ECLI:CZ:US:2022:1.US.2186.22.1
sp. zn. I. ÚS 2186/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Martiny Křižkové, zastoupené Mgr. Filipem Němcem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2022 č. j. 55 Co 167/2022-257 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. dubna 2022 č. j. 78 EXE 6409/2017-241, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Vojtěcha Krejčiříka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") přiznal stěžovatelce jako povinné osvobození od soudních poplatků v rozsahu 75 % (výrok I.) a výrokem II. rozhodl, že stěžovatelce se ustanovuje zástupcem pro řízení JUDr. Filip Němec, advokát, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1. Obvodní soud žádost stěžovatelky posuzoval podle §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přihlédl ke stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 204/2009, a připomněl, že institut osvobození od soudních poplatků je výjimečným řešením situací, kdy hrozí, že by účastníkovi bylo odňato ústavně zaručené právo na přístup k soudu. Poukázal na to, že při rozhodování o žádosti musí soud brát zřetel i na výši soudního poplatku, který v dané věci činí 4 000 Kč. Po posouzení celkové situace obvodní soud uzavřel, že pro stěžovatelku je únosné zaplacení soudního poplatku alespoň ve výši jedné čtvrtiny, tedy 1 000 Kč. Tato úhrada by pro ni neměla být likvidační. Z tohoto důvodu rozhodl o jejím osvobození od soudních poplatků zčásti, v rozsahu 75 %. Obvodní soud přihlédl i k preventivní funkci soudního poplatku, tj. že má vést v každém jednotlivém případě účastníky k tomu, aby se se svými návrhy či opravnými prostředky na soud obraceli jen tehdy, předpokládají-li, že budou úspěšní.
3. Proti usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením uvedené usnesení obvodního soudu potvrdil. Městský soud neshledal důvodnou argumentaci stěžovatelky, že je jí 51 let, neboť jde o střední věk lidského života. Poukázal na to, že stěžovatelka na jedné straně argumentuje svojí nedobrou finanční a majetkovou situací, současně však uvádí, že před šesti lety část svého nemovitého majetku darovala cizí osobě. Městský soud konstatoval, že je nepochybně svobodným rozhodnutím stěžovatelky, jakým způsobem se svým majetkem zachází, je-li však schopná tento majetek darovat a nadále žít z 5 000 Kč měsíčně, jak tvrdí ve svém odvolání, nelze dospět k jinému závěru, než že nepochybně je v jejích v možnostech zaplatit částku 1 000 Kč za podané dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem. Jako odvolací argumentace podle městského soudu nemůže obstát ani tvrzení stěžovatelky, že je proti ní jejími syny vedena řada exekučních řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že k zásahu do jejích ústavně zaručených práv došlo v důsledku nesprávného právního posouzení věci obecnými soudy, a to konkrétně příliš tvrdou aplikací prevenčního principu u poplatkové povinnosti a libovolnou interpretací významu částky 1 000 Kč pro ni. Stěžovatelka namítá, že v předmětné věci není prevenční pojistka nezbytná. Poukazuje na to, že byla vystavena exekučním řízením. Stěžovatelka zdůrazňuje mocenský aspekt exekučního řízení, kdy povinný (stěžovatelka) je "vtlačen" do situace, v níž nemá na výběr, nedisponuje-li prostředky, jimiž by uhradil přiznanou pohledávku. V takové situaci je prevenční princip poplatkové povinnosti omezen a priori, neboť není namístě "usměrňovat" účastníka řízení ve svobodném rozhodnutí, neboť jeho rozhodování v exekučním řízení není nikdy zcela svobodné. S ohledem na to stěžovatelka požaduje, aby soudy vyhověly její žádosti o úplné osvobození od soudních poplatků.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že v předmětném řízení stěžovatelka nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu, na základě něhož jí soudy přiznaly pouze částečné osvobození od soudních poplatků.
9. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o nákladech řízení (které tvoří i soudní poplatky) a jeho reflexí z hlediska zachování práva na řádný proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když může citelně zasáhnout do poměrů některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05).
10. Jde-li o přezkum rozhodnutí o osvobození, resp. neosvobození od soudních poplatků, Ústavní soud opakovaně uvádí, že samotné řízení o osvobození od soudních poplatků, přestože se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. usnesení ze dne 9. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 744/20).
11. Ústavní soud dodává, že účelem institutu osvobození od soudních poplatků (§138 o. s. ř.), které je výjimečným nástrojem, je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Jde tedy o to, aby účastníci nebyli jen pro své majetkové nebo jiné významné osobní poměry vyloučeni z Listinou zaručeného práva na přístup k soudu. Posouzení naplnění tohoto účelu je striktně vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014 sp. zn. 22 Cdo 3831/2013, nález ze dne 9. 2. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2856/08 (N 20/52 SbNU 197)]. Konstrukce §138 o. s. ř., je postavena na zkoumání a zjišťování výjimečných a individuálních okolností každé věci, kdy předseda senátu může účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to prokazatelně jeho poměry. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1359/2013, ze dne 18. 9. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2643/2013 či ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 22 Cdo 603/2014).
12. Při zkoumání rozhodnutí soudů o žádosti účastníka o osvobození od soudního poplatku Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků podle §138 o. s. ř., spadá s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) do výlučné pravomoci obecných soudů a Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přezkoumávat naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, resp. ustanovení právního zástupce z řad advokátů, a přehodnocovat závěry, ke kterým civilní soudy při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěly [srov. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275), ze dne 4. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 201/02, ze dne 15. 9. 2004 sp. zn. I. ÚS 249/03, ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. II. ÚS 249/03, ze dne 14. 10. 2004 sp. zn. III. ÚS 404/04, ze dne 22. 8. 2006 sp. zn. IV. ÚS 109/06, ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 788/09, ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 4096/12, ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 879/20, ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. III. ÚS 2679/21, ze dne 4. 12. 2021 sp. zn. I. ÚS 3066/21 a další]. Případy, kdy Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení soudních rozhodnutí v otázce osvobození od soudního poplatku, jsou výjimečné, neboť Ústavní soud zasahuje jen při extrémním vybočení z pravidel upravujících toto osvobození, typicky v důsledku absence odpovídajícího či jakéhokoli odůvodnění [srov. např. nálezy ze dne 3. 9. 1998 sp. zn. IV. ÚS 13/98 (N 98/12 SbNU 45), ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281), ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489), usnesení ze dne 14. 12. 2021 sp zn. I. ÚS 3066/21 a další]. Výjimkou by bylo pouze extrémní pochybení obecného soudu přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele.
13. Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohla být situace, kdy rozhodnutí obecných soudů vykazuje prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, anebo nevyplývá-li žádným způsobem, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05 (N 103/41 SbNU 309) nebo ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09 (N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489)].
14. Nedostatky, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, v nyní posuzovaném případě shledány nebyly. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ani žádnou relevantní argumentaci způsobilou zpochybnit rozhodnutí obecných soudů o nepřiznání, resp. částečném přiznání osvobození od soudních poplatků neuvádí.
15. Napadeným rozhodnutím nelze vytknout, že by byla založena na výkladu majícím prvky svévole či že by se obecné soudy dopustily jakéhokoliv jiného kvalifikovaného pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelkou namítaných práv (srov. obdobně usnesení ze dne 14. 4. 2021 sp. zn. II. ÚS 581/21). Obecné soudy se posouzením otázky, zda stěžovatelka splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu, řádně zabývaly, aplikovaly relevantní zákonná ustanovení, uvedly důvody, z nichž při svém rozhodnutí vycházely, a odpovídajícím způsobem vysvětlily, jakými úvahami se řídily, přičemž tak učinily způsobem, který z ústavněprávních limitů nevybočuje.
16. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svůj závěr, že v případě stěžovatelky nebyly splněny předpoklady pro úplné osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř., ale jen ze 75 %, v předmětné věci řádně odůvodnily. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou srozumitelná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
17. K námitce stěžovatelky ohledně porušení jejího práva na spravedlivý (řádný) proces, resp. na přístup k soudu lze uvést, že právo na osvobození od soudního poplatku za řízení před civilními soudy není Listinou bez dalšího zaručeno, neboť není zaručeno ani na zákonné úrovni bez splnění dalších podmínek. Stěžovatelce není možné přisvědčit především v tom, že by jakkoli nepříznivá finanční situace účastníka řízení sama o sobě založila nárok na osvobození. Ta zakládá pouze právo o toto osvobození požádat.
18. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu