ECLI:CZ:NSS:2018:2.AS.328.2016:96
sp. zn. 2 As 328/2016 - 96
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobců: a) Corinthia
Panorama, s. r. o., se sídlem Milevská 1695/7, Praha 4, zastoupená JUDr. Václavem
Rovenským, advokátem se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, b) Pankrácká
společnost, z. s., se sídlem Hudečkova 1097/12, Praha 4, zastoupený Mgr. Pavlem
Černohousem, advokátem se sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2, proti žalovanému:
Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, za účasti
osob zúčastněných na řízení: I) Main Point Pankrác, a. s., se sídlem Na Strži 1702/65,
Praha 4, zastoupená Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem
Na Florenci 2116/15, Praha 1, II) 4-občanská, z. s., se sídlem Kloboukova 2225/26, Praha 4,
III) Sdružení Občanská iniciativa Pankráce, spolek, se sídlem Bartákova 1108/38, Praha 4,
IV) Městská část Praha 4, se sídlem Antala Staška 2059/80b, Praha 4, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. S-MHMP 1818794/2015/STR, č. j. MHMP 48205/2016,
o kasačních stížnostech žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016,
č. j. 10 A 45/2016 – 264,
takto:
I. Kasační stížnosti se zamít ají.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasačních stížnostech n ep ři zn áv á.
III. Osoby zúčastněné na řízení n emaj í právo na náhradu nákladů řízení o kasačních
stížnostech.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Osoba zúčastněná na řízení I) je investorem, který na Pankrácké pláni plánuje stavbu
rozsáhlé administrativní budovy s názvem Main Point Pankrác. Proti záměru brojí řada subjektů
včetně žalobkyně a), která na sousedním pozemku provozuje hotel Panorama Praha, a žalobce b),
který je environmentálním spolkem. Rozhodnutím Úřadu městské části Praha 4 (dále jen
„stavební úřad“) ze dne 25. 8. 2015, č. j. P4/110497/15/OST/TUIV, byla na základě žádosti
osoby zúčastněné na řízení I) povolena stavba označená jako „Administrativní budova MPP,
při ul. Milevská v Praze 4, na pozemcích parc. č. 1090/1, 1090/34, 1090/35, 1090/6, 1090/40,
1090/41, 1090/36, 1090/44, 1090/43, 1090/42, 1090/38, 1090/37, 1090/39, 1090/33
v k. ú. Krč a na pozemcích parc. č. 2851/4, 2851/3, 2843, 2853/5, 2853/6, 2846, 2847, 2848,
2849 v k. ú. Nusle“ (dále jen „stavba“ a „stavební povolení“). V záhlaví uvedeným rozhodnutím
(dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný výrokem I. stavební povolení částečně změnil
a ve zbytku potvrdil, výrokem II. zamítl odvolání žalobkyně a) jako opožděné.
[2] Proti napadenému rozhodnutí podali žalobci správní žaloby, které Městský soud v Praze
v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „městský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl.
Žalobkyně a) se snažila závěr o opožděnosti svého odvolání zvrátit argumentací založenou
na právním názoru, že jí (a dalším účastníkům stavebního řízení) nemělo být doručováno
veřejnou vyhláškou, ale individuálně. K tomu městský soud uvedl, že stavební povolení
ani napadené rozhodnutí neshledal nepřezkoumatelnými z důvodu nedostatečného odůvodnění
vymezení účastníků stavebního řízení. Správní orgány účastníky posuzovaného stavebního
řízení jednoznačně vymezily dle jednotlivých skupin účastníků stanovených v §109 zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v rozhodném
znění, přičemž jejich účastenství v řízení řádně odůvodnily. Pokud se jedná o účastníky
dle §109 písm. e) a f) stavebního zákona, stavební úřad uvedl, že jejich práva jako vlastníků
sousedních pozemků mohou být dotčena hlukem z dopravy při provádění stavby, hlukem
ze stavební činnosti či prováděním akustických úprav. K námitce, že se nejedná o vlastníky
bezprostředně sousedících pozemků, městský soud odkázal na nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 19/99, dle kterého pojem „sousední pozemek“ nelze zužovat pouze na pozemky
se společnou hranicí s pozemkem, na kterém má být realizována stavba (tzv. mezující pozemky).
Za sousední pozemky je třeba považovat všechny pozemky, které mohou být stavbou dotčeny,
jakkoli jsou od stavby vzdálené. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu mohou
být vlastnická práva sousedů dotčena imisemi ze stavební činnosti či stavby samotné,
přičemž v pochybnostech je třeba s vlastníkem jakékoliv nemovitosti, u níž dotčení přichází
v úvahu, zacházet jako s účastníkem řízení (viz rozsudek sp. zn. 7 As 17/2013). Pozemky,
které od pozemků, na nichž má být stavba realizována, dělí pouze pozemní komunikace,
budou stavbou daného rozsahu nepochybně dotčeny. Městský soud proto dospěl k závěru,
že v posuzovaném stavebním řízení byly splněny podmínky pro doručování veřejnou
vyhláškou, neboť se jednalo o řízení s velkým počtem účastníků ve smyslu §144 odst. 1 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.
[3] K námitce brojící proti doručování veřejnou vyhláškou městský soud uvedl, že institut
řízení s velkým počtem účastníků byl do úpravy správního řízení zaveden v zájmu efektivního
výkonu veřejné správy a význam tohoto řízení spočívá zejména v tom, že umožňuje jeho
zjednodušení. Lze souhlasit se žalobkyní a), že v řízení s velkým počtem účastníků jsou omezena
individuální procesní práva jednotlivých účastníků řízení a že doručování veřejnou vyhláškou
klade zvýšené nároky na jejich obezřetnost. Z uvedeného však nelze a priori dovozovat
nezákonnost takového postupu, který správní řád nadto za splnění stanovených podmínek
umožňuje. Že bylo v navazujícím řízení žalobkyni doručováno do datové schránky, zákonnost
postupu v posuzovaném řízení nezpochybňuje. Doručování veřejnou vyhláškou představuje
pouze možnost, nikoli povinnost. Nadto se mohlo jednat o preventivní opatření ze strany
stavebního úřadu za účelem předejití další případné žalobě žalobkyně a). Námitkami žalobkyně a)
směřujícími do věci samé se městský soud nemohl zabývat, neboť žalovaný posuzoval pouze
včasnost podaného odvolání.
[4] K žalobě žalobce b) městský soud uvedl, že k námitkám týkajícím se nepoužitelnosti
a neplatnosti souhlasu žalovaného s použitím pozemku parc. č. 2840 (a s tím související
překročení koeficientu podlahových ploch, nesplnění koeficientu zeleně, nemožnost provedení
sadových úprav), výpočtu dopravní zátěže založeného na nejasném a nahodilém určení
koeficientu obrátkovosti, měření hladiny hluku, zvýšení znečištění ovzduší provozem povolované
stavby o 50 % a neprovedení posouzení EIA nelze přihlížet, neboť podle §114 stavebního
zákona se jedná o námitky, které měly být uplatněny v územním řízení. Stavební řízení není
pokračováním územního řízení a předmět obou těchto řízení, tj. okruh otázek, které se v nich
řeší, je odlišný. Důsledkem této odlišnosti je právě zavedení věcné koncentrace námitek účastníků
řízení.
[5] Námitka, že stavebník k žádosti o stavební povolení v rozporu s §110 odst. 2 písm. a)
stavebního zákona nedoložil právo k pozemku parc. č. 2840 v k. ú. Nusle, na kterém taktéž žádá
o povolení předmětné stavby, není v případě žalobce b) ve stavebním řízení přípustná.
Žalobce b) byl ve stavebním řízení účastníkem na základě §109 písm. g) stavebního zákona.
Podle §114 odst. 1 stavebního zákona mohl tedy uplatňovat námitky pouze v rozsahu, v jakém
je projednávaným záměrem dotčen veřejný zájem, jehož ochranou se podle zvláštního právního
předpisu zabývá. Skutečnost, že stavebník k žádosti o stavební povolení nepřiložil zákonem
požadované přílohy, se žádným způsobem nedotýká veřejného zájmu, jehož ochranou se žalobce
b) zabývá. Nesplnění zákonem stanovených náležitostí žádosti o stavební povolení či obsahu
příloh žádosti o stavební povolení nemá jako takové samo o sobě dopad do práva žalobce
na příznivé životní prostředí či práva na zdraví.
[6] Městský soud se dále v rozsahu odpovídajícím jejich postavení v řízení zabýval
námitkami osob zúčastněných na řízení, přičemž je neshledal důvodnými. Nepřisvědčil tvrzení,
že žalobkyně a) v rozporu s §68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), nevyčerpala opravné prostředky. Za nevyčerpání
opravných prostředků nelze považovat opožděné podání opravného prostředku. V posuzovaném
případě žalobkyně a) opravný prostředek podala, žalovaný jej vyhodnotil jako opožděný,
což městský soud přezkoumal. Žalobkyně a) nebrojila pouze proti stavebnímu povolení, namítala
též nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalobou dle §65 s. ř. s. se lze domáhat i zrušení
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, je na úvaze soudu, zda ke zrušení daného
rozhodnutí přistoupí. Návrhem žalobce soud není vázán, musí se s ním však vypořádat.
Osobě zúčastněné na řízení IV) nebyla stavebním povolením uložena žádná povinnost,
porušení §90 odst. 1 písm. c) správního řádu proto vůbec nepřipadá v úvahu. Argumentace
osoby zúčastněné na řízení III) se týká okolností, které byly řešeny v územním řízení,
podle §114 stavebního zákona k nim proto nelze přihlížet. Z obdobných důvodů městský soud
nevyhověl ani návrhům na provedení důkazů. O návrhu osoby zúčastněné na řízení III)
na přerušení řízení do doby, než bude rozhodnuto o územním rozhodnutí, městský soud
z důvodu nepřípustnosti návrhu nerozhodoval. Osoba zúčastněná na řízení nedisponuje
předmětem řízení, žádný z účastníků řízení se k jejímu návrhu nepřipojil.
II. Shrnutí obsahu kasačních stížností
[7] Proti napadenému rozsudku podali žalobkyně a) a žalobce b) (dále jen „stěžovatelka“
a „stěžovatel“, společně označováni jako „stěžovatelé“) samostatné kasační stížnosti z důvodů
dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatelka předně namítá nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku z důvodu nevypořádání všech žalobních námitek. Stěžovatelka dále uvádí,
že ve správním řízení nebyly splněny podmínky pro doručování veřejnou vyhláškou
dle §144 správního řádu. Napadené rozhodnutí je nezákonné pro vadu řízení spočívající
v nesprávném doručování. Stěžovatelce nebylo řádně doručeno oznámení o zahájení stavebního
řízení ani stavební povolení, nemohla jí tedy uplynout lhůta pro odvolání, které tak nelze
považovat za opožděné. Stavební úřad dle stěžovatelky rezignoval na svou povinnost postavit
najisto okruh účastníků řízení a řádně nezdůvodnil, z jakého důvodu byli za účastníky řízení
považování vlastníci v kasační stížnosti vyjmenovaných pozemků v k. ú. Krč. Podle údajů
v katastru nemovitostí se nejedná o pozemky přímo sousedící s pozemky, na nichž má být
realizována stavba. Odůvodnění nelze nahradit pouhým odkazem na zákonné ustanovení
a výčtem parcelních čísel pozemků. Městský soud se navíc nevypořádal s námitkami,
že z uvedeného výčtu není zřejmé, o jaký typ účastníka řízení se jedná [zda se např. jedná
o vlastníka sousedního pozemku ve smyslu §109 písm. e) stavebního zákona či o osobu,
která má k sousednímu pozemku právo věcného břemene ve smyslu §109 písm. f)] a že uvedené
pozemky ani povolovaná stavba v rozporu s odůvodněním stavebního povolení nesousedí s ulicí
Pujmanové. Stěžovatelka shrnuje, že stavební povolení, jakož i napadené rozhodnutí
jsou v tomto ohledu nepřezkoumatelné, přičemž řádné vymezení účastníků řízení je zcela zásadní
pro závěr, zda bylo stěžovatelce řádně doručováno. Jelikož stavební úřad nesprávně zahrnul mezi
účastníky řízení i osoby, které jimi nebyly, nepřesáhl počet účastníků řízení 30, nebyla tedy
splněna podmínka §144 správního řádu. Schválení postupu stavebního úřadu v posuzovaném
řízení ze strany správních soudů by podle stěžovatelky vedlo k tomu, že stavební úřady v hustěji
osídlených oblastech by se mohly vždy vyhnout povinnosti doručovat účastníkům řízení
jednotlivě tím, že by zahrnutím vlastníků bytových jednotek v blízkém okolí uměle vytvořily
podmínky pro vedení řízení s velkým počtem účastníků. Posuzovaná praxe je v rozporu
se zásadou spravedlivého procesu, jakož i se zásadou procesní ekonomie. Dále stěžovatelka
namítá, že počet účastníků ve stavebním řízení je s ohledem na okruh přípustných námitek
zpravidla nižší než v územním řízení.
[8] Stěžovatelka dále namítá porušení svých procesních práv z důvodu nepřiměřeně krátké
lhůty pro podání námitek, seznámení se s podklady rozhodnutí a vyjádření se k podkladům
pro vydání rozhodnutí. Možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí musí být reálná, stanovení
délky lhůty by mělo odpovídat množství a složitosti podkladů. Vzhledem k obsáhlosti projektu
byla lhůta deseti dnů zcela nedostatečná. Stěžovatelka dále považuje postup stavebního úřadu
za netransparentní, neboť účastníkům řízení nebylo v rozporu s §36 odst. 3 stavebního řádu
sděleno, že do řízení byla doplněna vyjádření a důkazní návrhy osoby zúčastněné na řízení IV)
a občanských sdružení. Ve správním řízení nebyly rovněž splněny podmínky pro upuštění
od ústního jednání a ohledání na místě dle §112 odst. 2 stavebního zákona, což s tavební úřad
ani nijak neodůvodnil. Dotčená lokalita je předmětem významných změn, neboť v okolí probíhá
rozsáhlá stavební činnost. Rovněž je třeba vzít v úvahu význam a rozsah posuzovaného
developerského projektu.
[9] Stavební povolení je dle stěžovatelky nepřezkoumatelné, neboť stavební úřad pouze
konstatoval, že stavební záměr je v souladu s požadavky stavebního zákona, jakož i obecně
technickými požadavky na výstavbu, aniž by z rozhodnutí byly seznatelné jeho úvahy,
jak k danému závěru dospěl. V rozhodnutí nelze pouze odkázat na projektovou dokumentaci,
ale je třeba uvést, z jakých skutečností závěr stavebního úřadu vyplývá. Stěžovatelka dodává,
že stavební úřad o žádosti rozhodl ve lhůtě dvou měsíců od jejího podání, v takto krátké době
nemohl stihnout projektovou dokumentaci řádně přezkoumat.
[10] Stěžovatel ve své kasační stížnosti předně uvádí, že stavebník, tj. osoba zúčastněná
na řízení I), neprokázal vlastnické právo ani jiná oprávnění k pozemku parc. č. 2840 v k. ú. Nusle.
Podle §110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona je k žádosti třeba připojit doklady prokazující
vlastnické právo, právo provést stavbu či právo odpovídající věcnému břemeni k pozemku.
Jestliže stavebník nemá práva k dotčeným pozemkům, je jeho žádost neúplná a stavební úřad
nemůže stavbu povolit. Na předmětném pozemku měla být dle projektu umístěna zeleň,
která zajišťuje splnění koeficientu využití území a splnění imisních limitů (vysazené stromy
mají pohlcovat rakovinotvorný benzo(a)pyren tak, aby bylo kompenzováno zvýšení dopravy
z důvodu obsluhy stavby). Bez realizace výsadby zeleně nebude stavba realizována v souladu
s územním povolením, povede ke zhoršení životního prostředí, čímž bude dotčeno
i stěžovatelovo právo na ochranu životního prostředí. Závěr soudu o nepřípustnosti námitky
nezohledňuje logickou linku mezi neprokázáním vlastnického práva a zásahem do stěžovatelova
práva na ochranu životního prostředí. S argumentací stěžovatele se navíc městský soud vypořádal
velmi lakonicky. Bez realizace zeleně rovněž nepůjde v rozporu s §111 odst. 2 stavebního zákona
ověřit účinky budoucího užívání stavby. Stěžovatel má dále za to, že se m ěstský soud
nedostatečně vypořádal s žalobními námitkami stran vadného výpočtu dopravní zátěže
a chybného měření, resp. stanovení hladin hluku a znečištění ovzduší, přičemž obě pochybení
mohla vést k nesprávným závěrům o budoucích účincích užívání stavby.
III. Shrnutí obsahu vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení
[11] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatelky konstatuje, že doručování
ve správním řízení bylo v souladu se zákonem a odkazuje na své vyjádření k žalobě. Stěžovatelka
byla účastníkem řízení dle §109 písm. d) a e) stavebního zákona a §27 odst. 2 správního řádu,
nikoli stavebníkem či vlastníkem stavby. Podle §115 stavebního zákona se v řízení s velkým
počtem účastníků stavební povolení oznamuje doručením veřejnou vyhláškou, pouze
stavebníkovi a vlastníkovi stavby se doručuje do vlastních rukou. Vlastníci v kasační stížnosti
stěžovatelky uvedených pozemků se nacházejí buď v bezprostředním sousedství stavby,
nebo je od stavby odděluje pouze pozemní komunikace. Na staveništi bude umístěn jeřáb a další
stavební mechanizace. Vlastníci těchto pozemků mohou být dotčeni důsledky samotného
provádění stavby, a to zejména hlukem, prachem, otřesy a dopravou na staveniště.
Počet účastníků řízení byl větší než 30, a byla proto splněna podmínka správního řádu
pro doručování veřejnou vyhláškou. Stěžovatelka podala odvolání opožděně, což bylo žalovaným
ve správním řízení ověřeno.
[12] Žalovaný dále uvádí, že námitky účastníků řízení nejsou podkladem pro vydání
rozhodnutí, stavební úřad neměl povinnost vyzývat účastníky řízení k vyjádření se k uplatněným
námitkám. Rozhodnutí stavebního úřadu ani napadené rozhodnutí nejsou nepřezkoumatelná,
obě rozhodnutí jsou odůvodněná a vypořádávají všechny námitky. K námitce, že stavební úřad
rozhodl ve velmi krátké lhůtě, tj. do dvou měsíců od podání žádosti o stavební povolení,
si žalovaný vyžádal stanovisko stavebního úřadu, které je součástí správního spisu.
[13] Ke kasační stížnosti stěžovatele žalovaný uvádí, že hlavní město Praha jako vlastník
předmětného pozemku dalo souhlas s využitím pozemku ke stavbě. Osoba zúčastněná
na řízení I) ve správním řízení předložila platný souhlas vlastníka pozemku k započtení
koeficientů pro danou stavbu a dohodu o provedení stavby uzavřenou s hlavním městem
Prahou ze dne 25. 3. 2015. Na pozemku bude výsadba zeleně realizována v souladu s územním
rozhodnutím a stavebním povolením. Hlavní město Praha bylo účastníkem správního řízení.
Pokud by se stavbou nesouhlasilo, mělo možnost se proti stavebnímu povolení bránit. Žalovaný
bez bližšího vysvětlení ke svému vyjádření připojil též stanovisko legislativního a právního
odboru žalovaného ze dne 4. 4. 2016 a ze dne 15. 4. 2016.
[14] Osoba zúčastněná na řízení I) ve svém vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatelky předně
uvádí, že Nejvyšší správní soud by měl kasační stížnost zamítnout již proto, že odvolání
bylo podáno opožděně. Dále podrobně odůvodňuje, že stavební povolení (resp. i napadené
rozhodnutí, které však stěžovatelka nenapadla) bylo vydáno v souladu se zákonem. Vymezení
okruhu účastníků řízení bylo správné a řádně odůvodněné v souladu s judikaturou Ústavního
soudu týkající se pojmu „sousední pozemek“. Stavební úřad nemůže vyloučit některé dotčené
osoby jen z důvodu hospodárnosti řízení. I pokud by účastníky řízení nebyly osoby,
jejichž účastenství stěžovatelka zpochybňuje, přesto by se jednalo o řízení s velkým počtem
účastníků. Stěžovatelka ostatně nenamítá, že by některá konkrétní osoba nebyla
účastníkem řízení, což ani učinit nemůže. Doručování účastníkům řízení bylo v souladu
s §144 odst. 6 správního řádu. Městský soud se s žalobními námitkami týkajícími se vymezení
okruhu účastníků a doručování veřejnou vyhláškou řádně vypořádal. Osoba zúčastněná
na řízení I) dále uvádí, že lhůta pro podání námitek byla stanovena v souladu se zákonem,
stavební úřad o ní účastníky řízení řádně informoval. O dostatečnosti lhůty svědčí i to, že osoby
zúčastněné na řízení II), III) a IV) své námitky ve lhůtě uplatnily. Stěžovatelka byla v průběhu
celého stavebního řízení zcela nečinná, nepodávala námitky, nežádala o nahlédnutí do spisu
ani nečinila jiné procesní úkony, a to ačkoliv tak jiní účastníci řízení konali a svá procesní práva
uplatňovali. Stěžovatelka nevyužila možnost zažádat o prodloužení lhůty ani nenamítala porušení
svých práv z důvodu krátkosti lhůty. Tvrzení, že stavební úřad neseznámil účastníky řízení
s doplněnými podklady, není pravdivé, neboť k žádnému doplnění podkladů po vydání oznámení
o zahájení řízení ze dne 9. 7. 2015 nedošlo.
[15] Osoba zúčastněná na řízení I) dále konstatuje, že byly splněny podmínky pro upuštění
od ústního jednání a ohledání na místě. Stavební úřad se již podrobně seznámil se staveništěm
během řízení o vydání rozhodnutí o umístění stavby. Upuštění od ústního jednání a ohledání
na místě řádně odůvodnil. Žádost podaná stavebníkem, tj. osobou zúčastněnou na řízení I),
byla úplná a poskytovala dostatečný podklad pro posouzení stavby a podmínek k jejímu
provedení. Osoba zúčastněná na řízení I) rovněž zdůrazňuje, že stavební povolení
není nepřezkoumatelné, splňuje všechny náležitosti stanovené stavebním zákonem, zejména
§115 daného zákona, a §68 správního řádu. Skutkový stav byl dostatečně zjištěn a všechny
námitky vypořádány.
[16] Závěrem osoba zúčastněná na řízení I) zdůrazňuje, že odvolání stěžovatelky bylo
opožděné, a uvádí, že stěžovatelka v kasační stížnosti pouze opětovně napadá již dvakrát
přezkoumaný postup stavebního úřadu ve stavebním řízení, přičemž pouze opakuje totožné
námitky jako v řízení před městským soudem. Osobě zúčastněné na řízení I) tím vznikají značné
náklady, a to včetně nákladů na právní zastoupení. Domnívá se proto, že jsou dány důvody
zvláštního zřetele hodné, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení dle §60 odst. 5 in fine s. ř. s.
[17] Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele osoba zúčastněná na řízení I) předně
namítá nepřípustnost kasačních námitek, následně z procesní opatrnosti uvádí, že i pokud
by přípustné byly, jsou nedůvodné. Kasační námitky ve vztahu k pozemku parc. č. 2840 se týkají
územního řízení a směřují proti územnímu rozhodnutí. Územní a stavební řízení mají odlišný
účel. K námitkám, které měly být uplatněny v územním řízení, se dle koncentrační zásady
zakotvené v §114 odst. 2 stavebního zákona ve stavebním řízení již nepřihlíží. Kasační námitky
jsou rovněž nepřípustné z důvodu, že stěžovatel uplatňuje námitky, které nesouvisí s účelem,
pro který byl zřízen. Stěžovatel je spolkem, jehož předmětem činnosti je ochrana životního
prostředí, jeho účastenství ve stavebním řízení je založeno na §70 zákona č. 114/1992 Sb.,
o ochraně přírody a krajiny, v rozhodném znění. Kasační námitky se týkají práv hlavního města
Prahy, stěžovatel nicméně není oprávněn namítat dotčení vlastnického práva třetí osoby.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 183/2012 je absenci souhlasu vlastníka
pozemku s umístěním stavby oprávněn namítat pouze tento vlastník. Tvrzení stěžovatele,
že údajné dotčení vlastnického práva hlavního města Prahy představuje předpoklad k ohrožení
životního prostředí, je účelové a ve svém důsledku by vedlo k popření §114 odst. 1 stavebního
zákona.
[18] K meritu věci osoba zúčastněná na řízení I) uvádí, že tituly k pozemku parc. č. 2840
v k. ú. Krč jsou platné a k nezákonnému dotčení vlastnického práva hlavního města Prahy
nedošlo. K žádosti o stavební povolení byla doložena dohoda o provedení stavby
dle §110 stavebního zákona ze dne 25. 3. 2015 mezi stavebníkem a hlavním městem Praha.
Osoba zúčastněná na řízení I) dostatečně prokázala právní titul ke všem pozemkům,
které jsou zahrnuty do výpočtu koeficientů podlažní plochy a koeficientu zeleně. Předložená
dohoda a souhlasy žalovaného se započtením plochy pro výpočet koeficientů míry využití území
jsou v souladu se zákonem č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších
předpisů, a metodikou odboru stavebního řádu žalovaného. Hlavní město Praha navíc bylo
účastníkem stavebního řízení a vydané souhlasy ani dohodu nikdy nezpochybnilo. Na uvedeném
nic nemění ani stanovisko společnosti Frank Bold Advokáti, s. r. o., se kterým se hlavní město
Praha zjevně neztotožnilo. Zákon o hlavním městě Praze nelze rozšiřovat nad rámec zákonem
vymezené formy právního jednání. Zastupitelstvo by pak muselo schvalovat téměř všechna
právní jednání týkající se pozemků. Zmíněný souhlas navíc nemá povahu věcného břemene
ani práva stavby, nýbrž slouží pouze pro výpočet koeficientů. K obcházení zákona tedy nedošlo.
Z obdobných důvodů nejsou ani důvodná tvrzení stěžovatele o tom, že nebyly ověřeny účinky
budoucího užívání stavby.
[19] K námitkám týkajícím se vadného stanovení obrátkovosti dopravní zátěže a vady měření
hladin hluku a znečištění ovzduší městský soud správně uvedl, že se jedná o námitky, které měly
být uplatněny v územním řízení. Žalovaný i stavební úřad se jimi nicméně podrobně zabývaly,
vycházely z konkrétních důkazů založených ve správním spise a z vyjádření a stanovisek
dotčených orgánů státní správy působících na úseku ochrany veřejného zdraví a ochrany ovzduší.
Všechny podklady potvrzují, že v dotčeném území nedojde v důsledku realizace stavby
k překročení hlukových ani imisních limitů. Naopak díky kompenzačním opatřením dojde
ke snížení zátěže oproti současnému stavu, což prokázal i znalecký posudek. Závěrem osoba
zúčastněná na řízení I) shrnuje, že napadený rozsudek není nepřezkoumatelný. Městský soud
se vypořádal se všemi žalobními námitkami, neboť podrobně vylíčil, proč se dané otázce
nevěnoval meritorně. Nemohl posuzovat problematiku, kterou bylo třeba řešit výlučně
v územním řízení. Stěžovatel nadto k podání námitek neměl aktivní věcnou legitimaci.
[20] Ve svém doplňujícím vyjádření ze dne 22. 6. 2017 osoba zúčastněná na řízení I)
upozorňuje, že městský soud rozsudkem ze dne 21. 6. 2017, č. j. 9 A 176/2015 – 189, zamítl
žaloby proti rozhodnutí o umístění stavby. Citovaný rozsudek je dalším podkladem potvrzujícím
nedůvodnost obou kasačních stížností.
[21] Osoba zúčastněná na řízení III) se ve svém vyjádření s kasačními stížnostmi ztotožňuje
a poukazuje na své námitky uplatněné ve správním řízení, které přikládá v příloze.
Dále upozorňuje, že u městského soudu probíhá řízení ve věci územního rozhodnutí k dotčené
stavbě (sp. zn. 9 A 176/2015, 9 A 177/2015 a 9 A 178/2015), a navrhuje, aby bylo řízení
přerušeno, než bude rozhodnuto o soudním přezkumu územního rozhodnutí. Osoba zúčastněná
na řízení III) předně konstatuje, že ze zákonné úpravy ve vzájemných souvislostech vyplývá,
že její postavení v řízení není omezeno jen na témata striktně související s ochranou přírody
a krajiny. V důsledku povolení stavby dojde k nezákonnému zhoršení životních podmínek
obyvatel okolí stavby, narušení hodnot PPR a chráněných statků zapsaných na seznamu
světového dědictví UNESCO. Pro území tzv. Pankrácké pláně nebyl dosud zpracován regulační
plán ani provedeno posouzení SEA, stavbu je tedy třeba posuzovat v souhrnu s ostatními
minimálně 40 stavebními záměry. Osoba zúčastněná na řízení III) proto nesouhlasí s rozdělením
stavebního řízení na část týkající se budovy AB MPP a část týkající se dopravní infrastruktury
AB MPP. Dále osoba zúčastněná na řízení III) namítá nesprávné závěry dotčených orgánů státní
správy, a to z důvodu nezákonného započítání ploch pozemků a nesprávného výpočtu intenzity
dopravy na komunikacích v okolí stavby, jakož i počtu parkovacích stání. Na podporu
svých tvrzení navrhuje důkaz metodikou úseku dopravního inženýrství společnosti TSK, a. s.,
pro zpracování koeficientu obrátkovosti a pro zpracování počtu parkovacích míst, svědeckou
výpovědí pracovníků úseku dopravního inženýrství společnosti TSK, a. s., a znaleckými posudky.
Osoba zúčastněná na řízení III) rovněž brojí proti porušení závazných koeficientů míry využití
území. V rámci územního rozhodnutí ke stavbě jsou uvedeny jiné hodnoty HPP, KZ a KPP,
než je uvedeno v územních rozhodnutích týkajících se ostatních staveb na Pankrácké pláni.
Osoba zúčastněná na řízení III) rovněž upozorňuje, že na Pankrácké pláni došlo na základě
dohody vlastníků sousedních pozemků k věcně nesprávnému vzájemnému započítávání ploch
stavebních záměrů. Provedené započítávání bylo žalovaným odsouhlaseno v rozporu
s kompetencemi vyplývajícími ze Statutu hlavního města Prahy a ze zákona o hlavním
městě Praze (jako důkaz předkládá své vyjádření k právní analýze k udílení souhlasu
hlavního města Prahy se započtením pozemků pro výpočet míry využití území od společnosti
Frank Bold Advokáti, s. r. o., své vyjádření k žalobě proti územnímu rozhodnutí ke stavbě,
závěr zjišťovacího řízení EIA PHA896, své vyjádření ve stavebním řízení a navrhuje důkaz
svědeckou výpovědí příslušných pracovníků a znaleckým posudkem). Obecně konstatuje,
že její námitky nebyly řádně vypořádány.
[22] Ve správním řízení byla dle osoby zúčastněné na řízení III) porušena ustanovení
§2 odst. 1, §2 odst. 4, §3, §50 odst. 3 správního řádu a §111 odst. 1 a §115 stavebního zákona.
Osoba zúčastněná na řízení III) přisvědčuje stěžovatelce, že ve stavebním řízení byla účastníkům
řízení stanovena nepřiměřeně krátká lhůta pro podání námitek, ačkoli pro to nebyl žádný důvod
veřejného zájmu. Rovněž souhlasí s tím, že stavební úřad neprokázal dostatečnou znalost stavby,
přičemž nebylo přistoupeno ani k místnímu šetření. V důsledku tak nebylo například zjištěno,
že na místě výstavby je umístěn komín vlastníka sousedního pozemku. Uvedené svědčí
o porušení základní povinnosti ve správním řízení, a to objektivního a průkazného zjištění
skutečného stavu věci. Osoba zúčastněná na řízení III) zdůrazňuje nerovné zacházení s účastníky
řízení a soustavné zvýhodňování velkých investorů, kterým je umožňováno lhůty nedodržovat
a obcházet, ačkoli u ostatních účastníků řízení je dodržování stanovených (minimálních) lhůt
striktně vymáháno.
IV. Posouzení kasačních stížností Nejvyšším správním soudem
[23] Nejvyšší správní soud se kasačními stížnostmi zabýval nejprve z hlediska splnění
formálních náležitostí. Konstatoval, že stěžovatelé jsou osobami oprávněnými k jejich podání,
neboť byli účastníky řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnosti
byly podány včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatelé jsou v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
zastoupeni advokátem.
[24] Důvodnost kasačních stížností vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejich rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou neshledal.
[25] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatelky týkající se počtu
účastníků řízení. Stanovení okruhu účastníků řízení úzce souvisí s tím, jakým způsobem
mělo být stěžovatelce ve správním řízení doručováno, a tedy i s otázkou uplynutí odvolací lhůty.
[26] Podle §109 stavebního zákona „[ú]častníkem stavebního řízení je pouze a) stavebník, b) vlastník
stavby, na níž má být provedena změna, není-li stavebníkem, c) vlastník pozemku, na kterém má být stavba
prováděna, není-li stavebníkem, může-li být jeho vlastnické právo k pozemku prováděním stavby přímo dotčeno,
d) vlastník stavby na pozemku, na kterém má být stavba prováděna, a ten, kdo má k tomuto pozemku
nebo stavbě právo odpovídající věcnému břemenu, mohou-li být jejich práva prováděním stavby přímo dotčena,
e) vlastník sousedního pozemku nebo stavby na něm, může-li být jeho vlastnické právo prováděním stavby přímo
dotčeno, f) ten, kdo má k sousednímu pozemku právo odpovídající věcnému břemenu, může-li být toto právo
prováděním stavby přímo dotčeno, g) osoba, o které tak stanoví zvláštní právní předpis, pokud mohou
být stavebním povolením dotčeny veřejné zájmy chráněné podle zvláštních právních předpisů a o těchto věcech nebylo
rozhodnuto v územním rozhodnutí“.
[27] V posuzované věci není sporu o účastenství stavebníka [§109 písm. b) stavebního zákona
se neuplatní, neboť předmětem řízení není změna stavby ve smyslu §2 odst. 5 stavebního
zákona] ani osob, jejichž účastenství vyplývá z vlastnictví pozemků, na kterých má být stavba
prováděna, nebo staveb na nich (či z jiných věcných práv k těmto nemovitostem). Stěžovatelka
činí sporným okruh účastníků dle §109 písm. e) a f) stavebního zákona, zejména brojí proti
účastenství podílových vlastníků pozemků (a zároveň bytových jednotek v domech na těchto
pozemcích) nacházejících se přes ulici od plánované stavby.
[28] Jak správně konstatoval již městský soud, ústavně konformním výkladem pojmu
„sousední pozemek“ je výklad extenzivní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2005,
sp. zn. III. ÚS 609/04, dostupný tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Ústavního
soudu na http://nalus.usoud.cz/). Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2000,
sp. zn. Pl. ÚS 19/99, sousedním pozemkem není pouze pozemek mající společnou hranici
s pozemkem, na kterém má být stavba realizována (tzv. mezující pozemek), sousedství je třeba
chápat šířeji, neboť účinky provádění stavby se neprojevují jen v hranicích stavebního pozemku.
Sousední nemovitostí se rozumí i pozemek, který s plánovanou stavbou bezprostředně
nesousedí, ba dokonce může být od stavby i značně vzdálen (rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 13. 5. 2014, č. j. 6 As 57/2014 – 41, či ze dne 25. 5. 2016, č. j. 2 As 3/2016 – 54,
dostupné tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
na www.nssoud.cz). Prováděním stavby je třeba rozumět samotnou stavební činnost v úzkém
smyslu, tj. výstavbu, přičemž možnost přímého dotčení záleží na okolnostech individuálního
případu s přihlédnutím k povaze zamýšlené stavby (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 10. 2017, č. j. 9 As 324/2016 – 52).
[29] Stavební úřad ve stavebním povolení jednotlivé skupiny účastníků řádně vymezil
a odůvodnil, proč jiné osoby mezi účastníky řízení nezařadil. Žalovaný se vymezením účastníků
řízení v napadeném rozhodnutí výslovně zabýval a posouzení stavebního úřadu potvrdil.
Stěžovatelce tedy nelze přisvědčit, že by stavební povolení či napadené rozhodnutí byly
nepřezkoumatelné ve vztahu k vymezení okruhu účastníků řízení. Nejvyšší správní soud se zcela
ztotožňuje s posouzením městského soudu, že vlastnická práva vlastníků nemovitostí
nacházejících se přes ulici od plánované stavby mohou být při provádění stavby přímo dotčena
hlukem z dopravy či ze stavební činnosti, jakož i prachem a dalšími imisemi. Stěžovatelka tento
závěr ostatně nijak konkrétně nezpochybňuje, pouze v rozporu s konstantní judikaturou
Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu trvá na tom, že sousedním pozemkem ve smyslu
§109 písm. e) a f) stavebního zákona je pouze mezující pozemek.
[30] K obecnému tvrzení stěžovatelky, že tímto postupem by stavební úřady mohly snadno
obcházet své zákonné povinnosti stran řádného doručování, Nejvyšší správní soud uvádí,
že ze správního spisu ani z jiných podkladů rozhodnutí nevyplývá jakékoli účelové jednání
správních orgánů v tomto směru. Stěžovatelka ostatně ani na žádné konkrétní účelové
jednání nepoukazuje. Se stěžovatelkou rovněž nelze souhlasit v tom, že se městský soud
nevypořádal s námitkou, že ve stavebním povolení nejsou účastníci řízení řádně označeni
dle jednotlivých typů. Městský soud k tomu na str. 28 napadeného rozsudku uvedl, že „[i]relevantní
je pak námitka žalobce a), že z rozhodnutí není zřejmé, zda se jedná o účastníka dle ust. §109 písm. e)
či dle ust. §109 písm. f) stavebního zákona, neboť toto rozlišení nemá žádný vliv na celkový počet účastníků
v předmětném stavebním řízení, a tedy na způsob doručování rozhodnutí o povolení stavby Administrativní budovy
MPP žalobci a).“ Nejvyšší správní soud se s tímto posouzením zcela ztotožňuje. Vzhledem
k výše uvedenému závěru, že stavební úřad řádně určil okruh účastníků stavebního řízení, včetně
vlastníků sousedních pozemků, kteří mohou být výstavbou dotčeni, je námitka, že stavební úřad
na blíže nespecifikovaném místě ve stavebním povolení údajně uvedl, že se jedná o vlastníky
pozemků v území dotýkajícím se ulice Pujmanové, přičemž stavba dle stěžovatelky s ulicí
Pujmanové nesousedí, bezpředmětná.
[31] Podle §144 odst. 1 správního řádu, „[n]estanoví-li zvláštní zákon jinak, rozumí se řízením
s velkým počtem účastníků řízení s více než 30 účastníky“. Podle odstavce 2 „[ú]častníky v řízení s velkým
počtem účastníků lze o zahájení řízení uvědomit veřejnou vyhláškou. Řízení je zahájeno uplynutím lhůty stanovené
ve veřejné vyhlášce; lhůta nesmí být kratší než 15 dnů ode dne vyvěšení veřejné vyhlášky na úřední desce.“ Podle
odstavce 6 „[v] řízení s velkým počtem účastníků řízení lze doručovat písemnosti, včetně písemností uvedených
v §19 odst. 5, veřejnou vyhláškou. To se netýká účastníků řízení uvedených v §27 odst. 1, kteří jsou správnímu
orgánu známi; těmto účastníkům řízení se doručuje jednotlivě.“
[32] Podle §115 odst. 5 stavebního zákona „[u]častníkům řízení, kteří byli o zahájení stavebního
řízení uvědoměni veřejnou vyhláškou, se stavební povolení oznamuje doručením veřejnou vyhláškou. Stavebníkovi
a vlastníkovi stavby, na které má být provedena změna, se však doručuje stavební povolení do vlastních rukou.“
[33] S ohledem na výše uvedený okruh účastníků řízení se v posuzovaném případě
jednalo o řízení s více než 30 účastníky, byly tedy naplněny podmínky pro doručování
dle §144 správního řádu. Námitka stěžovatelky stran vadného doručování je proto nedůvodná.
Městskému soudu, jakož i žalovanému je proto třeba přisvědčit, že odvolání stěžovatelky
bylo opožděné.
[34] Podle §68 písm. a) s. ř. s. „[ž]aloba je nepřípustná také tehdy, nevyčerpal-li žalobce řádné opravné
prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon, ledaže rozhodnutí správního orgánu
bylo na újmu jeho práv změněno k opravnému prostředku jiného“.
[35] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu „rozhodnutí odvolacího orgánu
o zamítnutí odvolání pro opožděnost nebo nepřípustnost podle §92 odst. 1 správního řádu není rozhodnutím,
v němž by se správní orgán věcně zabýval odvoláním účastníka řízení. Rozhodnutím podle §92 odst. 1 správního
řádu odvolací správní orgán zamítá odvolání z důvodu jeho opožděnosti či nepřípustnosti, tj. z důvodu nenaplnění
jedné ze základních procesních podmínek, bez níž nelze podané odvolání meritorně posoudit, proto také není
odvoláním napadené rozhodnutí na základě opožděného či nepřípustného odvolání současně potvrzováno.
V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu je tedy soud v případě žaloby proti rozhodnutí
o zamítnutí odvolání jako opožděného nebo nepřípustného oprávněn zkoumat v mezích žalobních bodů pouze
to, zda se skutečně jednalo o opožděné nebo nepřípustné odvolání a zda byl žalobce zkrácen na svých právech
neprovedením odvolacího přezkumu“ (rozsudky ze dne 27. 5. 2010, č. j. 5 As 41/2009 – 91,
publ. pod č. 2127/2010 Sb. NSS, ze dne 27. 4. 2012, č. j. 5 As 111/2011 – 87, ze dne
11. 7. 2016, č. j. 1 As 121/2016 – 42, publ. pod č. 3451/2016 Sb. NSS, či ze dne 7. 9. 2017,
č. j. 4 Azs 174/2017 – 51).
[36] Městský soud tedy zcela správně zkoumal důvodnost žaloby stěžovatelky pouze
z hlediska, zda bylo její odvolání po právu zamítnuto jako opožděné. Věcnými námitkami
ohledně nezákonnosti napadeného rozhodnutí, stavebního povolení či předcházejícího řízení
se městský soud ani Nejvyšší správní soud zabývat nemohou. V tomto směru tak nelze napadený
rozsudek považovat za nepřezkoumatelný.
[37] Nejvyšší správní soud se dále zabýval kasační stížností stěžovatele. Jádrem kasační
stížnosti je, zda městský soud správně a přezkoumatelným způsobem odmítl jako nepřípustnou
jeho námitku týkající se neprokázání vlastnického či jiného práva stavebníka k pozemku
parc. č. 2840 v k. ú. Nusle, kterou stěžovatel spojuje s porušením §110 odst. 2 písm. a)
stavebního zákona a §111 odst. 2 téhož zákona. Stěžovatel je spolkem, který byl účastníkem
stavebního řízení na základě §109 písm. g) stavebního zákona ve spojení s §70 odst. 3 zákona
o ochraně přírody a krajiny (viz č. l. 8/2 spisu stavebního úřadu).
[38] K námitce stran „lakonického“ odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud
konstatuje, že městský soud na str. 32 napadeného rozsudku uvedl, že „[p]odle ust. §114 odst. 1
může osoba, která je účastníkem řízení podle §109 písm. g), ve stavebním řízení uplatňovat námitky pouze
v rozsahu, v jakém je projednávaným záměrem dotčen veřejný zájem, jehož ochranou se podle zvláštního právního
předpisu zabývá. Žalobcem b) tvrzená skutečnost, že stavebník k žádosti o stavební povolení nepřiložil zákonem
požadované přílohy, se žádným způsobem nedotýká veřejného zájmu, jehož ochranou se žalobce b) zabývá.“
Nejvyšší správní soud neshledává takovéto posouzení nepřezkoumatelným. Důvody,
které městský soud vedly k odmítnutí námitky, jsou z odůvodnění seznatelné. Městský soud
vylíčil konkrétní skutečnosti a právní předpisy, o něž své rozhodnutí opřel, uvedl úvahy,
kterými se řídil, a popsal závěry, ke kterým na základě těchto úvah dospěl. Proto lze posoudit
správnost právní úvahy městského soudu.
[39] Předně je třeba uvést, že vzhledem k tomu, že žalobou dle §65 odst. 1 s. ř. s. lze namítat
pouze zkrácení svých vlastních veřejných subjektivních práv, chyběl-li v žádosti o vydání
stavebního povolení souhlas vlastníka pozemku, na němž má být stavba postavena, může
takovéto pochybení dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu namítat pouze vlastník
pozemku (srov. rozsudky ze dne 24. 9. 2015, č. j. 10 As 103/2015 – 86, ze dne 21. 11. 2013,
č. j. 9 As 183/2012 – 35, či ze dne 11. 7. 2007, č. j. 2 As 10/2007 – 83). Stěžovatel nicméně opírá
přípustnost své námitky o ochranu veřejného zájmu na ochraně životního prostředí.
[40] Podle §70 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny „[o]chrana přírody podle tohoto zákona
se uskutečňuje za přímé účasti občanů, prostřednictvím jejich občanských sdružení a dobrovolných sborů
či aktivů“. Podle odstavce 2 věta první „[o]bčanské sdružení nebo jeho organizační jednotka, jehož hlavním
posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny (dále jen ‚občanské sdružení‘), je oprávněno, pokud má právní
subjektivitu, požadovat u příslušných orgánů státní správy, aby bylo předem informováno o všech zamýšlených
zásazích a zahajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny
chráněné podle tohoto zákona, s výjimkou řízení navazujících na posuzování vlivů na životní prostředí podle
§3 písm. g) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.“ Podle odstavce 3 „[o]bčanské sdružení
je oprávněno za podmínek a v případech podle odstavce 2 účastnit se správního řízení, pokud oznámí svou účast
písemně do osmi dnů ode dne, kdy mu bylo příslušným správním orgánem zahájení řízení oznámeno; v tomto
případě má postavení účastníka řízení. Dnem sdělení informace o zahájení řízení se rozumí den doručení jejího
písemného vyhotovení nebo první den jejího zveřejnění na úřední desce správního orgánu a současně způsobem
umožňujícím dálkový přístup.“
[41] Účastenství spolku ve správním řízení dle §70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny
se odvíjí od naplnění dvou kumulativních podmínek. Musí se jednat o spolek, jehož hlavním
posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny. Současně musí jít o řízení, při němž mohou
být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona. Pojem
ochrany přírody a krajiny je legálně definován v §2 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny,
dle nějž se ochranou přírody a krajiny „rozumí dále vymezená péče státu a fyzických i právnických osob
o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, o nerosty, horniny, paleontologické nálezy
a geologické celky, péče o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i péče o vzhled a přístupnost krajiny“.
Při výkladu tohoto pojmu je třeba postupovat systematicky a vycházet i z odstavce druhého
téhož paragrafu, v němž jsou demonstrativně vyjmenovány hlavní prostředky, jimiž je ochrana
přírody a krajiny zajišťována. Tyto prostředky jednoznačně konkretizují a poukazují na hlavní
oblasti a zájmy, jimž je při ochraně přírody a krajiny nutno věnovat pozornost. Aktivizace těchto
prostředků je pak zjevným indikátorem možného dotčení zájmů ochrany přírody a krajiny
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2009, č. j. 1 As 106/2008 – 100).
Podle §2 písm. g) zákona o ochraně přírody a krajiny je ochrana přírody a krajiny zajišťována
mimo jiné „spoluúčastí v procesu územního plánování a stavebního řízení s cílem prosazovat vytváření
ekologicky vyvážené a esteticky hodnotné krajiny“.
[42] Občanským sdružením (spolkům), která odvozují svoji účast ve správním řízení
z §70 zákona o ochraně přírody a krajiny, tedy přísluší hájit pouze složky životního prostředí
chráněné tímto zákonem. Podle rozsudku ze dne 7. 12. 2005, č. j. 3 As 8/2005 - 118,
publ. pod č. 825/2006 Sb. NSS, „účast občanských sdružení podle §70 zákona o ochraně přírody a krajiny
nelze vykládat natolik široce, že by se vztahovala na jakoukoliv složku životního prostředí, nýbrž toliko
na složky životního prostředí chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny“. Jiné zájmy mohou
environmentální spolky hájit pouze v případě, že s ochranou přírody a krajiny souvisí alespoň
nepřímo. Spojitost musí být buď zjevná, nebo musí vyplývat z podkladů, které má správní orgán
k dispozici, případně ji musí spolek prokázat (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 10. 2017, č. j. 7 As 303/2016 – 42, blíže viz též VOMÁČKA, V. a kol. Zákon o ochraně přírody
a krajiny. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 539). Správní orgán je povinen věcně vypořádat pouze
námitky týkající se zájmů, které spolek ve správním řízení hájí. V opačném případě pouze
přezkoumatelným způsobem zdůvodní, proč se námitky uplatněné spolkem těchto zájmů netýkají
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 As 2/2009 – 80,
publ. pod č. 2061/2010 Sb. NSS).
[43] Řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu a navazující řízení o kasační stížnosti
přitom v zásadě nejsou koncipována jako actio popularis, neboť zvláštní žalobní legitimace
k ochraně veřejného zájmu svědčí pouze vybraným subjektům (viz §66 s. ř. s.). V obecné rovině
je třeba poznamenat (byť se v posuzované věci jedná o aplikaci zákona o ochraně přírody
a krajiny, který z harmonizované nadnárodní úpravy nevychází), že ani Aarhuská úmluva či unijní
právo zavedení institutu actio popularis záměrně nevyžadují. Takové pojetí účasti veřejnosti bylo
při přípravě Aarhuské úmluvy, jakož i při projednávání přijetí změn směrnice č. 85/337/EHS
o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů (EIA) odmítnuto (stanovisko
generální advokátky E. Sharpston ze dne 2. 7. 2009 ve věci C-263/08, Djurgarden-Lilla Värtans
Miljöskyddsförening). Žalobce je tak oprávněn se dovolávat pouze nezákonnosti, která se projeví
v jeho právní sféře, tedy zasáhne práva, která žalobci přísluší. Proto musí plausibilně tvrdit,
že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím
řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva
nebo povinnosti, popřípadě že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu
příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Spolek
(dříve občanské sdružení) není legitimován k uplatnění jakýchkoliv žalobních námitek, ale pouze
námitek relevantních z hlediska zájmů hájených tímto spolkem (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. 9. 2009, č. j. 1 As 40/2009 – 251).
[44] Spolky jsou předně oprávněny vznášet námitky procesněprávního charakteru ve smyslu
§65 odst. 2 s. ř. s. (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2013,
č. j. 2 As 7/2011 - 274, ze dne 18. 9. 2013, č. j. 9 As 173/2012 – 65, či ze dne 25. 6. 2015,
č. j. 1 As 13/2015 - 295). Na základě závěrů Ústavního soudu, že environmentální spolky
se mohou domáhat nejen svých procesních práv, ale i práv hmotných (nález Ústavního soudu
ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 59/14), se Nejvyšší správní soud musel vypořádat
se svou dřívější judikaturou, která označovala environmentální spolky za pouhé zájemníky,
jejichž žalobní legitimaci zakládá tvrzení o zkrácení na procesních právech (usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 – 42,
publ. pod č. 906/2006 Sb. NSS). V rozsudku ze dne 25. 6. 2015, č. j. 1 As 13/2015 – 295,
Nejvyšší správní soud dovodil, že závěry ohledně dotčenosti ve hmotněprávní sféře
potenciálního navrhovatele a nezbytnosti lokálního prvku lze použít i na otázku možné aplikace
§65 odst. 1 s. ř. s. V důsledku judikatury Ústavního soudu již proto nelze environmentální spolky
pojímat jako pouhé zájemníky, jejichž žalobní legitimace se odvíjí od jejich účastenství
ve správním řízení. Za splnění Ústavním soudem a správními soudy vymezených podmínek
se mohou přímo domáhat ochrany svých hmotných práv (viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2016, č. j. 3 As 13/2015 – 200, ze dne
30. 9. 2015, č. j. 6 As 73/2015 – 40, publ. pod č. 3343/2016 Sb. NSS, či ze dne 16. 11. 2016,
č. j. 1 As 182/2016 – 28, blíže viz též VOMÁČKA, V, ŽIDEK, D. Omezení účastenství
ekologických spolků: Pyrrhovo vítězství stavební lobby. České právo životního prostředí, 2017,
roč. 45, č. 3, s. 36 a násl.).
[45] Rozsah žalobních námitek je nicméně úzce spjat s námitkami, které bylo možné uplatnit
ve správním řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2012,
č. j. 9 As 10/2012 – 22, ze dne 8. 9. 2011, č. j. 1 As 83/2011 – 565, či ze dne 11. 7. 2007,
č. j. 2 As 10/2007 - 83). Byl-li proto spolek účastníkem správního řízení na základě
§70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny, je oprávněn v řízení před správními soudy
vznášet pouze námitky týkající se ochrany přírody a krajiny. To znamená ochrany jedné ze složek
životního prostředí vymezených v §2 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny (tj. volně žijící
živočichové, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, nerosty, horniny, paleontologické
nálezy a geologické celky, ekologické systémy a krajinné celky, jakož i vzhled a přístupnost
krajiny) či týkající se jednoho z prostředků, jimiž je ochrana přírody a krajiny zajišťována
(§2 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny). V opačném případě by se dostal do pozice
univerzálního dohlížitele nad zákonností postupu a rozhodnutí správních orgánů v podstatě
v neomezeném rozsahu, což není smyslem a účelem účastenství environmentálních spolků
ve správních řízeních (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010,
č. j. 7 As 2/2009 – 80, publ. pod č. 2061/2010 Sb. NSS).
[46] Stěžovatel v řízení před správními soudy namítá neprokázání práva k pozemku
č. 2840 v k. ú. Nusle, přičemž přípustnost námitky obecně odůvodňuje zásahem do práva
na příznivé životní prostředí. Uvádí, že z důvodu neprokázání práva k pozemku nebude možné
na předmětném pozemku realizovat plánovanou výsadbu zeleně, čímž nedojde k uplatnění
pozitivních účinků zeleně na životní prostředí, tj. filtrování a pohlcování bezo(a)pyrenu
a částic PM2,5 a PM10. Stěžovatel nicméně nijak neuvádí ani neodůvodňuje, jak by se uvedené
důsledky mohly dotknout jedné z výše citovaných složek životního prostředí, které chrání zákon
o ochraně přírody a krajiny. Námitky spojené se znečištěním ovzduší, které samo o sobě složkou
životního prostředí chráněnou zákonem o ochraně přírody a krajiny není, lze uplatnit pouze
ve vztahu k dopadu znečištění na rostliny či vodní toky (jakožto nepřímý vliv na zájmy chráněné
zákonem o ochraně přírody a krajiny), nikoli obecně ve vztahu k ochraně životního prostředí
či ochraně veřejného zdraví (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012,
č. j. 7 As 144/2012 – 53).
[47] K blíže neodůvodněnému tvrzení stěžovatele, že výsadba zeleně na předmětném
pozemku má význam pro zlepšení kvality městské krajiny, Nejvyšší správní soud upozorňuje,
že obsah, rozsah a kvalita žaloby či kasační stížnosti předurčují obsah, rozsah a kvalitu
následného soudního rozhodnutí. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně
domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým
postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta
(srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 4 As 3/2008 – 78, publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud proto pouze
obecně konstatuje, že podle ustálené judikatury je Pankrácká pláň vysoce urbanizované prostředí
uprostřed desítky let zastavěného rozsáhlého území Pankráce, v sousedství páteřní magistrály,
které nelze bez přistoupení dalších skutečností označit za „krajinu“ ve smyslu zákona o ochraně
přírody a krajiny. Nenachází se zde žádný významný krajinný prvek ani zvláště chráněné území,
území přechodně chráněné atp. Oblast Pankráce lze tedy charakterizovat jako místo s absencí
přírodních a krajinných hodnot ve smyslu definovaném zákonem o ochraně přírody a krajiny
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2006, č. j. 6 A 83/2002 – 65,
a na něj navazující rozsudky ze dne 10. 6. 2009, č. j. 6 As 48/2008 – 210, či ze dne 5. 10. 2017,
č. j. 7 As 303/2016 – 42). Ze všech výše uvedených důvodů je tak třeba městskému soudu
přisvědčit, že vznesená námitka je nepřípustná.
[48] Přípustnost námitky nelze dovodit ani ze zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů
na životní prostředí, v rozhodném znění. Zda je třeba aktivní legitimaci environmentálního
spolku posuzovat pouze na základě zákona o ochraně přírody a krajiny, či rovněž na základě
zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, je zcela zásadní pro rozsah přípustných námitek,
neboť předmět ochrany veřejných zájmů podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí
je jiný, než jak jej vymezuje zákon o ochraně přírody a krajiny. Aktivní legitimace přiznaná spolku
podle tohoto zákona rozšiřuje rozsah ochrany z oblasti chráněné zákonem o ochraně přírody
a krajiny na další složky životního prostředí (rozsudek ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 88/2008 – 301,
či ze dne 22. 7. 2011, č. j. 7 As 26/2011 – 175).
[49] Podle §9d odst. 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí „[d]otčená veřejnost
uvedená v §3 písm. i) bodě 2 se může žalobou domáhat zrušení rozhodnutí vydaného v navazujícím
řízení a napadat hmotnou nebo procesní zákonnost tohoto rozhodnutí. Pro účely postupu dle věty první
se má za to, že dotčená veřejnost uvedená v §3 písm. i) bodě 2 má práva, na kterých může být rozhodnutím
vydaným v navazujícím řízení zkrácena“. Podle §3 písm. g) zákona o posuzování vlivů na životní
prostředí se za navazující řízení považuje „řízení, ve kterém se vydává rozhodnutí podle zvláštních právních
předpisů, které povoluje umístění nebo provedení záměru posuzovaného podle tohoto zákona“ (zvýraznění
doplněno Nejvyšším správním soudem). Posuzovaný záměr spadá pod bod 106, kategorie II,
příloha č. 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, tj. výstavba skladových komplexů
s celkovou zastavěnou plochou od 10 tis. m2. Podle §4 písm. c) zákona o posuzování vlivů
na životní prostředí podléhá takový záměr posouzení vlivu na životní prostředí, pokud
se tak stanoví ve zjišťovacím řízení. Podkladem vydání stavebního povolení je závěr zjišťovacího
řízení ze dne 18. 4. 2014, sp. zn. S-MHMP-1563360/2013/OZP/VI/EIA/896-2/Žá, ve kterém
příslušný správní orgán dospěl k závěru, že záměr nemůže významně ovlivnit životní prostředí
a veřejné zdraví, posuzovaný záměr proto nebude hodnocen podle zákona o posuzování vlivů
na životní prostředí (citovaný negativní závěr zjišťovacího řízení byl vydán před nabytím
účinnosti novely zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, zákon č. 39/2015 Sb., nejedná
se tedy o rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., nýbrž o jiný správní úkon podle části čtvrté
správního řádu). Posuzované stavební řízení tak není tzv. navazujícím řízením ve smyslu
§3 písm. g) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, a proto nelze aktivní legitimaci
stěžovatele dovodit z §9d odst. 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.
[50] Stěžovatel proti neprovedení řízení EIA brojil v řízení před městským soudem, odmítnutí
této a dalších námitek pro nepřípustnost napadá ve své kasační stížnosti. Stěžovateli je třeba
přisvědčit, že neobstojí názor městského soudu, že tuto námitku lze uplatnit pouze v územním
řízení. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu jsou závěry formulované
ve stanovisku EIA podkladem nejen pro rozhodování v územním řízení a v řízení o vydání
stavebního povolení, ale i v každém navazujícím řízení probíhajícím podle zvláštních
(tzv. složkových) zákonů (srov. např. rozsudky ze dne 19. 1. 2010, č. j. 1 As 91/2009 – 83, ze dne
1. 8. 2012, č. j. 1 As 47/2012 – 38, či ze dne 20. 2. 2015, č. j. 5 As 59/2013 – 57). Rozsah
přípustných námitek je nicméně limitovaný předmětem navazujícího řízení. Lze proto namítat
pouze skutečnosti mající bezprostřední vztah ke konečnému rozhodnutí v navazujícím řízení
(již zmiňovaný rozsudek č. j. 5 As 59/2013 – 57, či ze dne 20. 2. 2014, č. j. 7 As 13/2013 – 32,
obdobně též ze dne 1. 6. 2011, č. j. 1 As 6/2011 – 347, publ. pod č. 2368/2011 Sb. NSS).
Vzhledem k tomu, že důvody, které stěžovatel na podporu provedení řízení EIA uvedl (zvýšení
hlukové zátěže a znečišťujících látek v již nadlimitně zatíženém území, předimenzování projektu
a zásah do městské krajiny v rozporu s územním plánem), spadají do územního řízení, je třeba
přisvědčit městskému soudu v tom, že tyto námitky bylo třeba uplatnit v řízení o žalobě proti
územnímu rozhodnutí.
[51] Ohledně námitek týkajících se vadného výpočtu dopravní zátěže a stanovení hladin
hluku a znečištění ovzduší Nejvyšší správní soud přisvědčuje městskému soudu, že předmětné
námitky byly nepřípustné z důvodu zásady věcné koncentrace ve stavebním řízení
dle §114 odst. 2 stavebního zákona.
[52] Podle §114 odst. 2 stavebního zákona „[k] námitkám účastníků řízení, které byly nebo mohly
být uplatněny při územním řízení, při pořizování regulačního plánu nebo při vydání územního opatření o stavební
uzávěře anebo územního opatření o asanaci území, se nepřihlíží“.
[53] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu není stavební řízení pokračováním
územního řízení. Předmět obou těchto řízení, tj. okruh otázek, které se v nich řeší, je odlišný.
V územním řízení se posuzuje stavební záměr z hlediska jeho zasazení do území a jeho
uzpůsobení veřejným zájmům v území. Přitom se bere zřetel na stanoviska dotčených orgánů
státní správy, řádně uplatněné námitky účastníků řízení a stanoví se podmínky pro uskutečnění
záměru v území a požadavky na změnu záměru podle výsledků územního řízení. V případě
stavebního řízení se však jedná již jen o posouzení, zda předložená dokumentace odpovídá
výsledkům územního řízení a je v souladu s veřejnými zájmy hájenými dotčenými orgány státní
správy [§111 odst. 1 a 2 stavebního zákona]. Ve stavebním řízení se stavba do území neumisťuje,
neboť je v něm již umístěna na základě územního rozhodnutí. Je tedy zřejmé, že mezi územním
řízením a stavebním řízením, ačkoliv jejich výstupy představují řetězící se správní akty, existuje
z hlediska věcného bariéra striktně oddělující tato dvě řízení. Správní soudy se mohou
při přezkumu stavebního povolení zabývat toliko těmi námitkami, které mají přímý vztah
k předmětu stavebního řízení, a nemohou posuzovat zákonnost stavebního povolení z pohledu
otázek, které se věcně neupínají k předmětu stavebního řízení (srov. např. rozsudky ze dne
8. 9. 2011, č. j. 1 As 83/2011 - 565, ze dne 15. 12. 2011, č. j. 1 As 133/2011 – 127, či ze dne
25. 7. 2016, č. j. 4 As 63/2016 – 39). Námitky, které se vztahují k předmětu územního řízení,
lze tedy uplatnit pouze v tomto typu řízení, nikoliv v řízení navazujícím. Mezi takové námitky
nepochybně patří dopravní zatížení okolí a stanovení hladiny hluku a znečištění ovzduší
v důsledku umístění stavby, neboť se dotýkají zasazení záměru do území a dopadu na veřejné
zájmy v okolí, nikoli stanovení podmínek pro provedení a užívání stavby.
[54] K návrhu osoby zúčastněné na řízení III), aby Nejvyšší správní soud řízení přerušil
a počkal na konečné rozhodnutí ve věci přezkumu územního rozhodnutí (řízení vedené
u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 9 As 310/2017), předně zdejší soud uvádí, že ačkoli
osoba zúčastněná na řízení, jak konstatoval městský soud, nemá právo disponovat řízením, úvahu
dle §48 odst. 3 s. ř. s. o tom, zda řízení přerušit či nikoli, může předseda senátu učinit
i bez návrhu účastníka řízení. V posuzované věci však soud dospěl k závěru, že přerušení řízení
by nebylo účelné. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu důvodem pro zrušení
stavebního povolení nemůže být skutečnost, že územní rozhodnutí bylo po nabytí právní moci
stavebního povolení zrušeno. Zrušení stavebního povolení z popsaného důvodu totiž brání
zásada, podle níž soud vychází ze skutkového a právního stavu ke dni vydání správního
rozhodnutí (§75 odst. 1 s. ř. s.), zásada presumpce zákonnosti správních aktů a zásada ochrany
práv nabytých v dobré víře. Soudní řízení není prodloužením správního řízení, v němž by bylo
možné zohlednit skutečnosti, jež nově nastaly po vydání rozhodnutí, ale retrospektivním
přezkumem pravomocného správního rozhodnutí (již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního
soudu č. j. 1 As 83/2011 – 565, či rozsudek ze dne 23. 9. 2014, č. j. 1 As 176/2012 – 140,
publ. pod č. 3146/2015 Sb. NSS). Zrušení rozhodnutí, které bylo podkladem pro vydání
jiného rozhodnutí, je důvodem pro obnovu tohoto navazujícího správního řízení
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 As 79/2008 – 128,
publ. pod č. 1815/2009 Sb. NSS). Procesní zásada obsažená v §75 odst. 1 s. ř. s. může
být prolomena pouze tehdy, jestliže by její aplikace vedla k porušení ústavně
zaručeného hmotného práva (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2008,
č. j. 2 As 9/2008 - 77, publ. pod č. 1684/2008 Sb. NSS), což se ovšem v posuzovaném případě
nestalo. Aplikace §75 odst. 1 s. ř. s. v posuzovaném případě nevede k aprobaci právního stavu,
jímž by bylo porušeno ústavně zaručené právo hmotněprávní povahy, které by příslušelo
stěžovateli. Na těchto základních zásadách musí Nejvyšší správní soud trvat, i přesto,
že si je vědom toho, že z důvodu aplikace §94 odst. 5 stavebního zákona nemusí
být přezkum územního rozhodnutí v konkrétním případě efektivní. Kogentní normy obsažené
v §75 odst. 1 s. ř. s., jakož i v §114 odst. 2 stavebního zákona nelze ad hoc prolamovat
pouze z důvodu neefektivity soudního přezkumu, nedosahuje-li intenzity porušení ústavně
zaručeného práva (srov. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního č. j. 1 As 176/2012 - 140).
Na posuzované řízení nelze vztáhnout závěry rozsudku ze dne 26. 10. 2016,
č. j. 1 As 210/2016 - 33, neboť v daném případě městský soud flagrantně porušil §56 s. ř. s.,
čímž zcela vyprázdnil soudní přezkum územního rozhodnutí (náležející stejnému senátu).
[55] Pro úplnost Nejvyšší správní soud konstatuje, že se blíže nezabýval námitkami osoby
zúčastněné na řízení III) týkajícími se absence regulačního plánu a posouzení SEA,
vad stavebního řízení, nesprávných závěrů dotčených orgánů státní správy (včetně
navržených důkazů) a koeficientů využití území, neboť se míjejí s námitkami uplatněnými
stěžovateli. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu „[o]soba zúčastněná na řízení
má podle §34 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. právo předložit v řízení o kasační stížnosti
písemné vyjádření. Nemůže se jím však domáhat projednání vlastních námitek proti napadenému rozsudku
nad rámec námitek uplatněných stěžovatelem v kasační stížnosti“ (rozsudek ze dne 23. 10. 2003,
č. j. 2 As 11/2003 – 164, publ. pod č. 232/2004 Sb. NSS, obdobně též rozsudky ze dne
30. 9. 2013, č. j. 5 As 114/2011 - 88, ze dne 19. 7. 2012, č. j. 9 As 37/2012 – 59, ze dne
28. 3. 2012, č. j. 9 Afs 59/2011 – 644, ze dne 12. 11. 2015, č. j. 10 As 2/2015 – 251, či ze dne
27. 9. 2016, č. j. 7 As 152/2016 – 21).
V. Závěr a náklady řízení
[56] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnosti
nejsou důvodné, a proto je dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[57] O náhradě nákladů řízení o kasačních stížnostech rozhodl Nejvyšší správní soud
v souladu s §60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., tj. podle pravidla úspěchu ve věci.
Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, a nemají proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšný
žalovaný vznik nákladů řízení o kasační stížnosti netvrdil a ani ze spisu Nejvyššího správního
soudu neplyne, že by mu nějaké náklady vznikly, proto mu právo na jejich náhradu nemohlo
být přiznáno.
[58] Osoba zúčastněná na řízení má podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu
jen těch nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil.
V tomto řízení však osobám zúčastněným na řízení žádné povinnosti uloženy nebyly,
proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší správní soud nevyhověl návrhu osoby
zúčastněné na řízení I), aby jí byla z důvodů zvláštního zřetele hodných přiznána náhrada
nákladů řízení dle §60 odst. 5 in fine s. ř. s. Důvody zvláštního zřetele hodné mohou spočívat
např. v tom, že zamítnutý návrh měl vůči osobě zúčastněné na řízení šikanózní charakter
nebo v tom, že soudem zrušené správní rozhodnutí představovalo významný zásah do práv
osoby zúčastněné na řízení. O žádný takový ani jiný obdobný, výjimečný případ vyžadující
korektiv Nejvyššího správního soudu v podobě aplikace §60 odst. 5 in fine s. ř. s. se však v daném
případě nejednalo.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2018
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu