ECLI:CZ:US:2022:1.US.890.22.1
sp. zn. I. ÚS 890/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Jarkovského, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. října 2020 č. j. 31 Nc 1292/2020-75, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2022 č. j. 19 Co 391/2021-222, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2021 č. j. 19 Co 363/2020-117, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. října 2021 č. j. 26 C 387/2019-201 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. listopadu 2020 č. j. 26 C 387/2019-95, za účasti Krajského soudu v Praze, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 a čl. 95 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále též jen "obvodní soud") pod sp. zn. 26 C 387/2019 se podává, že žalobkyně, dcera stěžovatele, se žalobou podanou u obvodního soudu domáhala zvýšení výživného, které má na ni stěžovatel jako její otec, platit. Obvodní soud usnesením ze dne 2. 10. 2019 č. j. 26 C 387/2019-12 vyslovil svoji místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci Okresnímu soudu Praha-východ (dále též jen "okresní soud"). Z odůvodnění usnesení vyplývá, že obvodní soud posoudil místní příslušnost podle §85 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel (žalovaný) má bydliště na adrese X.
3. Okresní soud s postoupením věci nesouhlasil, a proto věc předložil k rozhodnutí o tomto nesouhlasu Krajskému soudu v Praze (dále též jen "krajský soud") jako svému nadřízenému soudu. Krajský soud napadeným usnesením ze dne 12. 10. 2020 č. j. 31 Nc 1292/2020-75 rozhodl, že nesouhlas Okresního soudu Praha-východ s postoupením věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 387/2019 je důvodný. Krajský soud uvedl, že v posuzovaném případě stěžovatel tvrdí, že má pobyt v České republice. Z obsahu spisu vyplynulo, že stěžovatel je hlášen k trvalému pobytu na adrese X, a že si vyzvedl soudní písemnosti zaslané na adresu trvalého pobytu a uložené na poště. Z uvedených skutečností však podle krajského soudu nelze dovodit obvyklý pobyt stěžovatele v České republice. Z obsahu spisu naopak vyplývá, že stěžovatel má obvyklý pobyt v Německé spolkové republice. Za této situace krajský soud shodně s okresním soudem dovodil, že pro určení pravomoci a místní příslušnosti soudu je namístě aplikace Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 18. 12. 2008 č. 4/2009, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (dále jen "nařízení"). Podle krajského soudu bylo na žalobkyni, zda podá žalobu u soudu státu, kde má obvyklý pobyt, nebo u soudu členského státu, kde má obvyklý pobyt žalovaný (stěžovatel). Podáním žaloby u Obvodního soudu pro Prahu 10 stěžovatelka založila v intencích článku 3 písm. b) nařízení pravomoc českých soudů a místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 10, v obvodu jehož působnosti měla ke dni podání žaloby obvyklý pobyt. Krajský soud dodal, že tímto rozhodnutím je podle §105 odst. 3 věty za středníkem o. s. ř., vázán i soud, který věc postoupil.
4. Dne 10. 11. 2020 podal stěžovatel u obvodního soudu návrh na vyslovení místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Praha 10. Usnesením obvodního soudu ze dne 12. 11. 2020 č. j. 26 C 387/2019-95 byl návrh stěžovatele na vyslovení místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 10 a postoupení věci Okresnímu soudu Praha-východ zamítnut. Obvodní soud návrh stěžovatele zamítl s odkazem na §105 odst. 3 o. s. ř., když tento soud je v otázce určení místní příslušnosti soudu vázán rozhodnutím krajského soudu.
5. Proti usnesení obvodního soudu ze dne 12. 11. 2020 č. j. 26 C 387/2019-95 podal stěžovatel odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 4. 1. 2021 č. j. 19 Co 363/2020-117 bylo usnesení obvodního soudu ze dne 12. 11. 2020 č. j. 26 C 387/2019-95 potvrzeno. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že obvodní soud správně návrh stěžovatele na vyslovení místní nepříslušnosti zamítl. V předmětné věci byla žaloba podána u Obvodního soudu pro Prahu 10, což je soud podle obvyklého pobytu žalobkyně v době podání žaloby [článek 3 písm. b) nařízení]. I když v textu článku 3 nařízení to není přímo stanoveno, uplatní se pro příslušnost zásada perpetuatio fori, z níž vyplývá, že změna hraničního určovatele v průběhu řízení nemůže mít za následek ztrátu příslušnosti soudu. Městský soud dodal, že ostatně ani stěžovatel ve svém odvolání nepolemizuje s již učiněnými závěry o svém obvyklém pobytu, popř. s právním hodnocením věci, rozporuje pouze dosavadní postup obvodního soudu, který však městský soud shledal za souladný s procesními předpisy.
6. Napadeným rozsudkem obvodního soudu ze dne 21. 10. 2021 č. j. 26 C 387/2019-201 bylo rozhodnuto, že výživné stanovené stěžovateli na žalobkyni rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 5. 2018 č. j. 19 Nc 14025/2017-214 částkou ve výši 6 000 Kč měsíčně, se od 1. 9. 2018 z částky 6 000 Kč měsíčně zvyšuje na částku 7 000 Kč měsíčně s tím, že stěžovatel je povinen platit takto zvýšené výživné k rukám žalobkyně vždy do každého 10. dne v měsíci předem (výrok I.). Požadavek na zvýšení výživného ve výši 13 000 Kč měsíčně od 1. 9. 2018 obvodní soud zamítl (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto, že dluh na výživném ve výši 38 000 Kč je stěžovatel povinen zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Dále soud stěžovateli proti žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Obvodní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že výživné pro žalobkyni je možné zvýšit o 1 000 Kč. O nákladech řízení rozhodl obvodní soud podle §150 o. s. ř., když žalobkyně sice nebyla v převážné části žaloby úspěšná, ale jde o osobu nevýdělečně činnou, která navíc nemohla znát příjem stěžovatele.
7. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž ho napadl v celém rozsahu. Napadeným rozsudkem městského soudu ze dne 23. 2. 2022 č. j. 19 Co 391/2021-222 bylo odvolání stěžovatele proti výroku II. rozsudku obvodního soudu odmítnuto (výrok I.). Výrokem II. byl rozsudek obvodního soudu ve výrocích I., II. a IV. potvrzen a výrokem III. bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 520 Kč. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že nově stanovená výše výživného odpovídá poměrům žalobkyně, stěžovatele i matky žalobkyně, a proto rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.
8. Ve vztahu k nákladovému výroku městský soud uvedl, že povinnost k náhradě nákladů řízení měla být stanovena podle §142 odst. 2 o. s. ř., s tím, že žalobkyně byla ohledně návrhu převážně neúspěšná (úspěch v rozsahu 7 %), měla by proto být povinna nahradit náklady řízení úspěšnému stěžovateli (úspěch v rozsahu 93 %), tedy stěžovatel byl o 86 % úspěšnější v řízení než žalobkyně a v tomto rozsahu by mu náležela náhrada nákladů řízení. Městský soud však shodně s obvodním soudem dospěl k závěru, že v předmětné věci jsou dány podmínky pro naplnění §150 o. s. ř., podle něhož může soud ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkům, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznat. V posuzované věci městský soud při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř., přihlédl zejména k tomu, že žalobkyně je studentka vysoké školy, není výdělečně činná, je nemajetná a základem nároku je rodinně právní vztah, ve kterém je za dobu nezletilosti rozhodováno podle §23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Městský soud konstatoval, že vztahy mezi účastníky jsou narušeny, žalobkyně tak nemohla být dobře obeznámena s poměry stěžovatele v době podání žaloby, tudíž jí nelze klást k tíži, navrhla-li neodpovídající výši výživného. Samo zahájení řízení lze přičítat rovněž stěžovateli, který nebyl ochoten k mimosoudní dohodě, proto žalobkyně, nedosáhla-li dohody, neměla jinou možnost, než se domáhat svých práv u soudu, kdy vedení soudního řízení pro ni vedle psychické nepohody znamenalo i finanční náklady na právní zastoupení. Současně měl soud zjištěno, že stěžovatel je výdělečně činný a jeho majetkové poměry nebudou výrazně otřeseny, ponese-li své náklady na zastoupení v tomto sporu. O nákladech odvolacího řízení rozhodl městský soud podle §224 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s §142 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatel byl v odvolacím řízení neúspěšný, a proto musí nahradit náklady odvolacího řízení v řízení úspěšné žalobkyni.
II.
Argumentace stěžovatele
9. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jeho zákonným soudem je Okresní soud Praha-východ, a to s ohledem na jeho pobyt na adrese X. Podle stěžovatele v řízení absentuje postup soudu podle §105 odst. 2 o. s. ř., podle kterého vysloví-li soud, že není příslušný, postoupí věc po právní moci tohoto usnesení příslušnému soudu nebo ji za podmínek §11 odst. 3 předloží Nejvyššímu soudu. V předmětné věci žádné usnesení o místní nepříslušnosti Okresním soudem Praha-východ vydáno nebylo. Stěžovatel dále namítá, že neměl možnost se k předmětné otázce vyjádřit, natož podat proti takovému rozhodnutí odvolání, tedy využít své zákonné opravné prostředky, čímž bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces.
10. K porušení práva na spravedlivý proces ve spojení s právem na zákonného soudce došlo podle stěžovatele rovněž tím, že napadené usnesení krajského soudu bylo vydáno nepříslušným soudem. Nesouhlasil-li Obvodní soud pro Prahu 10 "s faktickým postoupením věci (nikoliv právním)", pak nemohl o takovém nesouhlasu rozhodovat Krajský soud v Praze, ale měl o něm rozhodovat v souladu s §105 odst. 3 o. s. ř., Městský soud v Praze, když podle tohoto zákonného ustanovení nesouhlasí-li soud, jemuž byla věc postoupena, s postoupením, předloží ji k rozhodnutí, nebyla-li otázka příslušnosti již rozhodnuta soudem odvolacím, svému nadřízenému soudu; rozhodnutím tohoto soudu je vázán i soud, který věc postoupil.
11. Stěžovatel dále namítá, že obvodní soud zvýšil výživné pro žalobkyni z částky 6 000 Kč na částku 7 000 Kč měsíčně, tedy žalobkyně "měla zcela minimální úspěch ve výši 1 000 Kč měsíčně oproti 7 000 Kč měsíčně neúspěchu". Stěžovatel současně poukazuje na to, že žalobkyně byla navíc v řízení zastoupena advokátkou, tedy profesionálem. Obvodní soud však rozhodl o nákladech řízení tak, že žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení. Toto své rozhodnutí odůvodnil odkazem na §150 o. s. ř., aniž by dal stěžovateli možnost se k výjimečnému postupu ve věci jakkoliv před samotným rozhodnutím vyjádřit. Stěžovatel poukazuje na to, že odvolací řízení proběhlo bez nařízení jednání, přičemž městský soud šel ještě dále a §150 o. s. ř., využil více než v neprospěch stěžovatele, a to navíc za situace, kdy to byl stěžovatel, který se jako jediný z účastníků odvolal proti rozsudku obvodního soudu. K aplikaci §150 o. s. ř., došlo tedy bez možnosti se k takovému postupu městského soudu vyjádřit. Rozhodnutí městského soudu je dále založeno na reformaci in peius, kdy stěžovatel byl městským soudem "potrestán" za to, že si dovolil podat opravný prostředek.
12. Rozhodnutí o nákladech řízení považuje stěžovatel na nespravedlivé. Poukazuje na to, že řízení nezahájil a od samého počátku poukazoval na šikanózní postup žalobkyně, která v zastoupení advokátkou podala zjevně neoprávněný návrh na zvýšení výživného. Rozhodnutí o nákladech řízení není pro žalobkyni "výchovné" a jen ji utvrzuje v tom, že šikana jejího otce je beztrestná resp. může se vyplácet. Takovéto rozhodnutí o nákladech nemá preventivní účinek vůči budoucímu vnímání šikany.
13. Stěžovatel uvádí, že pracuje jako hotelový šéfkuchař ve Spolkové republice Německo. Žalobkyně uplatnila nárok na zvýšení výživného za období, které se v podstatné části kryje s pandemií Covid l9. Služby včetně hotelnictví byly postiženy pandemií nejvíce, byly dlouhodobě uzavřené v celé Evropě. Stěžovatel poukazoval na skutečnost, že v době pandemie poklesly jeho příjmy z důvodu úpravy "kurzarbeit" aplikované ve Spolkové republice Německo a tento pokles příjmů doložil. I přes pokles příjmů, a tedy i životní úrovně stěžovatele, dospěly obvodní soud a následně i městský soud k závěru o navýšení výživného i za tato období pandemie. Takový závěr je podle stěžovatele v rozporu s logikou, že dítě se má podílet na životní úrovni svého rodiče, což neznamená, že v případě poklesů životní úrovně rodiče může být rodiči stanovena vyšší povinnost k výživě jen proto, že v životě dítěte došlo ke změně okolností za normální situace odůvodňující navýšení jeho potřeb a tedy navýšení jeho výživného.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
15. Ústavní soud vyzval Lindu Jarkovskou, žalobkyni, aby se k podané ústavní stížnosti ve lhůtě 30 dnů vyjádřila prostřednictvím zvoleného advokáta s tím, že nestane-li se tak v uvedené lhůtě, a to včetně doložení plné moci ke svému zastupování před Ústavním soudem (§29 zákona o Ústavním soudu), bude to Ústavní soud považovat za vzdání se postavení vedlejšího účastníka (§28 odst. 2 a §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 4 o. s. ř.). Protože žalobkyně se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřila a plnou moc ke svému zastupování před Ústavním soudem nedoložila, Ústavní soud s ní dále jako s vedlejší účastnicí nejednal.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
17. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
18. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
19. V posuzované věci stěžovatel brojí proti rozhodnutí městského soudu o výživném, které je povinen na žalobkyni platit. Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do rozhodování soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu (srov. usnesení ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4305/18).
20. Ústavní soud zastává názor, že určení výše výživného v konkrétním případě [jeho "přiměřenosti" z hledisek uvedených v §913 a §915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník")], a v rámci toho zhodnocení zjištěných skutečností, je věcí obecných soudů. Ke zrušení soudem přijatého rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze tehdy, lze-li usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, tedy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2834/15).
21. Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů, kdy se stěžovatel domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ústavní soud však neshledal, že by stěžovatelem vytýkaná pochybení mohla ovlivnit výsledek sporu, resp. svou intenzitou zapříčinit zásah do ústavně zaručených práv. Ústavní soud proto konstatuje, že obecné soudy posoudily věc v kontextu všech zjištěných okolností.
22. Při stanovení výše výživného se obvodní soud pečlivě zabýval naplněním zákonného požadavku na určení výživného zakotveného v §915 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého má být životní úroveň zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Při určení výše výživného, které je stěžovatel povinen na žalobkyni platit, vzal městský v úvahu odůvodněné potřeby žalobkyně i majetkové poměry, schopnosti a možnosti stěžovatele, a to s přihlédnutím i ke skutečnosti, že na výživu žalobkyně je povinna přispívat rovněž matka žalobkyně.
23. Městský soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného obvodním soudem a ztotožnil se i s jeho závěrem, že s ohledem na změnu nastalou oproti poměrům zjištěným v předchozím rozhodnutí soudu, kterým bylo stanoveno výživné pro žalobkyni, je možné zvýšení výživného o 1 000 Kč měsíčně. Městský soud se přitom pečlivě zabýval a vypořádal s námitkami stěžovatele, včetně jeho námitky, že odvětví, ve kterém stěžovatel pracuje, bylo postiženo pandemií onemocnění Covid 19. Městský soud dospěl k závěru, že příjem stěžovatele se v letech 2018 - 2019 nezměnil. V tomto období se však zvýšily odůvodněné potřeby žalobkyně spojené především se změnou vzdělávací instituce zaměřené na získání mezinárodní maturity. Pokud v následujících letech (2020 a 2021) příjem stěžovatele mírně klesl, pak oproti tomu v tomto období ještě výrazněji rostly odůvodněné potřeby žalobkyně, neboť ta nastoupila na vysokou školu. Na základě uvedených skutečností městský soud uzavřel, že zvýšení výživného je odůvodněno změnou poměrů oproti původnímu rozhodování o výživném, kdy rostly zejména odůvodněné potřeby žalobkyně vzhledem ke skutečnosti, že v době posledního rozhodování o výživném navštěvovala střední školu a nyní studuje vysokou školu v zahraničí. Výše výživného 7 000 Kč měsíčně pak podle městského soudu odpovídá schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům stěžovatele. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
24. V posuzované věci z odůvodnění napadených rozhodnutí o výživném vyplývá, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Své závěry o adekvátnosti přisouzeného výživného v napadených rozhodnutích přesvědčivým a dostatečným způsobem odůvodnily. V závěrech obecných soudů Ústavní soud neshledal vybočení z mezí ústavnosti.
25. Ústavní soud připomíná, že v rámci ochrany ústavnosti a při posuzování spravedlivosti procesu jako celku nemůže do nejmenšího detailu zkoumat každou jednotlivou námitku, jež ve svém důsledku směřuje do oblasti hodnocení důkazů, které provedly soudy, či do závěru soudy vytvořeného. Jak bylo předesláno, úkolem Ústavního soudu není, aby znovu či podrobněji přezkoumával či dokonce stanovil výši výživného.
26. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě poměrů rodičů s dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu. Uvedené platí tím spíše, zakládají-li obecné soudy svá rozhodnutí na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná. V budoucnu není ani v posuzované věci vyloučena nová úprava výživného v návaznosti na konkrétní okolnosti, které v budoucnu nastanou.
27. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí rovněž proti postupu a rozhodování obecných soudů o místní příslušnosti soudu v předmětné věci. Jde-li o námitku stěžovatele, že o výživném v předmětné věci rozhodl místně nepříslušný soud, když nebylo vyhověno jeho námitce místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 10, Ústavní soud poukazuje na to, že jak z výše uvedeného vyplývá, Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit správnost daného posouzení, nýbrž jeho ústavní konformitu, tzn. konkrétně, zda daný postup nenese prvky libovůle, resp. nejsou-li příslušné (skutkové či právní) závěry vadné natolik, že je lze označit za "extrémní". K takovému závěru však Ústavní soud v předmětné věci nedospěl, neboť jak patrno z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy se příslušností soudu i námitkou stěžovatele o místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 10 řádně zabývaly. Závěr, že v předmětné věci je s ohledem na bydliště žalobkyně místě příslušný Obvodní soud pro Prahu 10, obecné soudy pečlivě a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Ústavní soud považuje závěry obecných soudů za ústavně konformní a v podrobnostech na ně odkazuje.
28. V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá, že v posuzované věci nebyly při rozhodování o nákladech prvostupňového řízení dány důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci §150 o. s. ř., a že obecné soudy mu nedaly možnost se k aplikaci §150 o. s. ř., vyjádřit.
29. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165); srov. i usnesení ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05 a další].
30. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Ustanovení §150 o. s. ř., obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu [srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02 (U 4/25 SbNU 357)].
31. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek použití citovaného ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05). Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným. Ústavní soud však opakovaně uvádí, že úvaha (závěr) soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek [srov. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)].
32. V nálezu ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309), Ústavní soud vyslovil, že součástí práva na spravedlivý (řádný) proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je pak naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí, již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci §150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska jednoduchého práva [srov. též nález ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 3550/13 (N 154/78 SbNU 335), nález ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1593/15 (N 156/78 SbNU 353), nález ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 2994/14 (N 70/77 SbNU 73), nález ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3237/17 (N 21/88 SbNU 285), nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20, nález ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 3539/19, nález ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 1317/19 (N 185/97 SbNU 26), nález ze dne 2. 7. 2018 sp. zn. I. ÚS 277/18 (N 119/90 SbNU 25)].
33. Není sporu o tom, že obecné soudy měly v posuzované věci v případě zjištění důvodů hodných zvláštního zřetele pravomoc použít moderační ustanovení §150 o. s. ř. Ústavní soud je však nucen přisvědčit stěžovateli, že požadavkům, které vyplývají z výše naznačené a již poměrně rozsáhlé judikatury Ústavního soudu, obvodní soud v posuzované věci nedostál. Z odůvodnění rozsudku obvodního soudu, ani z obsahu spisu vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 26 C 387/2019 neplyne, že by obvodní soud před svým rozhodnutím dal účastníkům řízení najevo, že uvažuje o aplikaci §150 o. s. ř., a dal jim prostor k tomu, aby se k jím zamýšlené aplikaci §150 o. s. ř., mohli vyjádřit. Stěžovatel však měl možnost k aplikaci §150 o. s. ř., uplatnit námitky ve svém odvolání, když v odůvodnění rozsudku obvodního soudu byl seznámen, byť stručně, s důvody použití tohoto výjimečného ustanovení, a měl tak možnost ve svém odvolání proti důvodům aplikace §150 o. s. ř., argumentovat. Stěžovatel tohoto svého práva také využil a ve svém odvolání, které směřovalo výslovně i do výroku o nákladech prvostupňového řízení, namítal, že v dané věci nebyla aplikace §150 o. s. ř., namístě. Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu o aplikaci §150 o. s. ř. a rozhodnutí obvodního soudu o nákladech prvostupňového řízení potvrdil, přičemž důvody aplikace §150 o. s. ř. obvodním soudem přezkoumal a v napadeném rozhodnutí je navíc podrobně rozvedl.
34. Jak z výše uvedeného vyplývá, v nyní posuzované věci nenastala situace jako ve výše odkazovaných nálezech, kdy postupem odvolacího soudu byla stěžovateli odňata možnost skutkově a právně argumentovat. V předmětné věci tak měl stěžovatel možnost své námitky vztahující se k aplikaci §150 o. s. ř., obvodním soudem vznést alespoň ex post v odvolání, což učinil, a městský soud se s nimi ve svém rozsudku náležitě a vyčerpávajícím způsoben vypořádal (sub 8).
35. Jde-li o námitky stěžovatele vztahující se k výroku III. rozsudku městského soudu, týkajícímu se nákladů odvolacího řízení, Ústavní soud v postupu městského soudu, který rozhodoval o nákladech podle úspěchu v odvolacím řízení (sub 8), žádné pochybení ústavněprávního rozměru nezjistil.
36. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
37. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu