ECLI:CZ:US:2021:4.US.2432.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2432/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2021 č. j. 100 Co 145/2021-786 a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. března 2021 č. j. 30 P 261/2017-751, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a 1. nezletilého T. K. a 2. nezletilé T. K. a 3. R. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 8. 2019 č. j. 30 P 261/2017-443 byl v posuzované věci ustanoven soudní znalec z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, PhDr. Václav Jiřička, Ph.D., jehož úkolem bylo vyšetřit stěžovatelku (dále též "matka") a vedlejší účastníky za účelem mimo jiné zjištění vhodnosti péče o 1. a 2. vedlejšího účastníka (dále též "nezletilí"), zjištění výchovných opatření matky a 3. vedlejšího účastníka (dále též "otec"), zjištění názorů a přání nezletilých na uspořádání jejich poměrů včetně důvodů pro takovýto postoj a zjištění skutečného důvodu k tomu, že nezletilí otce odmítají a nechtějí se s ním vůbec vídat, a dále ke zjištění, zda bylo s nezletilými jakkoli manipulováno některým z rodičů proti druhému.
3. Rozsudkem okresního soudu ze dne 17. 6. 2020 č. j. 30 P 261/2017-612 ve spojení s pozměňujícím rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 11. 2020 č. j. 100 Co 268/2020-702 bylo rozhodnuto ve věci samé s tím, že ve výroku III rozsudku krajského soudu byla uložena matce a otci povinnost zaplatit České republice na účet okresního soudu náhradu nákladů řízení státu každý v rozsahu 50 % ve výši, která bude stanovena v samostatném usnesení, a to do 30 dnů od právní moci tohoto samostatného usnesení.
4. Usnesením okresního soudu ze dne 4. 5. 2020 č. j. 30 P 261/2017-570 ve spojení s potvrzujícím usnesením krajského soudu ze dne 24. 8. 2020 č. j. 100 Co 230/2020-632 byla přiznána znalci PhDr. Václavu Jiřičkovi, Ph.D., odměna za vypracování znaleckého posudku v celkové výši 33 150 Kč. Následně byla usnesením okresního soudu ze dne 17. 8. 2020 č. j. 30 P 261/2017-625 přiznána předmětnému znalci odměna za účast na jednání konaném dne 10. 6. 2020 ve výši 700 Kč. Náklady na vypracování a podání znaleckého posudku v dané věci tak představovaly celkem částku 33 850 Kč.
5. Napadeným usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto, že matka je povinna zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku ve výši 16 925 Kč na účet okresního soudu, a to do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok I), a že otec je povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku ve výši 16 925 Kč na účet okresního soudu, a to do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II).
6. K odvolání matky krajský soud napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu, když shledal, že stěžovatelka nenapadá rozhodnutí, jež každému z rodičů uložilo povinnost zaplatit státu polovinu nákladů řízení, ani rozhodnutí, kterým bylo znalci přiznáno znalečné v konkrétní výši, ale "pouze" usnesení, které již pouze specifikuje výši nákladů připadající na jednotlivé, k náhradě povinné, osoby. V situaci, kdy bylo pravomocným rozhodnutím určeno, že náklady státu jsou povinni zaplatit rodiče rovným dílem, a kdy bylo pravomocně přiznáno znalečné ve výši 33 850 Kč, je podle krajského soudu zřejmé, že rozhodnutí v předmětné věci je zákonné.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka spatřuje porušení jí ústavně zaručených práv zejména v tom, že ačkoli napadená rozhodnutí navazují na primární rozhodnutí krajského soudu (ze dne 30. 11. 2020 č. j. 100 Co 268/2020-702), který ve výroku III rozhodl tak, že matka a otec jsou povinni zaplatit České republice náhradu nákladů řízení státu každý v rozsahu 50 %, je stěžovatelka nucena napadnout tato rozhodnutí, neboť považuje za nezákonné už samotné toto primární rozhodnutí, jeho nezákonnost zakládá nezákonnost i na něj navazujících rozhodnutí. Stěžovatelka uvádí, že daná rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelná a nezákonná, když soud postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Daná rozhodnutí vedla k tomu, že stěžovatelka byla postavena do situace, kdy se nemůže účinně bránit proti těmto rozhodnutím, protože krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu mimo jiné ve výroku o nákladech řízení, přičemž vzhledem k tomu, že jde o věc vyloučenou z podání dovolání, stěžovatelka se ocitla v situaci, kdy jí byla prakticky odejmuta soudní instance a nemohla se proti danému rozhodnutí bránit cestou odvolání, jak by tomu mělo být. Měla tedy možnost bránit se odvoláním pouze proti samostatnému usnesení, kterým bylo rozhodnuto o výši nákladů řízení. K tomu doplňuje, že nebrojí proti samotným důvodům vedoucím k rozhodnutí o tom, že je povinna (společně s otcem nezletilých) zaplatit náklady řízení státu, když pro takovou obranu by zvolila právě institut odvolání, který jí však byl odepřen vzhledem k nezákonnému postupu krajského soudu. Stěžovatelka tak nenapadá nesprávnost výroku o nákladech řízení, nýbrž nezákonnost vydání napadených rozhodnutí, v jejichž důsledku jí bylo odepřeno právo na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Směřuje-li ústavní stížnost (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]; proto v předchozím odůvodnění zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní úrovně věci. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Více než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky vůči předmětu řízení před obecnými soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
12. Nadto jsou předmětem sporu náklady řízení v bagatelní výši. I zde Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 21. 3. 2001 sp. zn. IV. ÚS 8/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04, ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 602/05 a ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07 či nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) aj.] najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a další). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal.
13. Pro posuzovanou věc nutno zdůraznit, že rozsudek krajského soudu ze dne 30. 11. 2020 č. j. 100 Co 268/2020-702, který uložil ve výroku III stěžovatelce a otci povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení státu každý v rozsahu 50 % (sub 3) a který stěžovatelka označuje jako tzv. primární rozhodnutí (sub 7), proti jehož obsahu fakticky brojí, byl předmětem přezkumu u Ústavního soudu, a ústavní stížnost stěžovatelky, která byla zastoupena totožným právním zástupcem jako v nyní posuzované věci, byla odmítnuta usnesením ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. III. ÚS 680/21. Vzhledem k právě uvedenému lze toliko odkázat na přiléhavý závěr krajského soudu, že za situace, kdy bylo pravomocným rozhodnutím určeno, že náklady státu jsou povinni zaplatit rodiče rovným dílem, a kdy bylo pravomocně přiznáno znalečné, je zřejmé, že rozhodnutí v nyní posuzované věci je věcně správné a nelze mu ničeho vytknout.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu