ECLI:CZ:NSS:2018:2.AZS.356.2017:39
sp. zn. 2 Azs 356/2017 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: V. R., zastoupený
Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Ječná 548/7, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, ve věci žaloby proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 7. 3. 2017, č. j. OAM-814/ZA-ZA11-ZA18-2016, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2017, č. j. 1Az 29/2017 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 10. 2017, č. j. 1Az 29/2017 - 45, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 7. 3. 2017, č. j. OAM-814/ZA-ZA11-ZA18-2016, kterým
ministerstvo rozhodlo o neudělení mezinárodní ochrany stěžovateli podle §12 až §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
[3] Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
[4] Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
[5] O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační
stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost tedy bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování bude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru,
proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační
stížnosti.
[6] Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by měl Nejvyšší správní soud
jeho kasační stížnost věcně projednat.
[7] Pokud se jedná o uplatněnou námitku nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku městského soudu, lze odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu,
zejména rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS,
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008 - 136,
publ. pod č. 1795/2009 Sb. NSS. V daném případě městský soud přezkoumal napadené
rozhodnutí v rozsahu všech žalobních námitek, přičemž posuzoval relevanci stěžovatelem
uváděných skutečností právě s ohledem na kritéria pro udělení mezinárodní ochrany. Samotné
rozhodnutí ministerstva přitom vycházelo z dostatečně zjištěného skutkového stavu v návaznosti
na tvrzení stěžovatele ve správním řízení. V odůvodnění napadeného rozhodnutí ministerstvo
vypořádalo všechny azylově významné důvody ve vztahu ke všem ustanovením zákona o azylu
upravujícím možnost a podmínky udělení mezinárodní ochrany.
[8] Stěžovatel pak v této souvislosti namítl neaktuálnost a neúplnost informací, z nichž bylo
při posuzování situace v zemi jeho původu vycházeno. Konkrétně uvedl, že zpráva Úřadu
vysokého komisaře OSN pro lidská práva ze dne 3. 3. 2016 je více než rok stará a navíc nebyla
přeložena celá, když chybí části VII. až IX. Nejvyšší správní soud k dané otázce již dříve
judikoval, že „[p]ři používání informací o zemích původu je nutné dodržovat následující pravidla. Informace
o zemi původu musí být v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální
a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné (srov. kritéria pro nakládání s informacemi
o zemích původu v azylovém řízení, in: GYULAI, G.: Country Information in Asylum Procedures: Quality
as a Legal Requirement in EU, Budapest, 2007)“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008 – 71, či usnesení ze dne 24. 5. 2017, č. j. 2 Azs 59/2017 - 27).
Podrobněji se k podmínkám posuzování zpráv o zemi původu Nejvyšší správní soud vyjádřil
v rozsudku ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81. Z judikatury Evropského soudu
pro lidská práva dovodil, že „[v]ěrohodnost informací o zemi původu je třeba posuzovat s ohledem na autoritu
a pověst autorů zprávy, serióznost provedených šetření, návaznost a souvislost závěrů a skutečnost, zda uvedená
tvrzení jsou potvrzena i jinými zdroji. Při hodnocení zprávy obsahující informace o zemi původu je nezbytné
posoudit nezávislost, spolehlivost a objektivnost autora zprávy. Důležité je taktéž vzít v úvahu, jakou měrou
je autor zprávy zastoupen v zemi původu, jaké jsou jeho schopnosti získávat informace přímo na místě. Soud
připouští, že situací v zemi původu se zabývá větší počet zpráv, je nezbytné upřednostnit ty, které se zabývají
stavem lidských práv v zemi původu a přímo uvádějí okolnosti rozhodné pro posouzení reálnosti hrozby nelidského
či krutého zacházení. Relevance a váha zprávy je závislá na tom, do jaké míry se přímo věnuje otázkám
posuzovaným v daném řízení. Zprávě, která obecně popisuje socioekonomické podmínky v zemi původu
a nepojednává o specifických otázkách, jež musí být v řízení objasněny, pak bude zpravidla přiznána menší
váha.“ V nyní projednávaném případě není důvodu pochybovat o objektivitě zpráv Ministerstva
zahraničních věcí (ze dne 9. 10. 2015 a 3. 6. 2016), Ministerstva vnitra (ze dne 24. 11. 2016),
Freedom House (ze dne 27. 1. 2016), Amnesty International (duben 2016), ČTK (ze dne
2. 11. 2016) a Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva (ze dne 3. 3. 2016). Nejvyšší
správní soud shledal, že jak zdroje, tak z nich plynoucí informace splňují všechny shora uvedené
požadavky. Stěžovatel přitom neuvedl žádné konkrétní skutečnosti svědčící o neúplnosti
zjištěných informací či nemožnosti je aplikovat na řešený případ. Namítl-li stěžovatel pouze
to, že zpráva Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ze dne 3. 3. 2016, jež je součástí
správního spisu, neobsahuje všechny části, Nejvyšší správní soud konstatuje, že v předmětné
zprávě nebyly přeloženy části VI. Legislativní vývoj a institucionální reformy, VII. Lidská práva
v autonomní republice Krym a VIII. Závěry a doporučení. Shora uvedené „chybějící“ části však neměly
jakoukoliv přímou vazbu k otázkám posuzovaným v tomto řízení, když veškeré pro věc
relevantní a podstatné skutečnosti byly obsaženy právě v částech, které ministerstvo pro své
rozhodnutí užilo. Ostatně stěžovatel svým zcela obecným tvrzením o neúplnosti dané zprávy
nikterak nedoložil a netvrdil, že by informace užité pro rozhodnutí ve věci byly nesprávné
či jakkoliv zkreslené.
[9] Co se týče otázky „stáří“ užitých informací, podle názoru Nejvyššího správního soudu
je jejich aktuálnost naprosto přiměřená tomu, že stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní
ochrany v České republice dne 20. 9. 2016, přičemž samotné správní rozhodnutí bylo vydáno dne
7. 3. 2017. Je tedy jisté, že ministerstvo při svém rozhodování vycházelo z informací, jejichž stáří
bylo pouze v řádech měsíců. Stěžovatel zároveň svým nekonkrétním tvrzením nijak nenaznačil,
v čem se situace na Ukrajině oproti výše vyjmenovaným podkladům (tj. během několika měsíců)
změnila.
[10] Nejvyšší správní soud dále uvádí, že institut azylu slouží lidem, kteří jsou v zemi původu
pronásledováni ze zákonem stanovených důvodů (§12 zákona o azylu), a obecně není
prostředkem pro řešení jakýchkoli problémů (osobních, rodinných či ekonomických) v zemi
původu. Udělení azylu lze aplikovat pouze v omezeném počtu případů ve smyslu zákonem
stanovených podmínek. Legalizace pobytu se záměrem vyhnout se případným nepříznivým
důsledkům nezákonného pobytu na území České republiky není v žádném případě důvodem
pro mezinárodní ochranu formou azylu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005 – 43).
[11] Jestliže stěžovatel namítl ohrožení své osoby na zdraví a životě z důvodu
ozbrojeného konfliktu na území Ukrajiny, je třeba odkázat na konstantní judikaturu
Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68,
publ. pod č. 1840/2009 Sb. NSS), podle které nestačí k udělení mezinárodní ochrany pouze
existence ozbrojeného konfliktu na území země původu žadatele, ale žadateli musí v důsledku
takového konfliktu hrozit reálná újma, např. v podobě vážného a individuálního ohrožení života
nebo tělesné integrity z důvodu svévolného násilí. V situacích tzv. totálního konfliktu hrozí vážná
újma v zásadě každému žadateli přicházejícímu z této země původu či postiženého regionu,
neboť pouhá přítomnost na území této země nebo regionu jej vystavuje reálnému nebezpečí
ohrožení života a tělesné integrity. Pokud ozbrojený konflikt nemá charakter tzv. totálního
konfliktu, musí žadatel „prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže,
(1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy ve smyslu
čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu,
ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné
faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě
on“ (blíže viz rozsudek ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68, č. 1840/2009 Sb. NSS).
[12] K bezpečnostní situaci na Ukrajině se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v usnesení
ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, v němž konstatoval, že „[n]a Ukrajině nelze ani dříve,
ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje
takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému
nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny,
přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ Odkázat lze též na další rozhodnutí,
ve kterých se této problematice Nejvyšší správní soud věnoval, např. usnesení ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 4 Azs 15/2015 – 28, ze dne 30. 4. 2015, č. j. 9 Azs 13/2015 – 69, ze dne 17. 6. 2015,
č. j. 6 Azs 86/2015 – 31, či ze dne 18. 9. 2015, č. j. 2 Azs 194/2015 - 28. Situace na Ukrajině
se přitom od doby, kdy byla uvedená rozhodnutí vydána, nezhoršila, spíše naopak – je všeobecně
známo, že intenzita konfliktu v místech, kde probíhá, spíše poklesla a konflikt se nešíří do dalších
jím dosud nezasažených oblastí.
[13] Místem posledního pobytu stěžovatele na území Ukrajiny přitom byla obec Zalužžije
v Rovenské oblasti, která se nachází v západní části země. Západní část Ukrajiny nebyla
vojenskými událostmi nijak významněji zasažena, a nelze tudíž dovozovat, že by zde hrozilo
skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu dotčených ustanovení zákona o azylu. Nejvyššímu
správnímu soudu nejsou známy ani žádné jiné relevantní informace, na jejichž základě by vyvstaly
pochybnosti, že by neudělením mezinárodní ochrany došlo k porušení zásady non-refoulement.
Nutno podotknout, že podle informace Ministerstva vnitra o situaci na Ukrajině ze dne
24. 11. 2016 „je Rovenská oblast pod kontrolou ukrajinské ústřední vlády. Podle dostupných informací
nedocházelo od roku 2014 k žádným bezpečnostním incidentům.“
[14] K otázce pronásledování stěžovatele ze strany státních orgánů z důvodu jeho přesvědčení
(„svědomí“), tj. odmítání nástupu k výkonu vojenské služby a účasti na bojových akcích,
neboť stěžovatel „nechce dle rozkazu zabíjet lidi a nesouhlasí s válkou“, lze odkázat na rozsudek ze dne
29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil závěr, že „[o]dmítání
nástupu k výkonu základní vojenské služby, která je ve státě původu povinná, nelze bez dalšího považovat
za důvod pro udělení azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.,
zvláště není-li takové odmítání spojeno s reálně projeveným politickým přesvědčením nebo náboženstvím.“
Samotné odmítání vojenské služby tedy odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu
§12 písm. b) zákona o azylu ještě nezakládá, a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské služby
byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu. Branná povinnost je totiž
sama o sobě zcela legitimním požadavkem každého státu kladeným na jeho občany
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44,
nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2015, č. j. 6 Azs 113/2015 – 30, ze dne
17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31, ze dne 22. 7. 2015, č. j. 2 Azs 160/2015 – 43, nebo ze dne
10. 9. 2015, č. j. 2 Azs 175/2015 – 34).
[15] Nejvyšší správní soud v souvislosti s výkonem vojenské služby na Ukrajině dále odkazuje
např. na usnesení ze dne 11. 8. 2016, č. j. 2 Azs 135/2016 – 34, v němž konstatoval, že „[p]okud
stěžovatel vyjádřil obecný politický nesouhlas s účastí na bojových operacích probíhajících na východě Ukrajiny,
je v dané věci třeba upozornit na informaci Ministerstva zahraničních věcí ze dne 9. 10. 2015,
č. j. 115045/2015-LPTP, ve které se uvádí, že „[p]odmínky výkonu základní vojenské služby jsou
na Ukrajině standardní. Vojáci základní vojenské služby nejsou povoláváni do zóny ATO (tj. antiteroristické
operace), mohou se ale rozhodnout dobrovolně. (…) Vyhýbání se převzetí povolávacího rozkazu není
kvalifikováno jako trestný čin. (…) Institut alternativní služby byl v minulém roce znovu zaveden. Vojáci
základní vojenské služby mohou odmítnout sloužit například z náboženských důvodů a nastoupit na alternativní
službu, klasicky je služba vykonávána v nemocnicích. Na základě rozhodnutí prezidenta Ukrajiny nesmí voják
základní služby sloužit v zóně ATO, pokud se k tomu dobrovolně nerozhodne. Pro vyslání do zóny ATO musí
voják projít tříměsíčním výcvikem a následně je začleněn do týlu. (…) Jak již bylo uvedeno, ve většině případů
službu povolávaní nenastoupí, protože se vyhýbají převzetí, což ale není kvalifikováno jako trestný čin a vojenská
prokuratura se tím tudíž nezabývá.“ Z citované informace Ministerstva zahraničních věcí tak jasně vyplývá,
že případná účast stěžovatele na vojenské operaci probíhající na východě Ukrajiny (tj. antiteroristické operaci)
je odvislá od jeho vlastního rozhodnutí, jde v podstatě o dobrovolné rozhodnutí stěžovatele. Nutno zopakovat,
že samotná vojenská služba na Ukrajině je hodnocena jako standardní, přičemž navíc existuje i možnost
tzv. alternativní služby. S odkazem na tyto skutečnosti, tak nelze v obecném tvrzení stěžovatele týkajícím
se odmítání účasti na „politické válce“ na Ukrajině spatřovat konkrétní důvod, který by udělení mezinárodní
ochrany jeho osobě odůvodňoval.“ Citovaná argumentace je přitom plně aplikovatelná i na nyní řešený
případ, když ministerstvo v rámci svého hodnocení věci mimo jiné vycházelo právě i ze shora
uvedené informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 9. 10. 2015, č. j. 115045/2015-LPTP.
V daném kontextu je navíc třeba poukázat i na skutečnost, že stěžovateli nebyl povolávací rozkaz
k výkonu vojenské služby vůbec doručen.
[16] Upozornil-li stěžovatel v kasační stížnosti také na existenci partnerského vztahu na území
České republiky, Nejvyšší správní soud k tomu poukazuje na usnesení ze dne 17. 6. 2015,
č. j. 1 As 84/2015 - 24, ve kterém uvedl, že „[u]stálená judikatura Nejvyššího správního soudu nevylučuje,
že by zásah do rodinného a soukromého života cizince mohl představovat, a to ve velmi výjimečných případech,
důvod pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Bylo by to možné
např. v případech, kdy by si žadatel vytvořil na území České republiky takové rodinné či případně osobní vazby,
že by nepřiměřeným zásahem do jeho rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území
České republiky (srov. rozsudek ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, a ze dne 17. 9. 2010,
č. j. 2 Azs 14/2010 - 92). Každé vycestování cizince, a to zvláště v případě jeho předchozího dlouhodobého
pobytu v České republice, může obecně představovat zásah do jeho rodinného a soukromého života. Nicméně
zákon o azylu poskytuje ochranu až v případech nepřiměřeného zásahu.“ Podle citovaného rozhodnutí
se však nejedná o nepřiměřený zásah, může-li cizinec a jeho rodina, resp. partnerka, vést
svůj soukromý a rodinný život v jiné zemi, například v domovském státě (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 Azs 167/2016 - 25). Stěžovatel může
budovat své partnerské zázemí či prohlubovat partnerské vazby v zemi původu, když jeho
přítelkyně je ukrajinská státní příslušnice (na území České republiky pobývá na základě trvalého
pobytu), přičemž její děti jsou již zletilé (X a X let) a ke stěžovateli nemají žádný právní
či biologický vztah. Tím, že stěžovateli nebyla udělena mezinárodní ochrana, tedy nebylo
porušeno jeho právo na respektování soukromého a rodinného života. Čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu osob,
které nejsou jeho státními příslušníky, ohledně země jejich pobytu a umožnit jim přenést
si soukromý život na území daného státu. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva
vyplývá, že podmínky pro použití tzv. extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod jsou velmi přísné (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 6. 2011, č. j. 9 Azs 7/2011 – 67). Tyto výjimečné okolnosti nebyly v případě
stěžovatele prokázány, neboť mu není jakýmkoliv způsobem znemožněn partnerský život v zemi
jeho původu, když v tomto ohledu stěžovatel uvedl jako jedinou překážku společného života
na Ukrajině pouze to, že jeho přítelkyně pracuje v České republice jako zdravotní sestra. Městský
soud proto postupoval v souladu s výše citovanou judikaturou, od které nebylo jakéhokoliv
důvodu se odchylovat, dospěl-li k závěru ve shodě s žalovaným, že partnerský život
stěžovatele, tj. soužití s přítelkyní a jejími zletilými dětmi na území České republiky, nemohou
být bez dalšího důvodem pro udělení azylu ani doplňkové ochrany (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 7. 2017, č. j. 2 Azs 119/2017 – 39, nebo ze dne 26. 10. 2017,
č. j. 2 Azs 270/2017 - 40).
[17] Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že již v rozsudku ze dne 20. 10. 2005,
č. j. 2 Azs 423/2004 – 81, zdůraznil, že o azyl je nutné žádat bezprostředně poté, co má k tomu
žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. V nyní řešeném případě
je však z obsahu správního spisu zřejmé, že stěžovatel, ač na území České republiky přicestoval
dne 28. 1. 2001, požádal o udělení mezinárodní ochrany až dne 20. 9. 2016. Vzhledem k době
a situaci podání jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany tedy nelze mít za to, že by důvodem
jejího podání byly naléhavé azylově relevantní důvody, když zjevně jediným důvodem byla snaha
o legalizaci pobytu na území České republiky.
[18] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na tvrzení stěžovatele uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
[19] Proto Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatele nepřijatelnou, a z tohoto
důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
[20] Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2018
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu