ECLI:CZ:US:2021:1.US.2423.21.1
sp. zn. I. ÚS 2423/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti K. D. N., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 8. 2021 č. j. 15 C 49/2017-108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud"), a to v rozsahu výroku II, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu obvodního soudu, který v rámci rozhodnutí o nákladech řízení stěžovateli neuznal úkon právní služby za uplatnění nároku na náhradu škody u České republiky - Ministerstva spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník"), čímž zvýhodnil stát před jinými účastníky řízení a porušil princip rovnosti osob před zákonem. Stěžovatel uvádí, že otázka náhrady nákladů řízení za uplatnění nároku na náhradu škody jako předžalobní výzvy je rozhodována různými soudy jinak a sjednocovací judikaturu s ohledem na limitaci náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (dále jen" zákon č. 82/1998 Sb."), nelze očekávat z hlediska řešení této věci na úrovni jakéhokoliv vyššího soudu. Z tohoto důvodu je podle stěžovatele na místě, aby Ústavní soud ve věci rozhodl, neboť otázka přiznání náhrady za takovýto úkon právní služby je součástí rozhodování o téměř všech nárocích uplatněných podle zákona č. 82/1998 Sb.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal po vedlejším účastníkovi náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., resp. náhrady nákladů řízení v souvislosti s trestním řízením. Obvodní soud rozsudkem ze dne 8. 11. 2017 č. j. 15 C 49/2017-56 žalobu zamítl (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů částku ve výši 600 Kč (výrok II). Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 3906/17 vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a napadený rozsudek zrušil. Ústavní soud označil úkon nahlížení do spisu z hlediska povinného zastoupení při celkovém zohlednění průběhu trestního řízení za účelný a považoval jej za samostatný úkon právní služby, za který náleží náhrada podle §11 odst. 3 advokátního tarifu. Obvodní soud následně napadeným rozsudkem uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli částku ve výši 3 872 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 872 Kč od 5. 2. 2017 do zaplacení (výrok I) a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku ve výši 9 438 Kč (výrok II).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatu ústavní stížnosti představuje otázka náhrady nákladů řízení, resp. nesouhlas stěžovatele se závěry obvodního soudu ohledně náhrady nákladů řízení. Stěžovatel rozporuje závěr, kterým mu soud neuznal jako úkon právní služby uplatnění nároku na náhradu škody u vedlejšího účastníka, neboť na tento úkon nelze pohlížet jako na předžalobní výzvu podle §142a o. s. ř. Obvodní soud odkázal na §34 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., podle kterého poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu. Svoje rozhodnutí podrobně odůvodnil a doplnil odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu i soudu Ústavního (srov. č. l. 4 a 5 napadeného rozhodnutí).
Ústavní soud dále připomíná, že se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že "spor" o náklady řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 133/10). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2929/12). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takový deficit však v dané věci shledán nebyl, jelikož obvodní soud se otázkou náhrady nákladů řízení zevrubně zabýval, na jeho závěru neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
Navíc Ústavní soud konstatuje, že jde o částku bagatelní. Ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod. Takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, III. ÚS 405/04, II. ÚS 2538/09, I. ÚS 2552/09 nebo IV. ÚS 686/17). Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Pro úplnost k otázce náhrady nákladů zastoupení ve věci sp. zn. I. ÚS 3906/17, zmíněné toliko v odůvodnění ústavní stížnosti, Ústavní soud odkazuje na ust. §83 zákona o Ústavním soudu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu