ECLI:CZ:US:2012:3.US.243.12.1
sp. zn. III. ÚS 243/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. B., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2011 č. j. 35 Co 49/2010-115, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 15. 10. 2009 č. j. 13 C 580/2008-67 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí (dále jen "vedlejší účastnice") zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím z titulu peněžního zadostiučinění za nemateriální újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného Českou správou sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") ve věci žádosti o zaplacení jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen "zákon č. 261/2001 Sb.").
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2010 č. j. 35 Co 49/2010-85 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 jako věcně správný potvrdil (§219 o. s. ř.).
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 6. 2011 č. j. 30 Cdo 2438/2010-104 napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř.).
Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 tak, že žalobě do částky 35 000 Kč s příslušenstvím vyhověl. Při stanovení výsledné výše náhrady vycházel z délky řízení ČSSZ (vedeného 40 měsíců), s níž koresponduje základní částka 35 000 Kč sestávající z 15 000 Kč za první dva roky řízení a 20 000 Kč za další rok a čtyři měsíce; tuto sumu s poukazem na kritéria zakotvená v §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. snížil o 20 % s odůvodněním, že šlo o věc složitou, naopak zvýšil o 10 % s ohledem na aktivitu stěžovatele (odkazy na judikaturu Ústavního soudu), zvýšil o 30 % se zřetelem k "chybnému" rozhodování ČSSZ, a konečně snížil o 20 %, neboť řízení nemělo pro stěžovatele mimořádný význam.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Městský soud v Praze zatížil svůj rozsudek ústavněprávně relevantními vadami, jestliže peněžní zadostiučinění za nemateriální újmu přiznal [odkazuje na §31a odst. 3 písm. b) a e) zákona č. 82/1998 Sb.] v redukované výši.
Podle stěžovatele neměl odvolací soud aplikovat k jeho tíži kritérium složitosti řízení, neboť existenci divergentních rozhodnutí k dané problematice způsobil Nejvyšší správní soud tím, že rozsudkem ze dne 26. 10. 2005 č. j. 5 A 544/2002-57 "zamítl nárok" jiné oprávněné osoby, čímž nerespektoval nosné důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 605/03 ze dne 2. 6. 2005 (rozsudek Nejvyššího správního soudu byl posléze zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 712/05 ze dne 28. 6. 2007). Že v tomto judikatorním prostředí nelze považovat předmětné řízení za složité, dokládá rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, a stěžovatel identifikuje další řízení vedená ČSSZ, v jejichž rámci byla jednorázová částka - ve srovnatelných souvislostech - bez jakýchkoli námitek přiznána. Z řečeného stěžovatel dovozuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel oponuje závěrům Městského soudu v Praze ohledně "významu řízení"; uvádí, že s legitimními očekáváními ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě odvíjejícími se z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 605/03 ze dne 2. 6. 2005 a rozhodovací praxe ČSSZ, v dědickém řízení dne 17. 1. 2006 přislíbil své sestře vyplacení dědického podílu navzdory tomu, že byl "ve finančních potížích", a následné trestní stíhání (iniciované jeho sestrou, které nemohl včas poskytnout peněžní plnění, k němuž se zavázal) nemělo příčinu v jeho "podvodném jednání", jak konstatoval Městský soud v Praze, nýbrž ve svévolném postupu ČSSZ. Posléze stěžovatel uvádí, že sporná jednorázová peněžní částka činila 138 658 Kč, což pro něj představuje "veliké peníze", odůvodňující "skutečně mimořádný význam řízení".
Závěrem stěžovatel dovozuje, že Městský soud v Praze měl kvůli "jednoduchosti řízení" navýšit základní částku o 15 % a se zřetelem k významu řízení o 20 %, čemuž by přibližně odpovídala žalovaná částka 61 250 Kč.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Je vhodné předeslat, že ústavní stížností dotčená věc byla skončena rozhodnutím, proti němuž není z procesního postavení stěžovatele přípustné dovolání, neboť jde o tzv. věc bagatelní [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Důvody k prolomení obecných zásad přípustnosti dovolání spočívají v kvantitativně založeném úsudku o nižší významnosti věci, kdy uplatnění dalšího opravného prostředku není považováno za efektivní; jestliže občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v druhé instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jejíž obsahové těžiště spočívá v tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05).
V dané souvislosti, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace rozhodných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., upravujících odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelů v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména stěžovatelem dovolávanými články Listiny a Úmluvy.
Při ústavněprávním hodnocení průtahů v soudním řízení vychází Ústavní soud již z dřívější vlastní rozhodovací praxe a navazující judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"); přiměřenost doby řízení posuzuje ve světle konkrétních okolností případu, obzvláště se zřetelem ke složitosti věci, chování stěžovatele a příslušných orgánů, přičemž je třeba vzít v úvahu i to, co je pro stěžovatele v sázce [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151), bod 21]. Důraz je kladen zejména na posouzení postupu příslušných orgánů veřejné moci, tj. zda měl soud snahu rozhodnout ve věci v co nejkratším čase a bez průtahů, a zda nedošlo k jinému pochybení z jeho strany (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011, bod 16). Pouze demonstrativní výčet zákonných hledisek nebrání přihlédnout i k jiným kritériím, která se ukážou být s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu významná (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, bod 37, a usnesení sp. zn. I. ÚS 1023/11 ze dne 19. 10. 2011, bod 23); připadá též v úvahu, aby soud, který rozhoduje o náhradě, uznal jako relevantní i vlastní průtahy, a promítl je výše odškodnění (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Apicella proti Itálii, bod 96; též nález sp. zn. II. ÚS 862/10, bod 16, nález ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 562/11, bod 24). Také mohou být zohledněna i delší období nečinnosti, přičemž se vždy nemusí jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat. Nelze předpokládat, že v řízení bude činěn jeden procesní úkon za druhým, je třeba zohlednit i skutečnost, že i příprava a zvažování dalších procesních kroků, stejně jako rozbor věci po hmotněprávní stránce mohou být časově náročné a vyžádají si určité časové prodlevy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011 sp. zn. 28 Cdo 1143/2010).
Rozhodování o výši zadostiučinění je především věcí obecných soudů, jejich rozhodnutí však musí dostát ústavněprávním požadavkům. Je nezbytné, aby vydané rozhodnutí bylo s ohledem na požadavek vyloučení svévole přezkoumatelné, resp. aby v jeho odůvodnění byla srozumitelným způsobem vyložena kritéria, jakými se soud řídil [srov. nález sp. zn. III. ÚS 206/98 ze dne 9. 7. 1998 (N 80/11 SbNU 231), nález sp. zn. I. ÚS 192/11 ze dne 28. 3. 2011, body 16 a 20, nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, bod 37], čehož lze dosáhnout tím, že konkrétně a jednoznačně uvede základní částku zadostiučinění včetně její procentní modifikace podle zákonem stanovených kritérií, resp. podle kritérií vyplývajících z judikatury soudů, ESLP nevyjímaje (srov. nález sp. zn. I. ÚS 192/11, bod 20, nález sp. zn. I. ÚS 1536/11, body 42, 43 a 59).
Co do výše výchozí částky přiměřeného zadostiučinění Ústavní soud opakovaně aproboval hodnocení Nejvyššího soudu, jenž ji vymezil rozmezím 15 000 až 20 000 Kč za jeden rok řízení (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, bod 38, a nález sp. zn. I. ÚS 192/11 ze dne 28. 3. 2011, bod. 22). Přijetí tohoto rozmezí neznamená jeho neměnnost; jeho určení rovněž nezbavuje obecné soudy povinnosti individuálního posouzení každého případu a stanovení adekvátního zadostiučinění v závislosti na něm, a to eventuálně i mimo toto rozmezí, ať už půjde o snížení nebo zvýšení uplatněného nároku (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10). Snížení výše přiznávané částky může odůvodnit i okolnost, že porušení základního práva na projednání věci v přiměřené lhůtě bylo konstatováno a kompenzováno již na vnitrostátní úrovni (srov. nález sp. zn. I. ÚS 192/11 ze dne 28. 3. 2011, bod 22, nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, bod 38).
Oproti názoru stěžovatele Ústavní soud v dané věci neshledává, že by odvolací soud z těchto zásad relevantně vybočil; je namístě úsudek, že je znal a bral v úvahu, a spor může být veden jen o větší či menší míru přiléhavosti jejich uplatnění.
Co do první části stěžovatelovy oponentury se patří předeslat, že rovněž Evropský soud pro lidská práva uznává za možnou objektivní příčinu prodloužení řízení hmotněprávní složitost daného případu, vycházející z nutnosti řešit otázku výkladu norem ústavního práva (srov. rozsudek ze dne 26. 11. 1992 ve věci Giancarlo Lombardo v. Itálie, stížnost č. 12490/86, odst. 21, a rozsudek ze dne 23. 6. 1993 ve věci Ruiz-Mateos v. Španělsko, stížnost č. 12952/87, odst. 41).
Stěžovatel nezpochybňuje konstatování Městského soudu v Praze, podle nějž představoval překážku dřívějšího - žádosti vyhovujícího - rozhodnutí ČSSZ rozsudek ze dne 22. 7. 2005 č. j. 3 Ads 33/2004-84, kde rozšířený senát Nejvyššího správního soudu formuloval závěr, že usnesení soudu, kterým je v návaznosti na zrušení původního odsuzujícího rozsudku v rámci obnovy řízení ve smyslu trestního řádu vyslovena účast konkrétní osoby na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (rehabilitace per analogiam), nenahrazuje splnění podmínky pro přiznání jednorázové peněžní částky podle §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., tj. zrušení rozhodnutí o věznění podle zákona č. 119/1990 Sb., nebo podle zákona č. 198/1993 Sb.
Stěžovateli lze přisvědčit potud, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 605/03 ze dne 2. 6. 2005 obsahoval výkladové závěry uplatnitelné též v jeho věci; současně nelze ztrácet se zřetele, že tento nález výslovně zdůraznil, že "závěry ve věci samé nikterak nepředjímá, jelikož jde o otázku primárně spadající do kompetence jiných orgánů veřejné moci".
Význam stěžovatelovy oponentury - ve výsledku - oslabuje fakt, že Městský soud zvýšil základní částku o 30 % se zřetelem k "chybnému rozhodování ČSSZ"; dovozuje-li tedy stěžovatel, že ČSSZ v rámci svého rozhodování nedocenila nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 712/05 ze dne 28. 6. 2007, patří se připomenout, že právě nerespektování závazného právního názoru obsaženého v nálezu Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy) je zohlednitelné především v kritériu "postupu orgánu veřejné moci během řízení" [§31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb.], což zdůraznil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 1637/2009. Též se zřetelem k okolnosti, že odvolací soud neuvedl, v čem spatřuje specifické důvody k této stěžovateli příznivé úpravě (samotná délka řízení je přitom zahrnuta již v uvedené základní částce), lze dovodit, že stěžovatelovy námitky stran ústavněprávně konformního výkladu zákona č. 261/2001 Sb. otázek byly (přinejmenším) zohledněny v přiznané částce.
Ohledně druhé části ústavní stížnosti, obracející pozornost ke kritériu významu řízení, se patří uvést, že stěžovatel poukazuje na trestní stíhání vedené pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 2 tr. zákona jen povšechně, a souvislost s přiměřeností peněžního zadostiučinění za nemateriální újmu není zjevně objektivně určitelná (stěžovatel v ústavní stížnosti nenaznačuje, jaká objektivní překážka mu zamezila vysvětlit své sestře v rámci projednání dědictví, že splnění dohody je z jeho strany podmíněno výsledkem doposud neskončeného řízení vedeného ČSSZ, resp. že se nachází ve svízelné finanční situaci, a na jeho majetek je vedena exekuce).
Přesah jím uplatňované polemiky do ústavněprávní roviny nedokládá ani sdělení, že částka posléze vyplacená ČSSZ pro něj představovala "veliké peníze".
Za zaznamenání stojí též skutečnost, že Městský soud v Praze nezohlednil výslovně v neprospěch stěžovatele, že předmět řízení v období od vydání rozhodnutí ze dne 30. 1. 2008 do úpravy přiznané částky dne 16. 4. 2004 činil částku 18,- Kč.
Pakliže stěžovatel spojuje námitku porušení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě s tím, že soudy nevyhověly jeho žalobě v plném rozsahu, je namístě připomenout, že ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě sice zahrnuje nejen existující majetek, nýbrž i majetkové hodnoty včetně pohledávek, na jejichž základě může stěžovatel tvrdit, že má přinejmenším legitimní očekávání dosáhnout účinného užívání vlastnického práva, v dané věci však o dostatečně doloženou pohledávku - zčásti - nešlo; stěžovatel toliko tvrdil určité nároky, jejichž vznik byl závislý na existenci potenciálně sporných okolností, a takové nároky chránit podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 možné není. Ústavní soud proto v napadeném rozhodnutí zásah do legitimního očekávání (dosáhnout výkonu vlastnického práva) nespatřuje.
Identifikoval-li stěžovatel porušení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě s postupem ČSSZ, patří se zdůraznit, že předmětem řízení před obecnými soudy, z něhož vzešel ústavní stížností napadený rozsudek, bylo přiměřené zadostiučinění za průtahy v řízení, tj. odškodnění újmy jiné (srov. zejm. čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 větu první Úmluvy). Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti neuplatnil relevantně výhradu, že se obecné soudy ve svých rozhodnutích s částí předmětu řízení nevypořádaly (viz též usnesení sp. zn. III. ÚS 1890/11 ze dne 26. 4. 2012).
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu