ECLI:CZ:US:2021:4.US.845.21.1
sp. zn. IV. ÚS 845/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného Mgr. Janou Chotětickou, advokátkou, sídlem Masarykovo náměstí 193/20, Děčín, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. září 2020 č. j. 11 Co 16/2020-327, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a M. D., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí v části výroku I., označené písm. b) o náhradě nákladů prvostupňového řízení, přičemž tvrdí, že jí byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, z napadeného rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu vedeného u Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 25 C 148/2013 se podává, že rozsudkem okresního soudu ze dne 28. 3. 2019 č. j. 25 C 148/2013-293 ve znění usnesení ze dne 4. 7. 2019 č. j. 25 C 148/2013-302 byla zamítnuta žaloba vedlejší účastnice (dále i "žalobkyně") o zaplacení částky 174 884 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a byla jí uložena povinnost zaplatit stěžovateli jako žalovanému náklady řízení ve výši 150 700 Kč (výrok II.). Okresní soud vyšel ze zjištění, že účastníci spolu žili od července 2005 do června 2011 v poměru druha a družky, z něhož se narodila dcera. Za trvání tohoto poměru uzavřela žalobkyně dne 10. 9. 2005 smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření s Českomoravskou stavební spořitelnou na částku 200 000 Kč, kterou se zavázala použít na bytové potřeby, a to s tím, že finanční prostředky budou použity na rekonstrukci nemovitosti stěžovatele. Uvedené finanční prostředky byly převedeny na účet stěžovatele. Žalobkyně se domáhala zaplacení předmětné částky z titulu bezdůvodného obohacení stěžovatele. Okresní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci uplynuly obě z promlčecích dob a nárok žalobkyně je tak promlčen, nejpozději dnem 17. 9. 2008. Okresní soud neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009 sp. zn. 22 Cdo 64/2008, podle něhož pouze existence manželství brání promlčení vzájemných nároků, přičemž ve vztahu mezi druhem a družkou §114 zákona 40/1964 Sb., občanský zákoník, neplatí, a proto nelze dovozovat, že by samotná existence takového vztahu bránila běhu promlčecí lhůty nebo činila námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy. Okresní soud uzavřel, že žijí-li a investují-li spolu do společné věci účastníci, kteří nejsou manžely, mohou o investicích uzavřít dohodu, neučiní-li tak, nemohou v případě zániku jejich vztahu žádat s odkazem na dobré mravy obdobnou ochranu, jaká by náležela manželům. Výrok o náhradě nákladů řízení okresní soud odůvodnil tím, že stěžovatel byl plně úspěšný, a proto mu přiznal náhradu nákladů řízení za právní zastoupení advokátkou. Opravným usnesením byla opravena zjevná nesprávnost při stanovení odměny právní zástupkyně stěžovatele.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala žalobkyně odvolání. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrzen, ve výroku II. změněn tak, že stěžovateli se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení [výrok I., body a) a b)], a dále byla žalobkyni uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení ve výši 16 800 Kč (výrok II.). Krajský soud konstatoval, že okresní soud učinil správná skutková zjištění a ztotožnil se i s právním závěrem okresního soudu, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je promlčen. Namítala-li žalobkyně, že stěžovatelem vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, pak krajský soud shodně s okresním soudem tuto námitku neshledal důvodnou. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva, neboť institut promlčení přispívá k jistotě v právních vztazích a je institutem zákonným, tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Krajský soud shrnul, že žalobkyně žila se stěžovatelem v družském poměru, který nelze klást naroveň rodinně právnímu vztahu mezi manžely. Žalobkyně již v době, kdy investovala peněžní prostředky, věděla, že investuje do nemovitosti ve výlučném vlastnictví stěžovatele, i když k tomu byl v té době právní důvod. Po ukončení společného soužití jí nic nebránilo ve včasném uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatel vznesl námitku promlčení, kterou nepochybně sledoval výkon práva v souladu se zákonem, neboť ani žalobkyně netvrdila, že by ji chtěl stěžovatel touto námitkou úmyslně poškodit.
4. Jde-li o náhradu nákladů řízení před okresním soudem, krajský soud dospěl k závěru, že jsou zde dány důvody pro aplikaci §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť jde o výjimečný případ a jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele. Tyto krajský soud spatřoval v okolnostech případu, neboť nároku žalobkyně sice nebylo vyhověno a stěžovatel měl proto plný úspěch ve věci, ovšem krajský soud uvážil, že žalobkyně se nepochybně investicemi svých peněžních prostředků podílela na zhodnocení nemovitosti stěžovatele, což ani sám stěžovatel nepopřel, přičemž poskytnutý úvěr Českomoravské stavební spořitelně, vyjma částky 25 116 Kč, uhradila. Krajský soud přihlédl i k celkovým poměrům obou účastníků, kteří mají pouze vyživovací povinnost ke společné dceři, avšak jejich majetková situace je odlišná, žalobkyně je nemajetná, na rozdíl od stěžovatele, který je minimálně vlastníkem zrekonstruované nemovitosti a rovněž měsíční příjem prodavačky v supermarketu je nepochybně výrazně nižší, než příjem stěžovatele, který pracuje jako lodník. Krajský soud proto dovodil, že rozhodnutí, kterým bude odepřeno stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem, se výrazně nedotkne jeho majetkových poměrů. Proto krajský soud výrok o náhradě nákladů řízení před okresním soudem změnil tak, že stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení krajský soud odůvodnil tím, že stěžovatel byl v odvolacím řízení plně úspěšný, a má proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, a to za právní zastoupení advokátkou.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že žalobkyně podala žalobu po více než dvou letech od skončení jejich partnerského soužití. Námitku promlčení nároku stěžovatel vznesl hned na počátku nalézacího řízení ve svém vyjádření k žalobě ze dne 24. 11. 2014. Stěžovatel poukazuje na to, že žalobkyně byla od počátku vedeného soudního sporu právně zastoupena, a proto měla vědět, že bude ve věci neúspěšná, neboť došlo k promlčení nároku. Přesto nadále trvala na projednání věci před soudem. Důsledkem tohoto nedůvodně vedeného a dlouhotrvajícího sporu byly značné náklady, které v souvislosti s tím v řízení vznikly.
6. Podle stěžovatele by bylo nespravedlivé, měl-li by účastník řízení, který se úspěšně ubránil nároku žalobkyně na zaplacení žalované částky, nést náklady dlouholetého sporu, aniž by zde existovaly takové okolnosti zvláštního zřetele hodné, které by odůvodňovaly jejich prominutí. Podle stěžovatele není v posuzovaném případě důvod pro použití takové výjimky ze zásady úspěchu ve věci (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014 sp. zn. 22 Cdo 2117/2014).
7. Stěžovatel namítá, že krajský soud ve svém rozhodnutí dostatečně neodůvodnil výrok o náhradě nákladů řízení, a to ani tím, když uvedl, že se žalobkyně investicemi svých peněžních prostředků nepochybně podílela na zhodnocení nemovitostí stěžovatele. Tato skutečnost, která byla mezi účastníky od počátku sporná, a o které se vedl mezi účastníky dlouholetý spor, nemůže sama o sobě vést k aplikaci §150 o. s. ř., neboť tato skutečnost, tj. že žalobkyně investovala do nemovitostí stěžovatele, nebyla v řízení před okresním soudem prokázána, natož aby o ní bylo meritorně rozhodnuto.
8. Stěžovatel namítá, že v odvolacím řízení nemohl úspěšně uplatnit své námitky proti postupu krajského soudu, kterým tento soud pro stěžovatele překvapivě použil §150 o. s. ř., a moderoval právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení tak zásadním způsobem, že stěžovateli náhradu nákladů řízení nepřiznal. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 654/03 (N 27/32 SbNU 255) a ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309) [všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], ve kterých Ústavní soud vyslovil, že z práva na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu) vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., zvažuje-li obecný soud takový postup, a to zvláště v řízení odvolacím.
9. Stěžovatel dovozuje, že postupem krajského soudu, kterým mu nebyla dána možnost vyjádřit se k zamýšlenému použití moderace nákladů prvostupňového řízení, bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel rovněž dovozuje, že při absenci důvodů hodných zvláštního zřetele nejsou v posuzované věci splněny podmínky pro nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému stěžovateli.
III.
Vyjádření účastníků řízení
10. Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti soudce zpravodaj zaslal podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení.
11. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na své skutkové a právní závěry obsažené v napadeném rozsudku s tím, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
12. Zaslané vyjádření krajského soudu neobsahovalo žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, a proto je Ústavní soud nezasílal účastníkům řízení.
13. Vedlejší účastnice řízení ve svém vyjádření, podaném ovšem nikoli prostřednictvím právního zástupce, poukázala na to, že stěžovatel v předmětné věci nepodal dovolání. Protože tuto skutečnost stěžovatel neodůvodnil, navrhla podanou ústavní stížnost odmítnout. Ve vztahu k napadenému nákladovému výroku rozhodnutí krajského soudu žalobkyně žádnou argumentaci neuvedla. Protože zaslané vyjádření nebylo podáno prostřednictvím právního zástupce a žalobkyně Ústavnímu soudu nedoložila ani plnou moc ke svému zastupování v řízení před Ústavním soudem, ačkoli o této podmínce pro vystupování v řízení před Ústavním soudem byla poučena, Ústavní soud k podanému vyjádření vedlejší účastnice řízení nemohl přihlédnout.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, když v souladu s §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
16. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
17. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti nákladovému výroku rozsudku krajského soudu týkajícímu se prvostupňového řízení. Namítá, že v posuzované věci nebyly dány důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci §150 o. s. ř., rozhodnutí krajského soudu pro něj bylo překvapivé, neboť mu krajský soud neumožnil vyjádřit se k zamýšlené aplikaci §150 o. s. ř., navíc rozhodnutí krajského soudu není ani dostatečně odůvodněno.
18. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 201 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05) a další].
19. Uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu výše nákladů řízení platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu [srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02 (U 4/25 SbNU 357)].
20. V usnesení ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. 23 Cdo 2941/2013 Nejvyšší soud vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení. Je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř., jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dále uvedl, že obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení §150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Uvedené ustanovení, proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu, než žalovanému. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace §150 o. s. ř., vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (srov. též usnesení ze dne 21. 7. 2014 sp. zn. 22 Cdo 2117/2014, na které stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje).
21. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek použití §150 o. s. ř. v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05). Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným. Ústavní soud však opakovaně uvádí, že úvaha (závěr) soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek [srov. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)].
22. Ústavní soud dále současně dodává, že úvaha obecného soudu, zda v té které věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci uvedeného zákonného ustanovení naplněny, musí být v soudním rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodněna. V postupu, který by nebyl odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti [srov. např. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), nález ze dne 11. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 323/05 (N 131/42 SbNU 4)], nebo usnesení ze dne 18. 7. 2005 sp. zn. IV. ÚS 397/05]. O takovou libovůli by šlo především tehdy, postupovaly-li by soudy tak, že by své závěry nezdůvodnily vůbec (pouhý formální odkaz na dané ustanovení bez objasnění závěru o jeho použití) či by je zdůvodnily nedostatečně.
23. V nálezu ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3237/17 (N 21/88 SbNU 285) Ústavní soud konstatoval, že zamýšlí-li obecný soud použití moderačního práva podle §150 o. s. ř., musí vytvořit účastníkům řízení procesní prostor k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Přitom požadavek na řádné poučení se projevuje naléhavěji právě v průběhu odvolacího řízení, neboť po přijetí rozhodnutí odvolacího soudu již účastník řízení zpravidla nemá žádnou procesní cestu k uplatnění svých námitek [srov. též nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20, nález ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 3539/19, nález ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 1317/19, nálezu ze dne 2. 7. 2018 sp. zn. I. ÚS 277/18 (N 119/90 SbNU 25), nález ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 1605/15 (N 95/81 SbNU 555), nález ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1593/15 (N 156/78 SbNU 353), ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10 (N 95/69 SbNU 457), ze dne 5. 8. 2008 sp. zn. I. ÚS 988/08 (N 177/54 SbNU 225)]. Uvedenému požadavku krajský soud v posuzované věci dostál.
24. Namítá-li stěžovatel, že mu krajský soud neumožnil se k případnému použití moderačního práva vyjádřit, Ústavní soud poukazuje na to, že žalobkyně již ve svém odvolání namítala, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení byly dány důvody pro použití §150 o. s. ř., neboť stěžovatel získal investicemi žalobkyně poměrně vysoké bezdůvodné obohacení a žaloba byla zamítnuta až napodruhé, a to pouze s ohledem na vznesenou námitku promlčení. Podle žalobkyně okresní soud nesprávně posoudil chování stěžovatele jako jednání, které nebylo v rozporu s dobrými mravy. S podaným odvoláním žalobkyně se stěžovatel seznámil, neboť bylo právní zástupkyni stěžovatele doručeno dne 28. 11. 2019 do datové schránky. Stěžovatel se k němu také prostřednictvím své právní zástupkyně vyjádřil, a to ve svém podání ze dne 2. 12. 2019 (č. l. 317 spisu okresního soudu). Stěžovateli tedy byl v odvolacím řízení poskytnut dostatečný prostor k tomu, aby mohl vyjádřit své námitky k žalobkyní navrhovanému použití §150 o. s. ř., když krajský soud rozhodl po odvolacím jednání konaném dne 10. 9. 2020, kde právní zástupkyně stěžovatele plně odkázala na své písemné vyjádření ze dne 2. 12. 2019.
25. Namítá-li stěžovatel, že skutečnost, že žalobkyně se investicemi uvedených peněžních prostředků nepochybně podílela na zhodnocení nemovitostí stěžovatele, byla mezi účastníky od počátku sporná, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, ve kterém tento soud v souvislosti s úvahami o použití moderačního práva konstatoval, že žalobkyně se nepochybně investicemi svých peněžních prostředků podílela na zhodnocení nemovitosti stěžovatele, což ani sám stěžovatel nepopřel (s. 5 rozsudku krajského soudu).
26. Výše uvedené závěry krajského soudu nejsou v rozporu ani s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2117/2014, na které stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, ve kterém se uvádí, že §150 o. s. ř., zakládající diskreční oprávnění soudu, nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. V posuzované věci je rozhodnutí použití moderačního práva dostatečně přesvědčivě odůvodněno a existence důvodů zvláštního zřetele hodných zde byla konstatována (viz bod 4 shora).
27. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajícího soudu Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
28. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu