ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1854.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1854/2020-388
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě , IČ 44941439, se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, zastoupená Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově, Dvorek 16, proti žalovanému: Národní památkový ústav, IČ 75032333, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí 162/3, zastoupený JUDr. Petrem Wünschem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 753/27, o nahrazení projevu vůle , vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 179/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. ledna 2020,
č. j. 69 Co 372/2019-353, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Wünsche do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (dle §243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 1. 2020, č. j. 69 Co 372/2019-353, usnesení Okresního soudu v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 23. 8. 2019, č. j. 21 C 179/2016-312, potvrdil ve výrocích I. a II., jimiž bylo řízení zastaveno a věc byla postoupena Státnímu pozemkovému úřadu, Krajskému pozemkovému úřadu pro Olomoucký kraj, z důvodu, že pozemky, jejichž vydání se žalobkyně domáhala v řízení dle části třetí zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, vedeném dle ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ke dni 24. 6. 1991 tvořily součást zemědělského půdního fondu – pozemky st. p. č. 251 a parc. č. 78/1, 78/2, 623 a 99
v k. ú Bouzov – resp. lesního půdního fondu – pozemek parc. č. 118/7 v k. ú. Bouzov (výrok I. usnesení odvolacího soudu), změnil je v nákladovém výroku III. tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 8 652 Kč (výrok II. usnesení odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III. usnesení odvolacího soudu).
Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předestřela otázku, zda nemovitosti v k. ú. Bouzov, jejichž vydání se domáhá, náležely k datu 24. 6. 1991 do zemědělského, resp. lesního, půdního fondu, a zda je tedy k projednání návrhu na jejich vydání nadán pravomocí pozemkový úřad ve smyslu §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., anebo soud ve smyslu §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. Mínila, že soudy nižších stupňů tuto otázku vyřešily v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 4254/2017, usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018,
sp. zn. II. ÚS 3702/17, a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2018,
sp. zn. Ncp 107/2018.
Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném
od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z konstantní judikatury dovolacího soudu plyne, že vzhledem k tomu, že zákon č. 428/2012 Sb. zakládá odlišný mechanismus pro uplatnění nároků na vydání nemovitostí zemědělských a nezemědělských, předpokládá se, že oprávněná osoba učiní jistý úsudek ohledně charakteru požadovaného majetku a výsledku této úvahy uzpůsobí své další kroky. Jí provedená kvalifikace však nesnímá z orgánů veřejné moci, před nimiž své nároky vznese, břímě povinnosti provést vlastní vyhodnocení povahy dotčených nemovitostí (viz výslovná úprava postupu pozemkového úřadu v §9 odst. 6, větě třetí, zákona č. 428/2012 Sb.). Jelikož je nezemědělský charakter sporných objektů předpokladem existence pravomoci soudu k přímému projednání požadavku na jejich vydání v režimu části třetí občanského soudního řádu, musí si tento aspekt coby podmínku řízení (§103 o. s. ř.) posoudit soudy samy i tam, kde již kladný úsudek o své pravomoci k rozhodnutí o restitučním nároku dle §9 zákona č. 428/2012 Sb., a tedy (implicitně) též o zemědělské povaze dotčených pozemků, vyslovil Státní pozemkový úřad, u něhož oprávněná osoba uplatnila z opatrnosti (jsouc třebas v nejistotě ohledně jejich zemědělského určení k rozhodnému datu) svá práva souběžně. V případě, že soud na základě učiněných skutkových zjištění uzavře, že sporné nemovitosti vskutku měly zemědělský charakter, bude se korektním postupem jevit vyslovení nedostatku vlastní pravomoci a postoupení věci pozemkovému úřadu v duchu §104 odst. 1 o. s. ř. Okolnost, že u příslušného orgánu bylo řízení o vydání týchž pozemků již dříve zahájeno, nebo dokonce proběhlo, na povinnosti soudu věc postoupit nic nemění (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 28 Cdo 40/2000), neboť důsledky plynoucí z takového stavu je oprávněn vyvodit právě jen orgán, do jehož pravomoci náleží projednání a rozhodnutí věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 4254/2017, vydané v posuzovaném řízení, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1545/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1163/2020, ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2562/2003, a ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 61/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997,
sp. zn. IV. ÚS 28/97, publikovaný pod č. 115/97 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 13. 10. 1999, sp. zn. I. ÚS 167/98, publikovaný pod č. 139/99 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 28. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 89/97, publikovaný
pod č. 185/99 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, z komentářové literatury srov. Kříž, J. In: Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 123-125).
Dle §2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. se pak zemědělskými nemovitostmi pro účely daného předpisu rozumí mimo jiné pozemky, které ke dni 24. 6. 1991 tvořily zemědělský půdní fond nebo do tohoto fondu náležely, a dále pozemky, jež k témuž datu tvořily lesní půdní fond. Záměrná korespondence citovaného ustanovení s §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a to i co se týče rozhodného časového bodu (k tomu viz Kříž, J. In: Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 110), umožňuje při jeho výkladu vycházet ze závěrů stabilní judikatury interpretující meze působnosti naposledy zmíněného předpisu. V souladu s uvedenou rozhodovací praxí se pak k zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu vyhledává splnění dvou předpokladů: znaku právního či formálního daného označením pozemku v katastru nemovitostí druhem kultury uvedeným v §1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů, a dále znaku faktického, materiálního, představovaného skutečností, že takový pozemek je anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařován. Není-li zde přítomen onen materiální aspekt, nelze pozemek považovat za součást zemědělského půdního fondu, byť by i dosud byl (v rozporu s faktickým stavem) v katastru nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy (viz mezi jinými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004,
sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009,
ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 812/2016, či usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2523/2013, a ze dne 20. 12. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 1419/2016). Při zkoumání, zda pozemek v rozhodném okamžiku z hlediska §2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. přináležel k lesnímu půdnímu fondu, je poté třeba vycházet z §2 zákona č. 61/1977 Sb., o lesích (srovnej obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2450/98), jenž rovněž akcentoval stav faktický (či založený rozhodnutím orgánu státní správy lesů) oproti stavu evidenčnímu. Ke stejným závěrům dospěl přitom Nejvyšší soud i v kasačním rozhodnutí ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4254/2017, vydaném v projednávané věci.
Závěr o přináležitosti pozemku do zemědělského, resp. lesního, půdního fondu se tedy v závislosti na individuálních skutkových zjištěních té které věci evidentně může prosadit i bez ohledu na formální (evidenční) označení druhu pozemku; viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, dle něhož pro posouzení, zda pozemek k 24. 6. 1991 tvořil součást zemědělského půdního fondu, mohl být rozhodující i jen jeho skutečný stav (dlouhodobý faktický způsob jeho užívání), odporující případně i jeho stavu evidenčnímu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 4077/2018).
Jestliže tak soudy nižších stupňů v situaci, kdy ze skutkových zjištění vyplynulo, že předmětné pozemky v k. ú. Bouzov ke dni 24. 6. 1991, coby součást hradního parku, byly zatravněné a pokryté zelení a stromovými porosty (pozemky st. p. č. 251, parc. č. 78/1, 78/2, 623 a 99), a měly tudíž fakticky zemědělský charakter, a pozemek parc. č. 118/7 byl částečně hustě pokryt vzrostlým stromovím, obklopen silnicí a lesními pozemky, a tvořil tudíž fakticky součást lesního půdního fondu, přičemž k tomuto datu byly v katastru nemovitostí formálně evidovány jako zahrada (pozemky st. p. č. 251 a parc. č. 78/1 a 78/2) či pastvina (pozemky parc. č. 99 a 263), uzavřely, že posuzované pozemky mají charakter zemědělských nemovitostí ve smyslu §2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., když akcentovaly jejich skutečný stav (dlouhodobý faktický způsob užívání) odporující případně i jejich stavu evidenčnímu, nikterak se tím od výše citovaných judikatorních závěrů, na nichž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlily. V souladu s citovanou judikaturou pak probíhající řízení dle části třetí o. s. ř., vedené na základě ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. o žalobě na nahrazení projevu vůle žalovaného k vydání dotčených pozemků, pro nedostatek pravomoci zastavily a věc postoupily příslušnému pozemkovému úřadu (§104 odst. 1 o. s. ř.).
Ani z dovolatelkou odkazovaných usnesení Vrchního a Ústavního soudu (řešících ostatně otázku věcné příslušnosti soudů, a nikoliv důsledky zemědělského či nezemědělského charakteru nárokovaných nemovitostí v řízení před tím kterým orgánem) přitom neplyne závěr, že by snad soudy v řízení dle části třetí o. s. ř. vedeném v režimu ustanovení
§10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. mohly rozhodnout věcně o žalobě na vydání zemědělských nemovitostí (ať již by jí vyhověly, či nikoliv).
Zpochybňuje-li přitom dovolatelka závěry odvolacího soudu o charakteru předmětných pozemků, napadá tím zjevně skutkové a nikoliv právní závěry odvolacího soudu. Rozporuje tak skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, jímž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017,
sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoli přitom vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – zpochybňuje skutkový stav zjištěný odvolacím soudem, neboť svými výtkami brojí toliko proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedených výtek tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), když předpoklady jeho přípustnosti v posuzovaném případě naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3,
§224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a k nákladům žalovaného, který podal v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 2 500 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. b/, a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby
(§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 3 388 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 8. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu