ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1237.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1237/2011-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. října 2011 o dovolání obviněného O. J . , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2011, sp. zn. 7 To 91/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 21 T 40/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2011, sp. zn. 7 To 91/2011, byl k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 26. 11. 2010, č. j. 21 T 40/2009-2479, ve výrocích pod body B) a C) napadeného rozsudku, ve výroku o trestu a jeho výkonu, o náhradě škody s výjimkou té části výroku o náhradě škody, která se týkala poškozených GE Money a.s. a P. Š. a nově bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným pokračujícím trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. (bod B rozsudku soudu prvního stupně) a byl odsouzen za tento trestný čin, trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. uvedený pod bodem A) napadeného rozsudku a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. uvedený pod bodem D) napadeného rozsudku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nedotčen, podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, když pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, dále byl obviněnému uložen podle §49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce jednatele obchodní společnosti, jejímž předmětem podnikání je maloobchod s motorovými vozidly a jejich příslušenstvím nebo zprostředkování obchodu a služeb s motorovými vozidly a jejich příslušenstvím na dobu pěti let, o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř.; týmž rozsudkem byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu ze dne 8. 6. 2009, č. j. 1 ZT 47/2009, pro skutek, kterým měl spáchat deset dílčích útoků pokračujícího trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. (bod C rozsudku soudu prvního stupně) a poškozený Essox a.s. byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2011, sp. zn. 7 To 91/2011, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně obsáhlé dovolání (18 stran), jehož podstatná část je reprodukcí dosavadního trestního stíhání obviněného (6 stran) a citací zákonných ustanovení, Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), judikatury apod. V podaném dovolání poukazuje obviněný prostřednictvím obhájkyně např. na náležitosti rozsudku s tím, že ve skutkové větě musí být uvedeny všechny zjištěné skutkové okolnosti, „přičemž z popisu skutků v předmětné věci nelze dovodit zejména naplnění subjektivní stránky ze strany odvolatele“. V této souvislosti poukazuje na to, že v mnoha případech obviněný nejednal sám, ale bylo jednáno zaměstnanci. Ve vztahu k bodu A) rozsudku soudu prvního stupně je toho názoru, že ve výroku absentuje vyjádření subjektivní stránky ve vztahu ke způsobené škodě, čímž podle jeho mínění absentuje i stránka objektivní a ze skutečnosti, že hrazení splátek a jiných závazků vůči témuž poškozenému vylučuje naplnění subjektivní stránky daného trestného činu ve vztahu k následku, dovozuje, že takové jednání nelze považovat za pouhou náhradu škody, ale za důkaz absence úmyslu škodu způsobit. Ve vztahu k jednání, které bylo soudem druhého stupně kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., pak soudu vytýká, že „způsobená škoda neodpovídá skutečnosti a že navíc přijaté platby za prodej vozidel byly odesílány pryč“. Dále vytýká soudu, že úmysl pachatele musí být vždy výsledky dokazování prokázán a vzhledem k tomu, že se jedná o úmyslný trestný čin, cituje znění zákona, část skutkového zjištění, aby konstatoval, že tak, jak je skutek popsán, může odpovídat i vědomé nedbalosti. Prostřednictvím obhájkyně namítá, že „pokud v obžalobě absentovaly základní znaky trestného činu, nelze tuto vadu zhojit tím, že tyto znaky nahradí soud ve svém rozhodnutí, neboť by tím nahradil činnost státního zástupce“. Rovněž odkazuje na zásadu ultima ratio a v této souvislosti tvrdí, že „by mělo být skutečně vyčerpávajícím způsobem odůvodněno, na podkladě čeho dospěl soud k závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu“. Je toho názoru, že v daném případě nebylo ze strany soudu doceněno „tzv. podnikatelské riziko“. Ve vztahu k výroku, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem podle §250 tr. zák. odkázal obviněný v podstatě na použitelnost námitek, které byly uplatněny k právní kvalifikaci podle §248 tr. zák. (viz shora). Také v této části námitek podtrhuje tu skutečnost, že žalobní návrh musí obsahovat přesný popis skutku, což se podle jeho mínění nestalo a „soud sám upřesňoval popis skutku oproti podané obžalobě, aby se blížil naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu“. Závěrem podaného dovolání s ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek i jemu předcházející rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dále požádal soud o odklad výkonu rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného do dne konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s podaným dovoláním a odkazem na citaci zákonných ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, Listinu apod., musí Nejvyšší soud upozornit, že dovolání nelze zaměňovat za odvolání, neboť již sám okruh dovolacích důvodů vymezuje mj. i přezkum soudu v rámci dovolání. Na tomto místě musí Nejvyšší soud odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dále v návaznosti na toto rozhodnutí podotýká, že ani sebeobsáhlejší odkaz na ustanovení hmotného práva a jejich citaci v dovolání, které může vzbuzovat zdání oprávněnosti argumentace
o aplikovatelnosti dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemusí zmíněný dovolací důvod naplňovat, a to za situace, kdy pravou podstatou dovolání je neztotožnění se se skutkovými zjištěními soudů, nesprávným hodnocením důkazů či nedostatky v provedeném dokazování podle mínění obviněného. Ani verze obviněného o porušení základních práv stanovených Listinou, zákony či Ústavou nezakládá podmínky pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud podstata dovolání spočívá v předkládání vlastní verze skutkového zjištění, které je odlišné od skutkového zjištění, které učinily soudy. Na tomto místě je pak nutno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu k problematice čl. 36 odst. 1 Listiny a obsahu námitek uplatněných obviněným, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
V souvislosti s otázkou zjištění skutkového stavu musí Nejvyšší soud uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Pokud tedy obviněný soudům vytýká neprovedení některých důkazů, nesprávné hodnocení důkazů, porušení zásady in dubio pro reo, pak nelze než konstatovat, že tyto námitky jsou skutkového charakteru a pod jím uplatněný dovolací důvod nespadají.
Pokud jde o námitky, které ve své podstatě směřovaly k otázce totožnosti skutku, kdy obviněný prostřednictvím obhájkyně soudům vytýká, že nahradily činnost státního zástupce při absenci základních znaků trestných činů, které se staly předmětem řízení před soudy na základě podané obžaloby, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že ani tento okruh námitek nemá svůj hmotně právní základ v argumentaci uplatněné v dovolání. Na tomto místě je vhodné uvést, že „k zachování totožnosti skutku postačí totožnost jednání nebo totožnost následku“ (viz č. 52/1979 Sb. rozh. tr.), „z hlediska zachování totožnosti jednání i následku nejsou podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu – zájmu), nikoli určitý typ následku“ (viz č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Tak, jak byla obžaloba podána, je třeba konstatovat, že soudy rozhodovaly o skutcích, které byly předmětem obžaloby a které rovněž charakterizovaly jednání obviněného. Na tomto místě je dále potřebné upozornit na to, že také pro soud platí ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., ze kterého mj. vyplývá, že „postupuje tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti“. Na tomto místě musí Nejvyšší soud zdůraznit pojem „důvodné pochybnosti“, který si obvinění vykládají tak, že ve většině případů existují důvodné pochybnosti, kdy sami skutkový stav zpochybňují, a to právě odkazem na neprovedené důkazy, nesprávné hodnocení důkazů apod. Za této situace pak přichází odkaz obviněných (obviněného) na nerespektování zásady in dubio pro reo, která však nemůže dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, stejně jako odkaz na to, že v daném případě nebyla respektována zásada ultima ratio, či zmiňují tzv. extrémní nesoulad – rozpor. Jestliže je povinností soudu postupovat ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. a důkazy hodnotit ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., pak také soud musí brát při hodnocení důkazů v úvahu i skutečnosti, které mohou vést k nezbytnosti použití zásady in dubio pro reo, příp. ultima ratio, ale pouze za situace, že skutečnosti pro použití uvedených zásad zjistí. V případě, že na základě hodnocení důkazů k takovému závěru nedospějí, pak obviněným vytýkané nepostupování podle zásady ultima ratio, je pouhým zpochybněním hodnotících úvah soudu. Navíc za situace, kdy soudy kvalifikovaly jednání obviněného nikoli podle základních skutkových podstat, ale podle kvalifikovaných – tedy přísnějších skutkových podstat, je odkaz obviněného na nutnost použití této zásady nepřípadný. Za takto popsané situace je rovněž takto specifikovanou námitku považovat za právně irelevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, byť stejně jako např. otázka společenské nebezpečnosti (viz §3 tr. zák. – zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů), je ve své podstatě otázkou hmotného práva.
Další a nejpodstatnější část námitek, které se prolínají s již výše zmíněným nerespektování zásady ultima ratio, in dubio pro reo, totožností skutku nahrazování činnosti státního zástupce argumentací, že „soud sám upřesňoval popis skutku oproti podané obžalobě, aby se blížil naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu“, spočívá v tvrzení, že „popis skutku stejně tak může odpovídat i zavinění ve formě vědomé nedbalosti“. Také pojem zavinění – resp. úmyslu, který je vyžadován k naplnění subjektivní stránky trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným, patří do oblasti hmotného práva (viz §4 tr. zák.). S ohledem na popis skutku považuje Nejvyšší soud za vhodné, byť je dovolání obviněného odmítáno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., nad rámec úvah soudu prvního a druhého stupně uvést, že např. v popisu skutku pod bodem A) je výslovně uvedeno, že obviněný jako jednatel obchodní společnosti (zde je třeba upozornit, že postavení jednatele nezbavuje obviněného viny) nabízel na internetu bez souhlasu majitele, prostřednictvím zaměstnanců vozidlo, přestože věděl, že společnost není vlastníkem tohoto vozidla a peníze získané za prodej vozidla užil nezjištěným způsobem ke škodě společnosti. V tomto, byť krátkém, výtahu z popisu skutku jsou podle názoru Nejvyššího soudu vyjádřeny znaky trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Na jiném místě tohoto rozhodnutí (viz shora) se vyjádřil Nejvyšší soud k otázce zjišťování skutkového stavu a způsobu hodnocení důkazů s tím, že skutkové zjištění je pouhým stručným a přehledným výtahem z úvah soudů v rámci hodnocení důkazů, což je podrobněji rozvedeno v odůvodnění. Obdobná je situace také v případě bodu D) rozsudku soudu prvního stupně, kdy „poškozenému bylo zatajeno, že nebylo provedeno stornování úvěrové smlouvy, …přestože obviněný poškozenému tvrdil, že vše je zařízeno, částku převzal od zaměstnanců společnosti, …použil nezjištěným způsobem pro potřeby společnosti“. V případě jednání, které bylo soudem druhého stupně kvalifikováno podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést pouze tolik, že k námitkám, které obviněný vznesl, se již vyjádřil shora. Ty námitky, které pak shrnul obviněný v konstatování, že např. nebylo vzato v úvahu, že nedošlo k odečtení provize, že nebyla odečtena soudy cena opravy převodovky, je nutno označit za námitky skutkové.
Dále je nutno uvést, že námitky, které byly obviněným vzneseny, byly uplatněny nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale také v řízení před soudem druhého stupně a odvolací soud se s nimi zákonu odpovídajícím způsobem vypořádal, jak vyplývá z jeho odůvodnění, které odpovídá §125 tr. ř. (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k výrokům, které byly shledány soudem druhého stupně správnými). Dále nelze přehlížet ani tu skutečnost, že se jednalo o již druhé rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, když v případě prvního rozsudku byla věc soudem druhého stupně zrušena a vrácena soudu prvního stupně. V tomto směru pak lze odkázat na hodnotící úvahy soudu druhého stupně na str. 18 – 25. Na tomto místě je dále případné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 82/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C.H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v dovolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“. Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru, o takový případ se však v dané trestní věci nejedná, neboť obviněným byly uplatněny námitky, které žádný z dovolacích důvodů nenaplňují. S ohledem na obecnost některých tvrzení v podaném dovolání zmiňuje Nejvyšší soud rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn.
I. ÚS 452/07, ze kterého mj. vyplývá, že není povinností Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit ukládání trestu ze všech hledisek, aniž by obviněný své námitky konkretizoval. Pokud se tak obviněným nestalo, takové námitky vyvolávají svojí neurčitostí nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud dovozoval, z jakých hledisek obviněný uložený trest napadá (Nejvyšší soud je toho názoru, že uvedené rozhodnutí lze použít nejen v případech nekonkrétních námitek k uloženému trestu).
Přestože Nejvyšší soud shledal námitky uplatněné v dovolání z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantními a hodnotící úvahy soudu za správné, považoval za vhodné vyjádřit se nad rámec úvah soudů k charakteru dovolacích námitek, byť ze zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) vyplývá, že v případě odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí s poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Vzhledem k charakteru námitek (in dubio pro reo, ultima ratio apod.) považuje Nejvyšší soud závěrem za vhodné uvést, neboť se naskýtá ze strany obviněného (obhajoby) skrytá argumentace tzv. extrémního nesouladu – extrémního rozporu, že je mu známa celá řada rozhodnutí, kde Ústavní soud uvedený pojem aplikoval. Nejvyšší soud však musí konstatovat, že žádné ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. „extrémní nesoulad“, a to ani jako obsahovou součást zmíněného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nutno dodat, že problematiku tzv. „extrémního nesouladu“ nelze aplikovat na trestní věc obviněného, kdy veškerá jeho argumentace spočívá v tom, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů, které vyústilo v předmětný zjištěný skutkový stav a následné právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Tak, jak je skutek popsán, vykazuje znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125 tr. ř. V rozhodnutích, kde Ústavní soud výše uvedeného pojmu použil a rozhodnutí zrušil, cituje tento nutnost svého zásahu, pokud tak neučinil již Nejvyšší soud, existuje-li extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů. Za této situace, tedy existence extrémního rozporu připouští Ústavní soud možnost zásahu za striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soudy v odůvodnění svých rozhodnutích vyjádřily jak základní charakteristiku znaků trestných činů, které byly jednáním obviněného naplněny, tak subjektivní stránku jeho jednání. Hodnotící úvahy odpovídají ustanovení §125 tr. ř. Námitkami obviněného, které se staly předmětem přezkumu v řízení o odvolání, se velmi podrobně zabýval soud druhého stupně a tyto rovněž plně odpovídají ustanovení §125 tr. ř. Pro závěr, že ze strany soudů nešlo o libovůli, pokud uznaly obviněného vinným, a důkazy hodnotily důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., svědčí mj. i ta skutečnost, že po prvním rozhodnutí byla věc soudem druhého stupně zrušena a vrácena soudu prvního stupně a v případě již druhého projednání věci se touto opět velmi podrobně zabýval soud druhého stupně, když pro tento závěr svědčí ta skutečnost, že obviněného pro deset útoků zprostil obžaloby. Tudíž nelze akceptovat názor, že by rozhodnutí nebylo jasné, logické a přesvědčivě zdůvodněné v souladu s procesními předpisy a nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání obviněného Nejvyšší soud neshledal důvod pro odklad výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann