ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.533.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 533/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2009 o dovolání, které podal obviněný J. Ž., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 3 To 34/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 62/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 1 T 62/2008, byl obviněný J. Ž. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „v přesně nezjištěných termínech v průběhu září a října 2004 v P., okr. P., předstíral solventnost a odebíral od P. Č., s místem podnikání v U. H., dřevní hmotu – jehličnaté výřezy, ačkoliv věděl, že vzhledem ke své špatné finanční situaci nebude schopen zboží ve sjednaném termínu uhradit, přičemž faktury za toto zboží, vystavené P. Č., a to č. ze dne 20. 9. 2004 na částku 97.616,- Kč, č. ze dne 29. 9. 2004 na částku 46.194,- Kč, č. ze dne 30. 9. 2004 na částku 51.856,- Kč, č. ze dne 21. 10. 2004 na částku 49.303,- Kč, č. ze dne 20. 10. 2004 na částku 48.545,- Kč a č. ze dne 13. 10. 2004 na částku 50.896,- Kč do současné doby neuhradil a způsobil tak P. Č. škodu ve výši 284.410,- Kč“.
Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. 10. 2005, sp. zn. 1 T 207/2005, byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. 10. 2005, sp. zn. 1 T 207/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému P. Č. na náhradě škody částku ve výši 284.410,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 3 To 34/2009, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Současně zrušil i výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. 10. 2005, sp. zn. 1 T 207/2005.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně (a proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Prostějově) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že nikdy nepopíral, že dřevní hmotu od pana Č. odebral s tím, že tato byla zpracována pro pana M. Z., pro pana J. a pro firmu P., a že M. Z. a pan J. jím provedené dodávky neuhradili. Prohlásil, že soud prvního stupě po provedeném dokazování konstatoval, že svědek M. Z. vyloučil jeho obhajobu v tom smyslu, že je jeho (obviněného) dlužníkem. V této souvislosti připomněl, že mu bylo odcizeno motorové vozidlo s veškerým jeho účetnictvím, včetně účetních dokladů prokazujících dluh M. Z. a že mimo jiné z tohoto důvodu učinil dne 25. 7. 2008 písemně a dále rovněž při hlavním líčení dne 25. 11. 2008 návrh, aby bylo vyžádáno účetnictví M. Z. Poznamenal, že tento důkaz však nalézací soud neprovedl, přesto, že byl dán zřejmý rozpor mezi jeho tvrzením a tvrzením M. Z. Dodal, že jeho (obviněného) tvrzení je podporováno obsahem spisu Krajského soudu v Ostravě a výpovědí svědků H. a V. Následně se pozastavil u výpovědí jmenovaných svědků [podle něho svědkyně H. potvrdila dohodu mezi ním (obviněným) a M. Z. v tom smyslu, že dřevo bude transportováno na jméno M. Z. přímo do L., resp. že dotyčný poslední dvě jím (obviněným) vystavené faktury neproplatil, a rovněž svědek V. jednoznačně vyvrátil tvrzení M. Z., že mu (obviněnému) nic nedluží], přitom odmítl závěr odvolacího soudu, že tito svědci vypovídali toliko o věcech, které se měli dozvědět od něho (obviněného). Také argumentoval, že mu není možné klást k tíži, že byl v civilním sporu před krajským soudem pro neznalost práva neúspěšný. Uzavřel, že nebyl-li soudem prvního stupně proveden důkaz účetnictvím M. Z. a mezi výpovědí tohoto svědka a jeho (obviněného) výpovědí, podporovanou výpovědí svědků H. a V., tak zůstaly zřejmé rozpory, které bylo možné odstranit provedením dostupných listinných objektivních důkazů, jež byly v řízení navrženy, a na tuto skutečnost bylo v odvolání poukazováno, měl odvolací soud doplnit dokazování, popř. rozhodnout o zrušení rozsudku nalézacího soudu a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí. Podle jeho přesvědčení proto nebyly splněny procesní podmínky pro zamítnutí odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, čímž byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Dále shledal, že i z faktur předložených společností C.– G. se sídlem v L., které vystavil M. Z. této firmě, vyplývá zřejmá návaznost na faktury vystavené jím (obviněným) vůči M. Z., a to co do shodného časového období i fakturovaných částek. S těmito námitkami se podle jeho slov odvolací soud nijak nevypořádal, stejně jako s námitkami ohledně diferencovaného hodnocení výpovědi svědkyně H. ve vztahu k závazkům M. J. Vyslovil názor, že postup soudu prvního stupně při hodnocení výpovědi svědkyně H., kdy z jedné části výpovědi při skutkových závěrech vychází a další část opomíjí, nebyl řádně zdůvodněn. Podle jeho mínění však z její výpovědi jednoznačně vyplynulo, že měl vůči panu J. pohledávky, což koresponduje též s důkazem provedeným zprávou Krajského soudu v Plzni s přílohami, z něhož bylo zjištěno, že vůči panu J. soudně uplatňoval pohledávky, kdy řízení pro částku 307.440,- Kč bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, resp. že žaloba o zaplacení částky 269.307,50 Kč byla vzata zpět (to však nic nemění na existenci této pohledávky). Ani k těmto námitkám odvolací soud nezaujal žádné stanovisko. Dospěl k závěru, že nevypořádal-li se odvolací soud s jeho námitkami tak, jak je shora uvedeno, nesplnil řádně svoji přezkumnou povinnost vyplývající z §254 odst. 1 tr. ř., což ve svém důsledku vedlo k porušení práva na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod, tedy rovněž v tomto směru nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro rozhodnutí o zamítnutí odvolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obviněný také namítl, že v období 2003 – 2004 mu byla odcizena kulatina a dřevní hmota v hodnotě více než 200.000,- Kč a hotovost ve výši 90.000,- Kč (bez svého zavinění tak byl dotčen na majetku, který měl být v podnikání zhodnocen), že odvolací soud tyto námitky konstatuje, činí k nim závěry, a to přesto, že v odvolání výslovně uvedl, že soud prvního stupně k těmto skutečnostem listiny založené ve spise neprovedl k důkazu. Odvolací soud tak učinil skutkové a právní závěry z listin, které k důkazu nebyly provedeny. I v tom obviněný shledal naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Rovněž akcentoval, že provedeným dokazováním (z daňového přiznání za rok 2003) bylo zjištěno, že jeho příjmy v roce 2003 převyšovaly výdaje, tudíž v roce 2004 se nemohlo jednat o dlouhodobě ztrátové podnikání, jak uzavřel soud. Upozornil, že navrhoval provedení důkazu zprávou konkurzního správce společnosti Z., spol. s r.o., vůči níž měl v předmětném období pohledávku ve výši 700.000,- Kč, a že soudy obou stupňů tento důkaz neprovedly. Přitom zdůraznil, že závazky v rozhodném období byly představovány zejména dluhem vůči V. l. a s. a vůči firmě L. a že jejich zůstatek byl v souhrnné výši pouze několika tisíc. V souvislosti se závěrem o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu označil za podstatnou výpověď svědkyně H. Prohlásil, že je třeba prokázat, že jednání bylo od počátku pácháno s úmyslem sebe nebo jiného obohatit, resp. že z existence jiných závazků z podnikání nelze bez dalšího dovodit, že v době odběru zboží měl úmysl dodavateli panu Č. zboží nezaplatit. Následně poznamenal, že pokud odvolací soud odkazuje na jeho závazek za směnky ve výši 500.000,- Kč, tento nemůže být hodnocen jako závazek v předmětném období, neboť směnka byla vystavena dne 1. 12. 2005 a byla splatná dne 1. 2. 2006. Odvolacímu soudu též vytkl, že se nijak nevypořádal s jeho námitkou, že jemu náležející majetkové hodnoty pokrývaly rozsah jeho závazků. Vyzdvihl, že v rámci pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ není možno postihnout dlužníka jen proto, že není schopen plnit své závazky a seznal, že závěry soudů obou stupňů neobstojí za situace, kdy z daňového přiznání za rok 2003 je zřejmé, že jeho obrat činil víc než 5,000.000,- Kč, příjmy byly vyšší než výdaje a v důsledku trestných činů spáchaných vůči jeho majetku a jemu neuhrazených pohledávek se dostal do druhotné platební neschopnosti a ztráty v roce 2004. Přitom podotkl, že mělo-li být postupováno v souladu se závěry soudů obou stupňů, měl by podnikatel v okamžiku, kdy se dostane do ztráty, ukončit podnikání, což je ovšem v rozporu s jakýmikoliv zásadami trhu, kdy podnikání je nutno posuzovat jako komplex činností a souhrn období zisků a oproti tomu ztrát, není možno jednotlivá období vytyčovat oproti opomíjení období předchozích, tak jak izolovaně posuzují dané období soudy obou stupňů, bez přihlédnutí k předchozím zjištěným skutečnostem.
Shrnul, že nebylo prokázáno, že od počátku jednal s poškozeným s úmyslem sebe nebo jiného obohatit, tedy, že byla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu. Akcentoval, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu České republiky je třeba v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posoudit též námitky týkající se právních vad řízení před orgány činnými v trestním řízení s přihlédnutím k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán (viz nález sp. zn. IV. ÚS 558/02), že mezi výpověďmi jednotlivých svědků, zejména pak svědka Z. na straně jedné a svědků H. a V. na straně druhé, zůstaly závažné rozpory, které provedeným dokazováním nebyly odstraněny, že odvolací soud se zcela opomněl vypořádat s řadou jeho námitek a činí závěry z listin, které nebyly k důkazu čteny, nelze tedy dojít k závěru o dosažení praktické jistoty o existenci úmyslu od počátku poškozenému neuhradit závazky vzniklé z odběru zboží. Soudy nižších stupňů podle něho při hodnocení provedených důkazů nepostupovaly v souladu se zásadami podle §2 odst. 2, 4, 5, 6 a 13 tr. ř., hodnotily důkazy izolovaně a bez vzájemných návazností, nedostály požadavkům, které vyplývají ze zásady presumpce neviny, materiální pravdy, volného hodnocení důkazů a z práva na obhajobu (v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 258/99).
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 3 To 34/2009, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 1 T 62/2008, zrušil a Okresnímu soudu v Prostějově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř. tak, že jej obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zprostí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Upozornil, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě pouze těch vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody, proto se dovoláním nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] přitom vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tudíž dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. K obdobným závěrům přitom dospěl i Ústavní soud (viz např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). Dodal, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění), což se však v posuzované věci nestalo.
Následně prohlásil, že pokud jde o tu část dovolací argumentace obviněného, v jejímž rámci tvrdí pochybení v procesním postupu soudů činných dříve ve věci (zejména pokud jim vytýká nesprávné hodnocení důkazů) a nesprávnost skutkových zjištění, je nutné konstatovat, že tato se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými.
Shledal, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tak možné podřadit pouze tvrzení obviněného, podle něhož svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., popř. tvrzení, že s ohledem na princip ultima ratio neměl být skutek vůbec posouzen jako trestný čin. Poznamenal, že k posouzení zavinění v jednání obviněného je s ohledem na výše popsané závěry nutné vycházet ze skutkových zjištění, učiněných soudy činnými dříve ve věci, které dovodily, že v době předmětných odběrů zboží obviněným nebyla jeho finanční situace dobrá, resp. že obviněný v tomto období dlužil z předchozího podnikání vysoké částky dalším subjektům, ručil i za dvě směnky a byly ve vztahu k němu nařizovány exekuce. Jeho ekonomický stav byl takový, že nebyl schopen dlouhodobě hradit své závazky, tudíž si musel být i vědom toho, že ani poškozenému neuhradí ve sjednaném termínu platbu za další odběr zboží. Podle názoru státního zástupce tak naznačené skutkové okolnosti poskytují dostatečný podklad pro závěr, že obviněný věděl, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že takové porušení způsobí (tedy že ani poškozenému jako svému obchodnímu partnerovi neuhradí sjednanou kupní cenu, což se také stalo), s tím byl srozuměn. Jinými slovy, obviněný zjevně jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu §4 písm. b) tr. zák.
Dále státní zástupce uvedl, že zásadu užití trestního práva jako ultima ratio je nepochybně nutné respektovat, avšak ani ta ve svém důsledku nevylučuje aplikaci trestně právních norem za situace, kdy pachatel svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty některého z trestných činů, popsaných ve zvláštní části trestního zákona. Navíc nelze přehlédnout, že obviněný nebyl trestně postižen pouze proto, že nebyl schopen plnit své závazky, ale (zjednodušeně řečeno) proto, že sjednal (další) závazek za srozumění, že své z něj vyplývající povinnosti nesplní, tedy s podvodným úmyslem sebe na úkor jiného obohatit, což je zřetelně odlišná situace. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] proto nedošlo.
Státní zástupce ještě připomněl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho alternativě první je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V tomto případě jde tudíž o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Dovolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. ř. věcně přezkoumáno a následně byl z jeho podnětu ve prospěch obviněného změněn výrok o trestu. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu proto ani nemohlo v předmětné věci nastat.
Z těchto důvodů státní zástupce uzavřel, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné a navrhl, aby je Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně, pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 3 To 34/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V posuzované trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. (viz argumentaci níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn.IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení (zvláště neprovedení důkazu účetnictvím M. Z. či zprávou konkurzního správce společnosti Z., spol. s r.o.), nesprávné hodnocení důkazů [výpovědí svědků M. Z., M. H. a M. V., obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě, faktur předložených společností C.– G., zprávy Krajského soudu v Plzni s přílohami, jeho (obviněného) daňového přiznání za rok 2003 či směnek] a vadná skutková zjištění (popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že při odběru dřevní hmoty od poškozeného P. Č. nevěděl, že mu tuto nebude schopen ve sjednaném termínu uhradit, v této souvislosti argumentuje, že v rozhodném období nepodnikal dlouhodobě ve ztrátě, neboť jeho příjmy byly vyšší než výdaje a jeho dluhy činily v souhrnné výši pouze několik tisíc, přitom zdůrazňuje, že se do ztráty dostal teprve v roce 2004 v důsledku trestné činnosti spáchané proti jeho majetku a neuhrazení pohledávek ze strany jeho věřitelů, mj. též ze strany M. Z. a M. J., pro které zpracovával dřevní hmotu od poškozeného P. Č.). Až sekundárně – pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován právě v porušení procesních zásad vymezených (jak on sám deklaroval) zejména v ustanovení §2 odst. 2, 4, 5, 6 a 13 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l)tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Obiter dictum Nejvyšší soud stručně dodává následující skutečnosti.
Skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. naplní pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem škodu nikoli malou.
V daných souvislostech lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. s. 1471). Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. s. 1470). Škodou nikoli malou se ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky ve výši nejméně 25.000,- Kč.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu (v základní skutkové podstatě) vyžaduje úmysl. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem §4 písm. a) tr. zák., nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn §4 písm. b) tr. zák..
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C.H.Beck, 2004. s. 47-52).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Závěr o úmyslu tak lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu.
V návaznosti na výše rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění, která soudy nižších stupňů po zhodnocení provedených důkazů učinily, vyjadřují ve vztahu k obviněnému všechny znaky skutkové podstaty (včetně subjektivní stránky) trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Jestliže obviněný v průběhu září a října 2004 předstíral solventnost a odebíral od P. Č. dřevní hmotu, ačkoliv věděl, že vzhledem ke své špatné finanční situaci nebude schopen zboží ve sjednaném termínu uhradit, pak tímto jednáním uvedl poškozeného (jak správně dovodil již nalézací soud) v omyl. V příčinné souvislosti s takovým podvodným jednáním (jako důsledek majetkových dispozic v omylu jednajícího poškozeného) bylo obohacení obviněného a současně škoda způsobená na majetku poškozeného, naplňující kategorii škody nikoli malé ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák.
Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů současně zřetelně plyne také úmyslné zavinění obviněného, minimálně ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák., zahrnující podvodné jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Obviněný od počátku věděl, že přijatým závazkům nebude schopen řádně dostát (že tak uvádí poškozeného v omyl), takže důsledkem toho bude jeho obohacení ke škodě shora jmenovaného poškozeného, přičemž je současně z učiněných skutkových zjištění zjevné, že s tímto následkem (účinkem) byl přinejmenším srozuměn. V daných souvislostech je vhodné nad rámec skutečností rozvedených v rozhodnutích soudů nižších stupňů připomenout, že Nejvyšší soud k subjektivní stránce trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. ve svém usnesení ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 269/2005, opětovně judikoval, že „k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky u trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. postačí, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době vzniku pohledávky jednal s vědomím, že tento svůj závazek v dohodnutém termínu nebude moci splnit a že v tomto směru své věřitele uvádí v omyl (k tomu srov. přiměř. rozhodnutí č. 54/1967/I, rozhodnutí č. 15/1969, rozhodnutí č. 57/1978/III a rozhodnutí č. 56/1994 Sb. rozh. tr.).“
Skutek obviněného tedy vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Nutno zdůraznit, že z hlediska obviněného bylo podstatou popsaného případu jeho úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů mezi obviněným a poškozeným. Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Dodat lze, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§2 tr. zák.), mimo jiné ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy.
Nutno proto uzavřít, že za stavu, kdy obviněný svým jednáním popsaným v rozsudku nalézacího soudu naplnil všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (včetně materiální stránky), nelze na toto jeho jednání pohlížet pouze jako na neplnění závazku, jehož vymáhání by bylo v daném případě spojeno s nepřípustným rozšiřováním podmínek trestní represe.
Závěrem lze poznamenat, že „pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy“ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v dané trestní věci nejedná.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. května 2009
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý