ECLI:CZ:NSS:2019:2.AS.203.2019:7
sp. zn. 2 As 203/2019 - 7
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: A. H., proti žalovanému: Krajský
soud v O s t r a v ě, se sídlem Havlíčkovo nábřeží 1835/34, Ostrava, proti usnesení žalovaného ze
dne 26. 3. 2019, č. j. 25 A 42/2019 - 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2019, č. j. 25 A 87/2019 - 4,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“)
domáhal, aby tento soud zrušil své vlastní usnesení ze dne 26. 3. 2019, č. j. 25 A 42/2019 - 5
(dále jen „usnesení o odmítnutí žaloby“).
[2] Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením (dále jen „napadené usnesení“) žalobu
pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení podle §46 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) odmítl, neboť dospěl k závěru,
že není dána jeho pravomoc o žalobě rozhodnout. Svůj postup krajský soud blíže odůvodnil
tím, že „Z §2 a §4 s. ř. s., vyplývá, že soudnímu přezkoumávání podléhají toliko aktivity vykonávané
správními orgány. Těmi zákon rozumí orgány rozhodující v oblasti veřejné správy. Jeden a tentýž orgán přitom
může vystupovat v pozici správního orgánu, jindy nikoli, a to v závislosti na charakteru právních norem,
které upravují vydání napadeného úkonu. (…) Soudy jsou orgány veřejné moci, přičemž v některých specifických
oblastech vystupují v pozici správního orgánu. V pozici správního orgánu však nevystupují soudy při výkonu
soudnictví. Rozhodnutí soudu vydané v soudním řízení správním je výkonem soudnictví, nikoli výkonem veřejné
správy. Pravomoc soudů rozhodujících ve správním soudnictví rozhodovat v takových věcech není proto dána.“
[3] Proti napadenému usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodu, že nebyly splněny podmínky řízení před krajským soudem, ve věci jednali vyloučení
a nepříslušní soudci, stěžovateli nebylo umožněno se vyjádřit k vyloučení členů příslušného
senátu krajského soudu a krajský soud jednal, i když nebyl zaplacen soudní poplatek. Napadené
usnesení je zmatečné, nepřezkoumatelné, v rozporu s dobrými mravy, Ústavou ČR a zákony ČR,
jelikož stěžovatel nesouhlasil s neveřejným jednáním a nemohl se veřejně vyjádřit a předkládat
pro svá tvrzení důkazy. Nejvyšší správní soud vyhodnotil podání jako kasační stížnost proti
napadenému usnesení. Stěžovatel tvrdí, že napadené usnesení vydal krajský soud coby
nepříslušný úřad a požádal o nařízení jednání.
[4] Kasační stížnost je nepřípustná pro nedostatek podmínek řízení dle §46 odst. 1 písm. a)
ve spojení s §120 s. ř. s., a to z níže uvedených důvodů.
[5] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že nyní projednávaná kasační stížnost je další
z řady věcí, v nichž stěžovatel podává opakované žaloby a další podání, která směřují proti aktům
rozhodovací činnosti soudů. Jak je Nejvyššímu správnímu soudu známo z jeho úřední činnosti,
stěžovatel obdobný postup volil i v mnoha jiných věcech (viz k tomu např. řízení vedená
u zdejšího soudu pod sp. zn. 2 As 118/2019, 2 As 112/2019, 2 As 370/2018, 2 As 296/2018,
2 As 219/2018, 2 As 416/2017, 2 As 172/2017, 2 As 261/2016, 1 As 5/2015, 6 As 261/2014,
6 As 251/2014, 3 As 179/2014, 2 As 163/2014, 2 As 162/2014, 7 As 134/2014 a desítky
dalších). Stěžovatel v těchto věcech podává „správní žaloby“ proti rozhodnutím soudů vydaným
(zejména) ve správním soudnictví. Poté, co krajský soud takové žaloby usnesením odmítne,
stěžovatel buď takováto odmítající usnesení napadne další žalobou, nebo proti nim podá kasační
stížnost. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti stěžovatele v těchto věcech buď odmítne,
anebo řízení o nich zastaví pro nezaplacení soudního poplatku (poté, co žádosti stěžovatele
o osvobození od soudních poplatků zamítne s odůvodněním, že se v daných věcech jedná
o „zjevně neúspěšné návrhy“ ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s.). Rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu pak stěžovatel napadá dalšími „správními žalobami“, čímž v konečném důsledku
vytváří jakýsi „bludný kruh“, v němž se již dávno ztratila podstata věci, ve které se původně
soudil. Jak Nejvyšší správní soud uvedl například v usnesení ze dne 29. 10. 2014,
č. j. 2 As 162/2014 – 42 (dostupném tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu na www.nssoud.cz), „z procesního postupu stěžovatele, a to nejen v nyní posuzované věci,
je zřejmé, že mu jde zejména o generování dalších a dalších soudních rozhodnutí, o (…) bezobsažné souzení
se pro souzení.“ Příhodně charakterizoval tento stav Nejvyšší správní soud také v usnesení ze dne
18. 2. 2015, č. j. 1 As 5/2015 – 36: „z podání stěžovatele nelze dovozovat, že by jeho snahou byla ochrana
jeho veřejných subjektivních práv, ale pouze zpochybňování jednotlivých rozhodnutí soudů v nekonečně se řetězícím
procesu, jevícím znaky obstrukční hry bez smysluplného významu“.
[6] V nynější věci stěžovatel brojí kasační stížností proti napadenému usnesení, jímž byla
odmítnuta jeho žaloba směřující proti usnesení téhož krajského soudu ze dne 26. 3. 2019,
č. j. 25 A 42/2019 - 5; toto usnesení o odmítnutí žaloby ze dne 26. 3. 2019 však již samo o sobě
představovalo rozhodnutí o odmítnutí předchozího podání učiněného krajskému soudu rovněž
jako žaloba ve správním soudnictví. Proti usnesení správního soudu o odmítnutí žaloby nemůže
být podána znovu žaloba u správního soudu, jelikož takový opravný prostředek s. ř. s.
nezakotvuje. Navíc je prima facie zřejmé, že stěžovatelova žaloba, nesměřuje proti právnímu aktu
při výkonu veřejné správy přezkoumatelnému v rámci správního soudnictví, nýbrž proti
samotnému usnesení krajského soudu vydanému již při výkonu správního soudnictví, proti
kterému právní řád České republiky stanovuje zcela odlišné prostředky nápravy, které ostatně
stěžovatel v právě projednávané věci využil. Podání žaloby proto působí obstrukčním dojmem
i v rámci tohoto řízení o kasační stížnosti.
[7] Stěžovatel v nyní uplatněné kasační stížnosti neuvedl žádné relevantní námitky,
které by byly způsobilé zpochybnit rozhodný závěr krajského soudu o odmítnutí žaloby z důvodu
nedostatku pravomoci krajského soudu pro rozhodnutí o žalobě, která směřuje proti rozhodnutí
soudu při výkonu soudnictví. Kasační námitky uplatněné stěžovatelem proto nemohou
být důvodné a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná. Díky specifickému přístupu
stěžovatele v mnoha (nyní již více než 860) věcech, jež předkládá k „řešení“ správním soudům
(viz odst. [5] odůvodnění tohoto usnesení), zcela postrádá smysl zvažovat v této situaci
byť jen teoreticky relevanci i těch námitek, které jsou procesní povahy.
[8] Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 – 48,
publ. pod č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní
právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku
nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“. Dále lze odkázat na vymezení konceptu zneužití práva
obsažené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008 - 74, publ. pod č. 2099/2010 Sb. NSS (viz také v daném usnesení citovanou
judikaturu).
[9] Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících problémů. Podstatná
je pak skutečnost, že takové zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí
tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel
obracel na zdejší soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv
formálního pojímání práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti)
a bude vyhrazen zcela výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit
jako úplně neefektivní, a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná.
V tomto ohledu tedy bude třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými
i právními okolnostmi případu stejně jako v ostatních věcech.
[10] V souladu se zásadou hospodárnosti řízení Nejvyšší správní soud nepřistoupil
k provedení dalších procesních úkonů, tj. nerozhodoval o žádosti o nařízení jednání. Ani další
doplnění kasačních důvodů či jiných tvrzení by totiž nemohlo zvrátit závěr soudu, že kasační
stížnost musí být z výše uvedených důvodů odmítnuta. Jednalo by se tak o bezúčelný a zcela
neefektivní postup (k obdobnému postupu v jiné věci stěžovatele srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 6. 2014, č. j. 3 As 109/2014 – 10; přiměřeně srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12, nebo ze dne 14. 11. 2012,
sp. zn. III. ÚS 4255/12).
[11] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle
§46 odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
[12] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu