ECLI:CZ:US:2021:3.US.1123.19.1
sp. zn. III. ÚS 1123/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jana Boučka, advokáta, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2019 sp. zn. 12 To 2/2019 a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 20. března 2019 č. j. 1 KZV 38/2018-128, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a základní právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 12. 9. 2018 sp. zn. 48 T 11/2016 bylo ve věci odsouzeného Z. Č. rozhodnuto o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů jeho obhájce (dále jen "stěžovatel") tak, že podle §151 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), mu byla stanovena odměna a náhrada hotových výdajů podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů , v celkové výši 900 769,98 Kč (výrok I.) a co do částky 102 269,20 Kč včetně 21% daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") byl návrh stěžovatele zamítnut (výrok II.). Městský soud návrh stěžovatele přezkoumal, porovnal jednotlivé položky s obsahem spisu a ve svém rozhodnutí odůvodnil, ve kterých bodech návrhu nebylo stěžovateli vyhověno.
3. Stěžovatel napadl rozhodnutí městského soudu stížností, v níž mimo jiné rozporoval ve výroku II. nepřiznání odměny za právní službu nahlížení do spisů a náhradu za ztrátu času za přesuny k jednotlivým úkonům.
4. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") bylo podle §149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. řádu rozhodnutí městského soudu zrušeno ve výroku II., ve kterém byl zamítnut návrh stěžovatele do výše 102 269,20 Kč a ve věci bylo nově rozhodnuto tak, že stěžovateli se za obhajobu odsouzeného podle §151 odst. 2 a 3 tr. řádu a podle advokátního tarifu přiznává odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 2 400 Kč a k tomu náležející DPH ve výši 512,40 Kč, v celkové výši 2 952,40 Kč. Ve zbývající částce 99 316,80 Kč byl návrh zamítnut. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že se stížnostní soud zabýval těmi položkami, které nebyly stěžovateli přiznány v souladu s návrhem. Namítal-li stěžovatel nepřiznání odměny za právní služby studia spisu, vrchní soud konstatoval, že k odměňování obhájce za studium spisu v jiném režimu než dle §166 tr. řádu zaujala soudní praxe názor, že v určitých odůvodněných případech je možné obhájci podle §11 odst. 1 písm. f) za použití §11 odst. 3 advokátního tarifu odměnu přiznat, nicméně musí jít o výjimečnou situaci a není namístě z takových odůvodněných výjimek vyvozovat pravidlo, že by se naopak odměna za studium spisu zásadně přiznávala. V posuzovaném případě však stěžovatel uvedenou výjimečnost nenaplnil. Vrchní soud připomněl, že studium příslušných podkladů je nedílnou součástí přípravy jednotlivých úkonů právních služeb a jako jejich součást je i odměněno. V namítaném postupu proto vrchní soud neshledal žádné pochybení, pakliže nebyla obhájci přiznána odměna za právní služby označené jako nahlížení do spisu. Rozporoval-li stěžovatel nepřiznání odměny za ztrátu času přesunem, cestou k jednotlivým úkonům, vrchní soud upozornil na vzdálenost mezi sídlem stěžovatele a úřadovnou Policie České republiky, která je 3,7 km, a kterou lze překonat za 20 minut, nejde tak o velkou vzdálenost v rámci Prahy nebo komplikovanost dopravy na dané místo. Stěžovateli tak nenáleží náhrada podle §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu.
5. Za důvodnou označil vrchní soud pouze námitku, že stěžovateli měla být přiznána odměna za žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu ze dne 7. 5. 2014 a za žádost o vrácení věcí ze dne 26. 3. 2015. V této souvislosti výrok II. rozhodnutí městského soudu zrušil a nově rozhodl o přiznání odměny podle §11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu v celkové výši 2 952,40 Kč.
6. Dalším usnesením Policie České republiky, národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Hradec Králové (dále jen "policejní orgán") ze dne 15. 10. 2018 č. j. NCOZ-2379-121/TČ-2018-417502 bylo ve věci obviněného J. D. rozhodnuto o určení odměny a náhrady hotových výdajů jeho obhájce (stěžovatele) tak, že byla přiznána celková částka 49 751,57 Kč namísto stěžovatelem požadované částky 52 471,65 Kč. Důvodem ke snížení výše odměny byla skutečnost, že policejní orgán přiznal odměnu za stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání ve výši pouze jedné poloviny úkonu právní služby, ačkoliv stěžovatel žádal celý úkon, dále byla snížena úhrada za náklady spojené s cestou stěžovatele dne 12. 6. 2018 za účelem výslechů obviněných s tím, že počet ujetých kilometrů byl stanoven v rozsahu 240 km oproti návrhu 260 ujetých kilometrů, takže byla snížena náhrada z požadované částky 1 698 Kč na částku 1 546 Kč, a též byla snížena výše náhrady za cestu z Nového Jičína do Ostravy a zpět a z Nového Jičína do Brna a zpět za účelem výslechů svědků.
7. Stěžovatel podal proti rozhodnutí policejního orgánu stížnost, kterou Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") druhým napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítlo jako nedůvodnou. Za správné označilo posouzení stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, za které náleží stěžovateli mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny úkonu právní služby. K náhradě hotových výdajů spojených s cestou stěžovatele z Prahy do Hradce Králové městské státní zastupitelství poukázalo na to, že delší cesta nebyla stěžovatelem doložena.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel poukazuje na řízení vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 3906/17, v němž je řešena obdobná námitka odměny za nahlížení do spisu. Má za to, že je-li výslovným právem obviněného nebo jeho obhájce nahlížet do spisu a tím vykonávat základní právo na obhajobu, pak je zcela protismyslné a nespravedlivé, aby za výkon práva nebyl obhájce odměněn. Advokátní tarif sice nezná specifický úkon nahlížení do trestního spisu v rámci obhajoby, v §11 odst. 3 však uvádí, že za úkony právní služby neuvedené v odstavcích 1 a 2 náleží odměna jako za úkony, jimž jsou svou povahou a účelem nejbližší. Podle jeho názoru soudy při rozhodování o úkonech nahlížení do spisu zvolily formalistický přístup, který znamená, že obviněný je nucen pasivně snášet trestní stíhání bez znalosti spisu a uplatňovat jakousi obhajobu "na půl plynu" jen při úkonech, ke kterým je on nebo jeho obhájce přizván policií, a nesmí znát spis. To je však v rozporu s právem na obhajobu, neboť obhájcova znalost spisu je základem jakékoliv řádně prováděné obhajoby.
9. Stěžovatel dále polemizuje s rozhodnutím vrchního soudu, že mu nenáleží náhrada za ztrátu času při jízdě z kanceláře na adrese Opatovická 1659/4, Praha 1 na úřadovnu policejního orgánu, sídlem Kongresová 1666/2, Praha 4, kdy cesta hromadnou dopravou trvá cca 20 minut. Poukazuje přitom na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 215/05 (N 179/38 SbNU 435) a připomíná, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby [čl. 89 odst. 2 Ústavy, usnesení ze dne 14. 10. 2002 sp. zn. II. ÚS 355/02 (U 35/28 SbNU 437)].
10. Stěžovatel konečně napadá i závěr městského státního zastupitelství, že stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání není stížností v meritu věci. Má za to, že může-li úspěšná stížnost změnit kvalitativně postavení obviněného na osobu trestně nestíhanou, je podobná odvolání v meritu věci podle §11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu.
III.
Vyjádření účastníků řízení
11. Vrchní soud ve vyjádření plně odkázal na závěry a stanoviska prezentovaná v odůvodnění napadeného usnesení, nad jehož rámec nepokládá za nutné dále argumentovat.
12. Městské státní zastupitelství také v podrobnostech odkázalo na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Uvedlo, že neakceptovalo námitky stěžovatele, že je třeba stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání posoudit jako jeden právní úkon a přiznat náhradu cestovních výdajů s přihlédnutím k fakticky ujetým kilometrům, a nikoliv k délce trasy podle ideální cesty vygenerované internetovým vyhledávačem. Při posouzení stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání vycházelo ze znění §11 odst. 3 advokátního tarifu a s přihlédnutím k §11 odst. 2 písm. d) téhož předpisu stěžovateli přiznalo mimosmluvní odměnu ve výši jedné poloviny sazby. Poukázalo na to, že správnosti jeho závěru nasvědčuje i rozhodování Ústavního soudu. K části ústavní stížnosti týkající se nepřiznání části náhrady hotových výdajů spojených s cestou stěžovatele městské státní zastupitelství vyšlo ze zjištění, že stěžovatel nepředložil dostatek podkladů, neboť delší cesta oproti údajům z internetového vyhledávače musí být obhájcem doložena. Poukázalo též na bagatelnost újmy, která měla být stěžovateli způsobena. Městské státní zastupitelství navrhlo, aby ústavní stížnost proti jeho rozhodnutí byla odmítnuta.
13. Soudce zpravodaj poslal stěžovateli na vědomí a k případné replice vyjádření městského státního zastupitelství. Ve své replice stěžovatel nad rámec argumentace uplatněné v ústavní stížnosti uvedl, že věcné řešení bagatelního nároku je na místě, neboť jde o řešení právních otázek, které přesahují zájem stěžovatele a mají význam pro celou advokacii. Ohledně úkonů nahlížení do spisu pak odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 3906/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kterým byla tato otázka vyřešena v neprospěch paušálního odmítání náhrady za takový úkon právní služby.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, který podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/2015 (ST 42/79 SbNU 637) nemusí být zastoupen jiným advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému obecného soudnictví ani soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně i dalším orgánům veřejné moci (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Do jejich rozhodovací pravomoci je oprávněn zasahovat pouze za předpokladu, že není postupováno v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
16. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
18. Podstatou první části ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výkladem §11 advokátního tarifu, resp. nesouhlas s názorem, že stěžovatelův úkon nahlížení do spisu nelze podřadit pod toto ustanovení, neboť uskutečnění náhledu do spisu není samostatným úkonem právní služby podle §11 advokátního tarifu, ale úkonem provedeným v rámci úkonu právní služby podle §11 odst. 1 písm. b), a proto za něj stěžovateli odměna nepřísluší. Podle stěžovatele mu však odměna za tyto úkony náleží.
19. Stěžovatel tedy především nesouhlasí s použitím podústavního práva. Obecnými soudy provedený výklad rozhodných ustanovení advokátního tarifu však podle názoru Ústavního soudu není v rozporu se základním principem, že ne všechny úkony právní služby jsou zároveň úkony, za něž je poskytována mimosmluvní odměna podle §11 advokátního tarifu. Přitom na tento princip - v souvislosti s podobnými námitkami jako vznesl nyní stěžovatel - již judikatura Ústavního soudu opakovaně odkazovala, např. v nálezu ze dne 13. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1099/09 (N 183/54 SbNU 281) a v usneseních ze dne 23. 8. 2006 sp. zn. II. ÚS 435/06, ze dne 23. 8. 2007 sp. zn. III. ÚS 791/07, ze dne 25. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 1855/07 a ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 724/18.
20. V odkazované judikatuře Ústavního soudu bylo dále poukazováno na ustálený závěr, že advokát zápisem do seznamu advokátů dal z ústavního hlediska předběžný souhlas (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci van der Mussele proti Belgii ze dne 23. 11. 1983, série A. č. 70) mimo jiné k tomu, že v tomto ohledu bude omezeno (za výhody současně poskytované) jeho vlastnické právo v podobě zisku z podnikání (čl. 11 odst. 1 Listiny) a tím ve své podstatě i podnikání samotné (čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny). Toto omezení není pojímáno za rozporné s ústavním pořádkem, odpovídá-li principu proporcionality a nemá zásadní průmět do sféry základních práv či svobod (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 225/05).
21. Ústavní soud se povahou odměny ustanoveného advokáta zabýval též ve stanovisku pléna ze dne 21. 5. 1996 sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 (ST 1/9 SbNU 471), na jehož odůvodnění lze odkázat, přestože bylo přijato ještě za platnosti předchozího právního předpisu (vyhlášky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci, ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb.). Ústavní soud zde mimo jiné uvedl, že při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními tehdy platného advokátního tarifu je z hlediska ústavního rozhodné, zdali se tento rozpor dotýká čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny intenzitou narušující princip proporcionality, tj. způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být intenzita, s níž bylo případně zasaženo do Ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda jde o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv [shodně nález ze dne 19. 5. 1998 sp. zn. I. ÚS 60/97 (N 51/11 SbNU 9)].
22. Tyto úvahy vycházející z rozhodovací praxe Ústavního soudu je možné vztáhnout i na nyní posuzovanou věc. Existenci takové "rozhodné intenzity" zásahu ve věci stěžovatele dovodit nelze, neboť závěry vrchního soudu nepostrádají rozumnou základnu. Z uvedeného lze dovodit, že výše uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodování obecného soudu v dané věci splněny nejsou, neboť o ústavněprávně relevantní libovůli při výkladu a použití práva tímto soudem zde nejde. Stěžovatel toliko v rovině výkladu podústavního práva, nadto práva podzákonného, oponuje jen sporem o to, zda namítaný úkon právní služby je svou povahou a účelem nejbližší (viz §11 odst. 3) nějakému úkonu vyjmenovanému v §11 odst. 1 a 2 advokátního tarifu. To však k zásahu Ústavního soudu stačit nemůže.
23. Vrchní soud odůvodnil nepřiznání odměny stěžovateli za úkony nahlížení do spisu zjištěním, že stěžovatel nenaplnil výjimečnost, která by odůvodňovala použití §11 odst. 3 advokátního tarifu ve vztahu ke studiu spisového materiálu mimo režim §166 tr. řádu.
24. Obdobnou problematiku, tj. otázku, zda lze stěžovateli přiznat náhradu za nahlížení do spisu v průběhu trestního řízení, již Ústavní soud řešil, a to v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 3906/17, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal. V nálezu ze dne 1. 3. 2021 nepřisvědčil odůvodnění soudu, podle něhož není možné stěžovateli náhradu za tento úkon přiznat proto, že úkon nahlížení do spisu v průběhu vyšetřování neodpovídá žádnému úkonu právní služby podle §11 odst. 1 a 2 advokátního tarifu. Naopak shledal, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu, na něž poukázal, bylo namístě úkon nahlížení do spisu považovat za samostatný úkon právní služby, za který náleží náhrada podle §11 odst. 3 advokátního tarifu, neboť se svou povahou kvalitativně blíží úkonu podle §11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu. Uzavřel, že úkon nahlížení do spisu byl z hlediska povinného zastoupení při celkovém zohlednění průběhu trestního řízení, jež se v důsledku účinné obhajoby stěžovatele nedostalo do soudní fáze řízení, účelný a stát by měl stěžovateli náklady, které na obhajobu za tento úkon vynaložil, nahradit.
25. V posuzované věci vrchní soud nezpochybnil, že v určitých odůvodněných případech lze odměnu obhájci za nahlížení do spisu přiznat, nicméně neshledal, že by stěžovatel výjimečnost takové situace pro použití §11 odst. 3 tr. řádu naplnil. V tom se jeho případ liší od závěru poukazovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 3906/17, v němž Ústavní soud zohlednil průběh trestního řízení i jeho výsledek. Ostatně ani v ústavní stížnosti stěžovatel netvrdí, že by v průběhu jím poskytnuté obhajoby ve věci odsouzeného Z. Č. šlo o výjimečnou situaci, která by vyžadovala jiný náhled soudu na věc, jenž by odůvodnil mimořádné přiznání odměny za nahlížení do spisu. Řádně odůvodněnému závěru vrchního soudu proto nelze z hlediska ústavně právního nic vytknout.
26. Rovněž nepřiznání náhrady za ztrátu času přesunem stěžovatele z jeho kanceláře na úřadovnu policejního orgánu vrchní soud v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil. Poukazoval-li stěžovatel na nález sp. zn. IV. ÚS 215/05, v němž se Ústavní soud vyjádřil k §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, respektive k výkladu pojmového spojení "místo, které není sídlem nebo bydlištěm advokáta", když uvedl, že pro vyřazení advokáta z jeho činnosti není rozhodující, zda se přesouvá ze sídla nebo bydliště do jiné obce či kraje, nýbrž to, jaká je vzdálenost těchto míst, jeho závěry vrchní soud nepominul, avšak musel zohlednit, že vzdálenost 3,7 km stěžovatel překonal za 20 minut, tj. za menší časový úsek, než se kterým jako hraničním počítá §14 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu o náhradě času. S ohledem na tyto individuální okolnosti nejde o situaci, kterou předpokládá uvedený nález. I v této souvislosti vrchní soud případně vyslovil, že i při cestách advokátů po území Prahy může být náhrada podle §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu přiznána, ovšem je tak možno činit v dostatečně odůvodněných a spravedlivě očekávaných případech, zejména při velkých vzdálenostech nebo komplikovanosti dopravy na dané místo. Ve věci stěžovatele však takové podmínky zjevně dány nebyly.
27. Napadá-li stěžovatel usnesení městského státního zastupitelství, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí policejního orgánu, že za stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání náleží stěžovateli mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny úkonu právní služby, lze odkázat na rozhodovací praxi Ústavního soudu, který zastává ustálený názor, podle něhož je právní úkon, jakým je stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, posuzován jako úkon odpovídající úkonům uvedeným v §11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu, za které náleží advokátovi mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny sazby (srov. usnesení ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 534/18, ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 3811/16 a ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 293/15).
28. Z hlediska ústavněprávního je podstatné, že závěry vrchního soudu a městského státního zastupitelství nepředstavují extrémní vybočení z obecně akceptovatelných standardů pro zjišťování skutkového základu sporu a jeho právní posouzení, a tudíž ani vybočení ze zásad spravedlivého řízení, plynoucích zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny. I kdyby bylo možné konstatovat jejich nesprávnost, což v posuzované věci dovodit nelze, vzhledem k výši částek, o které jde, by ani takovéto zjištění zásadně nemohlo odůvodnit závěr o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
29. Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu