ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.621.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 621/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2010 o dovolání, které podala obviněná L. S., roz. T., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 3 To 352/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 215/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2009, sp. zn. 91 T 215/2008, byla obviněná L. S. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „od přesně nezjištěné doby, nejméně od konce srpna 2007 do počátku listopadu 2007 v B. na ulici Z., v prostorách restaurace u F., kterou provozoval R. S., bez patřičného povolení přechovávala věci určené k výrobě psychotropní látky metamfetamin-pervitin, mimo jiné varné sklo, toluen a předměty s obsahem pseudoefedrinu, kdy za pomoci těchto věcí vyráběla nejméně jednou za 14 dní z léků Modafen a Nurofen Stop Grip bez patřičného povolení metamfetamin-pervitin, který na výše uvedeném místě a v uvedené době dávala a prodávala osobám z řad toxikomanů, konkrétně R. S., prodala nejméně šestkrát 1,5-2 gramy pervitinu v ceně 1.000,- Kč a v přesně nezjištěném množství případů mu dávala různá množství pervitinu za to, že jí umožnil provádět výrobu ve své restauraci, dále P. L., v tomto období každý druhý den dávala 0,1 gramu pervitinu, přičemž věděla, že metamfetamin je uveden v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., v platném znění, jako psychotropní látka zařazená do seznamu II, pseudoefedrin je uveden v příloze č. 9 zákona č. 167/1998 Sb., v platném znění, jako prekursor zařazený do tabulky I, toluen je uveden v příloze č. 11 zákona č. 167/1998 Sb., v platném znění, jako pomocná látka zařazená do tabulky II“. Za tento trestný čin byla obviněná odsouzena podle §187 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti devíti měsíců, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. byl obviněné dále uložen trest propadnutí věci, a to v rozsudku blíže specifikovaných věcí uložených v režimovém skladu Policie ČR, MŘ Brno, Veveří 47/49.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných R. S. a F. N.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 3 To 352/2009, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, přičemž v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedla, že v předmětné trestní věci byla porušena její ústavně zaručená práva, neboť skutkové a následně právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Prohlásila, že byla-li její vina vyslovena za situace, kdy právní závěry neodpovídaly provedeným důkazům a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním, byly porušeny zásady spravedlivého procesu, zejména princip presumpce neviny a z něho vyplývající pravidlo in dubio pro reo. Vyjádřila přesvědčení, že ve smyslu nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04 a sp. zn. I. ÚS 3094/08 je její dovolání přípustné.
Poznamenala, že soudy nižších stupňů při svém rozhodování vycházely z výpovědí spoluobviněných R. S. a F. N., svědka P.L. a z protokolu o domovní prohlídce v B. na ul. Z., přitom vyjádřila názor, že z hlediska prokázání její viny se jedná o důkazy zcela nedostatečné. Argumentovala, že výpověď R. S. měla být soudem hodnocena s tím, že tento měl být hlavním podezřelým z výroby zakázané látky (drogy byly vyráběny v prostorách restaurace, kterou provozoval a on sám drogy předával dalším osobám). Podle ní je zjevné, že R. S. byl veden snahou svalit vinu na ni a sám sobě v řízení polehčit. Dále zhodnotila, že výpověď F. N. výpověď R. S. nepodporuje. V této souvislosti zdůraznila, že F. N. vypověděl, že ji při výrobě nikdy neviděl, naopak si opakovaně všiml, že R. S. šel do sklepa, když se z něj linul zápach charakteristický pro výrobu metamfetaminu, resp. vypověděl, že mu nikdy pervitin neposkytla, zatímco R. S. mu opětovně dával peníze na jeho obstarání. Poté upozornila, že svědek P. L. jednoznačně popřel, že by mu bylo cokoliv známo o výrobě pervitinu v předmětné restauraci, když pouze potvrdil, že dostával od obžalovaných N. a S. pervitin. Akcentovala, že při hodnocení jeho výpovědi je třeba mít na paměti, že jmenovaný svědek udržoval v dané době partnerský poměr s R. S. a jeho výpověď tedy nelze hodnotit jako objektivní a nezaujatou. Dodala, že dotyčný z distribuce drogy obvinil ostatní dva obžalované, aby svému partnerovi pomohl a že se v celé své výpovědi vyhýbal jakýmkoliv prohlášením, která by mohla byť jen teoreticky poškodit R. S. V neposlední řadě pak namítla, že při domovní prohlídce v restauraci U F. sice byly nalezeny věci patrně použité při výrobě pervitinu, ale nebylo prokázáno, že by vlastníkem či uživatelem těchto věcí byla ona, nebylo prokázáno nic, co by ji s nalezenými věcmi jakkoliv spojovalo. Podotkla, že vzhledem k tomu, že věci byly nalezeny v objektu pronajatém R. S., byl by logičtější závěr, že vlastníkem a uživatelem těchto věcí je on. Soudy však uzavřely, že tyto věci náležely jí, aniž by tuto svou úvahu dostatečně odůvodnily. Policejním orgánům v této souvislosti vytkla, že nezkoumaly žádné stopy, které by mohly vést ke zjištění skutečného majitele či uživatele věcí (např. daktyloskopické stopy, stopy DNA apod.).
Shledala, že z výše uvedeného je zřejmé, že v její neprospěch svědčí pouze výpověď spoluobviněného R.S. a částečně (pokud jde o distribuci drogy, nikoliv výrobu) i výpověď svědka P. L. Proti nim však stojí výpověď její a spoluobviněného F. N. a rovněž výpovědi jiných svědků spíše přisvědčují tvrzení o její nevině, přičemž nález věcí sloužících k výrobě pervitinu vypovídá pouze o tom, že se v dané budově mohl pervitin vyrábět. Shrnula, že dospěly-li soudy obou stupňů k závěru, že se dopustila jednání specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, je tento jejich závěr zcela nepodložený. Zdůraznila, že v situaci, kdy proti sobě stojí protichůdné výpovědi obžalovaných a jednoho svědka, který je v partnerském poměru k jednomu z obžalovaných, není možné, aby se soudy přiklonily na jednu stranu a rozhodly o její vině. Takové hodnocení důkazů porušuje zásadu in dubio pro reo. Přitom poukázala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1970, sp. zn. 7 Tz 84/69. Podle ní v dané věci nelze vyloučit, že pervitin v budově vyráběl R. S. a sám pak drogy předával jiným osobám, když tato možnost je navíc pravděpodobnější než závěr, že drogy vyráběla a předávala ona. Následně opětovně odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3094/08. Uvedla, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nesprávná, neboť v dané věci nelze spolehlivě prokázat, že by se skutků popsaných v obžalobě dopustila právě ona a dokonce nelze bez jakýchkoliv rozumných pochybností uzavřít, že se skutky vůbec staly. Vyslovila názor, že v řízení nebyla prokázána její vina, resp. že míra prokázání jejího trestního jednání je téměř nulová. V krajním případě je možné hovořit nejvýše o podezření; to však k vyslovení viny nedostačuje, neboť při dokazování viny obžalovaného musí být dosaženo praktické jistoty, z provedeného dokazování musí být možné vyvodit jen jediný závěr a musí být vyloučeny možnosti závěru jiného a toto musí soudy v rozsudku náležitě odůvodnit. Tak se v jejím případě nestalo, jelikož soudy vůbec neodůvodnily, čím je vyloučena logicky se nabízející možnost, že se daných skutků dopustil např. R. S.
Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 3 To 352/2009, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2009, sp. zn. 91 T 215/2008, jako vadnou část řízení předcházejícího napadenému usnesení odvolacího soudu, a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce). Upozornil na to, že obviněná spatřuje nesprávné hmotně právní posouzení v existenci extrémního nesouladu mezi výsledky dokazování v podobě skutkových závěrů a hmotně právním hodnocením skutkových zjištění. Tvrzení extrémního nesouladu se však v zásadě koncentruje jenom na zpochybnění validity výpovědi svědka L. poukazem na jeho intimní vztah s obviněným S. a na námitku neexistence dalších přímých důkazů (vedle výpovědi spoluobviněného S.), jež by ji spojovaly s nalezenými předměty užívanými k výrobě metamfetaminu. To jsou ovšem námitky, které obviněná vznášela již v rámci dosavadní obhajoby a jež vyjádřila také v odvolání. Těmito námitkami se krajský soud řádně a důkladně zabýval. Jeho vývody vyjádřené v napadeném rozhodnutí jsou logické, srozumitelné a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Jestliže bylo náležitě provedeno přezkumné řízení ve druhém stupni, nemá Nejvyšší soud důvod znovu přezkoumávat opakované námitky obviněné jen proto, že ta nesouhlasí s výsledkem řízení o odvolání. Je tomu tak proto, že dovolací řízení nelze chápat jako nějaké opakované projednání řádného opravného prostředku či jako třetí stupeň řízení před obecnými soudy.
Pro posouzení důvodnosti podaného dovolání má zásadní význam to, že výhradami proti způsobu hodnocení důkazů především nalézacím soudem obviněná nezpochybňuje právní závěry soudu, nýbrž jeho závěry skutkové. Očividně tím sleduje cíl spočívající v nastolení odlišných skutkových východisek, z nichž by bylo možné dospět k protikladným závěrům právním – že se totiž trestného činu nedopustila. Žádný extrémní nesoulad mezi opatřenými důkazy, způsobem jejich hodnocení a jejich transformací ve skutková zjištění, následně podrobená bezchybnému hmotně právnímu hodnocení, však nelze v této trestní věci zjistit a námitky obviněné se tudíž omezují pouze na odlišné hodnocení provedených důkazů. Takovéto výhrady ovšem nemohou deklarovaný důvod dovolání naplnit a neodpovídají ani žádnému jinému ze zbývajících dovolacích důvodů, jak jsou vyjmenovány v ustanovení §265b tr. ř. Nebyl-li shledán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není splněna ani základní podmínka pro naplnění souběžně uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a dovolání obviněné proto nelze označit za důvodné.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 3 To 352/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že dovolací argumentace obviněné žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. neodpovídá (viz níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněná totiž soudům vytýká pouze nedostatečné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení zejména zásad presumpce neviny a in dubio pro reo a vadná skutková zjištění [popsaná v bodě 1) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně], přitom současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro ni příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (prohlašuje, že v dané věci nebylo spolehlivě prokázáno, že se jednání, které je jí kladeno za vinu, dopustila právě ona, když podle ní nelze vyloučit a je dokonce pravděpodobnější, že pervitin v budově vyráběl R. S. a sám pak drogy předával jiným osobám, popř. vyjadřuje přesvědčení, že není možno bez jakýchkoliv rozumných pochybností uzavřít, že se skutek vůbec stal). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Pokud obviněná ve svém dovolání namítá, že skutkové a následně právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nutno zdůraznit, že nevznáší žádné hmotně právní námitky, ze kterých by existence extrémního rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením v rozhodnutí těchto soudů měla vyplývat. V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07). V kontextu uvedeného je na místě zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že rozhodnutí soudů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněná kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení [potažmo existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.], pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu zákonných dovolacích důvodů irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítala nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala jen z tvrzeného nedostatečného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení zejména zásad presumpce neviny a in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a k) tr. ř.], které však obviněná neuplatnila a svou argumentací ani věcně nenaplnila (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. června 2010
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý