ECLI:CZ:US:2021:3.US.790.21.1
sp. zn. III. ÚS 790/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Veroniky Horké, zastoupené Mgr. Janem Švarcem, advokátem, sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2021 č. j. 51 Co 193/2020-93, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a Společenství vlastníků X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka podala proti vedlejšímu účastníkovi řízení žalobu na uložení povinnosti umožnit jí nahlížení do jeho dokladů. Toto řízení bylo soudem prvního stupně zastaveno (výrok I.) na základě toho, že stěžovatelka vzala danou žalobu zpět s tím, že vedlejší účastník jí dne 8. 4. 2020 umožnil do dokumentů nahlédnout. Zároveň bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
3. S tímto nepřiznáním náhrady nákladů řízení však stěžovatelka nesouhlasila a podala odvolání. O tom (a o odvolání vedlejšího účastníka) bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 13. 1. 2021 č. j. 51 Co 193/2020-93 tím způsobem, že usnesení soudu prvního stupně se ve výroku II. o nákladech řízení mění tak, že stěžovatelce se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává, a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Dle městského soudu byla žaloba podána důvodně, když vedlejší účastník nesplnil svoji povinnost bez zbytečného odkladu umožnit vlastníkovi jednotky nahlížet do dokumentů uvedených v §1179 občanského zákoníku, přičemž ke splnění takovéto povinnosti má obvykle postačovat několik dnů. Městský soud nicméně poukázal na to, že k prodlení se splněním této povinnosti přispěla mimořádná situace v období před podáním žaloby spočívající v bezpečnostní a hygienické situaci vyvolané koronavirovou pandemií, a dále přihlédl ke skutečnosti, že stěžovatelce byl k nahlížení do dokladů ještě před podáním žaloby nabídnut určitý termín, avšak až pozdějšího data, a tedy vedlejší účastník nesplnil povinnost umožnit nahlížení bez zbytečného odkladu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že neměla možnost se k užití moderačního oprávnění soudu vyjádřit. Kdyby tomu tak bylo, předložila by tvrzení a důkazy o tom, že prodlení vedlejšího účastníka nebylo způsobeno koronavirovou pandemií.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost se týká nepřiznání náhrady nákladů řízení, které ve zpětvzetí své žaloby vyčíslila na částku 12 890 Kč. I kdyby byly přičteny náklady, které mohly vzniknout odvolacím řízením, zjevně by nešlo o částku vyšší než 50 000 Kč.
8. S ohledem na to Ústavní soud připomíná, že již opakovaně judikoval, že v případě žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu jde o případy tzv. bagatelní, kdy ústavní stížnost je, byť s výhradou nutnosti individuálního posouzení v některých extrémních případech flagrantních pochybení s intenzivními reálnými následky do sféry určité osoby, v podstatě vyloučena (a důvod k jiným závěrům Ústavní soud neshledává ani v případech, kdy jde o obdobné částky v jiných typech řízení). Ústavní soud tak např. ve svém usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 918/16 (všechna jeho rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) uvedl, že částky do 50 000 Kč "již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv".
9. Obdobně v usnesení ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 2599/09 Ústavní soud uvedl, že "v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod". Podobně lze odkázat např. na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 3119/09, ze dne 4. 10. 2011 sp zn. I. ÚS 2763/11, ze dne 1. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 508/12, ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 4071/12, ze dne 7. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2294/13, ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3687/13, ze dne 6. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3079/14, ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 886/15 nebo ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 512/17.
10. Ústavní soud má za to, že posuzovaná věc je bagatelní povahy a zároveň nejsou dány ani žádné výjimečné důvody, které by navzdory tomu odůvodňovaly nutnost jeho zásahu. Stěžovatelka ani nezmiňuje, že by se snad nacházela v nějaké obtížné sociální situaci, vzhledem ke které by i částka nedosahující výše 50 000 Kč pro ni představovala nějakou vysokou zátěž. Nemohlo tedy jít o zásah do jejích práv s intenzitou dosahující ústavněprávní roviny.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu