ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1512.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1512/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. ledna 2010 o dovolání, které podal obviněný V. N. T., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 7 To 213/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 9 T 8/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 9 T 8/2009, byli obvinění V. N. T., T. D. V. a T. T. N. skutkem popsaným pod bodem 1. uznáni vinnými, že:
„po předchozí domluvě od blíže neurčené doby do 16. 7. 2008 v domě č.p. v obci K., okres T., v majetku obžalovaného V. N. T., užívajícího přezdívku V., bez povolení obžalovaní T. T. N. a T. D. V. ve druhém podlaží pěstovali rostliny indického konopí v úmyslu následně je sušit za účelem využití jako marihuany, přičemž v osmi místnostech opatřených elektroinstalací, vzduchotechnikou, umělým zavlažováním a umělým osvětlením se takto starali o nejméně 579 ks rostlin v různém stádiu růstu, kdy usušením takto získaného rostlinného materiálu by bylo možno vyrobit 3177 gramů toxikomanicky využitelné jemné drti s obsahem látky delta 9 – tetrahydrocannabinol (THC) v absolutním množství 98,3 gramu, a obžalovaný V. N. T. se podílel na této činnosti tím, že zajistil vhodný objekt a za pomoci dalších neustanovených osob nejméně ve čtyřech případech rovněž zajišťoval odvoz neustanoveného množství konopí v pytlích z domu s cílem další distribuce konzumentům, kdy konopí je uvedeno mezi omamnými látkami a látka delta 9 – THC je uvedena mezi psychotropními látkami v přílohách zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v platném znění“.
Takto zjištěné jednání všech tří obviněných soud právně kvalifikoval jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. Zatímco obviněný V. N. T. byl za to potrestán podle §187 odst. 2 tr. zák. trestem odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, obviněný T. D. V. byl za to potrestán podle §187 odst. 2 tr. zák. trestem odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Třetí z obviněných T. T. N. (v rozsudku uváděn na prvním místě) byl vedle trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. uznán vinným rovněž trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. (skutek popsaný v rozsudku pod bodem 2.), za což mu byl uložen podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění z území ČR na dobu pěti let.
Proti rozsudku podali obvinění V. N. T. a T. T. N. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Plzni rozhodl usnesením ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 7 To 213/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný V. N. T. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. J. K., Ph.D., podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel hned na počátku svého podání poukázal na konstantní judikaturu Ústavního soudu, zejména na jeho „nálezy II. ÚS 193/04, I. ÚS 670/05 a IV. ÚS 216/04“, podle nichž „lze v rámci podaného dovolání namítat i nesprávnost skutkových zjištění nižších soudů či jejich procesní pochybení, pokud tyto měly vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí“.
Obviněný zaměřil dovolání na dvě skutečnosti, které je prý nutné hodnotit jako výrazné právní pochybení soudů obou stupňů, v důsledku kterých došlo k vydání rozhodnutí ve věci samé mající podobu odsuzujícího rozsudku. Tato pochybení spatřoval jednak v použití důkazů, které byly opatřeny při domovní prohlídce, jednak v porušení práva na jeho obhajobu spočívající v nemožnosti seznámit se ve svojí mateřštině s obsahem rozsudku soudu prvního stupně.
K námitce, že byly použity důkazy, které byly opatřeny při domovní prohlídce, dovolatel uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním, ve kterém dovozoval, že v trestním řízení, které bylo proti němu vedeno, došlo k nezákonnosti provedeného dokazování, jež se projevilo tím, že příkaz k domovní prohlídce vydaný Okresním soudem v Tachově dne 16. 7. 2008, sp. zn. 0 Nt 222/2008, kterým byla nařízena domovní prohlídka v domě č.p. 40 v obci K., jež je v jeho vlastnictví, je nutné považovat za nezákonný. Tuto nezákonnost spatřoval v tom, že došlo k porušení ústavně garantovaného práva na ochranu obydlí zaručeného v čl. 12 Listiny základních práv a svobod, neboť nebyly respektovány podmínky, za kterých může být domovní prohlídka povolena a následně realizována.
Podle dovolatele je nepochybné, že orgány činné v trestním řízení měly k dispozici informace o tom, že je vlastníkem nemovitosti, ve které měla být provedena domovní prohlídka. Před vydáním příkazu k domovní prohlídce bylo možné realizovat jeho předchozí výslech, když existovalo důvodné podezření ze spáchání trestného činu, přičemž tento výslech by následoval poté, co by bylo proti němu zahájeno trestní stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. Teprve poté, co by se výslechem nedosáhlo naplnění účelu, ke kterému vedla domovní prohlídka, mohl být vydán příkaz k domovní prohlídce.
Obviněný zdůraznil, že příkaz k domovní prohlídce je oprávněn vydat v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce, přičemž tento příkaz musí být odůvodněn. V daném případě návrh na provedení domovní prohlídky, který byl podán Okresním státním zástupcem v Tachově Okresnímu soudu v Tachově dne 16. 7. 2008, postrádá odůvodnění, neboť je v něm pouze odkaz na skutečnosti uvedené v žádosti policejního orgánu. V této žádosti je přitom v rozporu se skutečností uvedeno, že obviněný byl v minulosti trestán pro trestnou činnost podle §148 tr. zák. a §118 tr. zák., což však neodpovídá skutečnosti, neboť dosud soudně trestán nebyl. Na základě takto vadného návrhu na nařízení domovní prohlídky byl pak dne 16. 7. 2008 Okresním soudem v Tachově vydán příkaz k domovní prohlídce, který má pouhé tři odstavce, přičemž ani z jednoho nevyplývá, že se jedná o úkon neodkladný či neopakovatelný ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř.
V té souvislosti dovolatel poukázal na to, že Ústavní soud se opakovaně zabýval uvedenou problematikou v nálezech sp. zn. II. ÚS 298/05, sp. zn. II. ÚS 474/07 a II. ÚS 789/06. Na obsah těchto nálezů poukazoval již v podaném odvolání a dovozoval nezákonnost provedené domovní prohlídky a z toho vyplývající nemožnost použití důkazů zjištěných na základě této prohlídky jako důkazů, z nichž je dovozována jeho vina. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí přesto dovodil, že ani s přihlédnutím k nálezům citovaným nelze dospět k závěru, že postup při nařizování a realizaci domovní prohlídky byl nezákonný, když tento názor opřel o novější nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 864/08 s tím, že při hodnocení měl na paměti i závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 362/06. K tomuto však obviněný uvedl, že způsob hodnocení vytýkaných nedostatků odvolacím soudem, vztahujících se k domovní prohlídce, nekoresponduje se závěry zmiňovaných nálezů.
K nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 864/08 dovolatel uvedl, že v tomto případě došlo k odmítnutí ústavní stížnosti především z toho důvodu, že Ústavní soud se drží zásady, že převážně přezkoumává věci pravomocně skončené, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky. V odůvodnění je zmiňována skutečnost týkající se opomenutí soudu při vydávání příkazu k domovní prohlídce ve vztahu k neodkladnosti úkonu, když je poukazováno na to, že je tato neodkladnost odůvodňována v návrhu státního zástupce. V tomto případě je zvýrazňován nikoliv formální, ale materiální přístup v řešení dané problematiky, když soudce při vydávání příkazu k domovní prohlídce vycházel z kvalifikovaných informací, podkladů a znalostí, které získal ze spisu, jehož součástí bylo i odůvodnění státního zástupce ohledně neodkladnosti domovní prohlídky. Ústavní soud se (s ohledem na prezentovanou zásadu o přezkumu věcí pravomocně skončených) nezabývá konkrétními procesními dopady vážícími se k vytýkaným nedostatkům, a proto v závěru nálezu konstatoval, že obecný soud bude v rámci dokazování posuzovat přípustnost, respektive použitelnost důkazů, které byly při domovní prohlídce získány.
K nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 362/06 obviněný uvedl, že odvolací soud měl vycházet právě z tohoto nálezu, neboť z něj lze dovodit závěr, že příkaz k domovní prohlídce byl vydán nezákonně. V příkazu k domovní prohlídce ze dne 16. 7. 2008 ani v žádosti státního zástupce o povolení k této domovní prohlídce ze stejného dne není v rozporu s §160 odst. 4 tr. ř. uvedeno, že se jedná o úkon neodkladný nebo neopakovatelný, a tato skutečnost není ani uvedena v protokolu o provedení domovní prohlídky. V příkazu k domovní prohlídce je uveden sice stručně účel domovní prohlídky, ale není v něm již poukázáno na povinnost majitele nebo nájemce či jiného uživatele strpět domovní prohlídku, včetně poučení o možnosti překonat odpor nebo vytvořenou překážku, a to podle §85a odst. 1, 2 tr. ř. Dále příkaz k domovní prohlídce neobsahuje upozornění na povinnost vydat věci důležité pro trestní řízení, případně při ní nalezené, s pohrůžkou, že takové věci budou odňaty, nebudou-li dobrovolně vydány (§78 a 79 tr. ř.).
Dovolatel shora uvedené námitky shrnul tak, že v trestní věci, která byla proti němu vedena, došlo k porušení zákonem vymezených podmínek, které se vztahují k povolení a realizaci domovní prohlídky; vzhledem k tomu je nutné považovat domovní prohlídku a její výsledky za nezákonné a nepoužitelné v trestním řízení k důkazním účelům.
K druhé z uvedených námitek, tj. že došlo k porušení práva na jeho obhajobu spočívající v nemožnosti seznámit se ve svojí mateřštině s obsahem rozsudku soudu prvního stupně, obviněný uvedl, že ve vztahu k němu v průběhu trestního řízení došlo k porušení práva na jeho obhajobu. Zdůraznil především, že ve smyslu §2 odst. 14 tr. ř. měl právo používat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka. Aby toto právo bylo reálně zajištěno, má cizí státní příslušník neovládající český jazyk nepochybně právo na to, aby mu byly základní listiny, které se dotýkají jeho trestního stíhání, přeloženy do mateřského jazyka.
Obviněný připomněl, že výslovně požádal soud prvního stupně (mj. i v přípisu obhájce ze dne 31. 3. 2009), že požaduje, aby mu byl doručen překlad rozsudku soudu prvního stupně ve vietnamštině. Opis rozsudku sice převzal dne 26. 3. 2009, avšak pouze v češtině. V. verzi rozsudku, kterou sice Okresní soud v Tachově opatřil, nikdy neobdržel. Tím došlo k výraznému porušení jeho práva na obhajobu, neboť nebyl seznámen s podstatnými skutečnostmi, které se týkají jeho odsouzení, ve svém mateřském jazyce a nemohl kvalifikovaně oponovat zejména skutkovým závěrům, které byly předmětem posuzování rozsudkem soudu prvního stupně.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 7 To 213/2009, a rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 11. 3. 2009, č.j. 9 T 8/2009-354, a věc přikázal Okresnímu soudu v Tachově k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal, aby Okresní soud v Tachově učinil návrh na odložení výkonu rozhodnutí, a následně aby Nejvyšší soud, po předložení spisu Okresním soudem v Tachově, tomuto návrhu vyhověl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z podstaty tohoto dovolacího důvodu vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Dovolacímu důvodu tudíž odpovídají jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou námitky proti skutkovým zjištěním soudů či námitky procesní. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží ke skutkovým námitkám.
Státní zástupce dále uvedl, že v případě dovolání obviněného je zcela zjevné, že vytýká soudu procesní pochybení při provádění a hodnocení důkazů. Konkrétně totiž namítá, že soudy obou stupňů svá pozitivní rozhodnutí o jeho vině přípravou k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §7 odst. 1 tr. zák. k §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. opřely o důkazy, které byly opatřeny při domovní prohlídce, jež však podle jeho mínění nebyla provedena v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, a že došlo k porušení jeho práva na obhajobu, protože neměl možnost seznámit se v mateřském jazyku s obsahem rozsudku soudu prvního stupně. Takto pojaté námitky však podle státního zástupce nejsou podřaditelné nejen pod použitý dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů v zákoně taxativně uvedených. Je tedy zjevné, že dovolání je v celém rozsahu podáno z jiných důvodů, než které zákon s možností dovolání spojuje.
Státní zástupce rovněž uvedl, že stejný závěr platí ohledně tvrzení obviněného, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu (když v této souvislosti poukazoval na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 193/04, sp. zn. I. ÚS 670/05 a sp. zn. IV. ÚS 216/04) lze v rámci podaného dovolání namítat i nesprávnost skutkových zjištění nižších soudů či jejich procesní pochybení, pokud by tyto měly vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Dovolatel (stejně jako Ústavní soud ve svých rozhodnutích) poukazuje na to, že v předmětné trestní věci existuje tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením, který nevylučuje přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není, neboť ani o takovou situaci se v něm nejedná. Zmíněné tvrzení obviněného neodpovídá hmotně právní povaze uplatněného dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v tomto směru lze poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. trest., nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. ř., jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
Státní zástupce konstatoval, že obviněný napadenému usnesení soudu druhého stupně, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. (včetně toho, o který obviněný opírá své dovolání). Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Rovněž uvedl, že podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. může Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání rozhodnutí o odmítnutí dovolání (§265i tr. ř.), respektive o zrušení napadeného rozhodnutí (§265k tr. ř.) a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí (§265l odst. 1, 2 tr. ř.), je-li zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně směřují proti způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, když jde jednak o námitky, jimiž dovolatel zpochybňoval zákonnost provedené domovní prohlídky a tím i použitelnost důkazů, které byly při tomto úkonu pro účely trestního řízení zajištěny, a jednak námitky, že v řízení před soudy došlo k porušení jeho práva (jako obviněného) na obhajobu, protože neměl možnost seznámit se v mateřském jazyce s obsahem rozsudku soudu prvního stupně.
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný v dovolání v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat na příslušné pasáže vyjádření státního zástupce, v nichž podrobněji reagoval na jednotlivé obviněným uplatněné námitky. Jelikož s touto argumentací se dovolací soud bezezbytku identifikuje, v rámci stručnosti (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) na ni jen odkazuje.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud obviněný rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu výkonu rozhodnutí, je zapotřebí uvést, že o takovém podnětu dovolací soud nerozhodoval. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně v předkládací zprávě návrh na odklad výkonu rozhodnutí ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. neučinila a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. ledna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a