ECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.510.2005.1
sp. zn. 11 Tdo 510/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 28. července 2005 dovolání obviněného N. T. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2004, sp. zn. 5 To 344/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 16/2004, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 a 2 tr. ř. k dovolání obviněného N. T. H. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2004, sp. zn. 5 To 344/2004, zrušuje jen v části, v níž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného N. T. H. proti výroku o trestu vyhoštění z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. června 2004, sp. zn. 29 T 16/2004.
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. června 2004, sp. zn. 29 T 16/2004, se zrušuje ve výroku, jímž byl obviněnému N. T. H. podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2004, sp. zn. 5 To 344/2004, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání (současně byla zamítnuta též odvolání spoluobviněného - muže nezjištěné totožnosti, naposledy se vydávajícího za H. H., ve V., a státního zástupce) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. června 2004, sp. zn. 29 T 16/2004, kterým byl obviněný N. T. H. uznán vinným organizátorstvím k trestnému činu vydírání podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §235 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let s výkonem ve věznici s ostrahou a dále k trestu vyhoštění na dobu neurčitou (§57 odst. 1, 2 tr. zák.).
Podané dovolání obviněný N. T. H. opřel o dovolací důvod předpokládaný v druhé alternativě ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s ustanovením §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tedy že rozhodnutí soudů jednak spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jednak mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
V rozsáhlém textu tohoto mimořádného opravného prostředku především popírá svou vinu posuzovanou trestnou činností. Namítá, že v řízení, které předcházelo rozhodnutí soudu druhého stupně došlo k porušení zákona, neboť nebyly náležitě objasňovány též skutečnosti svědčící v jeho prospěch, nebyly provedeny všechny důkazy navržené obhajobou a vykonané důkazy byly hodnoceny nelogicky a účelově v jeho neprospěch. V tomto směru uzavírá, že jeho vina nebyla v dosavadním řízení spolehlivě prokázána. Ve vztahu k výroku o uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou předně namítá, že v posuzované věci, i s přihlédnutím k jeho dosavadnímu způsobu života, nejde o trestný čin natolik závažný, aby mu za něj musel být ukládán trest vyhoštění. Především však vytýká soudům, že mu uložily tento druh trestu, ačkoliv byly naplněny všechny zákonné podmínky vylučující jeho uložení. Poukazuje na ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák., podle kterého soud trest vyhoštění neuloží, má-li pachatel na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. V tomto směru zdůraznil, že má na území České republiky, stejně jako jeho manželka, povolen trvalý pobyt, má zde zajištěnou obživu z řádného podnikání a starší z jeho dvou dcer řádně navštěvuje českou školu a hovoří plynně česky. Se zdejším prostředím je zde spjat natolik, že vyhoštění není možné zdůvodnit ani účelem trestu. Namítá tak, že soud uložil takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
Ve vztahu k právnímu posouzení skutku pak konkrétně namítá, že toto nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu a že ze soudy zjištěných skutkových okolností nelze dovodit naplnění zákonných znaků organizátorství spočívajících v zosnování nebo v řízení spáchání trestného činu, když v celé věci neexistuje jediný důkaz, který by obviněného z předmětného trestného činu usvědčoval. Předestírá svou verzi posuzované události, podle níž uvedeného konfliktu s poškozeným využili tzv. vojáci ke svému vlastnímu obohacení. Vytýká soudu druhého stupně, že nedůvodně odmítl provést obhajobou navržené důkazy a v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 61/94 a I. ÚS 55/04. Za nedostatek trestního řízení považuje též to, že byl na jeho počátku přibrán tlumočník, který nebyl zapsán do seznamu soudních tlumočníků. Dále zpochybňuje důvěryhodnost svědectví poškozeného, obšírně provádí rozbor jednotlivých výpovědí svědků a zdůrazňuje, že ani policejní odposlechy neprokazují jeho vinu. Má za to, že soudy založily svá rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku, neboť základem rozhodnutí jsou jen některé skutkové okolnosti, které ovšem nenaplňují trestním zákonem stanovené znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání ve formě organizátorství tohoto trestného činu. Z toho pak dovozuje rozpor mezi skutkovými zjištěními a použitou právní kvalifikací. Opakovaně zdůrazňuje, že soudy vycházely z neúplně zjištěného skutkového stavu, který má vliv na nesprávné právní posouzení skutku a jeho kvalifikaci. Vytýká odvolacímu soudu, že nereagoval na námitku ohledně chybějícího záznamu o telefonním hovoru, že provedl nepřípustnou selekci důkazů a předem hodnotil důkazy, které neprovedl. Přitom odkazuje zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000 a na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 617/2000, II. ÚS 268/03, III. ÚS 569/03, II. ÚS 177/04 a IV. ÚS 464/99. S poukazem na další nálezy Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 287/96, I. ÚS 55/04, I. ÚS 429/03, III. ÚS 628/2000 a III. ÚS 463/2000) má za to, že shora vytýkané vady představují porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jsou relevantní pro to, aby se jimi Nejvyšší soud zabýval a přihlížel k nim bez ohledu na to, zda jsou podřaditelné pod některý z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
V petitu dovolání pak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 5 To 344/2004, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby byl odložen výkon napadeného rozhodnutí.
Prostřednictvím vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství nejvyšší státní zástupce k podanému dovolání uvedl, že námitky vztahující se k dovolacímu důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., jsou námitkami proti úplnosti dokazování a správnosti hodnocení provedených důkazů, a jsou povahy výlučně skutkové a nemohou deklarované, ale ani jiné zákonem upravené důvody dovolání naplnit a v tomto rozsahu bylo dovolání obviněného podáno z jiného než zákonného důvodu a připadalo by v úvahu jeho odmítnutí podle 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Pokud jde o důvod dovolání uplatněný podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možné přisvědčit tvrzení dovolatele, že splňuje všechny tři kumulativně stanovené podmínky vyjádřené v §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. – obviněný má na území České republiky povolen trvalý pobyt, provozuje zde vlastní soukromý podnik, z jehož výnosů zabezpečuje živobytí pro svou rodinu, přičemž jeho manželka zde má rovněž povolen trvalý pobyt a starší z jeho dcer se přizpůsobila životu v České republice do té míry, že navštěvuje českou školu a hovoří plynně česky. Za tohoto stavu je nepochybné, že obviněný splynul s obyvatelstvem naší republiky ekonomicky i sociálně do té míry, že jeho postavení se v zásadě neliší od našich státních občanů a uložení trestu vyhoštění by tak bylo možné chápat jako jeho diskriminaci oproti pachatelům obdobné trestné činnosti, kteří jsou státními občany České republiky. Domnívá se, že v případě obviněného byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplněn a dovolání je v této části důvodné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 5 To 344/2004, zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že námitky obviněného uplatněné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkají především neúplnost dokazování a nesprávnost hodnocení důkazů s cílem dosáhnout takového hodnocení důkazů, které by mělo přivodit změnu ve skutkovém zjištění. Je zřejmé, že v této části dovolání se jedná výlučně o námitky skutkového charakteru. Stručně lze v tomto směru poukázat na výhrady obviněného vztahující se k odmítnutí provedení některých důkazů, k nelogickému a účelovému hodnocení důkazů, námitky zpochybňující věrohodnost poškozeného, jakož i tvrzení, že pokud soudy svá rozhodnutí postavily pouze na nepřímých důkazech (na výpovědi poškozeného L. a svědků L. a P.), tak vycházely z neúplně zjištěného skutkového stavu. Takové výhrady však nejsou způsobilé naplnit nejen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale nelze je podřadit ani pod žádný z jiných dovolacích důvodů výslovně uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Stejné platí i ve vztahu k námitce obviněného, že na počátku trestního řízení byl přibrán tlumočník nezapsaný do seznamu tlumočníků. Tato námitka je zcela mimo rámec dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací soud proto k obsahu těchto výhrad dovolatele ani nemohl přihlížet. Pokud dovolatel v obecné rovině konstatoval, že soudy učiněná skutková zjištění nepostihují všechny zákonné znaky organizátorství k trestnému činu vydírání, tak jde o námitku zjevně neopodstatněnou. S ohledem na podstatná skutková zjištění obou soudů, podle nichž obviněný zkontaktoval další tři osoby, kterým uděloval pokyny k tomu, aby přinutili poškozeného jak přímým fyzickým násilím, tak opakovanou hrozbou fyzickou likvidací a likvidací jeho živnosti k zaplacení částky 100.000,- Kč ve svůj prospěch, je pak dostatečně vyjádřeno zosnování posuzovaného trestného činu ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Jestliže by dovolání bylo podáno jen z výše uvedených důvodů, bylo by je nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř.
Pro úplnost je třeba připomenout, že odkaz dovolatele na některá vybraná rozhodnutí Ústavního soudu přehlíží skutečnost, že v jiných rozhodnutích Ústavního soudu je naopak zastáván právní názor, s nímž se Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí plně ztotožňuje, že v řízení o dovolání je Nejvyšší soud povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, neboť zákonný výčet dovolacích důvodů v §265b tr. ř. je taxativní a přezkum skutkových zjištění není v tomto ustanovení uveden (srov. rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, IV. ÚS 449/03, IV. ÚS 73/03, II. ÚS 578/04, II. ÚS 651/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 732/02).
Pokud jde o rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, na které obviněný v podaném dovolání též odkazuje, Nejvyšší soud dodává, že po přezkoumání předloženého spisového materiálu neshledal žádné extrémní rozpory mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Shledal, že provedení a hodnocení důkazů soudy je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, a to i ve smyslu dalších rozhodnutí Ústavního soudu, kdy neakceptování důkazního návrhu obviněného, tzv. opomenutelné důkazy, lze založit toliko třemi důvody: jestliže tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení; jestliže důkaz není s to ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potenci a konečně pak pro nadbytečnost důkazů, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno a současně zamítnuté návrhy na provedení důkazů ve všech souvislostech řádně zdůvodnily (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 569/03, I. ÚS 733/01, I. ÚS 566/03).
Obviněný v podaném dovolání současně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v té alternativě, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Konkrétně pak naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v tom, že mu byl uložen trest vyhoštění, ačkoli jsou dány všechny podmínky vylučující uložení tohoto druhu trestu podle §57 odst. 3 písm. c) tr. zák.
Předně je třeba uvést, že trest vyhoštění je obecně druhem trestu, který lze uložit za kterýkoli trestný čin vymezený ve zvláštní části trestního zákona (srov. §28 odst. 1 tr. zák.), a to ve výměře od 1 do 10 let nebo na dobu neurčitou. Ve smyslu §57 odst. 1 tr. zák. soud může uložit tento trest pachateli, který není občanem České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka. Jeho uložení je tedy nepřípustné ve vztahu k občanům České republiky a k osobám, jimž bylo Českou republikou přiznáno postavení uprchlíka. Kromě toho jej není možné uložit ani při existenci okolností uvedených v ustanovení §57 odst. 3 tr. zák. V tomto ustanovení je taxativně vypočten okruh okolností, které brání uložení trestu vyhoštění v kterékoliv alternativě. Jde tedy o negativní podmínky, které zde nesmí být, aby mohl soud uložit trest vyhoštění. Jednou z alternativ překážek pro uložení trestu vyhoštění je podle ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. situace, kdy pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Námitky obviněného vůči trestu vyhoštění s poukazem na zákonem stanovenou nepřípustnost jeho uložení v konkrétní věci jsou tedy způsobilé naplnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. S ohledem na tento závěr pak bylo nezbytné posoudit, zda jsou tyto námitky opodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004, a přiměřeně též usnesení téhož soudu ze dne 18. května 2005, sp. zn. 6 Tdo 533/2005).
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 5 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku, jímž byl obviněnému N. T. H. uložen trest vyhoštění, i řízení, jež této části rozsudku předcházelo, a shledal, že v tomto směru je dovolání obviněného důvodné.
Pokud jde o rozhodné skutkové okolnosti vztahující se ke splnění zákonných předpokladů pro uložení trestu vyhoštění, tak z předloženého spisového materiálu vyplývá, že obviněný pobývá na území České republiky v rámci trvalého pobytu, podniká v České republice na základě živnostenského oprávnění, a to minimálně od roku 1992 – viz výpis na č. l. 263 a plní zde své daňové povinnosti (viz přehled finančního úřadu – č. l. 311). Je nájemcem družstevního bytu (nájemní smlouva – č. l. 257), přičemž jeho manželka má na území České republiky rovněž trvalý pobyt (viz oddací list – č. l. 254). Obviněný je otcem dvou malých nezletilých dětí žijících na území České republiky (1996 a 2002), které se zde též narodily, a starší z nich již navštěvuje českou základní školu (viz rodné listy č. l. 255-6).
S ohledem na výše uvedené skutkové okolnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v případě obviněného N. T. H. jsou kumulativně splněny všechny podmínky předpokládané ustanovením §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. vylučující uložení trestu vyhoštění. Obviněný totiž žije poměrně velkou část svého života v České republice (jen pro úplnost lze poznamenat, že dosud nebyl soudně trestán), pobývá zde v rámci trvalého pobytu a podniká na základě živnostenského oprávnění, čímž zajišťuje obživu celé své rodině, přičemž zde s ním žijí i jeho manželka a dvě nezletilé dcery, které se již na našem území narodily, starší z nich zde chodí do školy a etablovala se v českém prostředí již natolik, že mluví plynně česky. Manželka má rovněž povolen trvalý pobyt na našem území. Je tedy zřejmé, že jsou zde již hlubší vazby jak obviněného, tak celé jeho rodiny k České republice. Trest vyhoštění by za těchto okolností byl evidentně v rozporu se zájmem na spojování rodin a byl by nepřiměřeným zásahem do osobního a rodinného života obviněného. Současně by byl obviněnému odepřen výkon rodičovských práv a povinností k nezletilým dětem a prakticky znemožněn styk s rodinou, což by bylo v rozporu se zájmy společnosti na ochranu rodiny a rodinných vztahů (srov. rozhodnutí pod č. 4 /1996 a č. 13/1998 Sb. rozh. tr.). Uložený trest vyhoštění by ve skutečnosti postihoval celou rodinu obviněného. Pokud za výše uvedených okolností byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou, pak mu byl uložen takový druh trestu, jehož uložení zákon v konkrétním případě nepřipouští. Bylo tak shledáno naplnění dovolacího důvodu předvídaného ustanovením §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze v části, v níž bylo jako údajně nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání dovolatele proti rozsudku soudu prvního stupně ohledně výroku o uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou, a dále ohledně tohoto obviněného zrušil výrok o tomto trestu vyhoštění v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 6. 2004, sp. zn. 29 T 16/2004. Současně bylo rozhodnuto o zrušení všech dalších rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože již tímto postupem Nejvyššího soudu došlo k odstranění zjištěného pochybení nižších soudů, nebylo nutno ve věci učinit nové rozhodnutí (§265l odst. 1 tr. ř.).
Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo o dovolání obviněného rozhodnuto v neveřejném zasedání.
S ohledem na vlastní rozhodnutí dovolacího soudu v posuzované věci, pak nebylo nutno rozhodovat o případném odkladu či přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. července 2005
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík