ECLI:CZ:US:2020:4.US.1234.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1234/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora, Exekutorský úřad Plzeň-město, sídlem Palackého náměstí 740/28, Plzeň, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou, sídlem Františkánská 120/7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2020 č. j. 9 Co 235/2019-325, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a 1) obchodní společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, a 2) Jana Rapanta, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") ze dne 10. 1. 2019 č. j. 127 EXE 3106/2015-216 bylo rozhodnuto o odkladu exekuce, vedené podle pověření téhož soudu ze dne 29. 9. 2015 č. j. 127 EXE 3106/2015-15 stěžovatelem jako soudním exekutorem k uspokojení pohledávky vedlejší účastnice jako oprávněné ve výši 204 328 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou na podkladě rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Jana Fišera ze dne 18. 5. 2015 č. j. 103 Rozh. 2436/2015-7, a to na dobu do pravomocného skončení řízení o návrhu vedlejšího účastníka jako povinného na zastavení exekuce (výrok I.). Ve II. výroku okresní soud rozhodl o zastavení uvedené exekuce, ve III. výroku uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení, o jejichž výši bude rozhodnuto samostatným usnesením, a ve IV. výroku uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli jako soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč. Ke IV. výroku okresní soud uvedl, že výši nákladů exekuce vzniklých soudnímu exekutorovi určil ve výši 7 865 Kč jako odměnu ve výši 3 000 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 3 500 Kč, obojí včetně 21 % daně z přidané hodnoty, a to v souladu s §6 odst. 1 a 3 a §13 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění účinném do 31. 3. 2017 (dále jen "vyhláška č. 330/2001 Sb.").
3. Proti usnesení okresního soudu podali vedlejší účastnice a stěžovatel odvolání. Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 1. 2020 č. j. 9 Co 235/2019-325 bylo usnesení okresního soudu potvrzeno (výrok I.). Vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení (výrok II.). Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí neakceptoval námitky stěžovatele, že o nákladech exekuce již bylo pravomocně rozhodnuto formou příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce a že soudní exekutor si již náklady exekuce vymohl od vedlejšího účastníka, neboť to s ohledem na závěry o zavinění na zastavení exekuce není vedlejší účastník, nýbrž právě vedlejší účastnice, která je povinna nést povinnost k náhradě nákladů exekuce. Právní mocí rozhodnutí o zastavení exekuce, která byla od počátku vedena na podkladě nezpůsobilého exekučního titulu, a tedy neoprávněně, pak jakékoli (byť i pravomocné) příkazy k úhradě nákladů exekuce již bez dalšího pozbývají své účinnosti, aniž by je bylo nutno samostatným výrokem rušit, a naopak je potřeba rozhodnout o nákladech celého exekučního řízení (tj. nejen fáze rozhodování o zastavení exekuce) znovu. Plnění vymožené stěžovatelem jako na náklady exekuce od vedlejšího účastníka má proto s ohledem na již počáteční nepřípustnost exekuce povahu bezdůvodného obohacení, které je povinen stěžovatel již bez dalšího vedlejšímu účastníkovi vydat. Při stanovení výše nákladů exekuce v situaci, kdy exekvovaný rozhodčí nález nebylo od samého počátku možno považovat za řádný exekuční titul, a proto exekuce na podkladě takového rozhodčího nálezu vůbec neměla být nařízena, nelze vůbec uvažovat ani o vymoženém plnění podle zákonných ustanovení o exekuci. Z těchto důvodů nelze výši odměny soudního exekutora stanovit z vymoženého plnění. Stěžovateli proto vznikl nárok na odměnu podle §11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve výši 3 000 Kč a dále nárok na náhradu jím požadovaných hotových výdajů v paušální částce 3 500 Kč podle §13 odst. 1 citované vyhlášky, a to obojí včetně příslušné daně z přidané hodnoty ve výši 21 % Kč, celkově tedy nárok na náklady exekuce ve výši 7 865 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že nemá nárok na odměnu vypočtenou z vymoženého plnění, nýbrž na paušální odměnu podle §11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb. ve výši 3 000 Kč, a že dále mu přísluší náhrada hotových výdajů v paušální částce 3 500 Kč a daň z přidané hodnoty v zákonné sazbě. Stěžovatel namítá, že soudy sice správně uložily vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovateli náklady exekuce, nicméně tyto přiznaly v nesprávné výši.
5. Stěžovatel poukazuje na to, že usnesení krajského soudu je ve výroku, jímž mu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce v jím uplatněné výši, v rozporu s kogentním §3 odst. 1 ve spojení s §90 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, které zaručují úplatnost činnosti exekutora a stanoví složky této úplaty. Touto úpravou je mimo jiné zabezpečena nezávislost exekutora, přičemž nezávislost exekutora (i ekonomická) na státu je základním předpokladem jeho nestrannosti při výkonu exekuční činnosti.
6. Stěžovatel uvádí, že podle §11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., zanikne-li pověření exekutora k provedení exekuce rozhodnutím soudu o vyloučení exekutora nebo o zastavení exekuce anebo o pověření jiného exekutora provedením exekuce, činí odměna exekutora, jehož pověření zaniklo, 3 000 Kč, nestanoví-li se dále jinak. Podle §11 odst. 3 této vyhlášky, vymohl-li exekutor před tím, než z důvodů podle odstavce 2 zaniklo jeho pověření k provedení exekuce na peněžité plnění, již část pohledávky, náleží mu odměna stanovená podle §6 této vyhlášky z výše vymožené části pohledávky, nejméně však ve výši podle odstavce 2. Citované ustanovení nerozlišuje, z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce. V posuzované věci pověření stěžovatele jako soudního exekutora zaniklo pravomocným usnesením okresního soudu o zastavení exekuce, přičemž před zánikem pověření stěžovatele tento vymohl částku ve výši 595 982 Kč. Krajský soud tak podle stěžovatele zcela opomenul §11 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., které je ustanovením kogentním.
7. Stěžovatel je přesvědčen, že mu krajský soud odepřel jemu náležející odměnu za exekuční činnost, a tím zcela popřel nosné principy exekučního práva. Při použití podústavního práva pominul §11 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., a aplikoval §11 odst. 2 této vyhlášky, čímž stěžovateli přiznal výrazně nižší odměnu, než mu má náležet. Tím podle názoru stěžovatele krajský soud zasáhl do jeho základního práva vlastnit majetek. Stěžovatel dále uvádí, že krajský soud při svém rozhodování nedodržel zákonem stanovený postup, čímž zasáhl do jeho základního práva na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Předně je nutno zdůraznit, že stížnost směřuje proti nákladovému výroku rozhodnutí. Ústavní soud konstantně judikuje, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze výjimečně a v případech extrémního rozporu s principy spravedlnosti představující závažný exces z hlediska intenzity zásahu do základního práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. O takový případ však v nyní posuzované věci nejde.
12. V ústavní stížnosti stěžovatel jen polemizuje se závěry krajského soudu, vyjadřuje svůj nesouhlas s rozhodováním krajského soudu o nákladech v případě, kdy bylo exekuční řízení zastaveno z důvodu neplatné rozhodčí doložky, ačkoliv mu musí být zřejmé (podle počtu dříve podaných stížností), jaká je konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu v této souvislosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nevymezil natolik závažné porušení práva, které by svojí intenzitou znamenalo porušení ústavně zaručených práv, a bylo tak způsobilé vyvolat ingerenci Ústavního soudu.
13. Ústavní soud ve svém stanovisku pléna ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545) se zabýval ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy v případě zastavení exekuce uložit povinnému nebo oprávněnému nahradit exekutorovi její náklady. Vypořádal se zde i s námitkou, že exekutor, jako nositel veřejné moci, má mít vždy zajištěnu úhradu nákladů exekuce, jak tvrdí stěžovatel, a uvedl, že je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk, ale současně nese i riziko, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž jej nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Skutečnost, že v konečném důsledku nebudou uspokojeny všechny jeho nároky, není neústavní. Riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho, v podstatě monopolním, postavením při provádění exekucí. Citované stanovisko odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii (rozsudek pléna ze dne 23. 11. 1983, č. stížnosti 8919/80), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese, včetně rizika neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí. Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora (usnesení sp. zn. I. ÚS 9/06 a sp. zn. II. ÚS 254/06), jenž svým návrhem a provedením zápisu do seznamu exekutorů dal souhlas s prováděním exekuční činnosti a s tím spojenými riziky, i takovými, že ne ve všech případech dosáhne uspokojení svých zákonných nároků. V souladu s §23 zákona o Ústavním soudu je citovaným stanoviskem IV. senát, posuzující tuto ústavní stížnost, vázán.
14. Závěr krajského soudu, že s ohledem na nezpůsobilost exekučního titulu nelze uvažovat o vymoženém plnění podle zákonných ustanovení o exekuci, je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, podle které samotná skutečnost, že nejsou uspokojeny všechny nároky soudního exekutora, není neústavní, jelikož soudní exekutor z povahy povolání nese toto riziko sám (viz např. usnesení ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1619/11, všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz). Podobně pak v nálezu ze dne 4. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 160/06 (N 96/41 SbNU 265), který se týkal náhrady nákladů exekuce v případě, že exekuční titul není vykonatelný, Ústavní soud dospěl k závěru, že ztratil-li výrok o pověření exekutora oporu (tj. nebyl formálně vykonatelný), jde o situaci, na níž nejblíže dopadá §11 odst. 3 vyhlášky 330/2001 Sb. (pozn. ve znění účinném do 31. 3. 2017 - §11 odst. 2), podle kterého je nutné soudnímu exekutorovi, jehož pověření zaniklo, přiznat odměnu ve výši 3 000 Kč (srov. usnesení ze dne 17. 3. 2020 sp. zn. I. ÚS 615/20).
15. S ohledem na výše uvedené posoudil Ústavní soud námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že odůvodnění rozhodnutí krajského soudu o výši odměny soudního exekutora je dostatečné a jeho interpretace podústavního práva není svévolná či neodůvodněná; stejně tak z usnesení nevyplývá, že by se příčilo pravidlům logiky, bylo výrazem přepjatého formalismu či jinak vybočovalo z obecných principů spravedlnosti (srov. např. usnesení ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. II. ÚS 2789/18).
16. Ústavní soud konstatuje, že napadeným rozhodnutím krajského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, stejně jako v obdobných případech téhož stěžovatele (viz např. usnesení ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 2189/19, usnesení ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2525/19, usnesení ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. IV. ÚS 92/20, usnesení ze dne 17. 3. 2020 sp. zn. I. ÚS 615/20, usnesení ze dne 12. 3. 2020 sp. zn. I. ÚS 4268/18, usnesení ze dne 27. 3. 2019 IV. ÚS 4299/18 a usnesení ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2364/19).
17. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu