ECLI:CZ:US:2020:4.US.1923.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1923/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky I. Z., zastoupené JUDr. Milanem Štětinou, advokátem, sídlem Jiráskova 614, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2020 č. j. 20 Cdo 322/2020-555 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. září 2019 č. j. 36 Co 339/2018-426, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a 1. J. V. a 2. P. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod zaručených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka též požádala o přiznání nákladů právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v České Lípě (dále jen "okresní soud") v pořadí již třetím rozsudkem ze dne 15. 10. 2018 č. j. 12 C 12/2014-388 zamítl žalobu stěžovatelky (výrok I), aby z exekuce vedené u okresního soudu pod sp. zn. 9 EXE 4815/2013 byla vyloučena jiná majetková práva stěžovatelky, tj. členská práva a povinnosti v družstvu Okresní stavební bytové družstvo X (dále jen "družstvo"), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Okresní soud vzhledem k právnímu názoru Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") vyjádřeném ve zrušovacím rozsudku ze dne 2. 3. 2017 č. j. 36 Co 278/2016-168 zaměřil své dokazování na skutečnost, zda ke dni 12. 4. 2006 existovalo soužití stěžovatelky a jejího bývalého manžela (tj. povinného v exekučním řízení), či nikoliv, jelikož stěžovatelka tohoto dne uzavřela s družstvem dohodu o převodu členských práv a povinností k družstvu a nájemní smlouvu k bytu. Na základě provedených důkazů dospěl okresní soud k závěru, že má za prokázané, že tehdejší manžel stěžovatelky (tj. povinný) v letech 2006 až 2010 pobýval v Č., pohyboval se zde, a to i se stěžovatelkou, o čemž svědčí jednak výpovědi svědků, tak také to, že v průběhu roku 2005 i počátkem roku 2006 povinný uváděl ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 2 T 213/2004 opakovaně jako místo svého pobytu právě adresu Č., kde bydlela také stěžovatelka. Na této adrese pak také osobně převzal dne 14. 12. 2009 usnesení okresního soudu ze dne 1. 12. 2009 č. j. 2 T 213/2004-842. Tvrzení stěžovatelky, že manželské soužití jí a povinného bylo definitivně ukončeno ještě před rokem 2006, zpochybňuje také to, že v letech 2009 až 2011 zařizoval povinný pro stěžovatelku v Č. opravy jejího vozidla, že ještě v roce 2010 uplatňoval u svého zaměstnavatele daňové zvýhodnění na jejich nezletilé děti a že v roce 2010 mj. s 1. vedlejším účastníkem oslavovali v Č. narození dcery vedlejších účastníků. Tvrzení stěžovatelky o tom, že již před převzetím družstevního bytu s povinným nežila a k obnovení soužití v dalších letech nedošlo, hodnotil okresní soud jako účelové, stejně jako předložené kopie čestných prohlášení příbuzných stěžovatelky. Okresní soud na základě provedených důkazů uzavřel, že bylo prokázáno, že společné soužití stěžovatelky a povinného ke dni 12. 4. 2006 existovalo, v důsledku toho vznikl i společný nájem manželů k bytu a součástí jejich společného nájmu se stal i členský podíl v družstvu, který může být exekvován pro výlučný závazek povinného.
3. K odvolání stěžovatelky krajský soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2019 č. j. 36 Co 339/2018-426 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Krajský soud se po doplnění dokazování ztotožnil se závěrem okresního soudu a zdůraznil, že stěžovatelka s povinným byli manželé a v dubnu 2006 i v letech následujících spolu trvale žili, nejméně do roku 2012, když zjistil, že stěžovatelka za povinným (minimálně po dobu vedeného trestního stíhání proti povinnému) jezdila do Španělska, kde pracoval, že manželé se intimně stýkali a dne XX se jim narodila dcera, že povinný při svém vzetí do vazby žádal o uvědomění své manželky (tj. stěžovatelky) a při své výpovědi uvedl, že jej stěžovatelka živí, že rovněž vyřizovala jeho omluvy u soudu, byla detailně seznámena s jeho zdravotním stavem, návštěvami lékařů i hospitalizacemi, že povinný vyřizoval a hradil opravy auta evidovaného na stěžovatelku a že uplatňoval daňové slevy u zaměstnavatele na společné dítě, a z výpovědi stěžovatelky ve věci péče o nezletilou (rozsudek okresního soudu ze dne 3. 7. 2014 č. j. 0 Nc 806/2013-10) též zjistil, že manželství stěžovatelky a jejího bývalého manžela bylo funkční přibližně do poloviny 2012, přičemž od té doby spolu, mj. i podle kolizního opatrovníka, nežijí ve společné domácnosti. Krajský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. 21 Cdo 292/2013) mimo jiné dovodil, že trvalé soužití ve společné domácnosti je možné i tehdy, bydlí-li její členové ve více bytech, jestliže spolu trvale žijí a jestliže společně uhrazují náklady na své potřeby, a že naopak manželé spolu trvale nežijí tehdy, jestliže jejich manželství sice stále trvá, nese-li však znaky manželství rozvráceného podle §23 a §24 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a manželé spolu již nevedou společnou domácnost; není přitom rozhodující, zda oba manželé ještě obývají společný byt či nikoliv. Z důvodu společného manželského soužití stěžovatelky a povinného krajský soud dovodil, že došlo ke vzniku společného členství manželů v bytovém družstvu, který může být předmětem exekuce pro výlučný závazek povinného (bývalého manžela stěžovatelky). Na uvedeném nic nemění ani zúžené společné jmění manželů, neboť k nabytí členského podílu v bytovém družstvu, s nímž je spojeno právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, a ke vzniku společného členství v bytovém družstvu za trvání manželství dojde v případě, že spolu manželé trvale žijí, i přesto, že dříve došlo k zúžení společného jmění manželů pouze na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, protože shledal, že není přípustné (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Nejvyšší soud zdůraznil, že právní závěr krajského soudu, že vzniklo společné členství stěžovatelky a povinného v bytovém družstvu je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu 17. 2. 2010 sp. zn. 26 Cdo 1629/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2013 sp. zn. 26 Cdo 3520/2012 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004 sp. zn. 26 Cdo 1215/2003). Přípustnost dovolání nemohla založit ani námitka stěžovatelky, že povinný nebyl účastníkem řízení o vylučovací žalobě a bylo mu tak odepřeno právo na přístup k soudu, neboť řešení této otázky plyne přímo ze zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014 sp. zn. 32 Cdo 165/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. 32 Cdo 709/2014 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017 sp. zn. 20 Cdo 5951/2016). Okruh účastníku řízení o vylučovací žalobě je dán zákonem s tím, že povinný jeho účastníkem není. Namítá-li stěžovatelka, že členská práva jsou z důvodu zúžení společného jmění manželů výlučnými majetkovými právy stěžovatelky (bývalé manželky povinného) a není možné je postihnout v exekuci pro výlučné dluhy povinného, nezakládá ani tato její námitka přípustnost dovolání. Rozsudek krajského soudu je za prvé v souladu s předcházejícím rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. 20 Cdo 3421/2017), kde Nejvyšší soud dovodil, že v případě podílu v bytovém družstvu platí, že společné členství manželů v bytovém družstvu a následně i společný nájem manželů k družstevnímu bytu vzniká ze zákona, jakmile jsou naplněny předpoklady podle §703 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"); vznik, existenci a zánik společného členství i společného nájmu družstevního bytu upravují kogentní ustanovení občanského zákoníku a nelze je smluvně ovlivnit. Tento závěr je třeba přijmout i v případě, kdy k zúžení společného jmění manželů došlo před nabytím členství v družstvu na základě smlouvy, kterou stěžovatelka uzavřela dne 12. 4. 2006. Smyslem §703 odst. 2 a 3 občanského zákoníku a shora uvedené judikatury provádějící výklad těchto ustanovení totiž je pokládat §703 odst. 2 a 3 občanského zákoníku za speciální právní normu, podle níž k zúžení společného jmění manželů nemůže dojít ve vztahu k nabytí členského podílu k bytovému družstvu, s nímž je spojeno právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu. Společné členství manželů v bytovém družstvu za trvání manželství (žijí-li spolu manželé trvale) tedy vznikne i v případě, kdy dříve došlo k zúžení společného jmění manželů jen na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011 sp. zn. 26 Cdo 98/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. 26 Cdo 2858/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012 sp. zn. 26 Cdo 3621/2011 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. 20 Cdo 2115/2005). Nenabyla-li stěžovatelka výlučné členství v družstvu a ani se nestala výlučnou nájemkyní (jak uzavřel krajský soud), nelze argumentovat tak, že postižení členských práv stěžovatelky k bytovému družstvu je postižením majetku, který "původně" nepatřil do společného jmění stěžovatelky a povinného. K námitce stěžovatelky, že jde o tzv. "spor o právo" Nejvyšší soud uvedl, že tvrzení stěžovatelky je natolik obecné, že z něho neplyne, jakou konkrétní právní otázkou by se měl Nejvyšší soud zabývat. Z těchto důvodů ani tato námitka nemůže přípustnost dovolání založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013 sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013 sp. zn. 25 Cdo 1559/2013 či ze dne 1. 12. 2017 sp. zn. 20 Cdo 5328/2017).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka tvrdí zejména to, společný nájem družstevního bytu jí a povinnému objektivně nevznikl, přičemž konstatuje, že výklad obecných soudů popírá význam hmotněprávního institutu zúžení společného jmění, je v rozporu s principem ochrany nabytých práv, tj. vlastnit a svobodně nabývat majetek, a že trvalé soužití jí a povinného prokazatelně neexistovalo. Na této skutečnosti nemůže nic změnit skutečnost, že stěžovatelka svého bývalého manžela (tj. povinného) jednou či vícekrát navštívila v zahraničí, že povinný něco za stěžovatelku zaplatil, či že spolu měli v jednom případě intimní poměr. Jednoznačné je, že v době pořízení bytu (a i několik následujících let) žil povinný pouze v zahraničí, tj. rozhodně se stěžovatelkou trvale nežil. Společný nájem a společné členství v družstvu nemohlo vzniknout proti vůli účastníků, a to zejména za situace, kdy spolu nikdy trvale nežili. Je tedy zřejmé, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu se zásadou proporcionality, kdy jsou naprosto nepřiměřeně chráněna práva oprávněných, kteří navíc nabyli pohledávku proti bývalému manželovi stěžovatelky po dvanácti letech od zúžení společného jmění, a navíc v souvislosti s protiprávní činností, za kterou byl povinný odsouzen.
6. Stěžovatelka dále tvrdí, že se Nejvyšší soud nevypořádal s její argumentací, kdy stěžovatelka ve svém dovolání namítala "spor o právo", tedy že obecné soudy měly vycházet z platného právního předpisu v době, kdy vznikl nárok - právo oprávněných. V této době totiž exekuční řád postižení majetkových práv v bytovém družstvu neznal a neumožňoval. Odůvodnění Nejvyššího soudu k této námitce lze považovat za nedostatečné. Stěžovatelka uzavírá, že rozhodování obecných soudů je nespravedlivé, čistě formalistické a je v rozporu s faktickými zjištěními, neboť Nejvyšší soud se odmítl zabývat právním hodnocením neexistence společného soužití, tj. tím, že v době nabytí družstevního podílu spolu manželé nežili (dokonce měli každý své partnery), když zvláště krajský soud odmítl navržené důkazy svědčící o rozvráceném manželství provést. Na základě těchto rozhodnutí požívá ochrany výkon rozhodnutí proti osobě, která s věcí nemá nic společného.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatelka se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)]. Právní závěry Nejvyššího soudu uvedené v napadeném usnesení (sub 4) jsou pak ústavně konformní, přičemž zejména nutno zdůraznit, že výklad provedený Nejvyšším soudem k nabytí členského podílu v družstvu jedním z manželů po zúžení jejich společného jmění není rozporný s ústavně garantovanými právy podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
12. Ústavní soud nad rámec shora uvedeného konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatelky postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a také se svou ustálenou rozhodovací praxí, na kterou obsáhle a důsledně odkazoval, když přezkoumatelně odůvodnil, z jakých důvodů dovolání stěžovatelky odmítl (viz sub 4). Stejně tak postup obecných soudů byl ohledně zjišťování skutkového stavu věci, i při následném právním posouzení řádně odůvodněn, přičemž Ústavní soud na výkladu provedeném obecnými soudy neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a Ústavní soud nespatřuje důvod pro svůj případný kasační zásah.
13. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. K návrhu stěžovatelky, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů tohoto řízení, konstatuje, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, nestanoví-li zákon o Ústavním soudu jinak; v odůvodněných případech může Ústavní soud podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím mimořádným a výjimečným, například jako svého druhu sankce vůči tomu, kdo svým postupem zásah do ústavních práv vyvolal a vzhledem k okolnostem by tedy měl tímto způsobem nést následky. Mimo jiné i vzhledem k výsledku tohoto řízení o ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud důvod pro přiznání náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu