ECLI:CZ:US:2021:4.US.3454.20.2
sp. zn. IV. ÚS 3454/20
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Janem Rambouskem, advokátem, sídlem Čimická 717/34, Praha 8 - Kobylisy, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. října 2020 č. j. 4 To 420/2020-346, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. října 2020 č. j. 4 To 420/2020-346 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. října 2020 č. j. 4 To 420/2020-346 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení krajského soudu.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu se podává, že Okresní soud v Děčíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 2. 9. 2014 č. j. 5 T 56/2014-182 (dále jen "rozsudek okresního soudu") stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), písm. c) trestního zákoníku a odsoudil jej podle §145 odst. 1 a §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let s dohledem. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stanovil stěžovateli povinnost nahradit škodu ve stanovených výších poškozené obchodní společnosti X (dále jen "X"), a poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky. Podle §229 odst. 1 trestního řádu poškozeného L. N. odkázal s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení a podle §229 odst. 2 trestního řádu X odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody také na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle okresního soudu se stěžovatel dopustil uvedených trestných činů tím, že v konkretizovanou dobu v areálu X odcizil 4 kusy plechových disků opatřených pneumatikami (v celkové ceně 6 100 Kč), které mu předtím zaměstnanci uvedené společnosti zapůjčili, a poté, co byl jimi vyzván k jejich vrácení, si uvedené věci pokusil uchovat násilím, a to tak, že fyzicky napadl jednatele X L. N., čímž se veřejně dopustil výtržnosti a úmyslně mu způsobil těžkou újmu na zdraví vymezenou ve skutkové větě rozsudku.
3. Okresní soud usnesením ze dne 17. 9. 2020 č. j. 5 T 56/2014-334 rozhodl s poukazem na §83 odst. 1 trestního zákoníku, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání tří roků uložený mu rozsudkem okresního soudu a podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku ho pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Okresní soud konstatoval, že stěžovatel nesplnil uložené podmínky, ve zkušební době nežil řádným životem, dopouštěl se přestupků i trestné činnosti a byl pravomocně odsouzen. Podle soudu tím prokázal, že výchovný trest na něj neměl požadovaný nápravný vliv, když "zklamal jeho důvěru, kterou do něj tímto trestem vložil". Okresní soud rovněž konstatoval, že stěžovatel má vinu na tom, že byla překročena lhůta stanovená v §83 odst. 3 trestního zákoníku.
4. Proti tomuto usnesení okresního soudu stěžovatel podal stížnost, na jejímž základě krajský soud napadeným usnesením na základě §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu zrušil usnesení okresního soudu a rozhodl, že podle §86 odst. 1 trestního zákoníku stěžovatel vykoná trest odnětí svobody ve výměře tří roků, k němuž byl odsouzen rozsudkem okresního soudu, a podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku se pro výkon trestu zařazuje do věznice s ostrahou. Kasaci usnesení okresního soudu odůvodnil krajský soud zjištěním, že ve výrokové části odkazovalo na nesprávné ustanovení trestního zákoníku (tj. na §83 odst. 1 trestního zákoníku). Za správné shledal krajský soud závěry okresního soudu, podle nichž stěžovatel ve zkušební době nevedl řádný život. Dále konstatoval, že okresní soud vycházel z "mylné představy" o nedodržení lhůty jednoho roku stanovené pro rozhodnutí podle §86 odst. 2 trestního zákoníku. Podle krajského soudu stěžovatel po vyhlášení rozsudku okresního soudu neprohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby. Tyto osoby odvolání podat mohly, proto uvedený rozsudek nabyl právní moci až dne 23. 9. 2014. Stížností napadené usnesení okresního soudu ze dne 17. 9. 2020 bylo z hlediska §86 odst. 2 trestního zákoníku včasné. Krajský soud "pouze pro úplnost a z důvodu určité arogance stěžovatele" (který okresnímu soudu oznámil, že se k veřejnému zasedání nařízenému na den 20. 8. 2020 nedostaví, jelikož jeho obhájce nebude přítomný z důvodu dovolené) zdůraznil, že v jeho jednání okresní soud důvodně spatřoval zdržování řízení vedené snahou dosáhnout - po překročení zákonné lhůty - osvědčení tzv. ze zákona.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že běh pětileté zkušební doby (vyplývající z rozsudku okresního soudu) začal dne 2. 9. 2014, čemuž odpovídá i doložka právní moci vyznačená na jeho opisu, který obdržel, a skončil dne 2. 9. 2019. V souladu s §86 odst. 2 trestního zákoníku byl okresní soud povolán do jednoho roku od jejího uplynutí, tedy do dne 2. 9. 2020, učinit rozhodnutí, zda se stěžovatel osvědčil nebo trest vykoná či se podmíněné odsouzení s dohledem ponechá v platnosti. Okresní soud rozhodl bez viny stěžovatele až dne 17. 9. 2020, tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty.
6. Počátek běhu zkušební doby stěžovatel spojuje se skutečností, že v opisu rozsudku okresního soudu, který obdržel, je uvedeno, že se stejně jako státní zástupce po jeho vyhlášení vzdal odvolání, a oba prohlásili, že netrvají na vyhotovení odůvodnění, přičemž "obžalovaný (sc. stěžovatel) zároveň prohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby". Skutečnost, že stěžovatel učinil prohlášení v tomto znění (bez toho, že by opomenul "dovětek" o podání odvolání jinými oprávněnými osobami), podporuje též samotný fakt, že rozsudek byl vyhotovený jako zjednodušený (tj. bez odůvodnění).
7. Stěžovatel zdůrazňuje, že vycházel z doložky právní moci na jemu doručeném opisu rozsudku okresního soudu, přičemž teprve dne 3. 12. 2020 byla na str. 1 vyhotovení rozsudku v procesním spisu vyznačena "na základě pokynu krajského soudu" doložka, podle které právní moci nabyl až dne 23. 9. 2014.
8. Podle stěžovatele došlo k nedodržení lhůty z §86 odst. 2 trestního zákoníku výlučně vinou okresního soudu. Uvádí, že již dne 24. 10. 2019 navrhl, aby bylo rozhodnuto o jeho osvědčení. Okresní soud nařídil veřejné zasedání až na den 23. 4. 2020, což ex post vysvětlil tvrzením, že čekal na právní moc rozhodnutí v jiné trestné věci. Tato právní moc (rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 19. 9. 2019 sp. zn. 4 T 40/2019 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. 5 To 461/2019) nastala již 10. 12. 2019. Okresní soud však poté s odkazem na koronavirovou krizi dne 7. 4. 2020 odročil veřejné zasedání na termín předcházející jen asi dva týdny uplynutí jednoroční lhůty k rozhodnutí o osvědčení. Z tohoto veřejného zasedání nařízeného na den 20. 8. 2020 se omluvil obhájce stěžovatele z důvodu čerpání týdenní letní dovolené. Podle soudů nebyl dán důvod nutné obhajoby, tedy omluva obhájce nepředstavovala okolnost opodstatňující odročení veřejného zasedání. Veřejné zasedání, dovozuje stěžovatel, však nemohlo být konáno proto, že okresní soud mu nebyl schopen doručit předvolání k veřejnému zasedání nařízenému na den 20. 8. 2020, ačkoli měl a musel znát jeho adresu bydliště nejméně z jeho návrhu a k tomu připojené plné moci, dále z pravidelných zpráv probačního úředníka Probační a mediační služby Nymburk a z evidence obyvatel. Z této evidence muselo být patrné, že adresa, na kterou se soud pokusil předvolání doručit, již cca 10 let není jeho trvalým bydlištěm. Uvedl-li krajský soud, že o konání veřejného zasedání dne 17. 9. 2020 byl vyrozuměn na adrese XY, pak tato písemnost byla stěžovateli řádně doručena, avšak předmětné veřejné zasedání okresní soud nařídil na termín po uplynutí lhůty uvedené v §86 odst. 2 trestního zákoníku.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a rozhodnutí obecných soudů, přičemž dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro odklad vykonatelnosti napadeného usnesení krajského soudu, proto usnesením ze dne 5. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3454/20 vyhověl návrhu stěžovatele a odložil vykonatelnost napadeného usnesení krajského soudu, a to do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti.
10. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření krajskému soudu. Krajský soud ve vyjádření uvedl, že za rozhodující je nutné považovat protokol o hlavním líčení, ve kterém je zaznamenán jeho průběh, včetně vyjádření stran, tedy i stěžovatele, po poučení o právu podat odvolání proti rozsudku okresního soudu, nikoli odůvodnění rozsudku v jeho opisu. V protokolu není zaznamenáno, že stěžovatel prohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby.
11. Soudce zpravodaj zaslal vyjádření krajského soudu stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel svého práva využil a v replice konstatoval, že se rozsudkem okresního soudu s vyznačenou doložkou právní moci (jako úředním osvědčením o nabytí právní moci, jíž svědčí presumpce správnosti) řídil nejen on sám, ale i rejstřík trestů, probační úředník, a nakonec při svém rozhodování i okresní soud. Protokol z hlavního líčení, jehož se krajský soud dovolává, stěžovatel "viděl poprvé až nyní", neboť o něj ani po hlavním líčení nežádal, když ostatně doručení tohoto dokumentu není nikterak povinné, přičemž jej ani nepodepsal, jak tomu bývá v jiných případech.
12. Podle §44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
V. A. Obecná východiska
14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo řádně vedené [srov. např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 20. 1. 2000 sp. zn. III. ÚS 150/99 (N 9/17 SbNU 73) a ze dne 2. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 476/09 (N 81/53 SbNU 23)].
V. B. Námitka, že krajský soud vycházel z nesprávně stanoveného dne nabytí právní moci rozsudku okresního soudu
15. Z požadavku materiálního právního státu zakotveného v čl. 1 odst. 1 Ústavy vyplývá povinnost každého soudce hledat a prosazovat skutečně spravedlivé řešení: "Nad každým utvářením soudního rozhodnutí klene se dvojí imperativ - rozhodnutí musí být nejen zákonné, ale především spravedlivé. Úkolem soudu je rozpoznat skrze zákon spravedlnost" [srov. nález ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1241/12 (N 42/68 SbNU 425), body 14., 15.]. Zejména nelze tolerovat, aby sám stát profitoval z nedokonalosti právní úpravy či pochybení orgánů veřejné moci v neprospěch jednotlivce [srov. nálezy ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2062/14 (N 198/83 SbNU 185) či ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 216/18; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V neposlední řadě se patří připomenout ústavní princip zákazu svévole při výkonu státní moci, vycházející rovněž z čl. 1 odst. 1 Ústavy.
16. Orgány veřejné moci jsou povinny podle čl. 4 odst. 4 Listiny šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod. Proto také v případě pochybností musí postupovat mírněji (in dubio mitius) a je-li k dispozici více výkladů veřejnoprávní
normy, je třeba volit ten, který vůbec, resp. co nejméně, zasahuje do toho kterého základního práva či svobody. Princip in dubio pro libertate plyne přímo z ústavního pořádku (čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 Listiny). Tyto ústavní maximy zmiňuje řada nálezů Ústavního soudu. Ke znakům materiálního právního státu neoddělitelně patří též princip ochrany důvěry občanů v právo [srov. nález ze dne 8. 6. 1995 sp. zn. IV. ÚS 215/94 (N 30/3 SbNU 227)]. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména v důvěře v trvající výklad takovéhoto předpisu orgány veřejné moci [srov. nález ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 629/06 (N 11/48 SbNU 111)]. Jednotlivec má právo na dobrou víru v akty veřejné moci, jimž svědčí presumpce správnosti [srov. nálezy ze dne 9. 10. 2003 sp. zn. IV. ÚS 150/01 (N 117/31 SbNU 57), ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 2254/07 (N 68/49 SbNU 37) či ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269)].
17. V trestním právu zmíněné zásady platí o to více proto, že jde o oblast přímo zasahující do jádra svobody každého jednotlivce, tj. do jeho osobní svobody. Výklad a použití trestního práva musí šetřit podstatu a smysl ochrany osobní svobody. Nedostojí-li obecný soud těmto ústavněprávním požadavkům, jde o porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
18. Uvedené zásady je nutno aplikovat i na stěžovatelův případ, zejména pak na určení konce běhu lhůty k rozhodnutí soudu, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody.
19. Jak bylo výše uvedeno, krajský soud vycházel z předpokladu, že stěžovatel dne 2. 9. 2014 po vysvětlení významu rozsudku okresního soudu a poučení o opravných prostředcích uvedl toliko, že se vzdává odvolání a nežádá odůvodnění rozsudku, přičemž neprohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby, proto rozsudek okresního soudu nabyl právní moci až dne 23. 9. 2014.
20. Ústavní soud z vyžádaného spisu okresního soudu ověřil, že krajský soud tyto údaje převzal z protokolu o hlavním líčení konaném u okresního soudu dne 2. 9. 2014 (č. l. 180). V něm se uvádí, že "předseda senátu rozhodl, že zvukový záznam pořizován nebude z technických důvodů" (č. l. 173). Přesné znění stěžovatelova sdělení proto nebylo možné touto cestou objektivně zjistit.
21. Ve vyhotovení rozsudku okresního soudu založeném ve spisu se ve shodě s protokolem o hlavním líčení uvádí, že "neobsahuje odůvodnění, neboť stěžovatel i státní zástupce se odvolání vzdali a nežádali odůvodnění rozsudku" (č. l. 183). Oproti tomu, v opisu rozsudku okresního soudu, který byl doručen stěžovateli, jeho obhájci, okresnímu státnímu zastupitelství a poškozeným se konstatuje: "Podle §129 odst. 2 trestního řádu tento rozsudek neobsahuje odůvodnění, jelikož se ihned po jeho vyhlášení vzdal státní zástupce a obžalovaný odvolání a prohlásili, že netrvají na vyhotovení odůvodnění a obžalovaný zároveň prohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby." V tzv. konečném referátu (č. l. 185) bylo uvedeno, že rozsudek okresního soudu je v právní moci a vykonatelný dnem 2. 9. 2014. Tento údaj byl v návaznosti na napadené usnesení krajského soudu změněn na den 23. 9. 2014.
22. Není pochyb, že údaje o tom, zda stěžovatel dne 2. 9. 2014 po vyhlášení rozsudku okresního soudu prohlásil, že "si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby", se ve vyhotovení rozsudku a v jeho opisu rozcházejí.
23. Soudy nevyužily procesní možnosti opravy protokolu (§57 trestního řádu) či opravy vyhotovení a opisu rozsudku (§131 a násl. trestního řádu), což však bez dalšího nelze označit za pochybení.
24. Již v protokolu o hlavním líčení konaném u okresního soudu dne 2. 9. 2014 (č. l. 180) je uvedeno, že rozsudek neobsahuje odůvodnění, což vzhledem k úpravě obsažené v §129 odst. 2 větě prvé trestního řádu v rozhodném znění (když se po vyhlášení rozsudku nebo v soudem stanovené lhůtě po vyhlášení rozsudku státní zástupce a obžalovaný vzdali odvolání a prohlásili, že netrvají na vyhotovení odůvodnění, a obžalovaný zároveň prohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby, může soud vyhotovit zjednodušený rozsudek, který neobsahuje odůvodnění) představuje argument ve prospěch závěru, že stěžovatel toto "prohlášení" učinil, pouze nebylo (písařskou chybou) pojato do protokolu. Kdyby je nevyslovil, okresní soud by nemohl v souladu s normativním řešením (srov. zásadu iura novit curia) vyhotovit rozsudek jako zjednodušený (neobsahující odůvodnění).
25. Okresní soud v usnesení ze dne 17. 9. 2020 č. j. 5 T 56/2014-334, které bylo zrušeno napadeným usnesením krajského soudu, rovněž nedovozoval, že stěžovatel toto prohlášení (vztahující se na "jiné oprávněné osoby") neučinil, a postupoval tedy vůči právům stěžovatele šetrnějším způsobem. Předmětný závěr obsahuje - bez objasnění rozporu mezi údaji v procesním spisu a v opisu rozsudku, který obdržel stěžovatel - až usnesení krajského soudu.
26. Stěžejní tvrzení krajského soudu, že je nutné považovat "za rozhodující" protokol o hlavním líčení [v takto kategorické podobě učiněné až ve vyjádření k ústavní stížnosti, což neodpovídá požadavkům nálezů ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1687/17 (N 155/86 SbNU 577), bod 25., a ze dne 2. 10. 2018 sp. zn. I. ÚS 281/18, bod 52.], nelze označit za vypořádání rozporů mezi údaji v písemnostech okresního soudu (jichž si byl krajský soud vědom), které by obstálo z hlediska nosných důvodů výše odkazované judikatury Ústavního soudu. Zajisté není ani v intencích úpravy obsažené v trestním zákoníku a trestním řádu přítomnost rozdílných údajů v protokolu o hlavním líčení, vyhotovení rozsudku a jeho opisech a na doložce právní moci [srov. kupř. nález ze dne 17. 5. 2012 sp. zn. III. ÚS 218/12 (N 108/65 SbNU 471)], natožpak možnost, aby soud "zvolil" při rozhodování podle §86 trestního zákoníku údaj pro stěžovatele nejméně příznivý, a to bližší právní argumentací (opírající se o konkrétní okolnosti daného případu) nepodloženým poukazem na jeho "přednost".
V. C. Námitka stěžovatele, že neměl vinu na tom, že okresní soud nerozhodl ve lhůtě podle §86 odst. 2 trestního zákoníku
27. Krajský soud v napadeném usnesení "pouze pro úplnost a z důvodu určité arogance" stěžovatele "zřejmé z jeho podání" dodal, že "v jednání a chování" stěžovatele "okresní soud důvodně spatřoval zdržování řízení vedené snahou dosáhnout překročení zákonné lhůty pro rozhodnutí o jeho podmíněném odsouzení s cílem dosáhnout osvědčení tzv. ze zákona".
28. Podle krajského soudu okresní soud důvodně vyčkával na právní moc odsuzujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci evidované pod sp. zn. 4 T 40/2019, která nastala až dne 10. 12. 2019, neboť "především na pravomocném odsouzení za další trestnou činnost spáchanou ve zkušební době podmíněného odsouzení" mohl založit závěr o nevedení řádného života stěžovatele ve zkušební době. Veřejné zasedání původně nařízené na 23. 4. 2020 se nekonalo a bylo odročeno z důvodu pandemie. Snaha o protahování předmětného řízení obhájcem i stěžovatelem a arogance samotného stěžovatele jsou podle krajského soudu zřejmé ze vztahu k veřejnému zasedání odročenému na den 20. 8. 2020. Krajský soud poukázal, že ačkoliv obhájce tento termín znal již 7. 4. 2020, zařídil si "údajnou" dovolenou "přesně na ten jediný týden", v němž se mělo veřejné zasedání konat, přičemž žádost o jeho odročení soudu doručil až dne 14. 8. 2020, a to bez doložení existence dovolené a jejího objednání ještě před datem 7. 4. 2020. Krajský soud označil za "nepřijatelný" výraz "arogance" stěžovatele rovněž okolnost, že okresnímu soudu oznámil, že se k veřejnému zasedání dne 20. 8. 2020 nedostaví, protože nemůže být přítomen jeho obhájce. Stěžovatel byl povinen se k soudu dostavit bez ohledu na to, zda se dostaví či nedostaví jeho obhájce. V předmětném typu vykonávacího řízení, doplnil dále krajský soud, není obhajoba prostřednictvím obhájce nutná, a proto soud mohl jednat i v jeho nepřítomnosti. Za nerespektování pokynu soudu mohla být stěžovateli uložena pořádková pokuta. K veřejnému zasedání dne 17. 9. 2020 byl stěžovatel obeslán a nedostavil-li se k němu bez řádné a včasné omluvy, byl soud povolán jednat i v jeho nepřítomnosti, a zvolil-li takový procesní postup, nelze mu vytknout pochybení.
29. K napadenému usnesení lze předeslat a zdůraznit, že krajský soud jeho výrokovou část založil na vlastním stanovení dne nabytí právní moci rozsudku krajského soudu, proto se již nevyjádřil výslovně, zda stěžovateli přičetl vinu na tom, že okresní soud nerozhodl ve lhůtě podle §86 odst. 2 trestního zákoníku. V řízení následujícím po zrušení jeho usnesení Ústavním soudem však bude na krajském soudu, nedovodí-li ústavněprávně konformním způsobem, že okresní soud usnesením ze dne 17. 9. 2020 č. j. 5 T 56/2014-334 rozhodl ve lhůtě stanovené v §86 odst. 2 trestního zákoníku, aby se vinou stěžovatele ve smyslu tohoto ustanovení zabýval.
30. Aniž by Ústavní soud předjímal eventuální hodnocení krajského soudu, je namístě konstatovat, že úvahy krajského soudu obsažené v napadeném usnesení vedoucí k závěru, že stěžovatel a jeho obhájce jednali vůči soudům "arogantně", nepředstavují - byť by šlo o opodstatněná konstatování - odůvodnění viny stěžovatele podle §86 odst. 2 trestního zákoníku způsobem, který by byl očekávatelný vzhledem k závažnosti předmětného rozhodování [srov. nález ze dne 18. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 3026/16 (N 216/83 SbNU 409)], jakož i stěžovatelových námitek [srov. např. nálezy ze dne 9. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 1589/07 (N 69/49 SbNU 45), bod 11, ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 289/06 (N 138/53 SbNU 717), ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565), ze dne 31. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 1167/17, bod 29., či nález ze dne 4. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 3491/18 (N 197/91 SbNU)].
31. Krajský soud se - vzhledem ke svému názoru na časové zařazení nabytí právní moci rozsudku okresního soudu - prozatím nevypořádal s námitkou stěžovatele, že mu předvolání k veřejnému zasedání nařízenému na den 20. 8. 2020 bylo zasláno na nesprávnou adresu. Přitom je patrné, že i z písemností založených ve spise měla být okresnímu soudu včas známa správná adresa (srov. např. č. l. 284, 293, 295, 298, 300, 307, 311, 318 a další). Z "omluvy" z veřejného zasedání, kterou stěžovatel zaslal okresnímu soudu elektronickou poštou dne 19. 8. 2020, se podává, že stěžovatel měl informaci o veřejném zasedání k dispozici přede dnem, na který bylo nařízené. Není však zřejmé, kdy před tímto svým sdělením ji obdržel (srov. §233 odst. 2 trestního řádu). Z potvrzení o dodání a doručení do datové schránky vyplývá, že stěžovatelův obhájce Mgr. Jan Rambousek příslušnou informaci o veřejném zasedání obdržel již dne 7. 4. 2020 (srov. č. l. 315 p. v.). Bude tedy na krajském soudu, aby se v řízení následujícím po zrušení jeho usnesení předmětnými skutečnostmi zabýval a případně vysvětlil, zda naznačená pochybení při doručování předvolání, došlo-li k nim, byla či nebyla takového rázu, aby mohla vést ke zkrácení práva obhajoby a ve svých důsledcích k porušení práva na soudní ochranu (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2327/18 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020 sp. zn. 4 Tdo 755/2020).
32. V této souvislosti dlužno konstatovat, že zatímco k veřejnému zasedání nařízenému na den 20. 8. 2020 byl stěžovatel předvolán, o veřejném zasedání stanoveném na den 17. 9. 2020 byl "toliko" vyrozuměn. Předvoláním osoby dává předseda senátu (samosoudce) najevo, že její účast u veřejného zasedání je nutná a že v její nepřítomnosti nelze veřejné zasedání provést (§233 odst. 1 věta první trestního řádu). Proto nedostaví-li se předvolaná osoba, přichází v úvahu zpravidla odročení veřejného zasedání, ledaže by senát (samosoudce) změnil původní názor na nutnost přítomnosti takové osoby a podle §205 odst. 2 trestního řádu za použití §238 trestního řádu rozhodl (usnesením, které se zaznamená v celém znění do protokolu o veřejném zasedání a není třeba ho vyhotovovat a doručovat; srov. §136 odst. 1, 2 trestního řádu), že veřejné zasedání je možno provést, přestože se nedostavila předvolaná osoba. Dodržení tohoto postupu má význam zejména tehdy, je-li předvolanou osobou obviněný, který se však nedostavil k veřejnému zasedání. (Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád I, II, III., 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2912.) V řízení navazujícím na nález Ústavního soudu by proto - rovněž v závislosti na výsledcích posouzení "informovanosti" stěžovatele o veřejném zasedání nařízeném na 20. 8. 2020 a obsahu jeho omluvy - mohlo být potřebné objasnit důvody, pro které okresní soud nezměnil názor na nutnost přítomnosti stěžovatele u veřejného zasedání již dne 20. 8. 2020 a veřejné zasedání neprovedl při splnění požadavků vyplývajících z trestního řádu i norem ústavního práva [srov. nálezy ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2152/08 (N 156/54 SbNU 27), ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 2971/09 (N 28/56 SbNU 315) a usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 2177/16, jakož i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 2. 1985 ve věci Colozza v. Itálie, stížnost č. 9024/80, odst. 27, či rozsudek velkého senátu téhož soudu ze dne 18. 10. 2006 ve věci Hermi v. Itálie, stížnost č. 18114/02, odst. 60] v jeho nepřítomnosti (tedy by stěžovatel nemohl ani při soudy dovozovaném "obstrukčním" chování "zmařit" dodržení lhůty podle §86 odst. 2 trestního zákoníku), zatímco o veřejném zasedání nařízeném na den 17. 9. 2020 již stěžovatele pouze vyrozuměl a bylo konáno v jeho nepřítomnosti.
33. K neudržitelnosti stěžovatelova "pojetí" dovolené obhájce jako důvodu pro odročení veřejného zasedání soudu postačuje připomenout z judikatury Ústavního soudu nález ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 734/04 (N 50/36 SbNU 535), usnesení ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. I. ÚS 2633/08 a ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. III. ÚS 2472/17, resp. z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu usnesení ze dne 21. 11. 2013 sp. zn. 6 Tdo 932/2013 a ze dne 13. 4. 2016 sp. zn. 3 Tdo 365/2016.
VI.
Závěr
34. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že krajský soud porušil základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť napadené usnesení neopatřil ústavněprávně konformním odůvodněním svých závěrů o stanovení dne nabytí právní moci rozsudku okresního soudu, jakož i vině stěžovatele na tom, že okresní soud svým usnesením nerozhodl ve lhůtě podle §86 odst. 2 trestního zákoníku. Ústavní stížnost je tedy důvodná, Ústavní soud jí podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené rozhodnutí zrušil.
35. Na úplný závěr je třeba uvést, že předmětná stížnost, kterou stěžovatel proti usnesení okresního soudu včas podal, má odkladný účinek.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 7. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu