ECLI:CZ:US:2020:4.US.2761.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2761/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky PharmDr. Jiřiny Vanžurové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2019 č. j. 25 Cdo 438/2019-542, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. října 2018 č. j. 44 Co 428/2012-524 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. června 2004 č. j. 54 C 103/96-212, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 - Vršovice, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka namítá také porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že původní žalobci (tj. stěžovatelka a její manžel) se domáhali po vedlejší účastnici zaplacení 2 391 493 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 11. 1993 do zaplacení, představující kupní cenu nemovitostí ve výši 1 419 700 Kč a náklady na jejich rekonstrukci ve výši 971 793 Kč, nabytých na základě kupní smlouvy ze dne 26. 3. 1991 od státní organizace Výzkumného ústavu geologického inženýrství (VÚGI), které však následně na základě soudního smíru vydali původnímu vlastníkovi Milanu Popelkovi. Po smrti jejího manžela v roce 2015 ve sporu pokračuje již pouze stěžovatelka.
3. Shora popsaný žalobní nárok stěžovatelky a jejího manžela byl obecnými soudy posuzován opakovaně. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 27. 3. 2001 č. j. 54 C 103/96-152 žalobu zamítl.
4. Jeho rozhodnutí bylo ovšem usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 4. 2002 č. j. 44 Co 54/2002-178 z procesních důvodů zrušeno.
5. V další fázi vzali stěžovatelka a její manžel částečně žalobu zpět (o částku 971 793 Kč a v části příslušenství), načež městský soud rozsudkem ze dne 4. 6. 2004 č. j. 54 C 103/96-212 v tomto rozsahu řízení zastavil a ve zbývající části žalobu zamítl.
6. K odvolání stěžovatelky a jejího manžela krajský soud rozsudkem ze dne 16. 7. 2007 č. j. 44 Co 282/2004-228 změnil rozsudek městského soudu tak, že zastavil řízení ve vztahu mezi stěžovatelkou (a jejím manželem) a VÚGI, jinak ho v meritu potvrdil.
7. Dovolání stěžovatelky a jejího manžela Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 7. 2008 č. j. 28 Cdo 966/2008-315 odmítl.
8. Obě výše zmíněná rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 2443/08 (N 259/55 SbNU 499). Ústavní soud v něm poukázal na ryze soukromoprávní charakter vztahu mezi stěžovatelkou (a jejím manželem) a státem s tím, že bylo na obecných soudech, aby - v duchu zásady iura novit curia - posoudily uplatněný nárok v souladu s aplikovatelnými právními předpisy. Ústavní soud také apeloval na obecné soudy, aby neztrácely při svém postupu ze zřetele, že se posuzovaný případ v základu týká velmi citlivé otázky nápravy křivd minulosti, a současně i na nutnost ocenit vstřícný, slušný a odpovědný postoj stěžovatelky a jejího manžela, kteří dobrovolně vydali nemovitost, kterou získali do svého vlastnictví, původním vlastníkům, a že kupní cenu, jejíž navrácení od státu nyní požadují, od nich přijal státní podnik VÚGI.
9. Po novém projednání věci krajský soud rozsudkem ze dne 21. 9. 2011 č. j. 44 Co 282/2004-348 rozhodl opětovně tak, že rozsudek městského soudu ze dne 4. 6. 2004 č. j. 54 C 103/96-212 v části zamítající žalobu stěžovatelky a jejího manžela vůči státu potvrdil.
10. K dovolání stěžovatelky a jejího manžela Nejvyšší soud rozsudkem dne 17. 9. 2012 č. j. 28 Cdo 567/2012-370 rozsudek krajského soudu zrušil.
11. Krajský soud následně vydal rozsudek ze dne 4. 12. 2013 č. j. 44 Co 428/2012-435, v němž změnil rozhodnutí městského soudu a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce a jejímu manželovi k ruce společné a nerozdílné 1 419 700 Kč s úrokem z prodlení od 23. 9. 2011 do 31. 12. 2011 ve výši 7,75 % a dále od 1. 1. 2012 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro 1. den každého kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, zvýšené o sedm procentních bodů, a to ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. V rozsahu 16 % úroku za dobu od 1. 11. 1997 do 22. 9. 2011 a v rozsahu 8,25 % úroku za dobu od 23. 9. 2011 do 31. 12. 2011 a v rozsahu rozdílu mezi úrokem přiznaným a 16 % úrokem za dobu od 1. 1. 2012 do zaplacení byl zamítavý rozsudek městského soudu potvrzen (výrok I). Ve výroku II krajský soud uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 154 106,50 Kč.
12. Rozhodnutí krajského soudu co do úroků z prodlení a nákladů řízení napadli stěžovatelka a její manžel dovoláním, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 11. 2014 č. j. 25 Cdo 2829/2014-477 zamítl.
13. Následně Ústavní soud nálezem ze dne 14. 3. 2018 sp. zn. IV. ÚS 63/15 (N 49/88 SbNU 647) výrok I rozsudku krajského soudu ze dne 4. 12. 2013 č. j. 44 Co 428/2012-435 v části týkající se úroků z prodlení, ve které bylo potvrzeno rozhodnutí městského soudu, a dál výrok II téhož rozsudku, a také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 č. j. 25 Cdo 2829/2014-477 zrušil. Ústavní soud seznal, že jestliže obecné soudy při rozhodování o úrocích z prodlení a o náhradě nákladů řízení nepřihlédly ke genezi sporu a jeho jednotlivým fázím a "tápání" ohledně právní kvalifikace nároku přičetly výlučně stěžovatelce a jejímu manželovi, postupovaly nepřiměřeně formalisticky, což vyústilo v popření práva stěžovatelky na úroky z prodlení a práva na náhradu nákladů řízení ve výši, která jí v souladu s touto právní úpravou náležela.
14. Krajský soud v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 3. 10. 2018 č. j. 44 Co 428/2012-524 změnil rozsudek městského soudu ve výroku II tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce zákonný úrok z prodlení z částky 1 419 700 Kč od 13. 12. 2007 do 22. 9. 2011 (výrok I). V rozsahu 16% úroku za dobu od 1. 11. 1997 do 12. 12. 2007 a v rozsahu rozdílu mezi úrokem přiznaným a 16% úrokem za dobu od 22. 9. 2011 rozsudek městského soudu potvrdil (výrok II). Rozhodl též, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 274 282,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce (výrok III). Krajský soud připomněl svá předchozí rozhodnutí ve věci, jež byla následně zrušena Nejvyšším soudem a poté Ústavním soudem, shrnul závěry jednotlivých rozsudků a konstatoval, že stěžovatelka a její manžel vzali pravomocně zpět žalobu v části nákladů na rekonstrukci ve výši 971 793 Kč, předchozím rozsudkem krajského soudu ze dne 4. 12. 2013 č. j. 44 Co 428/2012-435 byla stěžovatelce a jejímu manželovi pravomocně přiznána částka 1 429 700 Kč, a předmětem dalšího řízení tak zůstaly pouze úroky z prodlení a náhrada nákladů řízení. Dále podrobně rozvedl závěry obou nálezů Ústavního soudu, který současně uvedl, že právní zástupce stěžovatelky nezvolil vždy nejvhodnější postupy, zmýlil se v právním hodnocení nároků stěžovatelky a jejího manžela, ale i přes kostrbatou konstrukci lze s náležitou mírou empatie dovodit, čeho se stěžovatelka a její manžel domáhali, a v posledním nálezu nezpochybnil aplikaci §563 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), podle kterého je dlužník povinen splnit dluh až poté, kdy byl o plnění požádán. Krajský soud uvedl, že výchozí stanoviska jsou poněkud protichůdná, neboť na jedné straně by nebylo správné, aby právní složitost byla přičtena k tíži stěžovatelky a jejího manžela, ale jejich neschopnost pojmenovat a uplatnit řádně svůj nárok nemůže jít na úkor dlužníka. Krajský soud shrnul, že ani původně, ani nyní neměli zpětně stěžovatelka a její manžel v roce 1993 nárok vůči státu, jejž by mohli účinně uplatnit u soudu, výzva z 11. 8. 1993 tedy nemůže mít účinky zamýšlené v §563 občanského zákoníku. Další výzvy k náhradě škody již učiněny nebyly, a první uplatnění nároku, které by odpovídalo požadavku určitosti, bylo dne 21. 9. 2011, a první zmínky o jiném náhledu na nárok stěžovatelky a jejího manžela obsahovalo dovolání stěžovatelky a jejího manžela ze dne 11. 12. 2007. V zájmu spravedlivého řešení proto krajský soud přiznal stěžovatelce zákonný úrok z prodlení ke dni 13. 12. 2007, neboť tomuto dni lze přisoudit účinky řádné výzvy k plnění. Obdobně uzavřel v otázce náhrady nákladů řízení, kterou přiznal počínaje dovoláním proti rozsudku krajského soudu ze dne 16. 7. 2007 č. j. 44 Co 282/2004-228, neboť by bylo krajně nevyvážené, aby vedlejší účastnice hradila náklady těch fází řízení, které i podle výsledku tohoto rozhodnutí nemohla vést k úspěchu stěžovatelky a jejího manžela, což aproboval i Ústavní soud.
15. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 5. 2019 č. j. 25 Cdo 438/2019-542 tak, že dovolání odmítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud shledal, že je vázán skutkovými zjištěními krajského soudu, což ostatně nepopírá ani Ústavní soud. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání. Způsobilým dovolacím důvodem není zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Aproboval-li Ústavní soud závěr krajského soudu o odpovědnosti vedlejší účastnice za škodu způsobenou v důsledku pochybení v procesu privatizace státního podniku VÚGI, při níž likvidátor původní nárok stěžovatelky a jejího manžela uznával, avšak VÚGI v roce 1998 neměl v důsledku privatizace finanční prostředky k uspokojení nároku, neobstojí námitka stěžovatelky, že účinky výzvy podle §563 občanského zákoníku mohla mít předžalobní výzva před podáním žaloby v roce 1995, neboť nárok stěžovatelky a jejího manžela v té době ani neexistoval. Závěr krajského soudu, že obsah dovolání stěžovatelky a jejího manžela proti rozsudku krajského soudu ze dne 16. 7. 2007 č. j. 44 Co 282/2004-228 obsahoval první zmínku alespoň o základech nároku, jemuž bylo posléze vyhověno, a že tedy ke dni 13. 12. 2007 lze přisoudit účinky řádné výzvy k plnění, od níž se odvíjí počátek prodlení dlužníka, je proto v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu k vymezení procesního nároku [např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, uveřejněný pod C 1103 v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen "Soubor")] a ke stanovení počátku prodlení ve věcech náhrady škody (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009 sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, Soubor C 7825, nebo ze dne 27. 7. 2005 sp. zn. 25 Cdo 1523/2004, Soubor C 3452). Směřuje-li dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení, není v tomto rozsahu přípustné.
II.
Argumentace stěžovatelky
16. Stěžovatelka je přesvědčena, že v projednávané věci byla v ústavní rovině porušena její práva, a to konkrétně právo na přístup k soudu, neboť obecné soudy nepostupovaly stanoveným způsobem tím, že nerespektovaly předchozí nálezy Ústavního soudu v souzené věci a též nerespektovaly ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Stěžovatelce též bylo odepřeno právo na individuální posouzení věci zahrnující nutnost zohlednit cit. Byl též porušen princip rovnosti před zákonem, neboť obecné soudy kladly nepřiměřené nároky na stěžovatelku tím, že ji krátily jak v právu na příslušenství pohledávky, tak v právu na náhradu nákladů řízení, ačkoliv jde o soukromou osobu, která se podílela na nápravě křivd způsobených státem, neboť plnění které žalovala, bylo jen ekvivalentem za plnění, které poskytla restituentovi a naopak zvýhodnil stát, který na smlouvě ze dne 26. 3. 1991 a celém procesu privatizace participoval, neboť nevzaly v úvahu, že stát si i v soukromoprávních vztazích ponechává současně mocenské postavení, a proto nemá plnou autonomii vůle a musí se vždy řídit zákonem. Byla též porušena zásada legitimního očekávání a též její právo na ochranu vlastnictví, tj. přiznání nároku na úroky z prodlení, včetně nákladů řízení, což vše v ústavní stížnosti obsáhle odůvodňuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
19. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
20. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O takovou situace v posuzované věci nejde.
21. Ústavní soud provádí přezkum ústavnosti rozhodnutí obecných soudů již potřetí. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Ústavní soud dává konstantně najevo, že tento příkaz platí i pro něj [srov. např. již nález ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. IV. ÚS 197/96 (N 118/6 SbNU 353)], takže i pro posouzení této ústavní stížnosti je klíčové zejména to, postupovaly-li obecné soudy v souladu se závěry a právními názory uvedenými v nálezech sp. zn. I. ÚS 2443/08 (sub 8) a sp. zn. IV. ÚS 63/15 (sub 13).
22. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud správně identifikoval klíčovou právní otázku v posuzované věci, kterou je posouzení toho, který z přípisů stěžovatelky (a jejího manžela) vůči vedlejší účastnici měl účinky výzvy podle §563 občanského zákoníku, jelikož právě až k okamžiku doručení této výzvy vedlejší účastnici lze přiznat účinky řádné výzvy k plnění, od níž se odvíjí počátek prodlení vedlejší účastnice jako dlužníka.
23. Po seznámení se s vyžádaným soudním spisem, vedeným v posuzované věci, Ústavní soud konstatuje, že nosným závěrem obecných soudů (sub 14 a 15) je, že teprve obsah dovolání stěžovatelky a jejího manžela ze dne 12. 11. 2007 (založeno na č. l. 233 až 237 vyžádaného soudního spisu) proti rozsudku krajského soudu ze dne 16. 7. 2007 č. j. 44 Co 282/2004-228 obsahoval první zmínku alespoň o základech nároku, jemuž bylo posléze vyhověno, a že teprve ke dni 13. 12. 2007 (předmětné dovolání doručeno vedlejší účastnici dne 12. 12. 2007 - srov. doručenku na č. l. 239 vyžádaného soudního spisu) lze přisoudit účinky řádné výzvy k plnění, od níž se odvíjí počátek prodlení dlužníka, z hlediska ústavní konformity obstojí. Tento závěr je řádně odůvodněn s odkazy na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu (sub 15), přičemž též respektuje nosné závěry nálezů Ústavního soudu vymezených výše. Na tomto výkladu tedy, jak již výše Ústavní soud předeslal, neshledal extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, který by vyžadoval jeho další kasační zásah v posuzované věci.
24. Nelze přehlédnout, že stěžovatelka se po Ústavním soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, které jsou však již souladné s přechozími nálezy Ústavního soudu v této věci, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95
(N 63/5 SbNU 481)].
25. K námitkám stěžovatelky směřujícím k nákladům řízení Ústavní soud konstatuje, že k otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout intenzity s ústavněprávní relevancí pro posuzovanou věc. Více než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
26. Lze tak proto odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu v bodech 42 až 48, kde je shrnuto, o která relevantní ustanovení právních předpisů a o jakou judikaturu své rozhodnutí opírá. To se poté z pohledu práva na soudní ochranu v situaci, kdy jde pouze o náhrady nákladů řízení, jeví jako dostačující. Krajský soud se otázkou náhrady nákladů řízení zabýval v míře a "rozumnosti", jež výsledku mnohaletého soudního řízení přiměřeně odpovídá. Závěry krajského soudu i o nákladech řízení jsou tedy řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické.
27. Ústavní soud uzavírá, že postup Nejvyššího soudu a krajského soudu byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou. Jejich úvahy pak neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, či snad dokonce porušujícími ústavní kautely práva na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny.
28. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu