ECLI:CZ:US:2020:4.US.2458.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2458/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 5, sídlem Evropská 663/132, Praha 6 - Dejvice, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hoblem, advokátem, sídlem Edvarda Beneše 2439/70, Plzeň, proti II. výroku usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. května 2020 sp. zn. 18 Co 39/2020, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Andrey Vejběrové a Vladimíra Luksche, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení II. výroku výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno zejména jeho právo na řádný a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 3, 4, 10 a 90 Ústavy a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále jím mělo být porušeno stěžovatelovo právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z usnesení krajského soudu, jehož obsahem je výrok napadený ústavní stížností, se podává, že stěžovatel usnesením ze dne 24. 2. 2020 č. j. 067 EX 17219/19-80 zastavil exekuci vedenou na základě pověření Okresního soudu v Kladně (I. výrok), zrušil příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 17. 10. 2019 č. j. 067 EX 17219/19-42 (II. výrok), druhého vedlejšího účastníka uznal povinným uhradit náklady exekuce ve výši 46 464 Kč (III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení (IV.).
3. Proti III. výroku usnesení stěžovatele podali odvolání druhý vedlejší účastník a jeho manželka. Na jejich základě rozhodl krajský soud napadeným usnesením, jímž odvolání manželky vedlejšího účastníka odmítl, změnil usnesení stěžovatele tak, že náklady exekuce ve výši 6 655 Kč je povinna zaplatit první vedlejší účastnice (tj. v exekučním řízení v postavení oprávněné) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Změnu v osobě povinného k náhradě nákladů odůvodnil krajský soud zjištěním, že první vedlejší účastnice zavinila zastavení exekuce, k němuž došlo na její návrh, a změnu výše náhrady určil podle §11 odst. 2 a §13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, a to na základě zjištění plynoucího z obsahu spisu, že stěžovatel dosud nic nevymohl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Podle stěžovatele se krajský soud vůbec nezabýval relevantními skutečnostmi, které předcházely zastavení exekuce, a vzal formalisticky a nesprávně za prokázané, že exekuce byla zastavena bez dalšího za situace, kdy stěžovatel ničeho nevymohl. Přitom přehlédl úsilí účastníků, vyhnout se povinnosti platit exekutorovi náklady exekuce, resp. tuto zákonnou povinnost obejít. V této souvislosti ocitoval judikaturní závěry z rozhodnutí Ústavního soudu [usnesení ze dne 18. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2117/15, usnesení ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1776/16 a nález ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 905/19 (pozn. všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatel se snížením náhrady nákladů exekuce nesouhlasí, neboť za úhradu (tj. uspokojení věřitele) pod vlivem exekuce, kterou je nutno zohlednit i při výpočtu nákladů exekuce, se musí považovat i uzavření dohody o narovnání mezi oprávněným a povinným či úplata za postoupení vymahatelné pohledávky během exekučního řízení, a dodává, že v exekučním řízení došlo ke změně oprávněné, a to na základě postoupení pohledávky původní oprávněné na první vedlejší účastnici za dohodnutou úplatu ve výši 225 000 Kč.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující výrok napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
7. Je notorietou, že stěžovatel musí v ústavní stížnosti tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak, jako tomu je právě v nyní posuzované věci (stěžovatelem požadovaná částka by už jen pro svoji výši nemohla založit přípustnost dovolání).
8. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí je přitom s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele ústavní stížnost v podstatě vyloučena [srov. např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 a ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17]. V těchto rozhodnutích Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Právě naznačená zdrženlivost Ústavního soudu se nadto uplatní o to více, je-li - stejně jako v této věci - sporná náhrada nákladů řízení [srov. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N27/44 SbNU 319)].
9. Odkazuje-li stěžovatel na usnesení sp. zn. I. ÚS 2117/15, na usnesení sp. zn. IV. ÚS 1776/16 a nález sp. zn. I. ÚS 905/19, pak tyto odkazy nejsou přiléhavé. V těchto rozhodnutích šlo o to, že oprávněný a povinný za trvání exekuce uzavřeli dohodu o odpuštění dluhu, respektive o jiném způsobu splnění pohledávky. Stěžovatel v jeho případě nic takového netvrdí a neplyne to ani z ústavní stížností napadeného usnesení (stěžovatel mezi původní ani novou oprávněnou netvrdí vůči povinnému například příbuzenský nebo jiný vztah - srov. k tomu opačně skutkové okolnosti stěžovatelem odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. 20 Cdo 2924/2017). Původní oprávněná se v průběhu exekuce rozhodla postoupit svou pohledávku za povinným a za to získala odměnu. Nedošlo ani k tomu, že by stěžovateli nebyla náhrada exekuce přiznána jen proto, že by ji soudní exekutor nemohl vymoci, protože během exekuce došlo k zániku zástavního práva prodejem zástavy původnímu povinnému (v právě hodnoceném případě nedošlo ke splynutí věřitele a dlužníka dohodou - srov. k tomu jiné skutkové okolnosti nálezu sp. zn. I. ÚS 905/19). Jak již bylo uvedeno, v posuzované věci stěžovatel netvrdí dodatečné uspořádání vztahů mezi (původní) oprávněnou a povinným během exekuce. Přitom snížení náhrady nákladů exekuce z takového důvodu shledal Ústavní soud vůči exekutorovi za nespravedlivé. Žádná takováto dohoda, která by ve svém důsledku vedla k obcházení povinnosti hradit náklady exekuce, v ústavní stížnosti zmíněna není. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že nepřehlédl konstatování v usnesení krajského soudu, jehož správnost stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje, že vyjádření k odvolání povinného podáno nebylo, byť právě v něm povinný navrhuje snížení náhrady nákladů exekuce v rozsahu a způsobem, s nímž se posléze ztotožnil krajský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí. Stěžovatel tak dostatečně nevyužil - byť to nemůže samo o sobě znamenat nepřípustnost jeho ústavní stížnosti - řízení před krajským soudem k ochraně svých práv.
10. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím (jeho výrokem) byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu