ECLI:CZ:US:2021:1.US.708.21.1
sp. zn. I. ÚS 708/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, zastoupeného Mgr. Štěpánem Mládkem, advokátem se sídlem Praha 1, Skořepka 422/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020 č. j. 5 Tdo 1589/2018-7068, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2018 sp. zn. 7 To 28/2018 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2015 č. j. 57 T 1/2013-4790, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, dílem ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 trestního zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustil vědomě se členem organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a trestu propadnutí věci. Dále navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl na základě jeho odvolání uvedený rozsudek Městského soudu v Praze zrušen pouze ve výroku o zabrání věci a jinak zůstal nezměněn. Navrhuje též zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, 2 a 3 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a článku 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Stěžovatel namítá, že soudy všech stupňů předem pojaly přesvědčení o jeho vině, bezdůvodně favorizovaly důkazy hovořící v jeho neprospěch a důkazy, které jeho vinu vyvracely, bezdůvodně označily za nevěrohodné, popř. je zcela opomenuly. Skutková zjištění trestních soudů jsou podle něj v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Trestním soudům vytýká, že nevyslechly osobu spoluobžalovaného R. K. Stěžovatel následně podrobně rozebírá jednotlivé aspekty případu, okolnosti, z nichž trestní soudy dovodily jeho trestní odpovědnost, jakož i důkazy s tím související. Závěr, že měl úmyslně poskytovat veřejně nedostupné informace týkající se společnosti A, označuje za smyšlenku bez důkazní opory. Subjektivní stránka jeho spolupachatelství prý nebyla vůbec prokazována, trestní soudy měly jeho zavinění dovodit pouze z nepřezkoumatelného konstatování o jeho rámcové představě o rozhodných skutečnostech. Tvrdí, že z provedeného dokazování nelze dovodit jeho účast na odcizování zásilek ve společnosti A. Má za to, že trestní soudy pochybily, když bez jakéhokoli komentáře, svévolně a bezdůvodně nevyhověly jeho návrhu na vyslechnutí C. H. B.
Stěžovatel rozporuje závěr trestních soudů o fiktivnosti pohledávek specifikovaných ve výroku rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod body 1. a) a 1. b) a vyjadřuje přesvědčení, že tyto pohledávky za společností A, jsou důvodné. Brojí rovněž proti závěru trestních soudů, že o fiktivnosti pohledávek věděl, neboť podle jeho názoru nebyl v řízení proveden jediný důkaz, z něhož by takový závěr vyplýval. V této souvislosti poukazuje na civilní řízení o uvedených pohledávkách, které probíhalo před městským soudem paralelně s trestním řízením. Vytýká trestním soudům, že dokazování provedené v tomto civilním řízení nijak nezohlednily a nepřipojily soudní spis vedený k civilnímu sporu k dokazování. Tvrdí, že tzv. bilance (doklad, jenž měl osvědčovat stav zásob společnosti B, uložených u společnosti A), jež měly představovat klíčový důkaz o fiktivnosti uvedených pohledávek, nejsou pravé, což mělo vyplynout ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, který vypracoval znalec PhDr. Jiří Valeška. Trestní soudy podle něj uvedený znalecký posudek svévolně odmítly a opomenuly též další důkazy zpochybňující úplnost a věrohodnost tzv. evidence BPCS, jakož i primární dokumentaci, tj. faktury dokumentující obchody mezi společnostmi B, a A. Poukazuje též na dvojici protichůdných znaleckých posudků týkajících se pohledávek za společností A, a to posudku znaleckého ústavu BDO Appraisal Services, který předložil on, a znaleckého posudku ústavu PricewaterhouseCoopers Česká republika, s. r. o. (dále jen "ústav PwC") opatřeného orgány činnými v trestním řízení. Má za to, že se trestní soudy nevypořádaly s protichůdností uvedených znaleckých posudků a bezdůvodně odmítly jeho návrh na provedení revizního znaleckého posudku. Uvádí některé důvody, z nichž dovozuje podjatost a nekompetentnost znalce ústavu PwC. Rozporuje způsob, jakým trestní soudy hodnotily výpověď svědka M. N.
V souvislosti se skutkem vymezeným v bodu 1. c) odsuzujícího rozsudku městského soudu stěžovatel namítá, že se trestní soudy nevypořádaly s existencí alternativní skutkové verze. Intenzivně brojí proti obsahu výpovědi svědka R. Z., kterou označuje jako absolutně nevěrohodnou a rozpornou s dalšími důkazy. V souvislosti s výpovědí tohoto svědka poukazuje na jeho spolupráci s Policií České republiky, kterou považuje za podivnou a podezřelou. Při výpovědi tohoto svědka mělo dojít k porušení ustanovení §97 a §111a odst. 3 trestního řádu. Uvádí, že v otázce náhrady škody vycházely trestní soudy výhradně z důkazů předložených poškozenou společností A, které nijak nehodnotily. Podle jeho názoru nevyřešily ani otázku příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem škody a při určení úroků nezohlednily délku řízení.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel nejprve obecně rozebírá znaky trestného činu podvodu. Dále opakuje své námitky, že v jeho případě nebylo spolehlivě prokázáno naplnění objektivní a subjektivní stránky tohoto trestného činu. Trestní soudy podle něj nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, jeho úmyslné zavinění pouze konstatovaly, avšak nekonkretizovaly a rovněž znaky objektivní stránky popsaly pouze obecně, bez bližší konkretizace. Opětovně zdůrazňuje své přesvědčení o opodstatněnosti pohledávek za společností A. Uložený trest považuje za nepřiměřený a trestním soudům vytýká, že při jeho ukládání nepřihlédly k nepřiměřené délce řízení.
II
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří ke stěžejním námitkám stěžovatele.
III
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud nesdílí stěžovatelovo přesvědčení, že závěr trestních soudů o úmyslném poskytování veřejně nedostupných informací týkajících se společnosti A, představuje smyšlenku bez důkazní opory. Totéž platí ohledně jeho námitky o neprokázání subjektivní stránky, jakož i o jeho obecném tvrzení, že trestní soudy předem pojaly přesvědčení o jeho vině, bezdůvodně favorizovaly důkazy hovořící v jeho neprospěch a důkazy, které jeho vinu vyvracely, bezdůvodně označily za nevěrohodné, popř. je zcela opomenuly. Podíl stěžovatele na organizované trestné činnosti byl prokazován celou řadou důkazů (k těm stěžejním viz níže), přičemž Ústavní soud neshledal žádné důvody, aby zpochybňoval závěr Nejvyššího soudu, že mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry trestních soudů neexistuje žádný podstatný rozpor, natož pak extrémní (srov. č. l. 36 usnesení Nejvyššího soudu).
Ústavní soud dále podotýká, že Nejvyšší soud na č. l. 41-42 svého usnesení přiléhavě odkázal na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, z níž mj. vyplývá, že z práva na spravedlivý (řádný) proces nevyplývá povinnost trestních soudů poskytnout straně řízení podrobnou odpověď na každý její argument, přičemž potřeba a míra vyjádření soudu závisí na okolnostech případu. V návaznosti na to Ústavní soud konstatuje, že při celkovém nazírání trestní soudy neporušily svou povinnost reagovat na obhajobu stěžovatele, neboť jejich rozhodnutí jsou podrobně odůvodněna a jsou z nich seznatelné reakce na stěžejní námitky stěžovatele, které v průběhu trestního řízení uplatňoval a které měly podstatný význam pro posouzení jeho viny a řešení dalších otázek s tím souvisejících.
Protože značná část námitek stěžovatele je založena na jeho tvrzení o opomenutých důkazech, považuje Ústavní soud za vhodné nejprve připomenout svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud může do tohoto procesu vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 či I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000).
Právě o takovou situaci šlo i v projednávané věci. Jak totiž na č. l. 41 svého usnesení vysvětlil Nejvyšší soud, odvolací soud řádně zdůvodnil, proč odmítl návrhy na doplnění dokazování, přičemž toto odůvodnění lze považovat za dostatečné vzhledem k ostatním důkazům, které měly trestní soudy k dispozici a jež předmět dokazování dostatečně objasnily. Ústavní soud nemá, co by tomuto závěru vytknul a pouze dodává, že se uvedené vztahuje i na nepřipojení spisu z paralelně prováděného civilního řízení, proti čemuž stěžovatel taktéž brojí. Otázku viny si totiž musí trestní soudy posoudit samy (srov. §9 odst. 1 trestního řádu) a vycházet mohou jen z důkazů, které byly před nimi provedeny (srov. 2 odst. 12 trestního řádu). V předmětném trestním řízení proběhlo rozsáhlé dokazování, tudíž vycházet z důkazů provedených v civilním řízení, ovládaném jinými zásadami, popř. takové důkazy opakovat, se jeví jako zcela nadbytečné. To se týká i nevyslechnutí spoluobžalovaného R. K., u kterého navíc byla možnost výslechu objektivně komplikována tím, že se zdržuje v zahraničí a byl stíhán jako uprchlý.
Stěžejní skupina námitek stěžovatele směřuje proti závěru trestních soudů o fiktivnosti pohledávek za společností A, specifikovaných ve výrocích 1. a) a 1. b) rozsudku městského soudu. Jak však správně konstatoval Nejvyšší soud na č. l. 32-33 svého usnesení, provedeným dokazováním, resp. sérií na sebe navazujících důkazů byla spolehlivě vyvrácena obhajoba stěžovatele, že tyto pohledávky byly důvodné. Stěžejní význam v tomto směru měly (jak ostatně sám stěžovatel uvádí) tzv. bilanční stavy, tedy příjmy a výdaje jednotlivých druhů pohonných hmot, které měl daný zákazník ve skladovacím a produktovodním systému společnosti A k dispozici. Nejvyšší soud vysvětlil, z jakých důvodů lze údaje z těchto bilancí (z nichž vyplývala fiktivnost uvedených pohledávek) považovat za pravé, přičemž zásadní důležitost v tomto směru přikládal znaleckému posudku ústavu PwC, který byl vyhodnocen jako věrohodný důkaz, jak bude ještě dále rozvedeno. Neexistence pohledávek byla potvrzena také výpovědí svědkyně K. (srov. k tomu č. l. 19 rozsudku Vrchního soudu v Praze, jakož i č. l. 87 rozsudku městského soudu).
Jestliže stěžovatel tvrdí, že v průběhu řízení byl předložen důkaz potvrzující, že zmíněné bilance nejsou pravé, má tím na mysli znalecký posudek z oboru písmoznalectví znalce PhDr. Jiřího Valešky. Ten se zabýval pravostí podpisů Z. (osoby potvrzující bilance za společnost B) na zmíněných bilancích, přičemž znalec došel k závěru, že v případě 2/3 podpisů se pravděpodobně nejedná o pravý podpis Z. a v 1/3 to nelze určit. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), jemuž stěžovatel v rámci podaného odvolání tento znalecký posudek předložil, na č. l. 20 svého rozsudku podotkl, že posudek staví své závěry na pouhé pravděpodobnosti, takže na jeho podkladě nelze dospět k žádným definitivním argumentům. Ústavní soud považuje za rozhodující, že správnost bilancí byla potvrzena i dalšími důkazy. Šlo jednak o audit zadaný u společnosti KPMG a jednak o již zmíněný znalecký posudek ústavu PwC (srov. k tomu č. l. 80-82 rozsudku městského soudu). Trestním soudům tak nelze vytýkat, že uvedenému znaleckému posudku nepřikládaly takovou váhu, jakou by si stěžovatel přál.
Ústavní soud nemůže souhlasit s námitkou stěžovatele, že trestní soudy bezdůvodně opomenuly důkaz v podobě tzv. primární dokumentace, tj. faktur dokumentujících nákupy pohonných hmot mezi společnostmi B, a A. Vrchní soud na č. l. 18-19 svého rozsudku připomněl, že rekonstrukci této primární dokumentace nelze provést z důvodu nekompletnosti informací na nich uvedených a chybějící skladové evidence společnosti B, jakož i kvůli chaosu v příslušných systémech společnosti A, a chybějícímu účetnictví společnosti B. Stěžovatel tyto důvody sice popírá, avšak v tomto směru se z jeho strany jedná již jen o jiné hodnocení provedených důkazů. Výše uvedený závěr vrchního soudu o nemožnosti primární dokumentaci uspokojivě rekonstruovat totiž nepředstavuje žádnou svévoli, nýbrž vychází z výslechu znalců, kteří zpracovali znalecký posudek ústavu PwC (srov. č. l. 80-81 rozsudku městského soudu).
Jestliže stěžovatel brojí proti tomu, že městský soud ve svém rozsudku hovořil o jeho "rámcové představě", a považuje tento výraz za nepřezkoumatelný, Ústavní soud k tomu podotýká, že stěžovatel význam uvedeného slovního spojení v kontextu odsuzujícího rozsudku značně zkresluje. Městský soud totiž ve výroku č. 1 svého rozsudku použil sousloví "rámcová představa" nikoli ve vztahu k veškerému jednání popsanému v tomto výroku, jak tvrdí stěžovatel, ale výhradně ve vztahu k otázce uspořádání a cílů organizované zločinecké skupiny zaměřené na soustavné páchání trestné činnosti, kterou založil, organizoval a řídil spoluobžalovaný R. K. Ústavní soud považuje předmětný výraz v tomto kontextu za zcela srozumitelný, když vyjadřuje existenci takové míry znalostí stěžovatele o charakteru a činnosti uvedené organizované zločinecké skupiny, která odůvodňovala právní kvalifikaci jeho činu jako spáchaného se členem organizované zločinecké skupiny ve smyslu §107 trestního zákoníku. K takové právní kvalifikaci přitom skutečně postačí rámcová představa pachatele o zločinném charakteru organizace, s jejímž členem páchá svou trestnou činnost; není tedy nezbytné, aby takový pachatel znal do detailu složení organizované zločinecké skupiny, její strukturu, činnost apod. Ústavní soud v této souvislosti již jen dodává, že úmyslné zavinění stěžovatele ve vztahu k trestné činnosti, za kterou byl odsouzen, je v uvedeném výroku č. 1 rozsudku městského soudu nade vší pochybnost a explicitně vyjádřeno.
Stěžovatelovo tvrzení, že trestní soudy nevyhověly jeho návrhu na vyslechnutí C. H. B. bez jakéhokoli komentáře, považuje Ústavní soud za značně zkreslující. Z rozsudku městského soudu totiž vyplývá, že za tímto účelem byla vyžádána právní pomoc, avšak nebyla realizována. Krom toho městský soud srozumitelně vysvětlil, jakými důkazy byla prokázána úzká spolupráce stěžovatele s uvedenou svědkyní (srov. č. l. 104-107 rozsudku městského soudu).
Ústavní soud se nemůže ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že se trestní soudy nevypořádaly s protichůdnosti znaleckého posudku ústavu BDO Appraisal Services, který předložil on, a znaleckého posudku ústavu PwC opatřeného orgány činnými v trestním řízení. Nalézací soud se rozpory mezi oběma znaleckými posudky zabýval na č. l. 87 svého rozsudku a poukázal na vady znaleckého posudku předloženého stěžovatelem, jakož i na nelogické závěry, které z něj vyplynuly. Tuto argumentaci následně doplnil odvolací soud na č. l. 18-19 svého rozsudku, kde mj. vysvětlil, že nelze považovat za nestandardní situaci, kdy znalec ústavu PwC používal ke zpracování svého posudku údaje poskytnuté policejním orgánem a poškozeným. Ústavní soud v těchto úvahách trestních soudů neshledává logické či jiné podstatné vady, a nemá proto důvod je rozporovat. Z toho pak vyplývá, že trestním soudům nelze vytýkat odmítnutí návrhu stěžovatele na opatření revizního znaleckého posudku. Pokud jde o stěžovatelem namítanou podjatost znalce ústavu PwC a jeho neodbornost, odkazuje Ústavní soud na č. l. 40 usnesení Nejvyššího soudu, kde byla tato námitka vypořádána způsobem, ke kterému Ústavní soud nepovažuje za potřebné cokoli dodávat.
S námitkou stěžovatele týkající se údajné dezinterpretace výpovědi svědka M. N. se dostatečným způsobem vypořádal Nejvyšší soud na č. l. 33 svého usnesení. Nerozporoval stěžovatelovo tvrzení o nesprávném hodnocení uvedené svědecké výpovědi ze strany nalézacího a odvolacího soudu, ovšem upozornil na skutečnost, že pouze z této svědecké výpovědi nelze dovodit oprávněnost vymáhaných pohledávek, jak tvrdil stěžovatel. Ústavní soud to - na rozdíl od stěžovatele - nepovažuje za bagatelizování zmíněné svědecké výpovědi, neboť fiktivní charakter těchto pohledávek byl spolehlivě prokázán řadou jiných důkazů, které byly legitimně vyhodnoceny jako věrohodné, jak bylo výše vysvětleno.
Jakkoli intenzivně stěžovatel brojí proti věrohodnosti výpovědi svědka R. Z., Ústavní soud konstatuje, že se trestní soudy hodnocení této svědecké výpovědi věnovaly se značnou pozorností a obsah této výpovědi nazíraly v kontextu dalších provedených důkazů. Odkázat lze zejména na výstižné shrnutí, které na č. l. 36 svého usnesení uvedl Nejvyšší soud, když stejně jako soudy nižších stupňů (srov. č. l. 20 rozsudku vrchního soudu a č. l. 72 rozsudku městského soudu) výpověď svědka Z. vyhodnotil jako logickou, smysluplnou, podporovanou celou řadu dalších důkazů, ať již listinnými či věcnými (včetně ručně psaných poznámek spoluobžalovaného R. K.), jakož i svědeckými výpověďmi. Ústavní soud v úvahách trestních soudů týkajících se věrohodnosti výpovědi svědka Z. neshledal žádnou nelogičnost ani jinou zásadní vadu. Nemá proto důvod do způsobu hodnocení uvedeného důkazu zasahovat a nepovažuje ani za potřebné důvody takového hodnocení opakovat.
Ústavní soud má dále za to, že se trestní soudy důkladně a racionálně vypořádaly rovněž s námitkou stěžovatele týkající se údajně nezákonného provedení výslechu svědka Z., při němž mělo dojít k porušení ustanovení §97 a §111a odst. 3 poslední věty trestního řádu. Ústavní soud v tomto směru odkazuje zejména na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, který na č. l. 40 reagoval na tvrzení stěžovatele, že trestní soudy pochybily, když umožnily svědkovi Z. neodpovědět na otázku směřující k určení totožnosti prostředníka, neboť svědek v této části své výpovědi využil práva odepřít výpověď s poukazem, že se v případě tohoto prostředníka jedná o osobu jemu blízkou. Nejvyšší soud zcela správně odkázal na nález sp. zn. III. ÚS 149/97 a dovodil z něj, že neplatí, že svědek nemůže odepřít odpověď na již položenou otázku, pokud předtím neuplatnil právo odepřít výpověď podle §100 trestního řádu jako celek. Ústavní soud se s tímto závěrem ztotožňuje a rovněž konstatuje, že svědek Z. v souladu s §100 odst. 2 trestního řádu, jakož i v souladu s čl. 37 odst. 1 Listiny, využil svého práva odepřít v dané části vypovídat. Je třeba odmítnout tvrzení stěžovatele, že citovaný nález svědčí v jeho prospěch. Svědek Z. totiž vypovídal o svých aktivitách (jakož i o aktivitách prostředníka) v rámci páchání organizovaného zločinu, takže pokud trestní soudy jako důvod pro částečné odepření výpovědi přijaly jeho tvrzení o nebezpečí způsobení trestního stíhání blízké osobě, Ústavní soud neshledává potřebu tento závěr rozporovat.
Nejvyšší soud dále na č. l. 39-40 svého usnesení vysvětlil, že byť při výslechu uvedeného svědka (jehož totožnost byla utajována) nebyl v místnosti, v níž se svědek při výpovědi nacházel, přítomen zaměstnanec soudu pověřený zabezpečováním ochrany utajovaných informací, jak to vyžaduje zmíněné ustanovení §111a odst. 3 poslední věta trestního řádu, nelze to považovat za podstatnou vadu řízení. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud především proto, že totožnost svědka v daném případě neověřil zaměstnanec soudu, ale přímo předsedkyně senátu (která je také svým způsobem zaměstnankyní soudu). Daná místnost byla po celou dobu výslechu střežena policisty a výslech byl prostřednictvím videokonferenčního zařízení po celou dobu sledován a přenášen do soudní síně, přičemž během celého výslechu měl soud možnost svědka vidět a ověřit si, že není ovlivňován žádnou další osobou a nedisponoval ani žádnými písemnými poznámkami (srov. k tomu též č. l. 59 rozsudku městského soudu). Spekulace stěžovatele, že při takto vedeném výslechu není zcela vyloučeno, aby byl svědek v jeho průběhu ovlivňován, označil Nejvyšší soud za nepodložené a hypotetické, přičemž zdůraznil, že uvedený svědek vypovídal po celou dobu trestního řízení konzistentně, bez výraznějších rozporů, což zmíněné spekulace stěžovatele vylučuje. Ústavní soud se s těmito úvahami Nejvyššího soudu ztotožňuje, přičemž v této souvislosti připomíná, že výpověď svědka Z. nepředstavovala výlučný důkaz o vině stěžovatele, jak ostatně vyplývá již z výše uvedeného. Postup nalézacího soudu při výslechu svědka Z. proto nelze hodnotit jako porušení práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces, resp. jeho práva na obhajobu.
Za neopodstatněné považuje Ústavní soud i tvrzení stěžovatele, že trestní soudy jen obecně vymezily naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu podvodu. Z výroku odsuzujícího rozsudku městského soudu je zřetelné, v čem bylo shledáno naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. V odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména v odůvodnění rozsudku městského soudu, pak bylo blíže konkretizováno jak úmyslné zavinění stěžovatele, tak všechny okolnosti tvořící znaky objektivní stránky.
Ústavní soud tedy konstatuje, že v úvahách trestních soudů týkajících se otázky viny a ve způsobu, jakým dospěly k závěru o naplnění všech podmínek trestní odpovědnosti stěžovatele za trestný čin podvodu, neshledal žádnou podstatnou vadu. Neidentifikoval ani žádný důvod, na jehož základě by mohl zpochybňovat závěr trestních soudů, že vina stěžovatele byla spolehlivě prokázána, a proto nemohl přisvědčit stěžovateli v jeho názoru, že trestní soudy nerespektovaly princip in dubio pro reo.
Pokud jde o otázku přiměřenosti uloženého trestu, Ústavní soud k tomu předně uvádí, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro ukládání trestu. K takové situaci však v daném případě nedošlo. Městský soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby (za použití §58 odst. 5 trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2020) a tento trest srozumitelně odůvodnil na č. l. 179 svého rozsudku. Vrchní soud poté při úvahách o trestu výslovně zohlednil i délku trestního řízení, resp. dobu, která uplynula od spáchání trestného činu (srov. č. l. 28 rozsudku vrchního soudu). S ohledem na výše uvedené a na skutečnost, že se stěžovatel dopustil zvlášť závažného zločinu, a to navíc vědomě se členem organizované zločinecké skupiny, nepovažuje Ústavní soud uložený pětiletý trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný.
Ústavní soud konečně nemůže přisvědčit ani námitkám stěžovatele směřujícím proti výroku o náhradě škody. Na č. l. 59-60 svého usnesení se s nimi dostatečně vypořádal Nejvyšší soud. Existenci příčinné souvislosti mezi skutkem, za nějž byl stěžovatel odsouzen, a výdaji poškozené společnosti A, které představovaly skutečnou škodu na straně této společnosti, Nejvyšší soud vysvětlil způsobem, který nevzbuzuje žádné pochybnosti. Ústavní soud k tomu dodává, že principiálně nelze žádnou vadu spatřovat v tom, jestliže trestní soudy v otázce náhrady škody vycházely z podkladů poskytnutých poškozenou společností A, neboť je právem poškozeného v trestním řízení navrhovat a předkládat důkazy (srov. §43 odst. 1 trestního řádu), včetně důkazů osvědčujících uplatněný nárok na náhradu škody. Trestní soudy pak mají pochopitelně povinnost tyto důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (srov. §2 odst. 6 trestního řádu) náležitě vyhodnotit, přičemž Ústavní soud - na rozdíl od stěžovatele - nenalezl důvody k pochybnostem o tom, že trestní soudy tuto svou povinnost splnily, a v podrobnostech odkazuje na č. l. 183-184 rozsudku městského soudu a č. l. 28-29 rozsudku vrchního soudu.
IV
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu