ECLI:CZ:US:2023:2.US.578.23.1
sp. zn. II. ÚS 578/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) M. E. P., zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, 2) nezl. Š. S. E. a 3) nezl. S. E. E., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. prosince 2022 č. j. 70 Co 364/2022-522, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 3. 2023 a doplněnou podáním ze dne 15. 3. 2023, domáhají zrušení v záhlaví označeného usnesení, vydaného v řízení o úpravě styku, o nařízení předběžného opatření. Napadeným rozhodnutím mělo podle stěžovatelů dojít k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3, čl. 12 a čl. 19 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelé současně požádali o přednostní projednání ústavní stížnosti a stěžovatelka 1) o ustanovení opatrovníka pro nezletilé stěžovatele 2) a 3) pro řízení před Ústavním soudem.
2. Ze spisového materiálu se podává, že Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. 11. 2022 č. j. 0 P 73/2021 - 503 (dále jen "soud prvního stupně"), nařídil předběžné opatření, jímž upravil styk otce s nezletilými stěžovateli 2) a 3) (dále též "nezletilí") v rozsahu 1 hodiny týdně za asistence a podle pokynů pracovníků organizace Náruč rodičům z. s. Oběma rodičům současně uložil povinnost spolupracovat s touto organizací a řídit se jejími pokyny. Stěžovatelce 1) (dále též "stěžovatelka") současně uložil povinnost oba nezletilé připravit na styk s otcem a přivést je do prostor uvedené organizace podle podmínek, pokynů a v termínech stanovených asistenční organizací. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud") usnesení soudu prvního stupně potvrdil ústavní stížností napadeným usnesením. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal potřebu okamžitého soudního zásahu do poměrů účastníků ve smyslu zatímní úpravy styku otce s nezletilými stěžovateli. Za klíčovou považoval skutečnost, že rodiče nejsou dlouhodobě schopni se dohodnout na organizaci styku otce s nezletilými bez zásahu soudu a tento styk již několik let vůbec neprobíhá. Z dlouhodobého postoje stěžovatelky je přitom zřejmé, že tato odmítá jakýkoli kontakt nezletilých s otcem, a to i v asistované podobě, dokud obnovení kontaktu nebude doporučeno přímo znaleckým posudkem zpracovaným v řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že uvedený stav je v přímém rozporu s nejlepším zájmem dětí, které mají právo na péči obou svých rodičů, přičemž náprava nežádoucího stavu bude jeho protahováním nepochybně pouze komplikována.
3. Stěžovatelé s napadenými rozhodnutím nesouhlasí a namítají, že jím byl proti vůli nezletilých stěžovatelů 2) a 3) nařízen styk s jejich otcem, a to za podmínek a způsobem, který neodpovídá jejich nejlepšímu zájmu. Uvádí, že soud vyhověl návrhu otce na předběžné opatření, aniž by vyčkal na výsledky znaleckého posouzení, zda je vzhledem ke zdravotnímu stavu dětí možné kontakty s otcem obnovit a za jakých podmínek. Stěžovatelé dále tvrdí, že nezletilým byl styk nařízen bez ohledu na jejich názor a riziko tzv. retraumatizace. Poukazují na to, že předběžné opatření bylo nařízeno za situace, kdy mezi nezletilými a jejich otcem neexistuje již několik let žádný vztah, a nelze tedy hovořit o akutní potřebě navázání kontaktu. Podle stěžovatelů soudy neadekvátně interpretovaly závěry judikatury Ústavního soudu o povinnosti orgánů veřejné moci jednat v zájmu rozvíjení rodinného vztahu, neboť v dané věci mají nezletilí z kontaktu s otcem strach a žádná současná vazba mezi nimi není. Stěžovatelé taktéž namítají, že odvolací soud nedostál naplnění participačního práva nezletilých stěžovatelů, když jej přímo nezjistil a namísto toho použil pouze zprávu od psychologa.
II.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti, nutných k jejímu meritornímu projednání. Stěžovatelé podali návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem ve lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu. Další formální náležitosti však bylo nutné zkoumat u každého ze stěžovatelů samostatně. V případě stěžovatelky 1) je ústavní stížnost po formální stránce bezvadná a způsobilá dalšího přezkoumávání. Odlišná situace byla ovšem zjištěna v případě nezletilých stěžovatelů 2) a 3). K oprávnění nezletilých stěžovatelů 2) a 3) podat ústavní stížnost, resp. k oprávnění stěžovatelky coby zákonného zástupce nezletilých podat ústavní stížnost jejich jménem však nutno uvést následující.
5. Ústavní soud se v minulosti opakovaně věnoval problematice procesního zastoupení nezletilých stěžovatelů jejich rodiči, resp. zákonnými zástupci v řízení o ústavní stížnosti. Jak vyplývá z jeho rozhodovací praxe, rodič je oprávněn jednat za nezletilé dítě v řízení před Ústavním soudem, a tedy i podat za něj ústavní stížnost, pouze v situaci, kdy mezi nimi nehrozí střet zájmů (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3304/13, bod 28 či nález sp. zn. II. ÚS 485/10, bod 11). Naopak v případě možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte není tento rodič oprávněn jednat za své dítě před Ústavním soudem (srov. např. usnesení ze dne sp. zn. I. ÚS 2900/16 či usnesení sp. zn. II. ÚS 455/19). Ústavní soud zvlášť zdůraznil, že v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu o péči o nezletilé dítě je nutné zásadně vyloučit postup, kdy rodič nesouhlasící s takovým rozhodnutím podá ústavní stížnost nejen za sebe, ale i za dotčené nezletilé dítě, neboť tím může dojít ke střetu mezi jejich zájmy (viz již citované usnesení sp. zn. I. ÚS 2900/16).
6. Lze přitom rozlišit dvě situace. Pokud jsou zájmy rodiče a zájmy nezletilého dítěte, za nějž onen rodič podává ústavní stížnost ve zřejmém rozporu, pak je namístě vůbec nepřipustit, aby rodič mohl byť i jen podat ústavní stížnost jménem dítěte k Ústavnímu soudu, tedy iniciovat řízení jménem dítěte - s případnou ústavní stížností takto podanou je pak třeba naložit jako s podanou nikoli samotným nezletilým dítětem (za nějž rodič není oprávněn v tomto ohledu jednat). Takový postup ostatně může spíše naznačovat, že jde o pouhou procesní taktiku rodiče, který tímto způsobem brojí proti rozhodnutí, s nímž sám nesouhlasí, a fakticky toliko využívá nezletilé dítě k prosazování vlastních zájmů (srov. k tomu usnesení sp. zn. I. ÚS 412/17, bod 6, či usnesení sp. zn. II. ÚS 455/19, citované výše, bod 14). Od toho nutno ovšem odlišit situace, kdy sice existuje možnost kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte, ovšem rozpor mezi jejich zájmy není tak zjevný. V takovém případě lze připustit, aby rodič inicioval řízení o ústavní stížnosti jménem dítěte, tj. aby za něj podal ústavní stížnost; nicméně pro další řízení před Ústavním soudem a vlastní projednání ústavní stížnosti je třeba nezletilému dítěti jmenovat kolizního opatrovníka.
7. Podání ústavní stížnosti jménem nezletilého dítěte jeho zákonným zástupcem je pak nutno připustit též v případě, kdy zde není dán jiný subjekt, který by za nezletilého mohl jednat, neboť s ohledem na postup kolizního opatrovníka v řízení před obecnými soudy nelze očekávat, že by tento opatrovník podal ústavní stížnost "v zájmu" nezletilého dítěte (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2165/18). Výjimku tvoří situace, kdy je zjevné, že podanou ústavní stížnost je třeba z jiných důvodů odmítnout (zejména pro opožděnost, nepříslušnost Ústavního soudu k jejímu projednání, nepřípustnost či zjevnou neopodstatněnost) - tehdy Ústavní soud nepovažuje v zásadě za potřebné jmenovat nezletilému stěžovateli opatrovníka, neboť jmenování opatrovníka by nebylo nijak způsobilé zvrátit závěr o takovém důvodu odmítnutí ústavní stížnosti, a jeho povolání pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 869/17 I. ÚS 2855/18 či obdobně usnesení ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 2235/13, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Jak již naznačeno, v případě kolize zájmů mezi rodičem a dítětem je oprávněn podat ústavní stížnost jménem dítěte i obecným soudem jmenovaný kolizní opatrovník; pro další řízení o ústavní stížnosti pak Ústavní soud pravidelně nezletilému jmenuje opatrovníka, oprávněného jej zastupovat v řízení před Ústavním soudem (srov. zejména nález sp. zn. II. ÚS 2866/17, body 30-35, usnesení sp. zn. I. ÚS 735/18, bod 35, či usnesení sp. zn. I. ÚS 3444/16, bod 7). Krom toho není vyloučeno ani podání ústavní stížnosti samotným dítětem, pokud již dosáhlo takové rozumové a citové vyspělosti, že je schopno se samostatně vyjadřovat k předmětu řízení, a tedy i podat ústavní stížnost svým jménem (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1629/16 či usnesení sp. zn. I. ÚS 412/17, bod 5).
9. V posuzovaném případě bylo v řízení ve věci péče o nezletilé vydáno předběžné opatření, kterým byl upraven styk nezletilých stěžovatelů 2) a 3) s jejich otcem. Ve věci je zjevná kolize zájmů mezi nezletilými a jejich zákonnou zástupkyní - matkou - stěžovatelkou 1). Argumentace stěžovatelky 1) v ústavní stížnosti, jakož i vývoj řízení před obecnými soudy nasvědčují tomu, že stěžovatelčino podání ústavní stížnosti jménem svým i jménem svých nezletilých dětí je procesní taktikou stěžovatelky, která tímto způsobem brojí proti rozhodnutím týkajícím se úpravy výchovných poměrů nezletilých (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 412/17, bod 6). Ústavní soud má za to, že stěžovatelka 1) v nyní posuzované věci využívá nezletilých stěžovatelů 2) a 3) k vymožení vlastních postojů a představ k (ne)realizaci jejich styku s otcem a prosazení svých zájmů. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že stěžovatelka 1) nebyla oprávněna podat jménem nezletilých stěžovatelů 2) a 3) ústavní stížnost proti v záhlaví citovanému rozhodnutí.
10. K oprávnění nezletilých stěžovatelů 2) a 3) podat ústavní stížnost Ústavní soud připomíná, že jedním z formálních předpokladů, nutných k meritornímu projednání ústavní stížnosti, je přípustnost návrhu ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 11. 11. 2022 č. j. 0 P 73/2021-503 nezletilí stěžovatelé 2) a 3) zastoupení kolizním opatrovníkem, nepodali. V tomto smyslu tedy nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejího práva poskytuje, což činí jejich ústavní stížnost nepřípustnou. Protože v projednávané věci Ústavní soud shledal důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, považoval za nadbytečné činit procesní úkony k ustanovení opatrovníka nezletilým stěžovatelům pro řízení o projednávané ústavní stížnosti (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2634/11).
III.
11. Ve vztahu k ústavní stížnosti podávané stěžovatelkou 1) Ústavní soud dospěl k závěru, že byť ústavní stížnost splňuje všechny formální požadavky, jedná se o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
13. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
14. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť zkoumání vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavní soud závěry soudů z pozice další instance věcně nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 488/99, IV. ÚS 115/2000, III. ÚS 394/01, I. ÚS 1094/16).
15. Ústavní soud dále považuje za nutné připomenout, že k přezkumu soudních rozhodnutí o poměrech nezletilých a úpravě jejich styku s rodiči přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen.
16. Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky 1), jejichž podstatu představuje polemika s názory soudů. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadeného usnesení o předběžném opatření. Ústavní soud připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Soudy se zaměřují na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci.
17. Ústavní soud ověřil, že v předmětném řízení odvolací soud přihlédl především k závažnosti situace, dané již tím, že rodiče nejsou dlouhodobě schopni se dohodnout na organizaci styku otce s nezletilými a návrh otce na úpravu styku s nezletilými byl podán již v březnu 2021 a dosud nebyl realizován jakýkoli kontakt otce s dětmi. Uvedený stav nadále v přímém rozporu s nejlepším zájmem nezletilých, které mají právo na péči obou svých rodičů, přičemž náprava nežádoucího stavu bude jeho prodlužováním pouze komplikována. Odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně shledal potřebu okamžitého zásahu do poměrů účastníků ve smyslu zatímní úpravy styku otce s nezletilými. Odvolací soud dále poukázal na to, že za daných okolností je navíc soudem prvního stupně nastavený asistovaný styk otce s dětmi zcela minimální a s ohledem na specifické okolnosti případu může přispět k sanaci vztahů v rodině.
18. Námitku stěžovatelky, že odvolací soud porušil tzv. participační práva nezletilých, nelze považovat za relevantní. Odvolací soud srozumitelně a logicky objasnil, že právě s ohledem na citlivost případu a ochrany práv nezletilých, nepřistoupil k opětovnému zjišťování jejich názoru pro účely rozhodování o předběžném opatření, když postoj nezletilých je nadto soudu velmi dobře znám.
19. Ústavní soud uzavírá, že v nyní posuzované věci odvolací soud dostatečně pečlivě a s přihlédnutím ke všem podstatným okolnostem objasnil důvody, které jej vedly k závěru, že je dána potřeba okamžitého zásahu do poměrů účastníků ve smyslu zatímní úpravy styku otce s nezletilými stěžovateli 2) a 3). Z tohoto důvodu nejsou případné ani odkazy stěžovatele na nálezy Ústavního soudu týkající se úpravy poměrů mezi nezletilými a jejich rodiči, neboť ty se týkaly skutkově odlišných případů.
IV.
20. Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný a zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu stěžovatelů na přednostní projednání Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v co nejkratší možné době.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu