ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.1443.2009.1
sp. zn. 4 Tdo 1443/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. února 2010 o dovolání obviněného A. A. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 7. 2009, sp. zn. 39 To 44/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 1 T 191/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. A. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný A. A. S. byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 18. 5. 2009, sp. zn. 1 T 191/2008, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 28. 8. 2008 kolem 20:00 hodin ve F.-M. na ul. P. v pronajatém rodinném domě, bez povolení prodal J. H. za částku nejméně 2.000,- Kč přesně nezjištěné množství psychotropní látky metamfetamin (pervitin) a jako odměnu za odvedenou práci na opravě notebooku poskytl P. M. jednu dávku psychotropní látky metamfetamin (pervitin). Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 13 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.
Uvedeným rozsudkem byl obviněný současně zproštěn obžaloby pro skutek, jehož se měl dopustit společně se spoluobviněnou H. S. tím, že v době od měsíce prosince roku 2007 do 8. 9. 2008 ve svém současném bydlišti ve F.-M. na ul. P., závažným způsobem porušili svou povinnost pečovat o svou nezletilou dceru M. M. S., když v pronajatém domě, kde spolu se svou nezletilou dcerou bydleli, H. S. nejméně lx týdně vyráběla psychotropní látku metamfetamin (pervitin), který pak včetně předmětů používaných k výrobě drog, injekčních stříkaček a chemikálií, oba spoluobvinění přechovávali v obytných prostorách domu a následně jej pravidelně užívali, načež musela být nezletilá M. M. S. usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 0 Nc 47/2008 ze dne 8. 9. 2008 svěřena předběžným opatřením do péče M. Š. a následně byla svěřena do péče D. d. a š. j. v Č. Tím měli obviněný a spoluobviněná H. S. spáchat trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c) tr. zák., ale nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byli stíháni.
Proti citovanému rozhodnutí podal odvolání státní zástupce v neprospěch obviněných proti zprošťující části rozsudku soudu prvního stupně, a podali je též oba obvinění, ale výhradně proti jeho odsuzující části. Ve věci následně jednal Krajský soud v Ostravě, který svým rozsudkem ze dne 17. 7. 2009 sp. zn. 39 To 44/2009 odvolání obviněných ve vztahu k odsuzující části rozsudku nalézacího soudu podle §256 tr. ř. zamítl. Z podnětu odvolání státního zástupce však v napadeném rozsudku zrušil zprošťující část rozsudku a nově rozhodl tak, že obvinění A. A. S. a H. S. se podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťují obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku – Místku ze dne 23. 12. 2008, sp. zn. 1 Zt 294/2008, pro skutek spočívající v tom, že v době od měsíce prosince roku 2007 do 8. 9. 2008 ve svém současném bydlišti ve F.¬ – M. na ul. P., závažným způsobem porušili svou povinnost pečovat o svou nezletilou dceru M. M. S., když v pronajatém domě, kde spolu se svou nezletilou dcerou bydleli, H. S. nejméně lx týdně vyráběla psychotropní látku metamfetamin (pervitin), který pak včetně předmětů používaných k výrobě drog, injekčních stříkaček a chemikálií, oba spoluobvinění přechovávali v obytných prostorách domu a následně jej pravidelně užívali, načež musela být nezletilá M. M. S. usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 0 Nc 47/2008 ze dne 8. 9. 2008 svěřena předběžným opatřením do péče M. Š. a následně byla svěřena do péče D. d. a š. j. v Č., v čemž byl spatřován trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c) tr. zák., ale skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 7. 2009, sp. zn. 39 To 44/2009, a to výhradně proti té jeho části, kterou byla potvrzena odsuzující část rozsudku nalézacího soudu, si podal obviněný A. A. S. prostřednictvím obhájce dovolání, které vymezil dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že zásah do skutkových zjištění je v rámci řízení o dovolání připuštěn pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením za předpokladu, že dovolatel tento extrémní nesoulad učiní předmětem dovolání a relevantně jej namítne. Dovolatel následně vyjádřil přesvědčení, že o takový případ se v jeho případě jedná, a proto existenci uvedeného extrémního nesouladu namítl.
Podle jeho názoru stěžejní důkazy, které byly předloženy a měly obviněného usvědčovat, jsou v podstatě dva, a to výpověď J. H. a P. M. Obviněný jednání popřel. Svědek H. u hlavního líčení popřel, že by mu obviněný prodal kritického dne pervitin. Uvedený svědek v přípravném řízení podával vysvětlení podle ustanovení §158 odst. 5 tr. ř., které je však jako důkaz nepoužitelné. Pokud pak jde o opatření drogy svědku M., obviněného usvědčuje pouze jeho svědecká výpověď, v níž M. také tvrdil, že obviněný poskytl za úplatu pervitin svědku H. Z protokolu o hlavním líčení je pak patrno, že M. svědecká výpověď učiněná v přípravném řízení dne 13. 10. 2008 byla u hlavního líčení podle ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přečtena. Dovolatel poté poukázal na obsah svědecké výpovědi tohoto svědka a uzavřel, že v ní svědek M. vyjádřil pouze domněnku, že obviněný dal H. asi pervitin, protože proč by tam H. jinak jezdil. O domněnku svědka pak není podle dovolatele možno opírat závěr o vině. Ze svědecké výpovědi mají totiž důkazní význam jen zprávy o skutečnostech a nikoli jejich hodnocení svědkem. Na základě výpovědi svědka M. lze mít za prokázané pouze to, že obviněný poskytl jako odměnu za provedenou práci jednu dávku pervitinu svědku M. Proto pokud byl obviněný odsouzen na základě této výpovědi za to, že prodal svědkovi H. pervitin, jde o případ extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
Dovolatel nepovažoval za zákonné rovněž to, že závěr o jeho vině byl učiněn na základě přečtené výpovědi svědka M. v situaci, kdy obviněný neměl možnost v řízení položit tomuto svědkovi jedinou otázku. Dále nebylo podle dovolatele náležitě osvědčeno, že se tento svědek stal nezvěstným, a proto nemělo být postupováno podle ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný se předvolání svědka M. k hlavnímu líčení opakovaně domáhal a požadoval, aby s ním byl konfrontován. Výpověď svědka M. učiněná v přípravném řízení nebyla učiněna za podmínek kontradiktornosti. Výslech tohoto svědka se měl původně podle vyrozumění obviněného konat dne 13. 10. 2008 od 8:30 hod., ale v této době k realizaci úkonu nedošlo. Výslech uvedeného svědka se pak uskutečnil v době od 9:25 hod., aniž byl obviněný o této změně vyrozuměn. V této souvislosti poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, z níž vyplývá, že čtené výpovědi, které nebyly učiněny v přípravném řízení za podmínek kontradiktornosti, nemohou být výlučným nebo rozhodujícím důkazem o vině obviněného v situaci, kdy svědek nebyl znovu slyšen v hlavním líčení. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že svědka nelze v hlavním líčení slyšet proto, že je nezvěstný, nedosažitelný, nebo právem odepřel výpověď. (Srov. L. v. I., K. v. H.).
Podle dovolatele je tudíž zjevné, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení základních požadavků spravedlivého procesu. Proto lze v tomto případě v rámci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkat i vady procesněprávní, přičemž poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována a chráněna též v řízení o všech opravných prostředcích.
V závěru dovolání obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušil a přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství s tím, že argumentace dovolatele formálně vyhovuje důvodu dovolání ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu soudního výkladu tohoto dovolacího důvodu, jímž byla do praxe uvedena teorie vady rozhodnutí v podobě extrémního nesouladu. V dovolání obviněný polemizuje se stanovisky soudů, a to pokud jde o obsah jednotlivých důkazů a jejich význam pro závěr o skutečném stavu věci. Je zjevné, že obviněný akcentuje svůj pohled na důkazní materii a je veden snahou dosáhnout změn ve skutkových zjištěních ve svůj prospěch. Obviněný tedy směřuje k alternativnímu popisu skutku, jenž je odlišný od toho, jak byla skutková věta formulována soudem. Takové námitky samy o sobě vyznívají zcela mimo uplatněný dovolací důvod, pokud soudu nevytýkají zjevnou nelogičnost výkladu provedených důkazů, zanedbání důkazu zásadního významu, jeho opomenutí nebo provedení v rozporu se zákonem.
Do takové roviny se obviněný pokouší své argumenty zasadit námitkou zanedbání kontradiktornosti podmínek pořízení důkazu v podobě výpovědi svědka M. v přípravném řízení. Stejná námitka byla již ovšem vznesena v odvolání obviněného a soud druhého stupně se jí důkladně zabýval. Odvolací soud konstatoval, že námitky obviněného o nedostatku kontradiktornosti podmínek opatření tohoto důkazu neodpovídají realitě, přičemž obviněný se snaží svou osobní neúčast u výpovědi tohoto svědka přičíst na vrub postupu orgánů činných v trestním řízení, ačkoli ty mu naopak vytvořily všechny nezbytné podmínky, aby se předmětného výslechu mohl účastnit. Obviněný ale sám na osobní účast u tohoto úkonu rezignoval. Byl však přítomen jeho obhájce, což je dostatečnou zárukou kontradiktorního způsobu pořízení předmětného důkazu. V ostatních podrobnostech státní zástupce plně odkázal na argumentaci soudů obou stupňů.
V závěru svého vyjádření státní zástupce konstatoval, že dovolání obviněného není možno považovat za důvodné, a proto by mělo být Nejvyšším soudem podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, jako zjevně neopodstatněné. Státní zástupce současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud věc projednal za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by pak Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 7. 2009, sp. zn. 39 To 44/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., podal obviněný prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle ustanovení §265b tr. ř. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle ustanovení §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další ), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další ) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další ).
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Obviněný ve svém dovolání namítá, že v nalézacím řízení nebyla co do svého obsahu náležitě hodnocena výpověď svědka M. s tím, že i po formální stránce je tato výpověď, jako jediný usvědčující důkaz, v trestním řízení nepoužitelná.
Obviněný S. je ze své trestné činnosti podle rozsudku soudu prvního stupně zcela usvědčován svědeckou výpovědí svědka M. Z jeho odůvodnění vyplývá, že výpověď tohoto svědka byla u hlavního líčení čtena pro jeho nedosažitelnost. Tento svědek zcela jednoznačně a nekompromisně usvědčuje obviněného S. z toho, že mu drogu poskytl. Není třeba diskutovat o tom, že v domě obývaném obviněným byl pervitin k dispozici. Navíc obviněná S. si byla dobře vědoma toho, co je jejímu manželovi vytýkáno. Ve své prvotní výpovědi doznává výrobu pervitinu i jeho poskytnutí svědkovi H. a M. Snaží se tím zcela evidentně vyvinit obviněného S., který tvrdí, že pervitin v domě zůstal po návštěvě H. a M. s tím, že jej do domu donesl M. Pervitin se však při domovní prohlídce našel v domě obviněného na více místech. Proto vyznívá nelogicky obhajoba obviněného, že svědek M. pervitin v domě obviněného zapomněl. Soud pak považoval výpověď svědka H., který popřel u hlavního líčení jakoukoli manipulaci s pervitinem, za evidentně lživou, protože o pervitinu mluví oba obvinění i svědek M., který obviněného usvědčuje, že mu drogu poskytl. Tento svědek rovněž potvrdil, že obviněný za úplatu poskytl drogu i svědku H. Obě jednání obviněného přitom svědek velmi podrobně popsal. Usvědčující výpověď svědka M. soud vyhodnotil jako přesvědčivou a o jeho věrohodnosti neměl důvodu pochybovat vzhledem k popsaným podrobnostem a souladu s dalšími důkazy.
Obviněný S. v podaném odvolání zpochybnil splnění podmínek pro přečtení výpovědi svědka M. u hlavního líčení ve smyslu ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. a dále namítal, že výpověď tohoto svědka je rozporuplná. Krajský soud byl toho názoru, že zákon porušen nebyl. Ve svém rozhodnutí uvedl, že z výpovědi svědkyně JUDr. Š. plyne, že možnosti zúčastnit se výslechu svědka M. byla dána i obviněnému, který ji však nevyužil. Pokud se jedná o otázku nezvěstnosti uvedeného svědka, je tato okolnost řádně dokladována v trestním spise doklady Policie ČR, jenž jsou ve spise založeny. Odvolací soud proto uzavřel, že nalézací soud činil všechny možné úkony ve smyslu trestního řádu, aby zajistil účast svědka M. u hlavního líčení. Následně se odvolací soud věnoval hodnocení výpovědi tohoto svědka s tím, že se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Navíc zdůraznil, že obviněný se snaží napadat svědeckou výpověď jmenovaného svědka, přestože sám uvádí, že v inkriminované době byl pervitin konzumován oběma muži. Svědek M. oproti obviněnému tvrdí, že pervitin jim nabídl právě obviněný. Svědek H. pak potvrdil, že předával obviněnému peníze s tím, že mu dlužil.
S ohledem na shora konstatované je tak třeba zdůraznit, že námitky uplatněné obviněným v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami uvedenými v jím již dříve podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž je nutno je pokládat za námitky vysloveně skutkové a tudíž neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu.
Vzhledem k tomu, že v dovolání je zároveň tvrzeno, že odsouzení obviněného na základě jediné osamocené usvědčující výpovědi, která nebyla provedena kontradiktorně, není v souladu s minimálními právy obviněného podle Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách, a tudíž naráží na postuláty spravedlivého procesu, Nejvyšší soud se zabýval rovněž obsahem výpovědi svědka M. v tom smyslu, zda z ní vyplývající skutečnosti nejsou v extrémním nesouladu se soudy učiněnými skutkovými zjištěními.
Podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, každý, kdo je obviněn z trestného činu, má minimální právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě.
Podle ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. se protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech. Jedná se přitom o postup obligatorní, protože osobní výslech uvedených osob je znemožněn překážkou, kterou nelze odstranit vůbec nebo jen se značnými obtížemi. Výčet takových překážek je taxativní.
S dovoláním obviněného lze souhlasit v tom, že výslech svědka M. byl v přípravném řízení proveden bez jeho účasti. Co do obsahu je výpověď svědka významná v tom směru, že usvědčuje obviněného z jednání, které je mu kladeno za vinu. Podle svědka M. měl svědek H. dávat obviněnému peníze cca 2 – 3 tis. Kč, přičemž obviněný dal H. asi pervitin, protože proč by tam H. jinak se svědkem, který měl obviněnému dělat něco s počítačem, jezdil. Na pervitin svědek usuzoval i proto, protože se ho obviněný ještě dříve, než se začal bavit s H., ptal, jestli bude chtít za práci peníze nebo pervitin. O pervitinu pak mluvil H. sám po cestě do F. – M., když tam svědek H. a M. za obviněným jeli. Svědek na dotaz obviněného souhlasil s pervitinem. Obviněný nasypal na stůl tzv. čáru pervitinu, svědek si sroloval bankovku a na místě pervitin vdechl nosem. Stejně si vzal pervitin i H. Obviněný dal H. pervitin, který měl v injekční stříkačce bez jehly. Byla to ta stejná stříkačka, ze které obviněný usypal čáru a z které dal následně i H.
Svědek M. byl v přípravném řízení vyslechnut podle pořízeného protokolu dne 13. 10. 2008 v 9.25 hod. V hlavním líčení byl protokol o této jeho výpovědi přečten. Obviněný v přípravném řízení v době konání výslechu svědka M. obhájce neměl, ale o výslechu tohoto svědka byl vyrozuměn dne 9. 10. 2008 ( viz čl. 84 spisu ), a bylo tudíž na jeho vůli, zda se jeho výslechu zúčastní či nikoliv. Z výpovědi policejní komisařky JUDr. Š. bylo zjištěno, že ve stanovený termín dne 13. 10. 2008 v 8.30 hod. čekal na vrátnici příslušného oddělení policie pouze obhájce obviněné S. JUDr. Jaroslav Vašek, ale obviněný se nedostavil. Svědek M. se opozdil, k telef. dotazu policejní komisařky sdělil, že přijede později kvůli špatnému počasí. Poté co následně svědek dorazil, na vrátnici čekal stále pouze JUDr. Vašek s tím, že výslech uvedeného svědka začal téhož dne místo v 8.30 hod v 9.25 hod.
Pokud jde o nezvěstnost svědka M., okresní soud učinil řadu opatření, aby jeho přítomnost u hlavního líčení zajistil. Hlavní líčení bylo zahájeno dne 30. 1. 2009 s tím, že svědek M. si k němu převzal předvolání na adrese Z. F., V. M., ale bez omluvy se nedostavil. K odročenému hlavnímu líčení na den 25. 2. 2009 měl být svědek předveden policií, ale ta ho nedostihla. Dne 18. 3. 2009 bylo v hlavním líčení pokračováno s tím, že po svědkovi pátrala policie, avšak bez úspěchu. Okresní soud se pokoušel neúspěšně svědka kontaktovat telefonicky. K zajištění účasti svědka u odročeného hlavního líčení dne 22. 4. 2009 bylo po svědkovi pátráno přes úřad práce, centrální evidenci obyvatel, okresní správu sociálního zabezpečení, Městský soud v Brně i Okresní soud Brno – venkov. Soud se opět pokoušel svědka neúspěšně telefonicky kontaktovat. Z oddělení Policie ČR Brno – Kounicova 24, bylo soudu zasláno usnesení o zahájení trestního stíhání uvedeného svědka s tím, že z něj byla zjištěna další adresa svědka v R. p. R. na ulici N. Na té si však svědek vyzvedl obsílku k hlavnímu líčení až dne 29. 4. 2009. V této souvislosti byla kontaktována i obhájkyně P. M. v jeho trestní věci se žádostí o spolupráci. Na obou známých adresách pátrala po jmenovaném svědkovi policie, avšak rovněž neúspěšně. Dne 22. 4. 2009 se tedy konalo odročené hlavní líčení bez přítomnosti tohoto svědka s tím, že státní zástupce i obhajoba trvala na jeho osobním výslechu u hlavního líčení. V hlavním líčení bylo následně pokračováno dne 18. 5. 2009 s tím, že i k tomuto jednání byl svědek obesílán a i nadále po něm pátrala policie. Soud pak zjišťoval u České pošty v R. p. R., kde svědkovi nechávají výzvy k vyzvednutí obsílek. Svědek byl rovněž obesílán na adresu ve V. M. a byl učiněn i pokus o telefonický kontakt. Policie opět svědka nevypátrala. Za této situace bylo dne 18. 5. 2009 přistoupeno k tomu, že byla dřívější výpověď svědka M. u hlavního líčení podle ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přečtena.
Na základě shora uvedených skutečností vplývajících z trestního spisu lze souhlasit s tím, že právo obviněného S. na obhajobu bylo v řízení před soudem částečně omezeno a to tím, že svědek M. nevypovídal v jeho přítomnosti a obviněný tak nemohl na jeho výpověď bezprostředně reagovat a klást případně svědkovi dotazy. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že se tak ale stalo z objektivních důvodů, když okresní soud vynakládal po dobu 3 a půl měsíce značné úsilí, aby přítomnost svědka M. u hlavního líčení zajistil. Není proto korektní mu vytýkat, že po svědkovi náležitě nepátral a učinil závěr o jeho nezvěstnosti bez potřebných podkladů.
Předmětný nedostatek byl nad to podle názoru Nejvyššího soudu dostatečně konvalidován postupem v předchozím řízení, který umožnil, aby výpověď svědka M. mohla být v hlavním líčení pouze přečtena. Pokud byl totiž svědek M. vyslýchán v přípravném řízení policejním orgánem, tak o konání tohoto výslechu svědka byl obviněný S. včas a řádně písemně vyrozuměn a měl tak možnost se ho zúčastnit. Nic na této možnosti nemůže změnit nepatrný časový posun realizace výslechu jmenovaného svědka, oproti času původně plánovanému. Obviněný se na místo výslechu svědka nedostavil a ani nedal najevo, že má v úmyslu se tohoto výslechu zúčastnit. Ten tak proběhl bez jeho účasti, pouze v přítomnosti obhájce spoluobviněné S. Je tak evidentní, že kontradiktornost provedení předmětného důkazu byla orgány trestního (přípravného) řízení zajištěna a nelze klást za vinu těmto orgánům, že obviněný svého práva (zúčastnit se výslechu svědka) nevyužil a vzdal se tak příležitosti klást svědkovi otázky. Nelze proto dovolateli přisvědčit, že v dané věci nebyl konán vůči obviněnému spravedlivý proces, a vlastní meritorní rozhodnutí tak není zatíženo vytýkanou podstatnou vadou předchozího řízení.
V návaznosti na tyto skutečnosti se proto Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem odvolacího soudu v tom, že soud prvního stupně postupoval správně, když podle ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. svědeckou výpověď svědka M. u hlavního líčení přečetl, neboť svědek se v mezidobí stal ve smyslu trestního řádu nezvěstným.
Dále považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat, že výpověď jmenovaného svědka byla sice podstatným usvědčujícím důkazem, ale zdaleka se nejednalo o důkaz zcela osamocený. To proto, že nalézací soud podrobně vyložil, jak hodnotil výpovědi obviněného, spoluobviněné S. i svědka H. s tím, že nelze odhlédnout od skutečnosti, že se vše odehrálo v domě obviněných, kde obviněná S. vyráběla z běžně dostupných léků pervitin.
Je tedy možno učinit závěr, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují. Současně se nepotvrdilo ani tvrzení dovolatele o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně naopak vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi žádný tvrzený rozpor neshledal.
Z těchto důvodů pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., což učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 10. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c