ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1486.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1486/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2009 o dovolání, které podal obviněný Ing. Z. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 6 To 197/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 2 T 230/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 2 T 230/2002, byl obviněný Ing. Z. Š. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „jako zástupce společnosti M. O., s.r.o., dne 15. 4. 2002 přislíbil S. Š. dodání 50 tun technického benzínu s podmínkou platby předem, dne 2. 5. 2002 pak S. Š. předložil fakturu na uvedené zboží a příjmový doklad na částku 841.800,- Kč s požadavkem uhrazení této částky na účet v bance, odjel s ním do pobočky Č., a.s., ve Z. na nám. T., kde mu krátce před 17.00 hod. S. Š. prostřednictvím pokladní složenky složil na účet č., částku 840.000,- Kč v domnění, že dostane fakturu a pokladní doklad, ale v rozporu s původní dohodou mu obžalovaný odmítl doklady předat, neboť dodávku zboží od počátku pouze předstíral v úmyslu uvést poškozeného S. Š., v omyl, a tímto svým jednáním mu způsobil škodu ve výši 840.000,- Kč“. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit poškozenému S. Š. škodu ve výši 840.000,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 6 To 197/2008, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. s tím, že skutek uvedený ve výroku rozsudku není trestným činem, že uložení druhu a výše trestu je v rozporu s jeho přiměřeností podle norem ústavních a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, když soud druhého stupně měl věc přezkoumat v řádném přezkumném řízení, jelikož v řízení předcházejícím byl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že podmínkou naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu je úmyslné zavinění a že z provedeného dokazování žádné úmyslné zavinění nevyplynulo. Podle jeho slov se soud prokazováním subjektivní stránky trestného činu vůbec nezabýval a omezil se toliko na konstatování, že se (obviněný) jednání dopustil v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. Poté vyjádřil přesvědčení, že rovněž naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu nebylo prokázáno.
Soudu dále vytkl, že si nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, když nebyla vyvrácena jeho obhajoba v dané věci, že nezjistil skutkový stav věci podle §2 odst. 5 tr. ř. Zásadní pochybení shledal v tom, že nalézací soud nesprávně postupoval při hodnocení důkazů, které navíc selektoval (resp. si je podle svého upravil), zejména části výpovědí svědků vypovídajících jednoznačně v jeho prospěch (konkrétně zmínil výpověď H. K. a Ing. B.). Argumentoval, že soud též nedostatečně hodnotil výsledky znaleckého posudku znalce Ing. J. Ch. a jeho výpověď, přitom vyjádřil přesvědčení, že ze zkoumání znalce jednoznačně vyplynulo, že společnost M. O., s.r.o. nebyla insolventní, měla peněz dost a nebyl tedy důvod k tomu, že by peníze pana Š. (obviněný) jakkoli potřeboval a chtěl je použít např. na úhradu závazků. Konstatoval, že soud nepřihlédl k tomu, že to byl právě on (obviněný), kdo trval na tom, aby peníze byly vloženy na účet do banky, protože pan Š. by mu tyto zcela jistě dal v hotovosti. Podle jeho názoru rovněž soud nezhodnotil to, že pan Š. svoji objednávku na zboží nikdy nezrušil a stále trval na dodání 50 tun bez spotřební daně a snažil se tedy vynutit si plnění bez spotřební daně, přestože k tomu nesplňoval podmínky. Dodal, že k tomu pan Š. navíc využil orgány činné v trestním řízení.
Následně akcentoval, že soud nezhodnotil ani celkový časový sled událostí, jak na tento poukazoval (obviněný) již v rámci svého odvolání. Rozvedl, že v dubnu byla s panem Š. uzavřena předběžná dohoda o možnosti dodání lakového benzínu 140/200, v ceně 13,80 Kč/kg bez DPH a množství 50 tun, bez spotřební daně za předpokladu dodání potřebných listin (výpis z obchodního rejstříku, osvědčení o registraci DPH, koncesní listina na výrobu a dovoz chemických látek klasifikovaných jako hořlavé, zdraví škodlivé, žíravé, dráždivé, senzibilující a prohlášení o tom, že lakový benzín 140/200 nebude použit do vybraných výrobků). Posléze byla dodávka jako obvykle projednána telefonicky s pracovnicí společnosti Č. r., a.s. paní K. Dne 2. 5. 2002 ho (obviněného) navštívil pan Š., předal mu hotově 840.000,- Kč a některé z požadovaných listin, koncesní listina však chyběla. Přesto pan Š. trval na dodání bez spotřební daně, s čímž (obviněný) kategoricky nesouhlasil, neboť doklady bez spotřební daně nemohl za této situace vystavit. Ve večerních hodinách mu (obviněnému) ovšem pan Š. volal a trval na dodávce bez spotřební daně. Dne 3. 5. 2002 byla napsána objednávka, kde (obviněný) výslovně žádal, aby byla účtována spotřební daň, poněvadž pan Š. nedodal koncesní listinu. Vzhledem ke konfliktu s panem Š. ovšem (obviněný) posečkal s odesláním objednávky, neboť chtěl situaci vyřešit dohodou. V pondělí dne 6. 5. 2002 byl (obviněný) informován, že na něho pan Š. podal trestní oznámení a že mu byly zablokovány osobní účty v bance. Dne 8. 5. 2002 (obviněný) telefonicky kontaktoval pana Š. a dokonce ho jel navštívit do místa bydliště, tento mu však odmítl otevřít dveře a komunikoval až po několikátém zavolání na mobilní telefon. Pan Š. objednávku nezrušil a opětovně trval na dodání bez spotřební daně. Dne 9. 5. 2002 (obviněný) faxem potvrdil předchozí ústní objednávku Č. r., výslovně uvedl dodání včetně spotřební daně, protože věděl, že společnost B. T. s.r.o. může tuto daň nárokovat u finančního úřadu po prokázání použití lakového benzínu 140/200 v souladu se zákonem o spotřební dani, a tudíž jí nemohl způsobit žádnou újmu či navýšení pořizovací ceny. Poněvadž bylo uhrazeno 840.000,- Kč, objednal z původních 50 tun jen alikvotní část 25 tun. Po úhradě zbývající částky by ovšem objednal další cisternu (tato praxe je naprosto běžná a společnost M. O., s. r.o. tak postupuje vždy v případě nových zákazníků). Dodávka se uskutečnila s mírným zpožděním zaviněným Č. r. V pátek dne 17. 5. 2002 dorazil vůz na místo určení do stanice S. tak, jak bylo požadováno společností B. T. s.r.o. (viz objednávka), ovšem tuto společnost se (obviněný) marně snažil kontaktovat. Ze stanice měla být cisterna přepravena na vlečku areálu Z. S., ale ani zde společnost B. T. s.r.o. nikdo neznal, ani neměla uzavřenu nezbytnou smlouvu (viz hovor s vlečkařem panem M.). Proto (obviněný) informoval pana Š. faxem, mobilem i SMS zprávami a tento přislíbil zajištění běžných formalit s převzetím, tj. orazítkování nákladního listu. Osobně (obviněný) telefonoval do S., aby se ujistil, že jeho společnost splnila podmínky dodání, a bylo mu řečeno, že z jeho strany je vše v pořádku a že formality musí zajistit příjemce, tj. společnost B. T. s.r.o. Přestože pan Š. potvrdil dořešení všeho nejpozději do sobotního dopoledne, jak jemu (obviněnému), tak pracovníkům Č. ve S., ani v pondělí cisternu nikdo nepřevzal a dále nabíhalo penále za stojné vozu. Dne 20. 5. 2002 (obviněný) zaslal panu Š. řádný daňový doklad, který mu jmenovaný okamžitě vrátil, dne 21. 5. 2002 proto po dohodě s Č. r. cisternu vrátil.
Prohlásil, že pana Š. ani společnost B. T. s.r.o. nepodvedl, objednané zboží řádně dodal a po odblokování účtu měl v úmyslu vyúčtovat zaplacenou zálohu, ať už vrácením peněz nebo opětovným dodáním zboží, protože dosud mu nikdo objednávku nezrušil, resp. že trvá na tom, že je jeho povinností účtovat spotřební daň, jestliže nebude doložena koncesní listina a ta doložena nebyla (v této souvislosti poukázal na právní úpravu zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daní v tehdy aktuálním znění, zejména na §8, §9, §19 odst. 1 písm. b), §19 odst. 3, §23 odst. 5). Dospěl k závěru, že v žádném případě nemohl panu Š. předat doklady bez spotřební daně, když nesplňoval zákonnou povinnost (neexistovala koncese). Seznal, že pro pochopení vzniklé situace je stěžejní otázka spotřební daně, že tuto skutečnost však nepochopil již vyšetřovací orgán, když postupoval tak, že celý obchodní případ zablokoval tím, že usneseními ČTS: ORZL – 742/KPV-212-2002 ze dne 3. 5. 2002 a ze dne 6. 5. 2002 zajistil peněžní prostředky na jeho účtech. Podstatu nutnosti účtovat dodávku lakového benzínu 140/200, pro který se používá též označení technický benzín, se spotřební daní si podle něho neuvědomil ani sám pan Š., který pravděpodobně od počátku nevěděl, za jakých okolností bude dodávka bez spotřební daně, zpanikařil, event. toto následně zjistil a snažil se navodit situaci, že (obviněný) spáchal trestný čin. Dále obviněný uvedl, že nebylo přihlédnuto ani k tomu, že společnost B. T. s.r.o., na kterou pan Š. požadoval vystavení dokladů bez spotřební daně, neměla ve svém předmětu podnikání zákonem požadovanou koncesi, měla toliko (mimo jiné) živnostenské oprávnění na nákup, prodej a skladování paliv a maziv včetně jejich dovozu s výjimkou výhradního nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv ve spotřebitelském balení do 50 kg na jeden kus balení. Také upozornil na skutečnost, že jediným společníkem a jednatelem společnosti B. T. s.r.o. je pan R. H., že pan Š. není společníkem ani jednatelem uvedené společnosti, nicméně, jak vyplývá z výslechu pana Š., předmětný obchod realizoval právě pro pana R. H. a společnost B. T. s.r.o., když s touto společností měl uzavřenu příkazní smlouvu. Doplnil, že pan Š., resp. jeho společnost T., rovněž příslušnou koncesi ve svém předmětu podnikání nemá, popř. že pan Š. nepředložil jakýkoli doklad, že je oprávněn za společnost B. T. s.r.o. jednat.
Vyslovil názor, že za těchto okolností rozhodně nemohl vystavit doklad na společnost B. T. s.r.o. bez spotřební daně, navíc když záloha na dodávku byla poskytována panem Š. osobně. V návaznosti na to, že žádná z uvedených společností koncesi neměla, byl nucen vystavit doklady se spotřební daní, neboť společnost za těchto okolností nemá nárok na osvobození od spotřební daně. Panem Š. složená záloha pak odpovídala dodávce 25 tun lakového benzínu včetně spotřební daně, pokud by ovšem obchod proběhl tak, že by společnost doložila opravdu všechny potřebné doklady, tj. včetně příslušné koncese, nebyl by problém vystavit doklad bez spotřební daně na 50 tun technického benzínu. Zopakoval, že stěžejní problematikou celého případu je spotřební daň, osvobození od této daně (jak potvrdili svědkyně K. a Ing. B.). Poznamenal, že mu vůbec není známo, jak se měl obohatit, když zboží dodal a dodavateli by musel za uskutečněnou dodávku zaplatit, že se naopak cítí poškozen, protože v důsledku jednání pana Š. musel zaplatit i vícenáklady (přepravné, stojné), které mu byly Č. r. doúčtovány, jak uvedla svědkyně K. Zcela absurdním pak shledal konstatování soudu, že využil neznalosti poškozeného, mylně ho informoval o podmínkách obchodu a nezmínil se přitom o nutnosti dodání koncesní listiny. Prohlásil, že pro toto konstatování neměl soud žádné důkazy a zjevně své rozhodnutí založil pouze na výpovědi poškozeného. Údajný jeho (obviněného) úmysl si soud vyspekuloval na základně svých úvah a zejména pod vlivem poškozeného. I v dalším soud spekuluje, že měl (obviněný) takový obchod odmítnout. Podle jeho slov, pokud by zboží za dané situace nedodal, nejednal by správně, neboť dodávka zboží byla již předjednána u Č. r., přijal zálohu na zboží, objednávka nebyla panem Š. ani společností B. T. s.r.o. zrušena, navíc na dodávce pan Š. trval. Namítl, že kdyby za dané situace obchod odmítl, tak byl nyní ve stejné situaci a soud by mu naopak vytýkal, proč dodávku nedodal, když obdržel zálohu, objednávka nebyla zrušena a objednatel na dodávce i po složení zálohy trval. Podle jeho názoru soud prvního stupně založil své rozhodnutí na spekulacích.
Obviněný uzavřel, že hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně bylo v extrémním rozporu s obsahem těchto důkazů a odvolací soud přesto jeho odvolání (jímž soud druhé instance požádal, aby právě z důvodu této extrémnosti zasáhl do hodnocení provedených důkazů a nebyl tak vázán hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně) zamítl, když mimo jiné uvedl, že námitkami, které uplatnil v dovolání, se již náležitě zabýval soud prvního stupně, neboť byly součástí jeho obhajoby již v hlavním líčení, přičemž reagoval na tyto námitky správně a vyčerpávajícím způsobem se s nimi vypořádal.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně zrušil.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně zrekapitulovala rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, uplatněné dovolací důvody a dovolací argumentaci obviněného, připomněla, že podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat toliko vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a proto je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, eventuelně soudu odvolacího a soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska práva hmotného.
Poté státní zástupkyně shledala, že je možné v zásadě konstatovat, že obviněný do svého mimořádného opravného prostředku zahrnul zejména námitky skutkové, které však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04 poznamenala, že v ústavně právní rovině se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani dovolací soud není naprosto a bez výjimky zjištěným skutkovým stavem vázán, a to právě ve chvíli, kdy doposud učiněná skutková zjištění nedosahují rozsahu, ale ani obsahu, který by umožnil bez pochybností zjištěný skutkový stav také právně posoudit. Vzápětí dovodila, že závěry soudu prvního stupně jsou neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním.
Následně státní zástupkyně odcitovala skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., zmínila skutková zjištění soudu prvního stupně a podrobně uvedla, z jakých skutečností tento závěr učinil. Poté konstatovala, že těmito skutečnostmi a okolnostmi podvodný úmysl obviněného vylákat na poškozeném určitý finanční obnos v úmyslu nerealizovat zamýšlený a dohodnutý obchod prokázán není. Seznala, že v posuzované trestní věci je třeba vycházet především z charakteru a rámce dohodnuté obchodní transakce, z jednání obviněného a poškozeného v inkriminovanou dobu, včetně toho, jak bylo jejich jednání limitováno zákonem. Připomněla, že předmětem obchodu mezi obviněným a poškozeným byl technický benzín a že u technického benzínu byla v posuzované době spotřební daň vracena jenom u dodávek, které směřovaly jen pro chemickou výrobu. Podmínkou pro daňové osvobození bylo to, že plátce, nabyvatel těchto produktů správci daně prokáže, že je držitelem koncesní listiny pro výrobu a dovoz chemických látek. Osvobození od spotřební daně v případě nákupu a prodeje technického benzínu tedy bylo jednoznačně určeno zákonem č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních ve znění aktuálních předpisů. Společnost M. O., s.r.o. byla držitelem koncesní listiny pro výrobu a dovoz chemických látek. Oproti tomu společnost B. T., s.r.o., pro níž byla dodávka zajišťována, ani společnost poškozeného Ing. S. Š. uvedenou koncesí nedisponovaly. Poškozený S. Š. byl vázán k dodávce technického benzínu v určitém objemu za určitou cenu vůči firmě B. T., s.r.o. jako příkazník, ve smlouvě označený jako fyzická osoba, přičemž nastavení uvedené příkazní smlouvy bylo za uvedených podmínek nereálné. Riziko prováděného obchodu s technickým benzínem tedy spočívalo především na S. Š., který se příkazní smlouvou zavázal k nereálnému plnění, kdy s ohledem na nesplnění podmínek zákona nebyl schopen dodržet požadovanou cenu za dodávku, která byla podmínkou uzavření uvedené příkazní smlouvy.
Státní zástupkyně akcentovala, že skutečnost, že se poškozený S. Š. pustil do obchodování s komoditou, u níž nebyl seznámen s podmínkami prodeje a nákupu, nelze klást k tíži obviněného, navíc když otázka účtování či neúčtování spotřební daně byla v posuzovaném období striktně upravena zákonem č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních v aktuálním znění. Dále prohlásila, že rovněž ze skutečnosti, že peníze na realizaci uvedeného obchodu byly složeny na osobní účet obviněného nesvědčí o jeho podvodném úmyslu obrat poškozeného S. Š. o částku 840.000,- Kč za dodávku, o níž předem věděl, že nebude realizována. Rovněž nelze obviněnému klást k tíži, že následně zajistil dodávku 25 tun technického benzínu se zaúčtováním spotřební daně, kdy množství dodávaného technického benzínu reflektovalo poškozeným S. Š. složenou zálohu, neboť takové jednání obviněného bylo v souladu se zákonem, a to zejména zákonem č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, v tehdy platném znění. V rámci kalkulace ceny totiž musel zaúčtovat spotřební daň. Obviněnému rovněž není možné klást k tíži, že jednal až pod vlivem probíhajícího trestního stíhání, neboť doba, která uplynula od prezentování vůle poškozeného realizovat takový obchod do doby zabezpečení a realizace dodávky nebyla nikterak neobvykle dlouhá a obchodu obviněného s technickým benzínem nic nebránilo, neboť jednal v rámci předmětu podnikání společnosti M. O., s.r.o.
Naopak za nestandardní lze podle mínění státní zástupkyně považovat chování poškozeného S. Š., který bez jakýchkoliv předpokladů a znalostí jako fyzická osoba vstupuje jako zprostředkovatel obchodu s technickým benzínem, přičemž jako příkazník se zavazuje k dodávce technického benzínu za nereálnou cenu, přičemž pokud je mu zprostředkována a zajištěna dodávka technického benzinu v objemu odpovídajícím předaným finančním prostředkům, odmítá tuto dodávku převzít, což odůvodňuje právě tím, že by nedostál závazku z předmětné příkazní smlouvy. Uzavřela, že hodnocení důkazů v posuzovaném případě tudíž vybočilo z rámce formální logiky a právní závěry se vzhledem ke skutkovým zjištěním stávají neudržitelnými, resp. že není možné do skutkových zjištění zahrnout tvrzení, že obviněný pouze předstíral dodávku zboží v úmyslu vylákat tak od poškozeného S. Š. finanční částku ve výši 840.000,- Kč.
Proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] zrušil usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně i rozsudek Okresního soudu ve Zlíně a aby Okresnímu soudu ve Zlíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 6 To 197/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědí svědků svědčících v jeho prospěch, konkrétně výpovědí H. K. a Ing. J. B., a dále znaleckého posudku vypracovaného znalcem v oboru ekonomika Ing. J. Ch.), přičemž též namítá, že soud nezhodnotil celkový sled událostí, nepřihlédl k tomu, že právě pan Š. (pouze na jehož výpovědi bylo založeno odsuzující rozhodnutí) trval na vložení peněz na bankovní účet, že dotyčný objednávku na zboží nikdy nezrušil a trval na dodání 50 tun lakového benzínu bez spotřební daně, ačkoliv společnost B. T. s.r.o. neměla požadovanou koncesi a tuto neměl ani pan Š., resp. jeho společnost T., popř. že pan Š. není společníkem ani jednatelem společnosti B. T. s.r.o. a nepředložil žádný doklad o tom, že je oprávněn za tuto společnost jednat, a uzavírá, že byť bylo hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně v extrémním rozporu s obsahem těchto důkazů, odvolací soud přesto jeho odvolání zamítl. V návaznosti na to soudům vytýká vadná skutková zjištění (přitom též namítá, že soud se nezabýval prokazováním subjektivní stránky, jeho úmysl si vyspekuloval na základně svých úvah a zejména pod vlivem poškozeného, a shledává, že soud nezjistil skutkový stav věci v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř.). Současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci [zvláště namítá, že jeho obhajoba nebyla vyvrácena, argumentuje, že ze zkoumání znalce Ing. J. Ch. jednoznačně vyplynulo, že společnost M. O., s.r.o. nebyla insolventní, a že tedy peníze pana Š. nepotřebovala, a stručně shrnuto tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, že pana Š. ani společnost B. T. s.r.o. nepodvedl, objednané zboží řádně dodal a po odblokování účtu měl v úmyslu vyúčtovat zaplacenou zálohu, ať už vrácením peněz nebo opětovným dodáním zboží, přitom vyjadřuje podiv nad tím, jak se měl obohatit, když zboží dodal a dodavateli by musel za uskutečněnou dodávku zaplatit, a uvádí, že se naopak cítí být poškozen, protože v důsledku jednání pana Š. musel zaplatit vícenáklady (přepravné, stojné), které mu byly Č. r. doúčtovány]. Až z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1. odst. 3 písm. b) tr. zák. (pro absenci subjektivní a objektivní stránky tohoto trestného činu). Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, potvrzených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nadto Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.– důvodem dovolání nemůže být samo o sobě tvrzení vytýkající údajný extrémní nesoulad učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto také dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět či opakovat tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval pouze z údajného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, resp. z nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které ovšem – jak už bylo konstatováno – rovněž nejsou založeny na extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Proto při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně popsaného skutku, jak se toho ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, na jejichž podkladě bylo učiněno napadené rozhodnutí (i rozhodnutí nalézacího soudu). Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Svými dovolacími námitkami tedy ve skutečnosti obviněný nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho argumentace nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž de facto své výhrady v dovolání zaměřil jen proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů, proti správnosti jejich hodnocení důkazů, které jsou podkladem pro příslušné skutkové závěry, a správnosti skutkových zjištění na tomto základě učiněných. Samotná skutková zjištění ani provádění a hodnocení důkazů ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“
Velmi stručně, nad rámec rozvedených skutečností, lze poznamenat, mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu obviněný namítl, že uložení druhu a výše trestu je v rozporu s jeho přiměřeností podle norem ústavních.
Pokud však jde o tento dovolací důvod, pak je třeba konstatovat, že s odkazem na něj lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, tj. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. S poukazem na citovaný dovolací důvod se tedy nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 525/2007).
Rozvedený výklad (a způsob aplikace) dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl potvrzen usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí totiž Ústavní soud rovněž „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se totiž nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že shora uvedenou námitku obviněného směřující toliko proti nepřiměřenosti uloženého trestu nelze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V předmětné trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. (viz argumentaci shora).
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. ledna 2009
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý