ECLI:CZ:US:2021:2.US.1753.21.1
sp. zn. II. ÚS 1753/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1a, Praha 3, zastoupeného JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem Rubešova 8, Praha, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2021, č. j. 28 Cdo 1003/2021-733, Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2021, č. j. 68 Co 423,424/2020-701, a Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 11. 2020, č. j. 34 C 194/2016-671 a ze dne 27. 11. 2020, č. j. 34 C 194/2016-677; a výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. června 2021, č. j. 34 C 194/2016-768, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel byl žalovaným v řízení o žalobě o nahrazení projevu vůle stěžovatele v restitučních sporech, ve své ústavní stížnosti pak namítá, že v důsledku nesprávného posouzení místní příslušnosti obecného soudu v průběhu řízení o žalobě o nahrazení projevu vůle stěžovatele v tzv. "restitučním sporu" došlo k odnětí stěžovatelova zákonného soudce. Dále brojí proti změně žaloby vedlejším účastníkem, kterou byla rozšířena žaloba o vydání dalších (nových) pozemků.
2. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2021, č. j. 28 Cdo 1003/2021-733, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2021, č. j. 68 Co 423,424/2020-701, a Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 11. 2020, č. j. 34 C 194/2016-671 a ze dne 27. 11. 2020, č. j. 34 C 194/2016-677, jakož i výrokem II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. června 2021, č. j. 34 C 194/2016-768, měla být dle stěžovatele porušena základní práva stěžovatele podle čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Právní předchůdce (otec) vedlejšího účastníka podal dne 24. června 2016 k soudu prvního stupně žalobu o nahrazení projevu vůle stěžovatele uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu vybraných náhradních pozemků do vlastnictví právního předchůdce vedlejšího účastníka. Při podání žaloby se domáhal vydání náhradních pozemků, které se všechny nacházely v soudním obvodu soudu prvního stupně. Místní příslušnost soudu prvního stupně tak byla založena řádně podle pravidel místní příslušnosti vymezených v §88 písm. b) o.s.ř. V průběhu řízení právní předchůdce vedlejšího účastníka zemřel, přičemž vedlejší účastník je jeho procesním nástupcem, a to na základě dříve uzavřené darovací smlouvy, jíž byl restituční nárok coby samostatné majetkové právo převeden.
4. Vedlejší účastník poté v pokračujícím řízení o žalobě o nahrazení projevu vůle stěžovatele ve svém vyjádření spojeném se žádostí o změnu žaloby ze dne 6. května 2020 vymezil, že v tomto řízení nadále požaduje po stěžovateli vydání celkem tří náhradních pozemků - pozemku parc. č. 1746/3, kat. úz. Brandýs nad Labem, obec Stará Boleslav - Brandýs nad Labem; pozemku parc. č. 104/18, kat. úz. Měšice u Prahy, obec Měšice; a části pozemku parc. č. 768/70, kat. úz. Letňany, obec Praha.
5. V návaznosti na tuto žádost vedlejšího účastníka o změnu žaloby ze dne 6. května 2020 podal stěžovatel ve svém podání ze dne 15. května 2020 námitku místní nepříslušnosti soudu prvního stupně k rozhodování o převodu všech takto nově požadovaných náhradních pozemků, neboť ty se všechny nacházejí mimo jeho soudní obvod.
6. Soud prvního stupně změnu žaloby v celém rozsahu podle výše uvedeného návrhu vedlejšího účastníka připustil dne 23. listopadu 2020 ve svém usnesení ze dne 23. listopadu 2020, č. j. 34 C 194/2016-671, přičemž již v tomto rozhodnutí ve výroku III. tohoto usnesení stěžovatelovu námitku místní nepříslušnosti podanou v písemném podání ze dne 15. května 2020 zamítl pro nedůvodnost a opožděnost. Stěžovatel se následně - z procesní opatrnosti - bránil prostřednictvím námitky místní nepříslušnosti soudu prvního stupně i na jednání ve věci konaném dne 25. listopadu 2020.
7. Stěžovatel tak ve své ústavní stížnosti napadá výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. června 2021, č. j. 34 C 194/2016-768, o připuštění návrhu na změnu žaloby vedlejšího účastníka. Rovněž brojí proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. listopadu 2020 ve výroku III., kterým soud zamítl námitku místní nepříslušnosti stěžovatele, jakož i proti usnesení téhož soudu ze dne 27. listopadu 2020, kterým byly zamítnuty námitky stěžovatele o místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 5 v projednávané věci. V záhlaví uvedenými rozhodnutími Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2021, č. j. 68 Co 423,424/2020-701 a Nejvyššího soudu byla rozhodnutí obvodního soudu týkající se fora potvrzena jako věcně správná.
8. Postup obvodního soudu v restituční věci stěžovatel od počátku shledává v přímém rozporu s principy civilního řízení, zejména s principem rovnosti účastníků řízení před soudem a se zásadou perpetuatio fori. Stěžovatel má za to, že prolomení pravidel o výlučné místní příslušnosti týkající se sporů z práv k nemovitým věcem zásadou perpetuatio fori není v takovém případně přípustné a souladné s Ústavou a Listinou. Stěžovatel tak byl odňat svému zákonnému soudci a řízení se koná u místně nepříslušného soudu v rozporu se zásadami hospodárnosti řízení. Dle názoru stěžovatele se vedlejší účastník domáhal nepřípustné změny žaloby o nově požadované náhradní pozemky. Vůči této změně se stěžovatel nadto nemůže bránit odvoláním, či dovoláním.
II.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
10. Ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti rozhodnutí, jímž se připouští změna žaloby, nepřípustná.
11. Stěžovatel brojí v ústavní stížnosti proti procesnímu rozhodnutí soudu, konkrétně proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto, že změna žaloby učiněná podáním vedlejšího účastníka ze dne 18. 5. 2021 ve spojení s podáním ze dne 24. 5. 2021 se v souladu s §95 o.s.ř. se připouští. Dle obsahu ústavní stížnosti má stěžovatel de facto za to, že soud takto rozhodl proti účelnosti a hospodárnosti řízení a takový postup nebyl na místě. Stěžovatel v této souvislosti rekapituluje dosavadní průběh řízení.
12. Ústavní soud k tomu podotýká, že stěžovatel podal ústavní stížnost proti napadenému usnesení o připuštění změny žaloby za situace, v níž dosud nebylo vydáno konečné rozhodnutí ve věci. I když proti usnesení soudu prvního stupně, jímž byla připuštěna změna žaloby, není odvolání přípustné, nejde o rozhodnutí, jímž se předmětné řízení v dané věci končí. Stěžovatel tak může brojit proti nesprávnému postupu soudu, resp. proti nesprávné aplikaci předmětných ustanovení občanského soudního řádu v případném odvolání proti meritornímu rozhodnutí ve věci samé.
13. Stěžovatel tedy ve smyslu citovaného §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dosud nevyužil všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Bylo by proto v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, pokud by Ústavní soud podrobil usnesení o připuštění změny žaloby meritornímu přezkumu již nyní, neboť ústavní stížnost je prostředkem ultima ratio a za dané situace tak není její podání namístě.
14. Ústavní soud tedy musel z části odmítnout stížnost pro nepřípustnost, přičemž tak učinil v souladu s dosavadní ustálenou judikaturou, v níž návrhy na přezkum usnesení týkajících se (ne)připuštění změny žaloby setrvale odmítá (srov. např. následující usnesení, kterými byly takové ústavní stížnosti odmítnuty pro nepřípustnost: sp. zn. IV. ÚS 3216/15, sp. zn. I. ÚS 3438/15, sp. zn. II. ÚS 134/15, sp. zn. IV. ÚS 2036/13, sp. zn. II. ÚS 3217/12, sp. zn. II. ÚS 382/12, sp. zn. III. ÚS 1990/11, sp. zn. III. ÚS 1976/11, sp. zn. II. ÚS 2865/10, sp. zn. IV. ÚS 502/03, obdobně pak také sp. zn. I. ÚS 1092/12 a sp. zn. II. ÚS 1991/11).
15. Ve zbytku - stran vypořádání místní nepříslušnosti, již stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) a Ústavní soud proto ve zbytku stížnost věcně přezkoumal.
III.
16. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je-li ústavní stížnost podána proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, namítá-li stěžovatel toliko věcnou nesprávnost či nerespektování podústavního práva. Takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role další instance v soustavě obecných soudů, jíž však, jak bylo výše uvedeno, není. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
17. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska námitek uplatněných stěžovatelem a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba posoudit jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
18. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
19. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti mechanismu určení místní příslušnosti soudu. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že tradičním smyslem práva na zákonného soudce je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Mimo tento rámec, co do pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor mají jen zprostředkovaně (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 29/06 ze dne 16. 11. 2006).
20. Ústavní soud v minulosti také konstatoval, že nesprávnost v určení fora lze úspěšně vytýkat v ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí tehdy, mohlo-li vadné určení věcné příslušnosti vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka, kterým nicméně nemusí být vzhledem k nepředvídatelnému výsledku sporu nutně stěžovatel (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3419/10 ze dne 31. 3. 2011). Navíc zůstává účastníku řízení zachován přístup k odvolací i dovolací instanci (srov. také např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3604/19 ze dne 20. 11. 2019, usnesení sp. zn. II. ÚS 3592/19 ze dne 10. 12. 2019, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3579/19 ze dne 20. 11. 2019, usnesení sp. zn. II. ÚS 3271/19 ze dne 3. 12. 2019 a další). Stěžovateli tedy zůstává tato možnost v budoucnu zachována.
21. Již nyní lze však konstatovat (jak stěžovatele upozornil již Nejvyšší soud), že z ustálené judikatury civilních soudů vyplývá, že občanský soudní řád vychází při určení věcné i místní příslušnosti soudu ze zásady perpetuatio fori, podle níž se věcná i místní příslušnost posuzuje podle okolností, které tu jsou v okamžiku zahájení řízení (srov. též §11 odst. 1 a §82 odst. 1 o. s. ř.), a takto určená příslušnost trvá až do skončení řízení; změny skutečností rozhodných pro posouzení věcné či místní příslušnosti, jež nastanou až v průběhu řízení, jsou (nestanoví-li zákon jinak) nerozhodné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 30 Cdo 508/2000, usnesení téhož soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1578/2008, uveřejněné pod číslem 16/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3644/2017, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1021/2019, a ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1224/2020).
22. Uvedené závěry se dle judikatury Nejvyššího soudu prosadí i v řízení o nahrazení projevu vůle stěžovatele směřujícího k bezúplatnému převodu náhradních zemědělských pozemků ve smyslu zákona o půdě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 771/2021).
23. Ústavní soud tak v nyní posuzovaném případě mimořádné důvody důvody pro zásah do jurisdikce obecných soudů v probíhajícím řízení neshledal. Jelikož ke stěžovatelem tvrzenému porušení ústavně zaručených práv nedošlo, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta z části pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (v části týkající se změny žaloby); a ve zbytku jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu