ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.666.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 666/2022-584
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 8. 2022 o dovolání obviněné A. P. , nar. XY ve XY, bytem XY, adresa pro účely doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 8 To 45/2022, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 16/2021, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 8 To 45/2022, v celém rozsahu.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 4 T 16/2021 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byla obviněná A. P. (dále jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku , přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Trestné činnosti se měla dopustit společně s dalšími osobami ve spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku (spoluobvinění P. H., A. Š.). Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustila společně se spolupachateli tím, že:
dne 16.2.2020 obžalovaný P. H. ve večerních hodinách telefonicky kontaktoval poškozeného M. M., nar. XY, aby k němu přišel do bytu na ul. XY v XY a koupil alkohol s tím, že tam má dvě holky, přičemž poškozený kolem 22.00 hodiny přišel i s alkoholem do předmětného bytu, kam předtím pozval obžalovaný P. H. obžalovanou A. Š. a mladistvou AAAAA (pseudonym) /která je šetřena samostatně/, následně všichni společně popíjeli alkoholické nápoje, které do bytu přinesl poškozený, kdy s výjimkou poškozeného užili i pervitin, následně se do bytu vrátila družka obžalovaného obžalovaná A. P. a popíjela s nimi, poté využili značné podnapilosti poškozeného, kdy obžalovaný H. navrhl obžalované Š. a mladistvé AAAAA, aby nahrály video s předstíraným znásilněním obžalované Š. i mladistvé AAAAA s tím, že pojal úmysl z poškozeného vylákat finanční prostředky, následně v průběhu tohoto předstíraného znásilnění, kdy mladistvá AAAAA křičela „já nechci“, začal obžalovaný H. na poškozeného křičet, co dělá, dal mu 4 facky, načež poškozený upadl na zem, nereagoval a poté usnul, kdy v blíže nezjištěném okamžiku využili zjevné opilosti poškozeného a odcizili mu z krku zlatý řetízek o váze 4,38 g v hodnotě nejméně 3 000 Kč a dále mu odebrali bez jeho vědomí jeho mobilní telefon zn. Samsung Galaxy J 3 bílé barvy, nezjištěného IMEI v hodnotě 1 000 Kč, letní bundu červenošedé barvy v hodnotě 1 000 Kč, klíče od vozidla Mercedes Sprinter v hodnotě 5 000 Kč, které uschovali a následně, když se poškozený dne 17.2.2020 v ranních hodinách probudil, obžalovaný H. mu ukázal na mobilním telefonu videonahrávku, na které bylo vidět poškozeného ležícího na mladistvé AAAAA a mladistvá křičí „já nechci“, dále obžalovaný H. poškozenému sdělil, že strašně vyváděl, poškozený říkal, že si to vůbec nepamatuje a že se takto nikdy nechoval, načež mu obžalovaný P. H. řekl, že musí obžalovanou A. Š. a mladistvou AAAAA odškodnit, a i s A. Š. mu sdělili, že má zaplatit částku nejméně ve výši 60 000 Kč, jinak předmětný videozáznam zveřejní a věc oznámí na policii, přičemž zaplacením peněz P. H. podmiňoval i smazání záznamu, poškozený na to namítal, že u sebe nemá peníze, ale pouze platební kartu, která není výběrová, kdy i poškozený sám navrhoval, že půjdou k bankomatu a vyberou peníze, s čímž P. H. nesouhlasil a chtěl po poškozeném, aby mu vydal platební kartu i s PINem, takto obžalovaný H. poškozeného opakovaně přesvědčoval, že mu předmětnou platební kartu má vydat, načež poškozený uváděl, že tam má limit 10 000 Kč, toto trvalo nejméně 4 hodiny, kdy okolo 13.00 hodin se opět do předmětného bytu dostavila obžalovaná A. P., která byla nazlobená, že tam poškozený stále ještě je a taktéž se zapojila do nátlaku na poškozeného M., aby vydal kartu, nato jim poškozený stále opakoval, že karta není výběrová a snažil se s obžalovanými domluvit, obžalovaná P. přitom na poškozeného křičela, že jí kazí celý den, proč to prodlužuje, od balkonu šla do kuchyně, kde šmátrala v kuchyňské lince, říkala, že toho už má dost a že poškozeného zabije, kdy poškozený cítil, že ho chytila za vlasy a následně mu přiložila ke krku blíže nezjištěný předmět, přičemž obžalovaný H. říkal obžalované P., ať se na to vykašle, že to nemá smysl, kdy i obžalovaný H. v průběhu odpoledních hodin opakovaně poškozeného fyzicky napadl ranou na pravou stranu obličeje pod oko s tím, ať vydá kartu a PIN, že ať to neprodlužuje, že to budou mít za sebou, přičemž takto stupňovali psychický nátlak na poškozeného a postupně tak eliminovali jeho případný odpor se bránit až do 20:00 hodin dne 17. 2. 2020, kdy jim poškozený podlehl a ze strachu z dalšího napadení i v obavě z realizace tvrzených výhrůžek platební kartu č. XY, vydanou na jeho jméno u společnosti Raiffeisenbank, a. s., předal proti své vůli i s PIN kódem P. H., následně poškozeného uzamkli s E. S., která do bytu přišla v průběhu dne, v důsledku čehož nemohl z bytu odejít, když navíc P. H. a A. P. po celou dobu zadržovali jeho oblečení, mobil i klíče od auta, které mu předtím všichni odebrali, což poškozenému rovněž podstatně znemožňovalo byt opustit, a odmítali mu je vydat s tím, že dokud nezaplatí, své věci nedostane, následně P. H. a A. P. odešli společně vybrat z předmětné platební karty poškozeného v bankomatu finanční hotovost, kdy v době od 20:18 hodin do 20:38 hodin dne 17. 2. 2020 se 5x pokusili o výběr finanční hotovosti v celkové výši 25 000 Kč, což se jim však nepodařilo, 1x učinili výběr částky 5 000 Kč z bankomatu Komerční banky, a. s. na ulici XY v XY a 1x vybrali částku 1 000 Kč v bankomatu České spořitelny, a. s. na ulici XY v XY, kdy tyto peníze v částce 6 000 Kč si ponechala A. P., a dále provedli bez souhlasu a vědomí poškozeného 2x neoprávněnou platbu v celkové výši 1 676 Kč v trafice K. v XY, přičemž kolem 21:00 hodin dne 17. 2. 2020 se vrátili i s penězi zpět do bytu, kam se kolem 22.00 hodiny vrátila na základě předchozí domluvy obžalovaná A. Š., se kterou se A. P. měla finančně vyrovnat z vybraných peněz poškozeného, kdy následně ze svého mobilního telefonu vymazala předmětný videozáznam a z bytu odešla, poškozený následně opětovně požadoval po P. H. a A. P. vydání svých věcí, avšak neúspěšně a požadovali po něm doplatit alespoň částku do 10 000 Kč, kdy kolem 00:00 hodin dne 18. 2. 2020 P. H. opět odešel z bytu s předmětnou platební kartou poškozeného vybrat další peníze, kdy v době od 00:38 hodin do 01:10 hodin dne 18. 2. 2020 se neúspěšně pokusil 5x v bankomatu Komerční banky, a. s., na ulici XY a 1x v bankomatu České spořitelny, a. s., o výběr finanční hotovosti v celkové výši 24 000 Kč, a když se kolem 01:00 hodiny vrátil do bytu, poškozený mu sdělil, že kartu asi zablokovala jeho firma a přislíbil mu, že požadovanou finanční hotovost v částce 4 000 Kč doplatí následující den, poté poškozenému vrátili vyjma odcizeného zlatého řetízku jeho věci a poškozený z bytu mohl odejít, kdy následně zjistil, že v průběhu večera mu byla odcizena z vozidla, od něhož mu vzali klíče, finanční hotovost ve výši cca 1 500 Kč; dne 18. 2. 2020 pak poškozený z obavy z možných následků při nesplnění této žádosti přivezl P. H. požadovanou částku ve výši 4 000 Kč, přičemž následně dne 21. 2. 2020 ve 14:08 hodin A. P. zastavila na své jméno v zastavárně na ulici XY v XY odcizený zlatý řetízek poškozeného za částku 3 000 Kč,
kdy tímto jednáním způsobili poškozenému M. M., nar. XY, zranění spočívající v podlitině v okolí levého i pravého oka a dále škodu odcizením v celkové výši nejméně 14 676 Kč, kdy jejich jednání bezprostředně směřovalo ke způsobení další škody ve výši 49 000 Kč .
2. Za uvedené trestné činy uložil soud prvního stupně obviněné podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla obviněná pro výkon uloženého trestu zařazena do věznice s ostrahou. Společně s obviněnou byli uznáni vinnými a odsouzeni i spoluobviněný P. H. k souhrnnému trestu nepodmíněnému odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a spoluobviněná A. Š. k úhrnnému podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let se zkušební dobou podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku na dobu 4 (čtyř) let.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému M. M., nar. XY, náhradu škody ve výši 11 676 Kč.
4. Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 4 T 16/2021, podala obviněná odvolání do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 8 To 45/2022, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 8 To 45/2022, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání směřující do všech výroků z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d), písm. g), písm. h) tr. ř.
6. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatelka konstatuje, že se v době řízení před odvolacím soudem nenacházela ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, pobývala na svobodě, takže bylo možno veřejné zasedání konat v její nepřítomnosti, avšak pokud byly dodrženy všechny zásady pro doručování vyrozumění o konaní veřejného zasedání. Tak tomu v dané věci nebylo. Odvolací soud rozhodl v její nepřítomnosti, když nesprávně vycházel z fikce doručení (§64 odst. 4 tr. ř.), ačkoliv pro tento postup nebyly splněny zákonné podmínky. Obviněná uvádí, že se na adrese určené pro doručování zdržovala. Jestliže tedy nebyla na dané adrese zastižena, nebyla doručovacím orgánem žádným způsobem vyrozuměna o tom, že nebyla zastižena při doručování a nebyla vyrozuměna o uložení zásilky, ač se na doručné adrese zdržovala a má na ní umístěnou domovní schránku. Pokud odvolací soud vycházel z jiné poštovní relace o doručování, taková rozporná skutečnost nemůže jít bez dalšího k její tíži. Postupem odvolacího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 95/04, sp. zn. III. ÚS 927/06), a nebyla řádně zajištěna její možnost se účastnit řízení před soudem ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (sp. zn. III. ÚS 1330/11, sp. zn. I. ÚS 2826/13, sp. zn. III. ÚS 1414/16). Takovým postupem došlo rovněž k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť veřejné zasedání proběhlo v její nepřítomnosti. Ve veřejném zasedání chtěla vypovídat a zpochybnit věrohodnost poškozeného M., neboť se trestného činu loupeže ve spolupachatelství nedopustila, přičemž jí byl vyměřen nepřiměřený, a tedy nespravedlivý trest. V postupu odvolacího spatřuje obviněná rozpor se zákonem i s judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 269/05, sp. zn. II. ÚS 1681/08).
7. Obviněná dále vytýká soudu druhého stupně, že se v odůvodnění rozhodnutí nezabýval její obhajobou uplatněnou v podaném odvolání, na které odkazuje, neboť se nevypořádal s neúplně zjištěným skutkovým stavem soudem prvního stupně a s nesprávným posouzením jejího jednání z pohledu naplnění subjektivních a objektivních znaků zvolených trestných činů i formy spolupachatelství. Namítá, že se soud náležitě nevypořádal s věrohodností výpovědi svědka M., když považuje za naprosto nepřijatelné zdůvodnění soudu druhého stupně ohledně opětovného nevyslechnutí tohoto svědka. Předestírá skutečnost, že tvrzení v její neprospěch tento svědek učinil až po roce od podání trestního oznámení, které původně vůči její osobě vůbec nesměřovalo. Akcentuje, že závěr o jejím spolupachatelství je postaven výlučně na výpovědi poškozeného, když žádné další důkazy o tomto nesvědčí, neboť důkazy uváděné odvolacím soudem se vztahují k dalším trestným činům, kterými byla rovněž uznána vinnou jako spolupachatelka. Jestliže se odvolací soud ztotožnil s tím, že nebyla účastna a neměla vědomost o domluvě spolupachatelů, kteří naplnili skutkovou podstatu zločinu loupeže ve spolupachatelství, tak stejný motiv a cíl nemohl být prokázán u ní (výslovná citace). Současně poukazuje na okolnosti, za kterých se vrátila do bytu, když připouští, že přítomnost poškozeného ve svém bytě špatně nesla, což byl také důvod její verbální agrese vůči poškozenému. Pokud by i pohrůžky bezprostředního násilí užila, což rozporuje, tak toto její jednání nebylo v příčinné souvislosti ze ziskuchtivostí, na které se ostatní spolupachatelé domluvili v její nepřítomnosti a především jí nebyl prokázán úmysl zmocnit se cizí věci (platební karty). Z vybraného finančního obnosu si ani nic neponechala. Dostala se tak do situace, kdy ostatní bránili odchodu poškozeného a zejména hlavní obviněný – její druh – s pověstí recidivity. Její případné jednání v afektu tak nelze kvalifikovat po subjektivní stránce jako trestný čin loupeže, ve spolupachatelství s osobami, s nimiž nebyla domluvena i pro absenci příčinné souvislosti.
8. Dovolatelka připouští možnost jiného náhledu na její protiprávní jednání s možnou jinou právní kvalifikací, a to v souvislosti s její účastí na výběru a pokusu výběrů z platební karty poškozeného získanou trestnou činností spoluobviněných. Dále namítá, že se soudy zpronevěřily hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., když provedené důkazy nehodnotily podle vnitřního přesvědčení, které by bylo založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu, jak jednotlivě i v jejich souhrnu a vycházejícího z dokonalé znalosti projednávaného případu. Obviněná upozorňuje rovněž na rezignaci soudu prvního stupně na nepřiměřeně vysoký trest odnětí svobody s absencí akceptace §37– §42 tr. zák. [tr. zákoníku]. Dovolatelka namítá, že soud opomenul přihlédnout k tomu, jakou mírou přispěla ke spáchání trestného činu, když podstatnou a závažnější část spáchala spoluobviněná Š. Soud druhého stupně se tak podle jejího názoru nevypořádal s posouzením spáchání činu v době předchozího odsouzení jako přitěžující okolnosti, přestože k tomu byl oprávněn zejména s ohledem na význam chráněného zájmu, způsob provedení činu, následky, okolnosti, míru zavinění apod. Při ukládání trestu jí nebyla přiznána ani polehčující okolnost, a to jednání pod tlakem faktické závislosti na jejím druhu a na domluvených spoluobviněných. Nic tedy podle jejího názoru nebránilo tomu, aby jí byl uložen podmíněný trest odnětí svobody s uložením přiměřené zkušební doby včetně uložení přiměřených omezení a povinnostmi, případně i s dohledem.
9. V závěru podaného dovolání obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek (správně usnesení) Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 8 To 45/2022, a věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby po zrušení napadeného rozhodnutí sám rozhodl rozsudkem a uznal jí vinou s jinou právní kvalifikací jejího jednání a uložením tzv. výchovného (podmíněně odložené) trestu odnětí svobody. Dovolatelka má rovněž za to, že jsou splněny podmínky pro odklad výkonu napadeného rozhodnutí, neboť je samoživitelka, pečuje o tři nezletilé děti, jejich otec je ve VTOS a je v rozporu se zájmy dítěte, aby případný výkon trestu odnětí svobody vedl k razantní změně jejich dosavadního výchovného rodinného prostředí.
10. Obviněná současně navrhuje, aby Městský soud v Brně spis předložil bez zbytečného odkladu s příslušným návrhem na postup Nejvyššímu soudu podle §265h odst. 3 tr. ř.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 1 NZO 430/2022, nejprve shrnul argumentaci dovolatelky a zvolené dovolací důvody. Akcentoval, že ze spisového materiálu nevyplývá, že by došlo k porušení §263 odst. 4 tr. ř., když obviněná nebyla přítomna veřejnému zasedání a ani nedošlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, protože obviněná měla možnost se veřejného zasedání účastnit, nevyužila ji však, navíc její účast ani nebyla z objektivního hlediska nezbytná.
12. Stran dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř. uvádí, že výtky obviněné nejsou opodstatněné, současně je nelze z větší části vůbec přiřadit pod uplatněné dovolací důvody. Obviněná primárně vyjadřuje nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy, zejména usvědčující výpověď svědka M. Státní zástupce ovšem akcentuje, že zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění je možný pouze v případě tzv. „zjevného rozporu“. O případ zjevného rozporu se však v posuzované věci podle jeho názoru nejedná. Existence skutečně závažného, extrémního rozporu, která by předmětný dovolací důvod naplnit mohl, není v řešeném případě dána. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Není chybou, pokud soudy pracují s výpovědí svědka (poškozeného) M. jako s důležitým usvědčujícím důkazem. Státní zástupce má za to, že citovaný důkaz není osamocený, naopak koresponduje i s dalšími ve věci provedenými důkazy (viz body 6–7 usnesení soudu druhého stupně) a mezi nimi zjevný rozpor neexistuje, neboť učiněná skutková zjištění mají podklad v provedených důkazech.
13. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce akcentuje, že pod něj nelze přiřadit výtky, na jejichž základě sice obviněná tvrdí nesprávnou právní kvalifikaci svého počínání, avšak činí tak na základě své vlastní představy o skutkovém ději (loupežný úmysl, srozumění s dalšími spolupachateli, agrese měla jiný než loupežný podtext). Dané výtky ve skutečnosti nemíří vůči právnímu posouzení skutku, nýbrž směřují do oblasti procesní, protože obviněná jimi prosazuje svou vlastní verzi skutkového děje. Co se týče naznačené námitky opomenutých důkazů – alternativní dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nepovažuje státní zástupce za opodstatněnou ani ji. Výslech svědka byl proveden a obviněná, popř. obhájce, přitom měli možnost svědkovi klást otázky. Neprovedení nadbytečného důkazu přitom s ohledem na ustálenou judikaturu nemůže založit vadu opomenutých důkazů.
14. Státní zástupce stran nevypořádání se všemi argumenty ze strany soudů poukazuje na judikaturu Ústavního soudu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247) či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 162/13 a ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. IV. ÚS 750/14] a zdůrazňuje, že podle jeho názoru nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces. Soudy dostatečně vyhodnotily veškeré relevantní důkazy, vypořádaly se s obhajobou, popsaly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily. Jejich odůvodnění je logické, má vazbu na provedené důkazy, je zároveň přesvědčivé.
15. Ve vztahu k odkazu obviněné na její podané odvolání, pak konstatuje, že k takovému odkazu nelze v dovolacím řízení přihlížet. Dovolací soud se totiž může v dovolacím řízení zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soud ve věci sp. zn. 8 Tdo 587/2012).
16. Ohledně námitky nepřiměřeně přísného trestu uvádí, že výtky směřující proti údajné nepřiměřenosti trestu, včetně např. údajných pochybení při aplikaci institutu polehčujících okolností, nelze pod uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přiřadit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Nelze je však přiřadit ani pod jiný ze zákonných dovolacích důvodů, tedy např. ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 149/2003).
17. Státní zástupce po zvážení všech shora uvedených skutečností navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítnul podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
18. Obviněná prostřednictvím obhájce využila možnosti repliky k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Předně nesouhlasí s názorem státního zástupce, že nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., když setrvává na stanovisku, že o konání veřejného zasedání nebyla řádně vyrozuměna. Nesouhlasí ani s tím, že by podaným dovoláním projevila toliko nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, když akcentuje, že v rámci podaného odvolání uplatnila právo na provedení důkazů, které považovala k prokázání svých tvrzení za podstatné. S těmito důkazními návrhy se soud druhého stupně řádně nevypořádal, čímž porušil její právo na spravedlivý proces (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 213/20), když se jedná o tzv. opomenuté důkazy. Současně odkazuje na to, že v dané věci je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry soudů a právním posouzením věci. V závěru vyjádření uvádí, že setrvává na důvodech podaného dovolání.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou, naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
21. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
22. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
23. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Existence tohoto dovolacího důvodu tedy předpokládá situaci, kdy bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím by byl obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a bylo mu tak umožněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Zmíněný dovolací důvod nedopadá na jakýkoli případ, kdy je hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného. Může být uplatněn za situace, kdy soudy konají hlavní líčení či veřejné zasedání v nepřítomnosti a činí tak v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného (viz rozhodnutí č. T 621/2004 publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, svazek 26).
24. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Současně je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). K tomu je dále ještě vhodné uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Nadto je nutno také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
25. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
26. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
27. Na podkladě výše předestřených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněné. Obecně lze uvést, že obviněná jednak uplatnila námitku stran nemožnosti konání veřejného zasedání v její nepřítomnosti [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.], námitku nesouhlasu stran způsobu hodnocení věrohodnosti poškozeného [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], námitku možnosti jiné právní kvalifikace jejího jednání a námitku stran nepřiměřenosti uloženého trestu [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Nejvyšší soud považoval za vhodné se nejprve zabývat námitkou stran naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť pokud by tato námitka byla shledána důvodná, bylo by rozhodnutí soudu druhého stupně zatíženo vadou, pro který by nemohlo obstát z procesních důvodů bez ohledu na další vytýkané vady.
28. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., lze mít předně za to, že tento byl uplatněný právně relevantním způsobem. Obviněná totiž namítá, že soud druhého stupně konal veřejné zasedání o jejím podaném odvolání v její nepřítomnosti za situace, kdy nebyla o konání veřejného zasedání řádně vyrozuměna, neboť nebyla vyrozuměna o uložení zásilky na doručovací adresu, když toliko stručně dále dodává, že pokud jí bylo doručováno na jinou adresu, nelze jí to klást k tíží. Z pohledu zvolené dovolací argumentace je předně obecně nezbytné zdůraznit, že ze zákonné formulace důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněné v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, ale jen v takové její nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle kterých nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněné.
29. V souvislostech s tímto dovolacím důvodem nelze pominout znění čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti a také právo, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněné na projednání trestní věci v její přítomnosti je zejména zajistit jí reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je jí v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněné blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněné v hlavním líčení a ve veřejném zasedání, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněné, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněné jen výjimečně, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněné tak rigorózní nejsou, poněvadž ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají z hlediska dopadu na obviněné rozdílný význam. Ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva [právo osobně se účastnit jednání soudu je nezbytnou součástí spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen „Úmluva“] není osobní účast obviněného tak kriticky důležitá v případě odvolacího zasedání, jako je tomu v hlavním líčení (viz Zahorovic proti Chorvatsku, Kamasinski proti Rakousku aj.). Způsob, jakým se čl. 6 Úmluvy aplikuje na řízení před odvolacími soudy, záleží na zvláštních aspektech dotčeného řízení; musí být vzat v úvahu celý průběh řízení v rámci vnitrostátního právního řádu a role odvolacích soudů v něm (viz např. Ekbatani proti Švédsku, Monnell a Morris proti Spojenému království, Zahorovic proti Chorvatsku). Důležité proto je, aby konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněné soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu. Z pohledu shora naznačených východisek lze uzavřít, že porušení ustanovení trestního řádu upravujících přípravu veřejného zasedání a doručování může za určitých okolností založit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
30. Předně je třeba uvést, že současná právní úprava obsažená v ustanoveních §233 odst. 1 a §64 tr. ř. umožňuje, aby byla obviněná o konání veřejného zasedání pouze vyrozumívána, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04), přičemž způsob takového vyrozumívání není v zákoně striktně stanoven. Za této situace tak může být užito jakékoliv formy nevzbuzující pochybnosti o obsahu uvedeného vyrozumění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 509/2004).
31. Obviněná především vyjadřuje přesvědčení, že její právo účastnit se veřejného zasedání o podaném odvolání bylo porušeno tím, že soud druhého stupně ji k veřejnému zasedání řádně neobeslal, resp. že jí vyrozumění o konání veřejného zasedání bylo doručeno fikcí. Jinak vyjádřeno, v dané věci jde o to, zda mohlo být obviněné řádně doručeno vyrozumění o konání veřejného zasedání fikcí či nikoliv (obviněná nezpochybňuje, že postačilo ji o veřejném zasedání vyrozumět). V souvislosti s touto argumentací, která je sice stručnější, ale její podstata je z podaného dovolání zřejmá, lze uvést následující. O podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně může soud druhého stupně rozhodnout ve veřejném zasedání a za určitých podmínek v neveřejném zasedání (§263 odst. 1 tr. ř.). Platí, že primárně soud druhého stupně rozhoduje o podaném odvolání ve veřejném zasedání, když v neveřejném zasedání může rozhodnout toliko za předem stanovených zákonných podmínek (např. odvolání je podáno opožděně). Soud druhého stupně pak k rozhodnutí o podaném odvolání obviněné nařídil veřejné zasedání. Konání veřejného zasedání pak upravuje §232 až §238 tr. ř., když přípravu k veřejnému zasedání upravuje §233 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. Ostatní osoby, zejména osoby, které svým návrhem ke konání veřejného zasedání daly podnět, stačí vyrozumět.
32. Zde je ještě nutno uvést, že soud druhého stupně při nařizování veřejného zasedání zaslal vyrozumění o jeho konání dovolatelce jednak na adresu v XY, XY a rovněž na adresu XY, XY. V obou případech se poštovnímu doručovateli nepodařilo zásilky zaslané obálkou typu č. III doručit z důvodu, že adresát neměl domovní schránku. Pro úplnost je vhodné dodat, že v předchozích případech byly zásilky určené pro obviněnou opakovaně na adresu XY předtím soudem doručeny, tedy domovní schránka tam nepochybně byla. Poté soud vyrozumění o konání veřejného zasedání vyvěsil na úřední desce soudu, přičemž k vyvěšení došlo v termínu od 2. 3. 2022 do 22. 3. 2022. Následně bylo veřejné zasedání před odvolacím soudem konáno v nepřítomnosti obviněné při zachování 5 denní lhůty od doručení, kdy k doručení podle názoru soudu druhého stupně tedy došlo fikcí. Nejvyšší soud současně akcentuje, že při veřejném zasedání před odvolacím soudem byl přítomen obhájce obviněné, který se ovšem k nepřítomnosti obviněné nikterak nevyjádřil.
33. Jak již bylo konstatováno, v dané věci soud druhého stupně o konání veřejného zasedání obviněnou vyrozumíval, čímž jí dal nepochybně najevo, že její účast u veřejného zasedání není nutná. Tento postup nakonec ani nezpochybňuje dovolatelka, tedy netvrdí, že měla být k veřejnému zasedání předvolána. Nejvyšší soud ani nezpochybňuje, že v případě vyrozumění o konání veřejného zasedání lze provést doručení vyrozumění fikcí. Základním a nezbytným předpokladem pro možnost doručení fikcí ovšem je, že soud doručuje vyrozumění na adresu, kterou určila pro účely doručování nebo na které se zdržuje. Z pohledu tohoto závěru je nezbytné zdůraznit, že podle §63 odst. 2 tr. ř. je-li adresát osobou obviněnou, doručuje se jí na adresu, kterou za tímto účelem uvedla [§55 odst. 1 písm. c) tr. ř. ]. Obecně je třeba akcentovat, že za adresu pro doručování nelze pokládat jen adresu, kterou obviněná sdělila při sepisování protokolu o procesním úkonu s ní prováděném [§55 odst. 1 písm. c) tr. ř.], nýbrž i adresu, kterou uvede ve svém podání adresovaném orgánu činnému v trestním řízení, který v daném okamžiku řízení vede. Stran tohoto konstatování lze odkázat přiměřeně např. na rozhodnutí publikované pod č. 18/2008 Sb. rozh. tr., v němž byl vysloven právní názor, že za adresu, kterou obviněná určila pro doručování, je třeba považovat „adresu, kterou obviněný uvede v písemném slibu nahrazujícím vazbu”. Z toho plyne, že podání se posuzuje vždy podle svého obsahu (§59 odst. 1 tr. ř.). V případě, že byla adresa pro účely doručování obviněnou orgánu činnému v trestní řízení sdělena, musí se na ní zasílat písemnosti určené pro obviněnou, neboť to plyne z již zmíněného znění §63 odst. 2 tr. ř. Jinak vyjádřeno, jestliže se soud rozhodl vyrozumět obviněnou o konání veřejného zasedání písemně a tuto písemnost doručoval prostřednictvím doručujícího orgánu (dále jen „pošta“), pak základní podmínkou provedení veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněné bylo, že došlo k jejímu řádnému vyrozumění o konání veřejného zasedání způsobem předvídaným v ustanoveních §62 a násl. tr. ř. a náležité doložení této skutečnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1463/2007).
34. Ze spisového materiálu je zřejmé, že soud druhého stupně vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání obviněné doručil na adresu uvedenou obviněnou po skončení hlavního líčení XY, XY (viz protokol o hlavním líčení ze dne 2. 9. 2021 na č. l. 403) a na adresu jejího trvalého bydliště XY, XY, když vyrozumění o konání veřejného zasedání bylo doručováno v obálkách typu č. III.
35. Zde je ovšem nutno akcentovat, že ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že obviněná osobně na podatelnu Městskému soudu v Brně dne 25. 10. 2021 (po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně) doručila žádost, aby jí veškerá korespondence byla zasílána na adresu XY, XY (č. l. 485) Odvolací soud však nerespektoval žádost obviněné a na adresu určenou pro doručování písemnosti obviněnou vyrozumění o veřejném zasedání neodeslal. Obviněná tak byla zkrácena na svém právu účastnit se veřejného zasedání, když jí soud druhého stupně řádně neobeslal s vyrozuměním o konání veřejného zasedání, což nemohlo být zhojeno ani vyvěšením vyrozumění o konání veřejného zasedání na úřední desce Krajského soudu v Brně. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že obviněná nebyla o konání veřejného zasedání vyrozuměna řádně a včas. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud akcentuje, že obecně doručení fikcí by zákonné bylo, pokud by ovšem soud druhého stupně doručoval na adresu určenou dovolatelkou pro účely doručování.
36. Nad shora naznačené úvahy je třeba zdůraznit, že čl. 38 odst. 2 Listiny stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Jedná se o právo, nikoliv povinnost, když rozhodující a důležité je, aby obviněná měla reálnou možnost se veřejného zasedání zúčastnit a pokud takové právo bude porušeno, lze z tohoto dovozovat porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Proto lze považovat námitky obviněné ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za uplatněné právně relevantním způsobem a opodstatněné. Proto Nejvyšší soud shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byl naplněn.
37. S ohledem na shora uvedené skutečnosti se Nejvyšší soud v tuto chvíli nebude zabývat argumentací ve vztahu k dalším uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř., neboť by to bylo předčasné, když v dané věci došlo k procesnímu porušení, které má za následek, že veřejné zasedání o odvolání obviněné je nutno provést znovu. Dovolatelka tedy musí být řádně obeslána o konání veřejného zasedání před soudem druhého stupně na jí zvolenou adresu určenou pro doručování a veřejné zasedání před odvolacím soudem tak musí proběhnout ještě jednou v souladu se zákonem.
38. S ohledem ke shora naznačeným závěrům Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 8 To 45/2022, v celém rozsahu. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
39. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Brně bude muset znovu obviněnou řádně vyrozumět o konání veřejného zasedání, tentokráte na správnou adresu, a projednat věc obviněné znovu a rozhodnout o ní. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 8. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu