ECLI:CZ:US:2021:3.US.480.21.1
sp. zn. III. ÚS 480/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Žemby, zastoupeného Mgr. Michalem Vogelem, advokátem, sídlem Sokolovské nám. 312/1, Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. listopadu 2020 č. j. 26 Co 209/2020-237 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 14. května 2020 č. j. 86 C 47/2018-201, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech jako účastníků řízení, a Vladislava Korbuta a Renaty Korbutové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Rovněž navrhuje, aby mu byly přiznány náklady řízení za zastoupení u Ústavního soudu za dva úkony právní pomoci.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se jako žalobce domáhal po vedlejších účastnících zaplacení částky 34 466 Kč s příslušenstvím z titulu přeplatku na nájemném a složené kauce dle smlouvy o nájmu nebytových prostor.
3. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 5. 2020 č. j. 86 C 47/2018-201 byla tato žaloba zamítnuta (výrok I) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II). Zamítnutí soud odůvodnil zejména důvodností kompenzační námitky vedlejších účastníků stran nezaplacených smluvních pokut za opožděné platby nájemného.
4. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 11. 2020 č. j. 26 Co 209/2020-237 byl rozsudek okresního osudu ve výroku I potvrzen a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
5. Stěžovatel namítá, že krajský soud se dostatečně nevypořádal s jeho námitkou, že vedlejší účastníci své nároky dostatečně nevyčíslili a neuplatnili a nemohlo tak (a to i dle judikátu, na který v odvolání poukázal), dojít k jejich řádnému započtení. Stěžovatel neobdržel od vedlejších účastníků žádné vyčíslení smluvních pokut a žádnou výzvu, která by směřovala k zaplacení a nedošlo tak ani ke vzniku splatnosti jejich pohledávky. Úkony vedlejších účastníků směřující k soudu a vyjadřující jejich procesní obranu nelze zaměňovat s úkony vůči stěžovateli. Nebyla splněna ani ta podmínka, že kompenzační úkon musí jednoznačně určovat, které pohledávky a do jaké jejich výše započtením zanikají.
6. Soud se dle stěžovatele dále nevypořádal s rozporností výše smluvní pokuty s dobrými mravy. Námitkou rozporu s dobrými mravy se přitom mají obecné soudy důkladně zabývat (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 2700/15). Nemravnost výše pokuty je na místě hodnotit i v kontextu toho, že nájemní smlouvu neuzavíral jako podnikatel, ale jako fyzická osoba nepodnikatel, vzhledem k čemuž věc také neměla být vůbec posuzována podle obchodního zákoníku.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost se týká výroku nepřiznávajícího stěžovateli částku ve výši 34 466 Kč.
9. S ohledem na to Ústavní soud připomíná, že již opakovaně judikoval, že v případě žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu jde o případy tzv. bagatelní, kdy ústavní stížnost je, byť s výhradou nutnosti individuálního posouzení v některých extrémních případech flagrantních pochybení s intenzivními reálnými následky do sféry určité osoby, v podstatě vyloučena (a důvod k jiným závěrům Ústavní soud neshledává ani v případech, kdy jde o obdobné částky v jiných typech řízení). Ústavní soud tak např. ve svém usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 918/16 (všechna jeho rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) uvedl, že částky do 50 000 Kč "již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv".
10. Obdobně v usnesení ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 2599/09 Ústavní soud uvedl, že "v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod". Podobně lze odkázat např. na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 3119/09, ze dne 4. 10. 2011 sp zn. I. ÚS 2763/11, ze dne 1. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 508/12, ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 4071/12, ze dne 7. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2294/13, ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3687/13, ze dne 6. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3079/14, ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 886/15 nebo ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 512/17.
11. Ústavní soud má za to, že posuzovaná věc je bagatelní povahy a nejsou dány žádné výjimečné důvody, které by navzdory tomu odůvodňovaly nutnost jeho zásahu. Stěžovatel ani nezmiňuje, že by se snad nacházel v nějaké obtížné sociální situaci, vzhledem ke které by i částka nedosahující výše 50 000 Kč pro něj představovala nějakou vysokou zátěž. Nemohlo tedy jít o zásah do jeho práv s intenzitou dosahující ústavněprávní roviny.
12. Pro úplnost lze k argumentům stěžovatele uvést, že z rozhodnutí obecných soudů se nejeví, že by vykazovala známky nějaké libovůle při rozhodování. Krajský soud se otázkou, do jaké míry mohou vedlejší účastníci vůči stěžovateli uplatňovat nároky ze smluvních pokut, zabýval. Byť stěžovatel tvrdí v ústavní stížnosti opak, z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že hodnotil, a to dokonce velmi podrobně, i přípustnost výše smluvní pokuty. Odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2700/15 je tak zcela nepřípadný. Z předmětného odůvodnění je přitom jasně zřejmé i to, z jakých důvodů soud odmítl stěžovatelovu tezi, že nájemní smlouvu neuzavíral jako podnikatel.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
14. S ohledem na takovýto výsledek řízení o ústavní stížnosti se Ústavní soud dále nezabýval uplatněným návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu