé při řádném plnění povinností ze strany vedlejšího účastníka a využití práva podat proti dodatečným platebním výměrům odvolání, platit nemuseli. Předběžná otázka vztahující se k výsledku takového řízení o odvolání stěžovatelů proti dodatečným platebním výměrům však dosud nebyla vůbec řešena a nebylo k ní i přes výslovné návrhy stěžovatelů prováděno žádné dokazování, zejména nebyl ustanoven znalec z oboru ekonomika se specializací na daně za účelem zpracování odpovídajícího znaleckého posudku. Z tohoto důvodu tak způsobená škoda může dosahovat až výše dodatečně stanovené daňové povinnosti.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost vůči usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017 č. j. 32 Cdo 1921/2017-460 je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně jejich práv.
V.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
17. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
18. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je vůči usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017 č. j. 32 Cdo 1921/2017-460 zjevně neopodstatněná.
19. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 11. 2017 č. j. 32 Cdo 1921/2017-460 odmítl dovolání stěžovatelů na základě skutečnosti, že dovolání stěžovatelů neobsahovaly zákonné náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku a nesplnily tak ani esenciální zákonné podmínky pro jejich "projednatelnost", pročež je musel pro vady řízení odmítnout podle §243c odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud na základě vyžádaného soudního spisu shledává, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelů zcela zákonně a zejména ústavně konformně, v napadeném usnesení s odkazem na svou judikaturu a judikaturu Ústavního soudu obsáhle, jasně a přezkoumatelně vymezil, z jakých důvodů není možné dovolání stěžovatelů projednat, a Ústavní soud na závěrech Nejvyššího soudu (srov. sub 5 usnesení) neshledal žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Nejvyšší soud své závěry v odůvodnění napadeného usnesení řádně jasně, rozumně a logicky odůvodnil [viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
20. Ústavní soud musí v této souvislosti zejména poukázat na stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (č. 460/2017 Sb.), v němž se plénum Ústavního soudu smyslem a účelem právní úpravy podmínek přípustnosti dovolání, a zároveň jejich ústavně konformním výkladem a použitím podrobně zabývalo. Ve vztahu k nyní posuzované věci je pak klíčový zejména ten závěr stanoviska, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska ústavních kautel práva na soudní ochranu proto obstojí.
21. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného konstatuje, že jestliže se stěžovatelé dovolávají mj. porušení čl. 90 Ústavy, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
22. Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání ústavně konformním způsobem odmítl, má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozsudkům vrchního soudu a krajského soudu, neboť z hlediska posouzení přípustnosti nelze odhlédnout od toho, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Vzhledem k faktu, že bylo dovolání stěžovatelů řádně odmítnuto pro vady řízení, je zjevné, že Nejvyššímu soudu nebyl dán prostor pro to, aby na základě svého uvážení otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec mohl posoudit.
23. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí - řádné - podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelů hledět tak, jako by vůbec podáno nebylo. Jak též konstatovalo plénum Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017
sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (č. 460/2017 Sb.), nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
VI.
Závěr
24. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti rozsudku vrchního soudu ze dne 3. 5. 2016 č. j. 6 Cmo 259/2015-384 a proti rozsudku krajského soudu ze dne 14. 4. 2015 č. j. 13 Cm 1787/2009-336 jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
25. V té části, ve které ústavní stížnost splnila procesní předpoklady k jejímu projednání, tj. v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017 č. j. 32 Cdo 1921/2017-460, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu