ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.108.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 108/2021-165
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Jince , se sídlem v Jincích, Žižkova 20, IČO 470 72 521, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4 - Podolí, Na Podkovce 281/10, pobočka v Praze 6, Thákurova 676/3, za účasti České republiky - Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 013 12 774, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, Územní pracoviště Střední Čechy, se sídlem tamtéž, o vydání věci a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 84/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. dubna 2020, č. j. 4 Co 205/2018-134, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice - Státnímu pozemkovému úřadu na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Středočeský kraj, rozhodnutím ze dne 30. 12. 2015, č. j. SPU 586392/2015, sp. zn. SP12379/2015-537212 (dále jen „rozhodnutí pozemkového úřadu“), rozhodl, že žalobkyni se nevydává pozemek KN parc. č. 632/1 v k. ú. Jince (část původního pozemku PK 342/1) s odůvodněním, že jeho vydání brání překážky uvedené v §8 odst. 1 písm. a) a písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“).
Žalobou, doručenou Krajskému soudu v Praze dne 7. 3. 2016, podanou podle §244 a násl. občanského soudního řádu, se žalobkyně domáhala nahrazení citovaného rozhodnutí pozemkového úřadu tak, že se jí vydává pozemek parc. č. 632/1 v rozsahu historického pozemku PK parc. č. 342/1 v k. ú. Jince. Po poučení soudu žalobkyně podáním doručeným mu dne 16. 2. 2018 doplnila žalobu specifikací části pozemku, kterou žádá vydat, tak, že navrhla, aby jí byl vydán pozemek parc. č. 632/1 v k. ú. Jince, jenž vznikl oddělením z původního pozemku parc. č. 632/1 provedeným geometrickým plánem č. 999-69/2017, a aby v tomto rozsahu bylo nahrazeno napadené rozhodnutí pozemkového úřadu. Při ústním jednání dne 25. 5. 2018 vzala žalobkyně žalobu zpět v rozsahu pozemku parc. č. 632/12, vzniklého rovněž oddělením z původního pozemku parc. č. 632/1 provedeným geometrickým plánem, s čímž účastnice řízení souhlasila.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2018, č. j. 38 C 84/2016-84, řízení v části, ve které se žalobkyně domáhala vydání zemědělské nemovitosti - pozemku parc. č. 632/12 - travní porost o výměře 6.469 m 2 v k. ú. Jince, jenž vznikl oddělením provedeným geometrickým plánem vyhotoveným GRID, a.s. pod č. 999-69/2017, zastavil (výrok I.), žalobkyni vydal zemědělskou nemovitost - pozemek parc. č. 632/1 - travní porost o výměře 4.656 m 2 v k. ú. Jince, který vznikl oddělením provedeným geometrickým plánem vyhotoveným GRID, a.s. pod č. 999-69/2017, jenž je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok II.), s tím že tento rozsudek nahrazuje citované rozhodnutí pozemkového úřadu (výrok III.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
K odvolání účastnice řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2020, č. j. 4 Co 205/2018-134, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. tak, že žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vydání pozemku parc. č. 632/1 o výměře 4.656 m 2 v k. ú. a obci Jince, který vznikl oddělením provedeným označeným geometrickým plánem, a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, zamítl (výrok I.), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit účastnici řízení náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 1.200 Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok III.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, která účastníci učinili nespornými v řízení před soudem prvního stupně, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., že účastníce řízení je osobou povinnou dle §4 tohoto zákona, že pozemek je původním majetkem právní předchůdkyně žalobkyně, jíž byl odňat na základě restitučního důvodu podle §5 tohoto zákona v rozhodném období, přičemž žalobkyně restituční nárok uplatnila u povinné osoby řádně a včas. Dále vzal za prokázané, že žalobkyní nárokovaný - geometrickým plánem oddělený zemědělský - pozemek (dále jen „pozemek“) se nachází v obytném území uvnitř zástavby mezi bytovými domy, které jsou součástí většího obytného celku městyse Jince a které byly postaveny v 50. letech minulého století, že je zatravněn, nachází se na něm strom, keře a dva „chodníčky z betonových dílců“, není oplocen, je veřejně přístupný a slouží jako veřejná zeleň v sídlišti (viz vyjádření městyse Jince ze dne 21. 7. 2014). Na základě takto zjištěného skutkového stavu dovodil, že pozemek je veřejným prostranstvím (§34 zákona o obcích), které nelze žalobkyni vydat, neboť by jeho obecným užíváním byla omezena ve výkonu vlastnického práva do takové míry, že by jí zbylo toliko tzv. holé vlastnictví. V této souvislosti poukázal na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3505/2018, a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017), která dospěla k závěru, že překážkou vydání pozemku v rámci majetkového vyrovnání s církvemi může být podle konkrétních okolností i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat kteroukoliv ze složek vlastnických oprávnění (např. právě v případě veřejného prostranství) přesto, že taková situace není přímo v §8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. mezi vypočtenými výlukami vydání výslovně uvedena. S názorem žalobkyně - vycházejícím z jí předložených výňatků z územního plánu městyse Jince účinného od 13. 7. 2019, včetně jeho textové části o přípustném a podmíněně přípustném využití plochy bydlení, jimiž provedl důkaz - že by pozemek mohla použít např. pro výstavbu nové budovy, se odvolací soud neztotožnil, neboť pro rozhodnutí soudu je rozhodující stav v době vyhlášení rozhodnutí (§154 odst. 1 o. s. ř.), tedy v dané věci skutečnost, že v současné době je pozemek veřejným prostranstvím, jež vylučuje, aby žalobkyně mohla realizovat kteroukoliv ze složek vlastnických oprávnění. Za nepodstatnou považoval skutečnost, že na pozemku se nenachází parkovací plocha pro vozidla či pískoviště pro děti apod., slouží-li jako veřejná zeleň, jíž lze definovat jako souhrn veřejně přístupných rostlin, stromů, keřů a která přispívá ke zlepšení kvality vzduchu, k zachytávání prachu apod., a má i estetickou funkci, přičemž se nemusí jednat jen o parky, sady, lesoparky, ale i jen o trávníky, jako je tomu v dané věci. Nelze tedy mít za to, jak tvrdila žalobkyně, že předmětný pozemek není veřejnou zelení. Dále odvolací soud poukázal na to, že pozemek je součástí sídliště jakožto „obytného areálu“ intravilánu obce, nenachází se v okrajové části sídliště, přičemž je dána jeho funkční souvislost s okolními bytovými domy, neboť „svou zatravněnou plochou plní významnou ekologickou funkci“; je tak ve veřejném zájmu, aby jeho stávající využití bylo zachováno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2873/2017). Ve shodě se soudem prvního stupně dále odvolací soud uvedl, že není dán výlukový důvod dle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., neboť na pozemku není plánována žádná veřejně prospěšná stavba dopravní nebo technické infrastruktury.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jmenovitě od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2873/2017, a rozsudků tohoto soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, a ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3505/2018, když: 1) „nezohlednil, že předmětný pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, která neznemožňuje oprávněné osobě realizovat její vlastnické oprávnění, nezohlednil funkční provázanost pozemku a staveb“, 2) „územní plán umožňuje oprávněné osobě, aby se předmětný pozemek stal skutečným předmětem výkonu jejího vlastnického oprávnění“, a 3) „neprovedl test proporcionality ve vztahu k omezení restitučního nároku konkrétnímu veřejnému zájmu“; dále uvedla, že případně je přípustnost dovolání dána tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené otázky, „zda u pozemku, u kterého je v územním plánu počítáno s jeho přípustným využitím pro stavby a zařízení pro sociální služby (domy s pečovatelskou službou a domovy důchodců), pro stavby a zařízení péče o děti, školská zařízení, pro zdravotnické stavby a jejich zařízení a pro stavby a zařízení pro kulturu a církevní účely, může jeho vydáním vzniknout oprávněné osobě pouze holé vlastnictví“. Dovolatelka namítá, že se odvolací soud nedostatečně zabýval výňatky z aktuálního územního plánu městyse Jince, že nezohlednil rozdíly mezi danou věcí a spory řešenými v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu a že náležitě nezdůvodnil, proč upřednostnil výlukový důvod namísto nápravy majetkové křivdy, přestože z předložených důkazů lze učinit závěr, že na pozemek dopadá veřejnoprávní regulace, která však vlastníkovi nebrání realizovat žádnou ze složek jeho vlastnického práva. Poukázala na to, že aktuální územní plán městyse Jince rozlišuje v grafické části plochy veřejného prostranství a veřejné zeleně, že takto pozemek označen není, že územní plán s ním počítá jako s „plochou bydlení v bytových domech“, přičemž v jeho textové části se uvádí, že „je možné realizovat např. stavby a zařízení sociální služby (domovy s pečovatelskou službou a domovy důchodců), stavby a zařízení péče o děti, školská zařízení, zdravotnické stavby a jejich zařízení a taktéž i stavby a zařízení pro kulturu a církevní účely. Po formální stránce se tedy o veřejné prostranství nejedná a vydáním pozemku nehrozí, že by žalobkyni vzniklo pouze holé vlastnictví; naopak by měla možnost na něm realizovat např. charitativní činnost (výstavbou denního stacionáře s pečovatelskou službou, kaple atd.)“. Veřejnoprávní regulace, která na pozemek dopadá, tedy žalobkyni umožňuje realizaci (byť za určitých omezení) vlastnického práva a nemusí usilovat o změnu územně plánovací dokumentace. Dále dovolatelka namítá, že ani faktický stav pozemku neumožňuje učinit závěr, že je zasažen výlukovým důvodem dle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. z důvodu jeho celkové funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami, byť je skutečností, že z východu, západu i z jihu je obklopen bytovými domy, nýbrž tento závěr vychází jen z fyzické blízkosti pozemků a bytových domů, přičemž z jí předložených fotografií je zřejmé, že „společenský život“ obyvatel domů je realizován v prostoru mimo pozemek. Ekologická funkce a přítomnost betonových dílců pak nepostačují k naplnění požadavku na celkovou funkční provázanost pozemků a staveb. Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval poměrem mezi omezením restitučního nároku a konkrétním veřejnoprávním zájmem, tedy hlediskem proporcionality (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3505/2018). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Účastnice řízení se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (žalobkyní), zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 větu první o. s. ř.).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že při aplikaci překážky vydání věci oprávněné osobě podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), jež jsou tak přiměřeně přenositelné i do poměrů §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, a ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017). Stejný závěr je uveden i v odborné literatuře (srov. Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; publikován též v informačním sytému ASPI).
K zohlednění okolnosti, že pozemek má povahu veřejného statku (že je zatížen veřejným užíváním), lze v režimu zákona o půdě odkázat rovněž na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu vyjádřenou např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, a ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo v usneseních téhož soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, či ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3076/2016, opírající se i o ústavněprávní argumentaci obsaženou zejm. v nálezech Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, k níž se Ústavní soud přihlásil i v nálezu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, v němž zopakoval, že pro překážku, jež spočívá v realizaci veřejného zájmu, nelze restituci v naturální formě uskutečnit a že naturální restituce je vyloučena zpravidla i tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí (vyjádřenému v preambuli a v §1 zákona o půdě).
V nálezu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, dále Ústavní soud vyslovil mimo jiné názor, podle kterého nemůže-li restituent z objektivního důvodu užívat nemovitost, jež má být po kladném výroku o jeho vlastnictví předmětem vydání podle zákona o půdě, nastává v tomto případě právní stav neslučitelný s účelem restituce, deklarovaným v preambuli a v ustanovení §1 zákona o půdě; vznik holého vlastnictví (nuda proprietas) nebyl účelem restitučního procesu, jinak zajisté směřujícího k alespoň částečnému zmírnění majetkových křivd způsobených oprávněným osobám komunistickým režimem v rozhodném období.
Překážkou vydání pozemku v rámci majetkového vyrovnání s církvemi podle zákona č. 428/2012 Sb. může být podle konkrétních okolností i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat kteroukoliv ze složek vlastnických oprávnění [např. v případě veřejného prostranství (§34 zákona o obcích)], a to přesto, že taková situace není přímo v §8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. mezi vypočtenými výlukami vydání výslovně uvedena (srov. opětovně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1547/2016, a obdobně i nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, bod 36.).
Pakliže §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. mimo jiné stanoví, že se za zastavěnou (a tudíž vydání oprávněné osobě nezpůsobilou) považuje také část pozemku, jež bezprostředně souvisí se stavbou naplňující tam vypočtená kritéria a je nezbytně nutná k jejímu užívání, lze podobně jako při výkladu citovaného ustanovení zákona o půdě dovodit, že překážkou vydání pozemku v rámci majetkového vyrovnání s církvemi může být rovněž fakt, že dotčený pozemek tvoří součást nedělitelného funkčního celku (areálu) se stavbou ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. ( mutatis mutandis srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013, a ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, nebo též nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98). U nárokovaného pozemku je tedy třeba přihlížet i k celkové funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek, např. i sídliště), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který zde představuje jedno z výkladových kritérií. Oporu pro názor o prioritě vlastnického vztahu k areálu coby ucelenému souboru nemovitostí, který nelze dělit, lze nalézt i v odborné literatuře (srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186). Tyto závěry jsou tedy plně přenositelné i do restitučních poměrů regulovaných zákonem č. 428/2012 Sb. - jde-li o otázky týkající se výkladu a aplikace jeho §8 odst. 1 písm. a) - k tomu dále srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017).
O případ uvedený ve shora citované judikatuře se jedná i v souzené věci. Jestliže odvolací soud, vycházeje ze skutkového zjištění, že žalobkyní nárokovaný zemědělský pozemek oddělený označeným geometrickým plánem se nachází v obytném území uvnitř zástavby mezi bytovými domy, které jsou součástí většího obytného celku městyse Jince a které byly postaveny v 50. letech minulého století, že je zatravněn, nachází se na něm strom, keře a dva „chodníčky z betonových dílců“, není oplocen, je veřejně přístupný a slouží jako veřejná zeleň (veřejné prostranství - §34 zákona o obcích), že je součástí sídliště jakožto „obytného areálu“ intravilánu obce (nenachází se v okrajové části sídliště), přičemž je dána jeho funkční souvislost a provázanost s okolními bytovými domy, uzavřel, že jej nelze vydat pro překážku spočívající v realizaci veřejného zájmu, jelikož jeho vydáním by došlo k situaci, kdy by žalobkyně pozemek nemohla objektivně užívat plnou realizací svého vlastnického práva [vzniklo by jí jen holé vlastnictví (nuda proprietas), což není účelem restitučního procesu], přičemž změnou vlastníka by se charakter tohoto zemědělského pozemku sloužícího jako veřejná zeleň nezměnil, rozhodl v souladu se závěry vyplývajícími z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i z judikatury Ústavního soudu (nikoliv extenzivně), včetně rozhodnutí odkazovaných dovolatelkou, na nichž není důvodu cokoliv měnit.
Namítá-li dovolatelka, že pozemek v aktuálním územním plánu městyse Jince není označen jako veřejné prostranství či veřejná zeleň a že „po formální stránce se tedy o veřejné prostranství nejedná“, pak je možno uvést následující:
Institut veřejného prostranství je jedním z druhů veřejnoprávního omezení vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků podle §34 zákona č. 128/2000 Sb. (či např. též podle §14b zákona o hlavním městě Praze). Pro kategorizaci určitého prostoru (pozemku) jako veřejného prostranství není přitom bez dalšího rozhodující, zda byl tento prostor jako veřejné prostranství označen ve správním aktu, zejména v obecně závazné vyhlášce, v opatření obecné povahy či ve správním rozhodnutí; stejně tak není podstatné, zdali určitý pozemek je ve vlastnictví státu, obce coby veřejnoprávní korporace či soukromé osoby (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2005, č. j. 5 As 49/2004-77, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2016). Aby bylo možno učinit závěr, že určitý prostor (pozemek či jeho část) je ex lege veřejným prostranstvím, je třeba naplnit veškeré jeho znaky. Prvním znakem veřejného prostranství je existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. Druhým znakem veřejného prostranství, který lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, jež jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Jedná se především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), o účel hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či o účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Pokud určitý prostor takový účel plnit nebude, nepůjde o veřejné prostranství (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1498/2014, a rovněž Černín, K: Veřejná prostranství, terra incognita. Právník, 2016, č. 10, str. 803-817, Huneš, K. - Randusová, E. - Mácha, A.: Veřejné prostranství a jeho platný vznik. Právní rozhledy, 2017, č. 10, str. 366 a násl.]. Stran demonstrativního výčtu jednotlivých prostor jsoucích veřejným prostranstvím Ústavní soud zdůraznil, že část věty „a další prostory přístupné bez omezení“ obsažená v §34 zákona č. 128/2000 Sb., je nutné vykládat tak, že nejde o jakékoliv prostory, tj. „jiné prostory“, ale že jde o prostranství mající obdobný charakter jako „náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02).
Z uvedeného vyplývá, že bylo-li v dané věci v řízení zjištěno, že pozemek je užíván jako veřejná zeleň (veřejné prostranství), neboť je přístupný každému bez omezení, a že plní veřejně prospěšný účel rekreační - jako veřejná zeleň, pak není rozhodující okolnost, zda tento prostor byl jako veřejné prostranství či veřejná zeleň označen v opatření obecné povahy (v aktuálním územním plánu obce Jince).
Pokud pak dovolatelka dále namítá, že by na geometrickým plánem odděleném pozemku (jenž by se měl nacházet zcela uprostřed stávajícího pozemku parc. č. 632/1 o celkové výměře 11.152 m 2 , jak je doposud veden v katastru nemovitostí) mohla realizovat např. charitativní činnost (výstavbou denního stacionáře s pečovatelskou službou, kaple atd.), když oddělený pozemek se nachází v ploše označené v územním plánu jako „bydlení v bytových domech“, pak zcela přehlíží jednak skutečnost, že i oddělený pozemek jakožto veřejná zeleň, a tedy veřejné prostranství, by byl - a stále je - přístupný každému bez omezení, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru, což by ve svém důsledku znamenalo i příslušné omezení práv vlastníka, který by musel (a stále musí) respektovat, že takovýto prostor (byť je v jeho vlastnictví) nemůže být např. vlastníkem oplocen, či jinak uzavřen, neboť tak by ztratil svoji funkci veřejného prostranství, takže vlastník takového prostoru by byl (je) povinen omezení spojená s jeho povahou veřejného prostranství strpět (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017), jakož i skutečnost, že jako „plocha bydlení v bytových domech“ je v grafické části aktuálního územního plánu městyse Jince, jak z něj vyplývá, vyznačeno celé sídliště s bytovými domy (stejně jako v dřívějším územním plánu z roku 2008), a nikoliv jen geometrickým plánem oddělená část pozemku, a že celý, dosud v katastru nemovitostí vedený pozemek, je pozemkem zemědělským (trvalým travním porostem), jenž je součástí zemědělského půdního fondu, na němž v době rozhodnutí odvolacího soudu nebylo možno žádnou stavbu realizovat.
Ze všech shora uvedených důvodů tudíž dovolatelka nedůvodně odvolacímu soudu vytýká, že „neprovedl test proporcionality ve vztahu k omezení restitučního nároku konkrétnímu veřejnému zájmu“, neboť hledisko proporcionality (jde-li o poměr mezi omezením restitučního nároku, tedy účelem restituce samotné, a konkrétním veřejným zájmem, který naplnění tohoto účelu brání, kdy v tomto směru může být významné i to, jaká újma by oprávněné osobě vznikla v případě nevydání nemovitosti, v porovnání s tím, jaké bezprostřední důsledky by mělo vyhovění restitučnímu nároku ve sféře jiných osob), implicitně zvažoval v bodech 14 až 16. odůvodnění napadeného rozsudku, v nichž vyslovil, že v dané věci převažuje konkrétní veřejný zájem na nevydání odděleného pozemku žalobkyni, spočívající jednak v tom, že se jedná o veřejné prostranství (veřejnou zeleň) sloužící účelu rekreačnímu, a dále v tom, že pozemek je funkčně spojen a provázán s bytovými domy v sídlišti intravilánu městyse Jince, nad zájmem restitučním (na naplnění účelu restituce samotné).
Lze tedy uzavřít, že charakter odděleného pozemku, jakož i jeho veřejnoprávní regulace, by tedy žalobkyni neumožňovala realizaci jakékoli ze složek vlastnického práva a zůstalo by jí jen holé vlastnictví k němu, což není účelem naturální restituce.
Jen pro úplnost je třeba uvést, že závěr o příslušnosti konkrétního pozemku k areálu (sídlišti v intravilánu obce) je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, a jeho rozsudky ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu však podléhá výhradně správnost právního posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3047/2017, ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1194/2017, ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6020/2017, a ze dne 1. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4096/2018).
K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Protože dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy náklady účastnice řízení představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 2. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu