ECLI:CZ:US:2021:3.US.3042.20.1
sp. zn. III. ÚS 3042/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem CSc., advokátem, sídlem Dykova 1158/17, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2020 č. j. 39 Co 265/2020-315, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a Ing. Milana Bláhy, Ing. Karla Bláhy, a Andrey Bláhové a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil ve výrocích III. a IV.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastníci Ing. Milan Bláha, Ing. Karel Bláha a Andrea Bláhová (dále jen "žalobci") se žalobou domáhali nahrazení projevu vůle stěžovatele uzavřít s nimi smlouvu o bezúplatném převodu jimi blíže specifikovaných pozemků. Tuto žalobu však posléze vzali zpět. Vedlejší účastnice Česká republika - Státní pozemkový úřad (žalovaný) projevil se zpětvzetím nesouhlas; naopak stěžovatel (v tehdejším řízení vedlejší účastník na straně žalované) se zpětvzetím souhlasil.
3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 17. 4. 2020 č. j. 52 C 163/2016-270 bylo řízení zastaveno (výrok I.) a bylo uloženo žalobcům zaplatit vedlejší účastnici České republice - Státnímu pozemkovému úřadu na náhradě nákladů řízení částku 2 700 Kč (výrok II.) a stěžovateli částku 33 800 Kč (výrok III.).
4. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020 č. j. 39 Co 265/2020-315 bylo rozhodnuto, že usnesení obvodního soudu se ve výroku I. potvrzuje (výrok I.), ve výroku II. se výše nákladů mění na částku 3 600 Kč, jinak se potvrzuje (výrok II.), ve výroku III. se usnesení mění tak, že výše nákladů činí částku 3 300 Kč, jinak se potvrzuje (výrok III.) a vedlejší účastnice Česká republika - Státní pozemkový úřad a stěžovatel jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 7 623 Kč (výrok IV.).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel není spokojen s tím, že městský soud změnil výrok obvodního soudu o nákladech řízení v jeho neprospěch v rámci projednávání odvolání vedlejší účastnice České republiky - Státního pozemkového úřadu, jenž proti danému výroku ani zvláště nebrojil. Bylo tak postupováno v rozporu s tím, že civilní sporný proces je založen na dispoziční zásadě.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost se týká snížení původně obvodním soudem stěžovateli přiznaných nákladů řízení o částku 30 500 Kč.
8. S ohledem na to Ústavní soud připomíná, že již opakovaně judikoval, že v případě žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu jde o případy tzv. bagatelní, kdy ústavní stížnost je, byť s výhradou nutnosti individuálního posouzení v některých extrémních případech flagrantních pochybení s intenzivními reálnými následky do sféry určité osoby, v podstatě vyloučena (a důvod k jiným závěrům Ústavní soud neshledává ani v případech, kdy jde o obdobné částky v jiných typech řízení). Ústavní soud tak např. ve svém usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 918/16 (všechna jeho rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) uvedl, že částky do 50 000 Kč "již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv."
9. Obdobně v usnesení ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 2599/09 Ústavní soud uvedl, že "v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod." Podobně lze odkázat např. na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 3119/09, ze dne 4. 10. 2011 sp zn. I. ÚS 2763/11, ze dne 1. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 508/12, ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 4071/12, ze dne 7. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2294/13, ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3687/13, ze dne 6. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3079/14, ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 886/15 nebo ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 512/17.
10. Ústavní soud má za to, že posuzovaná věc je bagatelní povahy a zároveň nejsou dány ani žádné výjimečné důvody, které by navzdory tomu odůvodňovaly nutnost jeho zásahu. Stěžovatel, jako hlavní město státu (čl. 13 Ústavy), je subjektem, u kterého o sociální situaci, pro kterou by předmětná částka pro něj již představovala zátěž mimořádné intenzity, stěží může být řeči. K zásahu do jeho práv s intenzitou dosahující ústavněprávní roviny tak nemohlo dojít.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu