ECLI:CZ:US:2022:4.US.3360.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3360/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Houžvičkové, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. září 2022 č. j. 4 As 156/2022-29 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. dubna 2022 č. j. 59 Af 25/2021-73, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 7. 12. 2022 byla Ústavnímu soudu doručena stěžovatelčina ústavní stížnost (doplněna podáním doručeným dne 15. 12. 2022) proti v záhlaví uvedeným usnesením s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka odmítla všechny soudce Ústavního soudu, s odůvodněním, že jsou tu důvody pochybovat o jejich nepodjatosti a o jejich řádném výkonu ochrany základních práv a svobod i spravedlivého procesu v tomto "údajně" právním státě.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci napadeným usnesením nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků a zamítl její návrh na ustanovení zástupce pro řízení o žalobě, a Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčinu kasační stížnost a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.
4. Stěžovatelčino podání nelze považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpí řadou obsahových i formálních nedostatků (viz §30 odst. 1, §34 zákona o Ústavním soudu).
5. Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatelka se opakovaně obrátila na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími vadami, a na tyto nedostatky byla vícekrát upozorňována s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod spisovými značkami III. ÚS 1513/13, IV. ÚS 3239/13, IV. ÚS 3437/13, IV. ÚS 3556/13, II. ÚS 3147/14, III. ÚS 3542/14, I. ÚS 518/15, III. ÚS 629/16). Stěžovatelka však i nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byla soudem dostatečně poučena o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti.
6. Obligatorní zákonné náležitosti nesplňuje ani stěžovatelčina námitka podjatosti vznesená vůči všem soudcům Ústavního soudu, neboť je pouze obecná, bez řádného odůvodnění (§37 odst. 1, věta druhá, zákona o Ústavním soudu), tj. bez vylíčení konkrétních okolností, pro které by měli být jednotliví soudci vyloučeni z rozhodovacího procesu o stěžovatelčině ústavní stížnosti. Odmítá-li stěžovatelka všechny soudce Ústavního soudu, nutno připomenout, že v takové situaci není na Ústavním soudu osoba, která by o takové námitce mohla rozhodnout.
7. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o obsahových náležitostech ústavní stížnosti, včetně povinného zastoupení advokátem, dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.
8. Stejně jako ve věcech vedených pod spisovými značkami IV. ÚS 696/16, IV. ÚS 1061/16, IV. ÚS 1188/16, I. ÚS 1316/16, IV. ÚS 1407/16, III. ÚS 1572/16, I. ÚS 1691/16, I. ÚS 1903/16, I. ÚS 2081/16, IV. ÚS 3071/16, III. ÚS 3212/16, I. ÚS 3679/16, IV. ÚS 3755/16, III. ÚS 2231/17, III. ÚS 3563/19, I. ÚS 2260/20, III. ÚS 240/21, IV. ÚS 1609/21, IV. ÚS 2161/21, IV. ÚS 3112/21, IV. ÚS 983/22 (srov. rozhodnutí v těchto věcech, která jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), jakož i v řadě dalších, se z výše uvedených důvodů Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2022
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj