ECLI:CZ:US:2019:2.US.1111.19.1
sp. zn. II. ÚS 1111/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele TV PROGRAMMING & MEDIA SE, se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, právně zastoupeného Mgr. Danielem Čekalem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2018 č. j. 1 Nc 15/2018-30 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2018 č. j. 5 Co 74/2018-227, 5 Co 75/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí o předběžném opatření.
2. Předběžným opatřením Městský soud v Praze v bodě II. výroku nařídil stěžovateli následující: "Žalovaný 1 [stěžovatel] je povinen zajistit, že do 24 hodin od doručení tohoto předběžného opatření bude obnovena distribuce a prostřednictvím satelitního vysílání, tzv. DTH, a prostřednictvím internetové televize, tzv. OTT, budou na území České republiky těmito službami DTH a OTT žalovaného 2 vysílány
- v základním televizním nabídkovém balíčku (žalovaným 2 označovaném "Basic") žalovaného 2 kanály Sport 1 CZ&SK HD, Sport 2 CZ&SK HD, AMC CZ&SK SD, Film+ SD, MiniMax CZ&SK SD, Spektrum CZ&SK HD, TV Paprika CZ&SK SD, Spektrum Home CZ&SK SD vysílané navrhovatelem 2 a kanál CBS Reality SD vysílané navrhovatelem 3;
- v rozšířeném televizním nabídkovém balíčku (žalovaným 2 označovaném "Maxi") žalovaného 2 kanál JimJam SD vysílaný navrhovatelem 1 a kanál Megamax CZ SD vysílaný navrhovatelem 2; a
- ve zvláštním televizním nabídkovém balíčku (žalovaným 2 označovaném "Sport Plus") žalovaného 2 kanály Sport 1 CZ&SK HD a Sport 2 CZ&SK HD vysílané navrhovatelem 2; a to vše až do dne 31. 12. 2019."
3. Stěžovatel podal proti předběžnému opatření včas odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení. Vrchní soud v Praze usnesení Městského soudu v Praze potvrdil s tím, že lhůta na splnění tam uvedené povinnosti se stanoví v délce 60 dnů.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení základního práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle přesvědčení stěžovatele jsou napadená rozhodnutí svévolná a vybočují z přípustných mezí pro předběžná opatření; jsou svévolná pro extrémní rozpor mezi osvědčeným skutkovým stavem a právními závěry soudů; porušují zásadu kontradiktornosti řízení a rovnosti účastníků a stěžovateli bylo upřeno právo předkládat důkazy ve svůj prospěch; jsou neurčitá, nesrozumitelná a vnitřně rozporná, a tedy zmatečná a projevem svévole soudu.
5. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud v minulosti mnohokrát judikoval, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podklad, kdyby řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost obecně vyloučit nelze; je však třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a mnohá další]. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].
9. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů takové kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a které by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
10. Nelze přehlédnout, že zejména vrchní soud se otázkou nejen zákonnosti, ale také ústavnosti nařízení předběžného opatření zabýval v potřebném rozsahu, s argumentací stěžovatele se velmi důkladně a přesvědčivě vypořádal, přičemž Ústavní soud v jeho odůvodnění neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry vrchního soudu jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)], přičemž stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
11. Po přezkumu obou napadených rozhodnutí Ústavní soud shledává, že obecné soudy rozhodovaly nestranně, zohlednily veškeré okolnosti souzené věci a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti, směřující proti nařízenému předběžnému opatření, nijak nepředjímá další rozhodování civilních soudů ve věci samé.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu