ECLI:CZ:US:2020:1.US.867.20.1
sp. zn. I. ÚS 867/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Českých elektrokomunikací, s.r.o., se sídlem Kovanecká 2108/10, Praha 9, zastoupených Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2020 č. j. 8 A 120/2016-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení výroku II. v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Tvrdí, že tímto nákladovým výrokem bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného výpočtu výše náhrady nákladů řízení, kterou městský soud uložil žalovanému Ministerstvu dopravy (dále jen "vedlejší účastník"). Stěžovatelka rozporuje počet úkonů právní služby, které jí byly městským soudem přiznány. Tvrdí, že jí městský soud měl přiznat též náhradu za první poradu s klientem podle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou uplatněnou u městského soudu domáhala zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 23. 4. 2016 č. j. 23/2016-150-SPR/3, kterým bylo změněno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 14. 1. 2016 č. j. MHMP 11478/2016. Městský soud napadeným rozhodnutím stěžovatelce vyhověl, rozhodnutí vedlejšího účastníka pro vady řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok I.). Městský soud dále rozhodl, že vedlejší účastník je povinen nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 11 228 Kč (výrok II.).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatu ústavní stížnosti představuje otázka náhrady nákladů řízení, resp. nesouhlas stěžovatelky se závěry městského soudu o nepřiznání odměny právnímu zástupci za jeden úkon právní služby. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že "spor" o náklady řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 133/10). V rozhodování o nákladech řízení se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2929/12). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takový deficit však v dané věci shledán nebyl, jelikož městský soud se otázkou náhrady nákladů řízení zabýval v míře a "rozumnosti", jež výsledku řízení přiměřeně odpovídá, a na jeho závěru neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
Z napadeného rozsudku se podává, že stěžovatelce byla přiznána náhrada nákladů řízení. Městský soud při rozhodování aplikoval §60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, jež důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Náklady stěžovatelky podle soudu představovaly zaplacený soudní poplatek, náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % a náklady zastoupení advokátem, kterému náležela odměna stanovená podle advokátního tarifu. V odůvodnění městský soud výslovně uvedl dva úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a sepisu návrhu ve věci samé (návrhu na určení lhůty ze dne 13. 12. 2019).
Ústavní soud ve své judikatuře konstantně potvrzuje závěry, že ustanovení §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, jehož aplikace se domáhá stěžovatelka, dopadá pouze na případy soudem ustanovených zástupců (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2445/18). Ústavní soud k tomu dodává, že pokud advokátní tarif v §11 odst. 1 písm. b) za úkon právní služby považuje první poradu s klientem, včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, a je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem, nejeví se požadavek obecných soudů na prokázání skutečnosti, že k první poradě s klientem s převzetím a přípravou spojené skutečně došlo, jako nadměrný formalismus či extrémní vybočení z pravidel upravujících náhradu nákladů řízení (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2612/07, II. ÚS 906/08, IV. ÚS 2746/18 nebo IV. ÚS 22/19).
Nadto jde v dané věci o částku bagatelní (3 400 Kč). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod. Takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, III. ÚS 405/04, II. ÚS 2538/09, I. ÚS 2552/09 nebo IV. ÚS 686/17). Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Závěrům městského soudu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodl v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Ústavní soud nesdílí ani přesvědčení stěžovatelky, že její ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu