ECLI:CZ:US:2021:4.US.1502.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1502/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Janou Vitákovou, advokátkou, sídlem Revoluční 767/25, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2021 č. j. 91 Co 104/2021-745 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. února 2021 č. j. 61 Nc 2519/2019-736, 28 P a Nc 13/2021, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a 1. nezletilé K. K., 2. nezletilé V. K. a 3. S. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy, čl. 6 odst. 1, čl. 8 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 5 přílohy č. 5 k Úmluvě a Protokolu č. 7 k Úmluvě.
2. Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud rozhodl o této ústavní stížnosti přednostně z důvodu její naléhavosti.
3. Z ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením zamítl návrh otce na vydání předběžného opatření, kterým by soud 3. vedlejší účastnici (dále též "matka") nařídil, aby při kontaktu s otcem využívala předepsané ochranné pomůcky nosu a úst podle platného nařízení vlády České republiky a zakázal matce se k otci přiblížit na méně než 2 metry (výrok I). Dále doplnil předběžné opatření, podle kterého se usnesení obvodního soudu ze dne 18. 3. 2020 č. j. 61 Nc 2519/2019-248, ve spojení s usneseními Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 13. 5. 2020 č. j. 91 Co 160/2020-301 a ze dne 1. 10. 2020 č. j. 91 Co 323/2020-466 mění jen tak, že matka je povinna 1. a 2. vedlejší účastnici (dále též "nezletilé děti") předat otci každou sudou středu v 18.00 hod. v bydlišti otce, otec je povinen nezletilé děti matce odevzdat každý sudý čtvrtek v 18.00 hod. v bydlišti matky (výrok II). Výrok I odůvodnil obvodní soud, že požadovaná povinnost již matce uložena je, a to nařízením vlády ve spojení s mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví. Výrok II pak odůvodnil tím, že dosavadní předběžná úprava předávání nezletilých dětí v bydlišti stěžovatele byla stanovena neúplně, neboť nebylo stanoveno místo předávání nezletilých dětí matkou otci pro každou sudou středu 18.00 hod. a rovněž nebylo stanoveno místo předávání nezletilých dětí otcem matce pro každý sudý čtvrtek 18.00 hod. Obvodní soud konstatoval, že takto upravený styk obou rodičů s nezletilými dětmi je v souladu s předcházející předběžnou úpravou, která je vůči oběma rodičům spravedlivá, stejně tak jako je v zájmu nezletilých dětí, když tímto rozhodnutím bude vnesena do současné účinné předběžné úpravy styku s nezletilými dětmi úplná jistota o místě předávání nezletilých dětí, jež (alespoň v tomto ohledu) zamezí sporům mezi otcem a matkou, jejichž vztahy jsou vyhrocené a na špatné úrovni. Obvodní soud dodal, že jiné poměry odůvodňující změnu, kterou otec žádá, nenastaly, a otec je nadto ani netvrdí ani neprokazuje.
4. K odvolání otce městský soud napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu ve výroku II. Městský soud toliko doplnil, že obvodní soud fakticky nerozhodoval o změně předchozích pravomocných předběžných opatření, neboť pouze tato svá rozhodnutí doplnil o místo předávání nezletilých dětí. S určením místa předání se pak městský soud ztotožňuje, jelikož je tato úprava standardní a vyrovnaná.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti shrnul ze svého pohledu dosavadní procesní vývoj věci, tento doplnil o své obsáhlé skutkové a právní hodnocení posuzované věci a zejména uvedl, že se po celou dobu řízení snaží dosáhnout, aby nezletilé děti byly svěřeny oběma rodičům do střídavé péče s tím, že si je budou předávat v Praze, kde je stěžovatel schopen si zajistit při předávání asistenci. Ovšem ani jeden z obecných soudů nevzal stěžovatelem v návrhu na vydání předběžného opatření ani v odvolání tvrzené skutečnosti ani označené důkazy vůbec v potaz. Naopak obecné soudy stěžovateli ještě sdělily, že nic neprokázal a žádné závažné skutečnosti nenastaly. Stěžovatel je přesvědčen o pravém opaku, když závažné skutečnosti nastaly a spočívají v tom, že se nemůže vídat se svými nezletilými dětmi. Důsledky, které bude mít pro poměry stěžovatele nutnost respektování napadených rozhodnutí, jsou ohrožující do té míry, že je v sázce i jeho svobodný život. Stěžovatel je tak přímo nucen obrátit se na Ústavní soud, neboť v postupu obou soudů vidí zásadní porušení svých práv. Městský soud, který opakovaně přejal argumentaci obvodního soudu, a nekriticky opět potvrdil rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, se v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovateli prakticky vysmál, aniž by se snažil námitky stěžovatele nějak podchytit či vyvrátit. Obecné soudy již nemohou a evidentně ani nechtějí rozhodovat ve smyslu Ústavy, Listiny, Úmluvy a taktéž nejnovější judikatury Ústavního soudu o nejlepším zájmu dětí a rodinného uspořádání v rozvedených manželstvích, a naopak lpí na dávno přežitých stereotypních názorech nápadně připomínajících spíše veřejné mínění než rozhodování v konkrétním případě o životech konkrétních lidí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz k tomu např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); toto i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Potencialitu předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) k zásahu do základních práv a svobod obecně vyloučit nelze. Zásah touto formou však zpravidla nedosahuje takové intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu, protože jde jen o zatímní úpravu práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a mnohá další]. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.
10. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je v kognici obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].
11. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí obecných soudů takové kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele.
12. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obecných soudů v nyní posuzované věci (sub 3 a 4), že v této věci obecné soudy rozhodovaly pouze o změně předchozích pravomocných předběžných opatření, a to jejich doplněním o místo předání nezletilých dětí. Na určení místa předání pak není nic nezákonného, natožpak neústavního, jelikož je tato úprava standardní a vyrovnaná, a zejména je v zájmu nezletilých dětí. Za této skutkové situace je jejich shora uvedený závěr o potřebě doplnění nařízených předběžných opatření řádně a logicky odůvodněný [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Proto na tomto závěru neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Veškeré další námitky stěžovatele se pak míjejí s předmětem řízení o této ústavní stížnosti, když Ústavní soud může posuzovat toliko ústavnost napadených usnesení, nikoliv řízení jako celek, jak se mylně domnívá stěžovatel.
13. Dovolává-li se stěžovatel porušení čl. 90 Ústavy, je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
14. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud rozhodl o podané ústavní stížnosti bezprostředně po jejím podání, nerozhodoval o přednostním projednání návrhu, neboť v této části návrhu de facto vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu