ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1101.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1101/2011-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. září 2011 o dovolání obviněného T. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 8 To 43/2010, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 66/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 8 To 43/2010, byl k odvolání obviněného T. S. podle §258 odst. 1 písm. f) tr. ř., odst. 2 tr. ř. zrušen pouze ve výroku o náhradě škody rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 3 T 66/2008, kterým byl obviněný T. S.uznán vinným jednak trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem ve spolupachatelství s obviněným L. F., jednak trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. v jednočinném souběhu a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák., když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byla uložena povinnost nahradit podle §228 odst. 1 tr. ř. poškozenému J.T. škodu ve výši 13.597,- Kč, když se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený odkázán podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních a nově bylo rozhodnuto tak, že s přihlédnutím k §261 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen ve výroku o náhradě škody také ohledně obviněného L.F. a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému T. S. uložena povinnost nahradit poškozenému J.T., škodu ve výši 10.000,- Kč, když se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních a vůči obviněnému L.F. byl poškozený J. T.odkázán podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních; jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 8 To 43/2010, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v tom, že jeho jednání bylo nesprávně soudy kvalifikováno pod bodem I. – týkající se zmocnění se osobního vozu AUDI A6, kdy podle argumentace obviněného nebyl naplněn znak „přisvojení si“ cizí věci, neboť toto nebylo úmyslem obviněného, ale tento vozidla použil pouze k zakoupení benzínu do kanystru do motocyklu a když se s předmětným vozidlem vracel zpět a chtěl je vrátit, tak nešťastně havaroval. Dále poukazuje na to, že ke zmocnění se vozidla AUDI A6 nepoužil žádného násilí. Pokud v řízení před soudem navrhoval provedení dalších důkazů (určení obsahu kanystru), soud tento jeho návrh zamítl. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by jednal s úmyslem vozidlo si přisvojit natrvalo. S ohledem na zásadu in dubio pro reo mělo být jeho jednání kvalifikováno jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci ve smyslu §249 tr. zák. Poukazuje rovněž na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, IV. ÚS 565/02, IV. ÚS 216/04 a závěrem podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek a uznal jej vinným pouze trestným činem podle §249 tr. zák. a uložil mu trest odnětí svobody při spodní hranici trestní sazby a pro výkon trestu ho zařadil do věznic s dozorem, případně po zrušení věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Pokud obviněný v podaném dovolání odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, IV. ÚS 565/02, IV. ÚS 216/04, váže tato ke skutečnosti, že „v dovolání lze uplatnit i takovou právní vadu, která je důsledkem nesprávného skutkového zjištění“. V této souvislosti musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedená rozhodnutí jsou mu známa. V uvedených rozhodnutích Ústavní soud cituje nutnost svého zásahu, pokud tak neučinil již Nejvyšší soud, existuje-li extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů. Za této situace, tedy existence extrémního rozporu připouští Ústavní soud možnost zásahu za striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soud prvního stupně si byl plně vědom důkazní situace a pečlivě přistupoval k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Je zřejmé, že soudy postupovaly v souladu s ustanoveními §125 tr. ř., tudíž jim nelze vytknout svévoli, přičemž odůvodnění je jasné, logické a přesvědčivé. Činí-li i přes shora uvedené skutečnosti obviněný kroky ke zpochybnění těchto skutkových závěrů a až následně od svých závěrů dovozuje jiné závěry právní, pak nelze než opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. Z podaného dovolání je evidentní, že rozhodnutí soudu představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení a hovoří o nedostatcích procesního charakteru a v rozsahu dokazování. Všechny tyto námitky jsou však námitkami z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantními.
V souvislostí s problematikou hodnocení důkazů a náhledu stran trestního řízení na uvedenou problematiku, považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. Ve vztahu pouze k formálnímu uplatnění dovolacího důvodu je nutno odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Ve vztahu k výhradám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné dále uvést, že tyto námitky jsou obsahově totožné s těmi, které zazněly před soudem druhého stupně a se kterými se vypořádal mj. také soud druhého stupně v rámci řízení o odvolání obviněného, navíc jde z pohledu dovolacího důvodu o námitky irelevantní. V této souvislosti je pak třeba odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck). Tento postup by přicházel v úvahu za situace, že by Nejvyšší soud nezjistil jiný důvod pro ev. odmítnutí dovolání.
Z podaných námitek je evidentní, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy. Takové námitky je však třeba označit za irelevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann