ECLI:CZ:US:2020:2.US.3219.20.1
sp. zn. II. ÚS 3219/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky IFIS investiční fond, a.s., se sídlem Čechyňská 419/14a, Brno, zastoupené Mgr. Markem Indrou, advokátem se sídlem Čechyňská 16, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 18 Co 114/2020-52 ze dne 31. 8. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí pro tvrzený zásah do jejího základního práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a práva na rovnost účastníků podle čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatelka se účastnila exekučního řízení, jehož se týká napadené usnesení, jako povinná. Exekuce byla nařízena usnesením ze dne 6. prosince 2010 č. j. 23 EXE 2102/2010-12, které nabylo právní moci dne 7. 1. 2011. Dne 28. 5. 2019 rozhodl soudní exekutor o vstupu nové oprávněné, stěžovatelky, do řízení. Dne 15. 6. 2020 pak soudní exekutor vyzval stěžovatelku - jako oprávněnou - k udělení souhlasu se zastavením exekučního řízení z důvodu nezpůsobilosti exekučního titulu (neplatnosti rozhodčí doložky). Stěžovatelka souhlas udělila a soudní exekutor usnesením č. j. 099 EX 8216/18-45 ze dne 15. 7. 2020 zastavil exekuci na majetek povinného (výrok I.) a dále rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů tohoto řízení nepřiznává (výrok II.) a stěžovatelku uznal povinnou uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč včetně DPH, a to do tří dnů od právní moci daného usnesení (výrok III.). Stěžovatelka podala proti výroku III. usnesení exekutora odvolání.
3. Krajský soud napadeným usnesením potvrdil odvoláním stěžovatelky napadený výrok ukládající stěžovatelce povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč včetně DPH (výrok III.) jako věcně správný. Krajský soud uvedl, že předchůdce stěžovatelky nejpozději po vydání sjednocujícího rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn. 31 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011 měl přistoupit k návrhu na zastavení exekuce, stěžovatelka pak do řízení musela ke dni 28. 5. 2019 vstupovat s vědomím nezákonně vedené exekuce, zastavení exekuce přesto nenavrhla, a k zastavení došlo až na základě podnětu soudního exekutora. Zavinění stěžovatelky ve vztahu k neúspěchu ve věci a úhradě nákladů exekuce krajský soud odůvodnil tím, že ačkoliv rozhodčí doložka byla ujednána předchůdcem stěžovatelky, je zřejmé, že iniciativa k volbě rozhodčího řízení i rozhodčího orgánu při uzavření rozhodčí smlouvy vzešla nepochybně právě od něho, přičemž předchůdce stěžovatelky předložil povinnému k podpisu rozhodčí doložku, jejíž formulace nebyla v souladu se zákonem, v rámci formulářové smlouvy a všeobecných typových úvěrových podmínek. Krajský soud pak dospěl k závěru, že to byla stěžovatelka, která větší měrou zavinila zastavení exekuce, a proto má uhradit náhradu nákladů exekuce.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že za meritum sporu považuje zodpovězení otázky, zda má být soudnímu exekutorovi vůči oprávněnému přiznána náhrada nákladů exekuce, tedy zda lze zavinění ve smyslu §89 exekučního řádu přičítat oprávněnému nebo exekutorovi, případně zda lze zavinění přičítat oběma nebo nikomu z nich, pro bezdůvodnost pokračování nařízené exekuce i po 11. 5. 2011. Stěžovatelka má za to, že zavinění (pasivitu) lze přičítat v takových případech soudnímu exekutorovi (k tomu odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2005/19 ze dne 17. 7. 2019; všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz), resp. že v takovém případě lze uvažovat nad tím, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro odepření práva na náhradu nákladů soudnímu exekutorovi na základě ust. §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř"); tím spíše pak v situaci, kdy soudní exekutor náklady exekuce zatížil daňovou povinností a následně spotřeboval. Zásadní právní význam má podle stěžovatelky skutečnost, že jak soudní exekutor, tak i exekuční soud disponují pravomocí zastavit exekuci i bez návrhu. Stěžovatelka uvádí, cituje a rozebírá pasáže celé řady rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení IV. ÚS 2364/19 ze dne 11. 2. 2020; usnesení IV. ÚS 92/20 ze dne 21. 1. 2020; usnesení IV. ÚS 2525/19 ze dne 3. 9. 2019; usnesení sp. zn. III. ÚS 2005/19 ze dne 17. 7. 2019; usnesení IV. ÚS 1459/17 ze dne 11. 7. 2017, a další), z nichž podle stěžovatelky vyplývá, že Ústavní soud "konstantně rozhoduje tak, že v takových případech nemá být soudnímu exekutorovi přiznána náhrada exekuce". Dále argumentuje, že bylo v obdobném případě, v němž vystupovala stěžovatelka jako oprávněná a jako exekutor tentýž exekutor jako v projednávané věci, usnesením odvolacího soudu rozhodnuto tak, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů, z čehož stěžovatelka dovozuje, že byl soudní exekutor přibližně měsíc před vydáním napadeného usnesení upozorněn, že mu náhrada nákladů nenáleží.
5. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy obvykle v obdobných věcech rozhodují tak, že se exekutorovi náhrada nákladů nepřiznává, a v případě odchýlení se je pak nutné v souladu s §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přesvědčivé vysvětlení důvodu odchylky; takové vysvětlení však podle stěžovatelky v projednávaném případě podáno nebylo. Uzavírá, že napadeným rozhodnutím byla porušena její základní práva, "přičemž tyto zásahy mají intenzitu ústavního významu z důvodu, že se jedná o stovky případů, v kterých takto chybně v totožných věcech soudní exekutoři a obecné soudy rozhodují a soudní praxe není v rozhodnutích za totožných skutkových stavů jednotná, dlužno dodat že i z důvodu že Ústavní soud se k totožným případům v nálezu, pokud je stěžovateli známo, dosud nevyjádřil."
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
9. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelčiných námitek se podává, že podstatou její polemiky je nesouhlas s výkladem podústavního práva. Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou stěžovatelky, že se Ústavní soud k obdobným případům, jako je případ stěžovatelky, dosud nevyjádřil ve své nálezové judikatuře. Jen v poslední době Ústavní soud vydal k předmětné problematice, tedy náhradě nákladů exekuce v případech zastavení exekuce z důvodu, že rozhodčí nález nebylo možné vykonat pro neplatnost v něm obsažené rozhodčí doložky, pět zásadních nálezů, jejichž závěry lze stručně shrnout následujícím způsobem (v podrobnostech Ústavní soud odkazuje na citovaná rozhodnutí).
10. V souladu s dřívější judikaturou je východiskem při rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení, včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, určení a hodnocení důvodů, pro něž byla exekuce zastavena [stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545)]. Náhradu nákladů exekuce v případech zastavení exekuce pro neplatnost rozhodčí doložky pak podle okolností případu nese buď oprávněný, nebo exekutor [nález sp. zn. IV. ÚS 2728/17 ze dne 12. 11. 2018 (N 184/91 SbNU 279), bod 41]. V tomtéž nálezu (bodě 35) pak Ústavní soud shrnul rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soud tak, že oprávněná nese procesní zavinění na zastavení exekuce, pokud nezachovala potřebnou míru pečlivosti jednak před podáním návrhu na nařízení exekuce a již při volbě netransparentních pravidel pro výběr rozhodců a dále, když přistoupila k vymáhání pohledávky přiznané exekučními tituly vydanými orgány (rozhodci) na základě těchto pravidel určenými; a jednak při provádění exekuce, když návrh na zastavení exekuce podal až povinný, ačkoliv ze souhlasu oprávněné s tímto návrhem povinného na zastavení exekuce lze vyvozovat (předpokládat) její obeznámenost s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k otázce posuzování transparentnosti pravidel pro výběr rozhodců. Přitom rozhodným okamžikem pro posouzení otázky zavinění zastavení exekuce je judikaturou Ústavního soudu závazně stanovené datum 11. 5. 2011, kdy Nejvyšší soud vydal usnesení sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3017/19 ze dne 28. 4. 2020, bod 40, nebo nález sp. zn. I. ÚS 2117/18 ze dne 16. 4. 2019, bod 24). Oprávněné osoby, které exekuci po 11. 5. 2011 zahájily či v ní pokračovaly na základě takto nezpůsobilého exekučního titulu, nesou vinu na jejím zastavení, což je podstatné pro následné vypořádání nákladů exekuce a nákladů účastníků exekučního řízení podle §89 ex. [již citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 3017/19, bod 40; již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2117/18, bod 25; nález sp. zn. I. ÚS 1274/16 ze dne 27. 6. 2017 (N 114/85 SbNU 861), bod 13].
11. Pro posouzení procesního zavinění na zastavení exekučního řízení je dále rozhodujícím kritériem jednak časová osa individuální věci - zaprvé kdy byl podán návrh na nařízení exekuce, zadruhé kdy a za jakých okolností byla exekuce zastavena (z moci úřední, k návrhu povinného, se souhlasem či nesouhlasem oprávněného) (nález sp. zn. IV. ÚS 3017/19 ze dne 28. 4. 2020, bod 31), jednak postavení účastníků řízení, neboť typicky bude náklady exekuce hradit ta strana, která je v daném vztahu silnější a vystupuje jako profesionál v daném oboru, neboť jako osoba s odbornými znalostmi měla o citovaném usnesení Nejvyššího soudu a o sjednocení judikatury vědět, a pokud v exekuci setrvá, je na místě jí vytýkat, že vědomě udržovala protiprávní stav (již citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 3017/19, bod 40, nebo již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2117/18, bod 25). Přitom je nutné zohledňovat i fakt, zda smlouva byla uzavřena ve vztahu spotřebitel - podnikatel (již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2117/18, bod 25).
12. Ústavní soud dále opakovaně uvedl, že pokud dojde ke změně judikatury, působí "nový" právní názor i zpětně v řízeních zahájených před touto změnou [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1707/17 ze dne 20. 12. 2017 (N 237/87 SbNU 841), bod 25, nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 2448/14, body 8 a 9]. Jde o zásadu tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů vytvořených judikatorními změnami, která je v souladu se soudobými evropskými kontinentálními trendy [viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2448/14 ze dne 16. 12. 2014; srov. též nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345)].
13. Ústavní soud shledal, že napadené usnesení krajského soudu je v souladu s výše citovanou judikaturou. Krajský soud následoval kritéria vytyčená judikaturou Ústavního soudu a přesvědčivě odůvodnil jejich naplnění. Zohlednil tak, že předchůdce stěžovatelky předložil povinnému k podpisu rozhodčí doložku, jejíž formulace nebyla v souladu se zákonem, v rámci formulářové smlouvy a všeobecných typových úvěrových podmínek. Dále vzal v úvahu, že stěžovatelka si musela být ke dni vstupu do exekučního řízení vědoma judikatury Nejvyššího soudu týkající se neplatnosti takových rozhodčích doložek, přesto v exekuci setrvala a udržovala tak vědomě protiprávní stav, dokud k zastavení exekuce nepřistoupil soudní exekutor (v podrobnostech bod 3 tohoto usnesení). Na základě těchto kritérií krajský soud dovodil, že to byla stěžovatelka, která větší měrou zavinila zastavení exekuce, a proto má uhradit náhradu nákladů exekuce. Takový závěr je s ohledem na okolnosti projednávaného případu v souladu s kritérii stanovenými judikaturou Ústavního soudu, včetně zpětného působení "nových" právních názorů vytvořených judikatorními změnami i v řízeních zahájených před touto změnou (srov. body 10 až 12 tohoto usnesení).
14. Co se týče stěžovatelkou zvažovaného postupu dle §150 o. s. ř., byla tato otázka Ústavním soudem opakovaně vyřešena tak, že pouze při rozhodování o náhradě nákladů účastníků exekučního řízení, nikoli o náhradě nákladů exekuce, lze zohlednit další v úvahu přicházející rozhodné okolnosti na straně povinného (okolnosti vzniku dluhu, splácení dluhu, postup v řízení), či na straně exekutora apod., podle kterých může být (výjimečně) namístě úvaha o aplikaci §150 o. s. ř. (nález sp. zn. IV. ÚS 3017/19 ze dne 28. 4. 2020, bod 29). Stěžovatelka však v projednávaném případě rozporovala pouze výrok týkající se náhrady nákladů exekuce. K argumentaci stěžovatelky, že zásah do jejích práv má v projednávaném případě intenzitu ústavního významu z důvodu, že se jedná o stovky případů, ve kterých soudní exekutoři a obecné soudy rozhodují obdobně, Ústavní soud připomíná, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy posuzuje, zda rozhodnutí napadené ústavní stížností zasáhlo do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky nebo stěžovatele. Ústavní stížnost tudíž slouží pouze k ochraně práv konkrétních stěžovatelů a nelze ji podávat "v zájmu" subjektů odlišných od stěžovatelky nebo stěžovatele. Jinými slovy, ústavní stížnost není actio popularis [k tomu např. nález sp. zn. III. ÚS 2332/16 ze dne 17. 4. 2018 (N 74/89 SbNU 133) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99 (U 34/14 SbNU 329)].
15. V projednávané věci se navíc jedná vesměs o tzv. bagatelní věc, která zpravidla pro svůj význam není schopna dosáhnout úrovně porušení základních práv a svobod. K přezkumu z ústavněprávního hlediska lze totiž v případě tzv. bagatelních sporů přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu [např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1584/17 ze dne 9. 8. 2017; usnesení sp. zn. III. ÚS 602/05 ze dne 18. 1. 2006; usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421); usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002]. Ústavní soud však v posuzované věci, jak již bylo výše uvedeno, neshledal postup orgánů veřejné moci svévolný ani nijak excesivní, přičemž se v řízení zároveň nejedná ani o otázku zcela principiálního významu.
16. Stěžovatelka ještě k tomu brojí pouze proti tzv. nákladové části rozhodnutí. Ústavní soud při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze výjimečně a v případech extrémního rozporu s principy spravedlnosti představující závažný exces z hlediska intenzity zásahu do základního práva [srov. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. O takový případ však v nyní projednávané věci nejde. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu o výši odměny soudního exekutora je dostatečné a jeho interpretace podústavního práva není svévolná či neodůvodněná; stejně tak z usnesení nevyplývá, že se příčí pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jinak vybočuje z obecných principů spravedlnosti (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2789/18 ze dne 4. 9. 2018).
17. Ústavní soud uzavírá, že jelikož se jedná vesměs o bagatelní věc, přičemž je navíc napadán pouze výrok o náhradě nákladů řízení, a krajským soudem zvolené řešení nevybočuje z ústavních mezí a není v extrémním rozporu se zásadami spravedlnosti ani nepředstavuje zásah do základních lidských práv stěžovatelky, jedná se o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu