ECLI:CZ:US:2024:1.US.3221.23.1
sp. zn. I. ÚS 3221/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele I. Š., t. č. Vazební věznice Praha Pankrác, P.O.BOX 5, Praha 4, zastoupeného JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou se sídlem Přemyslovská 1939/28, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 670/2023 ze dne 14. 9. 2023 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 0 Nt 1007/2023-43 ze dne 24. 7. 2023, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že porušují jeho práva zaručená čl. 8 odst. 2 a odst. 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Proti stěžovateli bylo dne 21. 3. 2023 zahájeno trestní stíhání pro skutek kvalifikovaný jako nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Z důvodů dle §67 písm. a) a písm. c) trestního řádu na něj byla uvalena vazba, a to rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 3. 2023, které nabylo právní moci 4. 5. 2023, kdy Městský soud v Praze zamítl jeho stížnost.
3. Ústavní stížností napadeným usnesením následně obvodní soud rozhodl tak, že podle §72 odst. 1 trestního řádu za užití §73b odst. 3 trestního řádu stěžovatele ponechal ve vazbě z důvodů dle §67 písm. a) a písm. c) trestního řádu. Stížnost stěžovatele městský soud podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
4. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že jednání stěžovatele je i nadále kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin dle §283 odst. 1, odst. 2, odst. 3 a odst. 4 trestního zákoníku, za který lze uložit trest odnětí svobody od 10 do 18 roků. Hrozba vysokého trestu by dle obecných soudů stěžovatele mohla motivovat k vyhýbání se trestnímu stíhání, k čemuž přistupují i další skutečnosti. Byť zde vlastní nemovitost a má zde i sídlo firmy, v posledních letech žil více v Srbsku, kde má rodiče, manželku a dvě dcery. Je tak odůvodněna obava, že by odcestoval zpět do Srbska (odkud by k trestnímu stíhání nebyl vydán) nebo do jiné evropské země, kde měl obchodní vztahy a kam také často cestoval (navíc nelze vyloučit, že by měl stejně jako někteří další obvinění přístup k padělaným dokladům). Ze spisového materiálu je patrné, že znal většinu svých spolupachatelů. Stupeň zapojení do trestné činnosti coby vyššího článku skupiny pachatelů i jeho finanční poměry nasvědčují tomu, že páchání této trestné činnosti pro něj bylo zdrojem příjmů. Je proto nadále dána také obava, že v případě propuštění by se i s dosud nezadrženými obviněnými do trestné činnosti opět zapojil. Vzhledem k charakteru trestné činnosti páchané skupinou cizích státních příslušníků, nadále probíhajícímu vyšetřování i osobě stěžovatele a míře jeho zapojení do páchání trestné činnosti soudy nepovažovaly za možnou ani náhradu vazby jinými opatřeními.
II.
5. Prodloužení vazby stěžovatel považuje za nedůvodné. V rozhodnutích dle něj absentují konkrétní skutečnosti schopné založit důvodnou obavu, že se bude vyhýbat trestnímu stíhání, uprchne, nebo se bude skrývat. K ponechání stěžovatele ve vazbě došlo na základě obecné argumentace, aniž by se soudy vypořádaly s otázkou plynutí času a předložily zesilující skutečnosti odůvodňující další trvání vazby. Nové důkazy, které by zesilovaly podezření ze spáchání trestné činnosti či svědčily v neprospěch stěžovatele, neexistují, stejně jako neexistují ani jakékoliv další důkazy, které by nasvědčovaly tomu, že by mohl v trestné činnosti pokračovat. Jde pouze o spekulace soudu. Indicie o existenci dalších dosud neodhalených pěstíren dány nejsou, a jelikož stěžovatel úspěšně podnikal, v případě propuštění z vazby by neměl zapotřebí páchat jakoukoli trestnou činnost. Odůvodnění napadených rozhodnutí je dle stěžovatele nedostatečné, nekonkrétní, zavádějící, vágní, kusé a nesplňuje požadavky přesvědčivosti a srozumitelnosti.
III.
6. Ústavní soud setrvale akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Vazbu je třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí z ústavně akceptovatelných důvodů k omezení osobní svobody, jehož cílem je znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování. Totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v §67 trestního řádu. Je věcí obecných soudů posoudit, zda je vazba opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků nelze dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazba je zajišťovacím institutem a každé rozhodování o vazbě je vedeno v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení. Ústavní soud se proto do činnosti obecných soudů v tzv. vazebních věcech cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky [srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 či usnesení sp. zn. II. ÚS 1380/17, II. ÚS 2583/19, IV. ÚS 163/21, III. ÚS 3199/22, I. ÚS 457/23 a mnohá další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
IV.
9. Prostřednictvím ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje důvodnost rozhodnutí o ponechání ve vazbě. Navzdory jeho přesvědčení je Ústavní soud toho názoru, že obecné soudy se při znalosti dosavadního průběhu řízení otázkou trvající existence vazebních důvodů řádně zabývaly a srozumitelně vyložily, proč v případě stěžovatele shledaly další trvání vazby nezbytným. Přesvědčivě vysvětlily, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá i nadále trvající důvodná obava, že se bude chovat způsobem uvedeným v §67 písm. a) a písm. c) trestního řádu, jakož i to, proč nepřichází v úvahu použití některého z institutů nahrazujících vazbu. Povinnosti svá rozhodnutí odpovídajícím způsobem zdůvodnit soudy dostály, cožje patrné již z jejich výše naznačené stručné rekapitulace.
10. S námitkou stěžovatele o postupu soudů v rozporu s tzv. doktrínou zesílených důvodů se ztotožnit nelze. Postupem času se důvodnost trvajícího vazebního stíhání snižuje. Konkrétní skutečnosti z počáteční fáze trestního řízení mohou ztrácet na významu a pro ospravedlnění dalšího trvání vazby už nemusí postačovat. Soudy tak nemohou jen rekapitulovat závěry předchozího rozhodování, aniž by zvážily, zda původní důvody pro vzetí do vazby neztratily časem na přesvědčivosti, a aniž by vysvětlily, proč je trvání vazby i nadále nutné. To však současně neznamená, že ony konkrétní skutečnosti nemohou být i nadále přesvědčivé a další trvání vazby ospravedlňovat. Dosavadní důvody musí být při prodloužení vazby buď nadále dostatečně silné, nebo musí být posíleny dalšími důvody. Jsou-li přítomny stejné (relevantní a postačující) důvody pro ponechání obviněného ve vazbě po celou dobu jejího trvání, přičemž byla zákonnost vazby předmětem několikerého přezkoumání, není namístě soudům vytýkat, že tyto důvody v odůvodnění svého rozhodnutí s náležitým vysvětlením zopakují (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1380/17, III. ÚS 3214/19, IV. ÚS 163/21, I. ÚS 457/23, IV. ÚS 2149/23, II. ÚS 2767/23 a další).
11. K závěru o nutnosti ponechání stěžovatele ve vazbě soudy nevedly pouze obecné argumenty, ale dostatečně konkretizované a individualizované důvody. Obavu z útěku či skrývání stěžovatele opřely, kromě výše hrozícího trestu (s jehož rostoucí výměrou roste i motivace potenciálně odsouzeného vyhnout se jeho výkonu, vedle níž postačí i takové další okolnosti, které by při ohrožení nižší výměrou nepostačovaly - viz např. nález sp. zn. II. ÚS 1959/22 ze dne 20. 9. 2022), také o souhrn dalších okolností na straně stěžovatele, zejména v podobě jeho rodinného zázemí v zahraničí, obchodních zkušeností z evropských států, do kterých v minulosti často cestoval, a možného přístupu k padělaným dokladům. Obavu z pokračování v trestné činnosti pak odůvodnily tím, že příjem z trestné činnosti byl vzhledem k dosavadním výsledkům finančního šetření pro stěžovatele pravděpodobně zdrojem prostředků, a zohlednily také míru jeho zapojení do páchané trestné činnosti coby vyššího článku organizované skupiny, charakter trestné činnosti páchané skupinou cizích státních příslušníků, jakož i existenci dosud nezadržených spolupachatelů. Poukázaly také na zajištění genetického profilu stěžovatele v jednom z bytů, kde se nacházela tzv. indoor pěstírna konopí, jakož i na to, že zadaná odborná vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, daktyloskopie, genetika, biologie, balistika, mechanoskopie, zkoumání nosičů dat a analýza dat, technické zkoumání dokladů a dalších, ke stopám zajištěným v rámci domovních prohlídek s ohledem na jejich značný počet ještě nebyla všechna vyhotovena.
12. Tvrdí-li stěžovatel, že napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna, Ústavní soud tento názor nesdílí. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, usnesení městského soudu je odůvodněno stručně. Přesto však závěr, že by městský soud nevěnoval důvodnosti dalšího trvání vazby potřebnou pozornost, učinit nelze. Pro posouzení ústavní stížnosti je podstatné, že se s argumentací stěžovatele seznámil a postup a rozhodnutí obvodního soudu hodnotil v kontextu jím uplatněných námitek. Úvahy vedoucí k zamítnutí stížnosti jsou z rozhodnutí seznatelné a vzhledem k odkazům na podrobně odůvodněné rozhodnutí obvodního soudu postačující.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje také na řadu rozhodnutí (sp. zn. III. ÚS 103/99, I. ÚS 371/02, III. ÚS 566/03, IV. ÚS 226/05, IV. ÚS 17/05, I. ÚS 2208/13, III. ÚS 1242/13), ve kterých se Ústavní soud vyslovil k východiskům rozhodování ve vazebních věcech. V kontextu námitek stěžovatele Ústavní soud neshledal, že by s nimi byla napadená rozhodnutí v rozporu a nedostála tak požadavkům plynoucím z citované judikatury.
14. S ohledem na uvedené proto nezbylo než konstatovat, že napadená rozhodnutí z hlediska ústavněprávního přezkumu obstojí. Jelikož kvalifikované pochybení způsobilé zapříčinit stěžovatelem tvrzené porušení práv Ústavní soud nezjistil, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu