ECLI:CZ:US:2021:1.US.2803.21.1
sp. zn. I. ÚS 2803/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti A. F., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 1788/60, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 č. j. 3 Tdo 436/2021-1003, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 6. 2020 č. j. 4 To 247/2020-901 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2019 č. j. 6 T 8/2019-820, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez relevantních důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování. Brojí zejména proti tomu, že trestní soudy odmítly jako důkaz provést audionahrávky, jejich přepisy a printscreeny některých komunikací. Připouští sice v obecné rovině, že s obsahem audionahrávek lze manipulovat, nicméně to podle něj nemůže odůvodnit jejich obecné odmítnutí bez dalšího. Soud prvního stupně se podle jeho názoru vůbec nevypořádal se skutečností, že předmětné audionahrávky se nacházely v jeho mobilních telefonech, které ihned na počátku trestního řízení zajistil policejní orgán, což významně snižuje možnost manipulace s audionahrávkami. Tvrdí, že provedení navrhovaného důkazu by zásadně vyvracelo konstrukci obžaloby.
Stěžovatel dále zdůrazňuje, že část audionahrávek a printscreenů komunikací zajištěných z jeho mobilního telefonu byla použita jako usvědčující důkaz, což podle něj zavdává důvodnou pochybnost o rovném přístupu k obžalobě i obhajobě. Trestním soudům vytýká, že hodnotily validitu zmíněných důkazů, aniž by je provedly. Připomíná judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vymezující podmínky přípustnosti důkazu v podobě soukromých zvukových záznamů. Odmítá i závěr, že by uvedené důkazy mohly být vnímány jako nadbytečné. Ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 1 odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") namítá, že nebylo spolehlivě objasněno, zda se skutečně jedná o věc takové intenzity, že ji nelze řešit prostředky práva občanského, a to s přihlédnutím k zásadě ultima ratio.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří ke stěžejním námitkám stěžovatele.
Ústavní soud předně připomíná svou judikaturu, v níž opakovaně uvedl, že není vrcholem soustavy trestních soudů (čl. 81, 90 Ústavy), a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu, tj. není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí ostatních soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). To však platí jen tehdy, jestliže soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy).
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení. Ústavní soud přitom konstatuje, že se trestní soudy s těmito námitkami v napadených rozhodnutích vyčerpávajícím způsobem vypořádaly.
Stěžejní námitky stěžovatele směřují proti tomu, že trestní soudy nevyhověly jeho návrhu na provedení důkazů v podobě audionahrávek a printscreenů, resp. dalších důkazů. Ústavní soud k tomu připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud může do tohoto procesu vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 či I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000). Právě o takovou situaci jde i v nyní posuzovaném případě.
Za stěžejní důvod, kvůli kterému trestní soudy nevyhověly důkazním návrhům stěžovatele, je totiž třeba považovat skutečnost, že vina stěžovatele byla již provedenými důkazy bezpečně prokázána, konkrétně na základě výpovědí poškozených, svědků a spoluobviněných (srov. č. l. 5 usnesení Nejvyššího soudu a č. l. 8 usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích). Poznámku trestních soudů o možné manipulaci s obsahem audionahrávek je třeba vnímat právě v tomto kontextu. Možnost manipulace s nahrávkami totiž nepředstavovala důvod, kvůli kterému by trestní soudy bez dalšího odmítly uvedené důkazy provést, jak tvrdí stěžovatel. Stěžejním důvodem byla jejich nadbytečnost, možnost manipulace s nahrávkami představovala pouze druhotný argument.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poněkud nadbytečně rozvíjí argumentaci o obecné přípustnosti soukromých audionahrávek coby důkazu v trestním řízení. Žádný z trestních soudů ve svém rozhodnutí totiž netvrdil, že by audionahrávky, popř. printscreeny byly nepřípustným důkazem, ostatně v předmětném trestním řízení byly některé audionahrávky použity jako důkaz. Jestliže v této souvislosti stěžovatel namítá, že trestní soudy svým postupem zavdaly příčinu k pochybnostem o rovném přístupu k obžalobě i obhajobě, Ústavní soud připomíná, že audionahrávky použité jako důkaz měly podle trestních soudů charakter toliko podpůrného důkazu, na němž nebyla skutková zjištění vystavěna (srov. č. l. 5 usnesení Nejvyššího soudu a č. l. 8 usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích).
Stěžovatel sice deklaruje, že neakceptuje závěr trestních soudů o nadbytečnosti jím navrhovaných důkazů, tedy o spolehlivém prokázání viny jinými důkazy, nicméně činí tak pouze v obecné rovině, bez bližšího odůvodnění. Totéž se týká jeho tvrzení, že provedení navrhovaných důkazů by zásadně vyvracelo konstrukci obžaloby, neboť ani zde nenabízí konkrétnější vysvětlení. Ústavní soud proto neshledává žádný důvod pro to, aby zpochybňoval závěr trestních soudů o nadbytečnosti důkazů navrhovaných stěžovatelem.
Trestní soudy se rovněž důsledně vypořádaly s tvrzením stěžovatele, že ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 1 odsuzujícího rozsudku okresního soudu bylo možno zvažovat uplatnění zásady ultima ratio. Ústavní soud k tomu připomíná, že podle zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku trestní odpovědnost nepřichází v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2550/12 nebo IV. ÚS 2801/16).
Ústavní soud dále odkazuje na č. l. 7 usnesení Nejvyššího soudu, kde bylo vysvětleno, že vzhledem k způsobu provedení činu, jeho spáchání ve spolupachatelství a vůči více poškozeným nelze uvažovat o tom, že by daný skutek neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům vydírání. Toto hodnocení se vztahovalo společně k bodům 1 a 3 odsuzujícího rozsudku okresního soudu, neboť jednání pod oběma těmito body bylo posouzeno společně jako jeden trestný čin vydírání. Ústavní soud považuje uvedenou argumentaci za racionální, zvláště když stěžovatel nenabízí žádné konkrétní námitky, kterými by ji rozporoval. Ústavní soud pro úplnost pouze stručně podotýká, že prostředky občanského práva jistě nemohou stačit k řešení případů, kdy pachatel prostřednictvím poměrně nevybíravých pohrůžek násilí útočí na svobodu rozhodování jiného člověka.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu