ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.759.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 759/2012 - 35
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 7. 2012 o dovolání obviněného P. Z. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 4 To 239/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 9/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 26. 3. 2010, sp. zn. 3 T 9/2009, byl obviněný P. Z. uznán vinným pod bodem 1) přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoník“), pod bodem 2) přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 3) trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zák.“) a pod bodem 4) trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák.
Za tyto trestné činy byl obviněný P. Z. odsouzen podle §220 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvacet dva (22) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněné odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byla stanovena zkušební doba v trvání tří (3) let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození, kteří uplatnili v trestním řízení nárok na náhradu škody, odkázáni s tímto nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Ústí nad Labem, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného P. Z., rozhodl rozsudkem ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 4 To 239/2010, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek nalézacího soudu s výjimkou výroku o vině pod bodem 2) zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného P. Z. uznal vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, odst. 2 tr. zák. [původní bod 4) výroku rozsudku nalézacího soudu].
Přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl obviněný P. Z. pod bodem 2) výroku o vině uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 26. 3. 2010, sp. zn. 3 T 9/2009, a který zůstal rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 4 To 239/2010, nezměněn, se dovolatel dopustil tím, že jako jednatel společnosti Z. - komunikace, s. r. o, se sídlem Ž., O. m. č. p. …, IČ: …, v Ž., ani nikde jinde řádně neplatil:
- v období od června 2004 do března 2005 za své zaměstnance pojistné na sociální pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnanců bylo uváděno, že toto pojistné je hrazeno, čímž u České správy sociálního zabezpečení, okresní pobočky v Lounech, vznikl dluh ve výši 1.327.423,- Kč, z čehož část za zaměstnance činí 313.139,- Kč,
- v období od srpna 2004 do dubna 2005 za své zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnanců bylo uváděno, že toto pojistné je hrazeno, čímž u Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, okresní pobočky v Lounech, vznikl dluh ve výši 510.402,- Kč, z čehož část za zaměstnance činí 170.134,- Kč, a u České národní zdravotní pojišťovny se sídlem Praha 2, Ječná č. p. 39, vznikl dluh ve výši 4.054,- Kč, z čehož část za zaměstnance činí 1.352,- Kč,
- v období květen 2005 až prosinec 2005 za své zaměstnance daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnanců bylo uváděno, že záloha na daň je hrazena, čímž u České republiky zastoupené Finančním úřadem v Žatci vznikl dluh v celkové výši 74.122,- Kč.
Trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl znovu uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 4 To 239/2010, se obviněný P. Z. dopustil tím, že jako jednatel společnosti Z. - komunikace, s. r. o, se sídlem v Ž., IČ: …, si v období od 2. 2. 2005 do 8. 4. 2005 nechal splatit veškeré své pohledávky vůči uvedené společnosti v celkové částce 3.514.284,- Kč, ačkoliv společnost v této době nebyla schopna hradit splatné závazky vůči svým nejméně třiceti věřitelům, včetně obviněného, v celkové výši 12.701.945,- Kč a poškodil tak věřitele:
- spol.Tarmac CZ, a. s., Rumjancevova č. p. 3, Liberec, IČO : 27096670,
- spol. DBCZ, a. s., Pražská č. p. 16, Praha 10,
- spol. SKANSKA DS, a. s., Bohunická č. p. 133/50, Brno,
- spol. Raiffeisen-Leasing, s. r. o., Olbrachtova č. p. 206/9, Praha 4,
- spol. C1Linie, a. s., Teplická č. p., 19/492, Praha 9 – Střížkov,
- spol. S.&W. Automobily, s. r. o., Kpt. Jaroše č. p. 27/292, Karlovy Vary,
- spol. Stavby silnic a železnic, a. s., Národní třída č. p. 10, Praha 1,
- spol. PETRO-NOVA, s. r. o., Partyzánská č. p. 170, Litvínov,
- spol. ECONOMIA, a. s., Dobrovského č. p. 25, Praha 7,
- spol. Severočeské vodovody a kanalizace, a. s., Přítkovská č. p. 1689, Teplice,
- spol. TESAS TOP, s. r. o., Zelenohorská č. p. 403, Nepomuk,
- Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 4, Budějovická 5,
- spol. PERI, s. r. o., Průmyslová č. p. 392, Jesenice u Prahy,
- spol. Colorbeton, s. r. o., Fr. Diviše č. p. 944, Praha 10,
- spol. Ing. P. Ď. – C., L. č. p. …,
- spol. LIKOR CZ, s. r. o., Čeradická č. p. 1014, Žatec,
- spol. Baumont, s. r. o., Elplova č. p. 32, Brno,
- spol. AET-Asfalt - emulsní technologie, s. r. o., Mostecká č. p. 13, Litoměřice,
- spol. DELFY, s. r. o., Jiráskova č. p. 1468, Most,
- Finanční úřad v Žatci,
- ČNZP,
- VZP ČR,
- ČSSZ,
- KSSZ Ústí nad Labem,
- M. V.,
- společnost Teplická strojírna, s. r. o.,
- společnost GRAMO Skuteč, s. r. o.,
- společnost REMONT-MZ, s. r. o.,
- Kooperativu, pojišťovnu, a. s.,
- Zdravotní ústav Ústí nad Labem,
o celkovou částku ve výši 2.541.987,- Kč.
Za tento trestný čin a za přečin neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nalézacího soudu ve výroku o vině pod bodem 2) nezměněn, byl obviněný P. Z. odsouzen podle §256a odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře patnácti (15) měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří (3) roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené spol. Tarmac CZ, a. s., se sídlem Rumjancevova č. p. 3, Liberec, IČO: 27096670, spol. DBCZ, a. s., se sídlem Pražská č.p. 16, Praha 10, spol. SKANSKA DS, a. s., se sídlem Bohunická č. p. 133/50, Brno, spol. C1Linie, a. s., se sídlem Teplická č. p., 19/492, Praha 9 – Střížkov, spol. Stavby silnic a železnic, a. s., se sídlem Národní třída č. p. 10, Praha 1, spol. ECONOMIA, a. s., se sídlem Dobrovského č. p. 25, Praha 7, spol. Severočeské vodovody a kanalizace, a. s., se sídlem Přítkovská č. p. 1689, Teplice, spol. Raiffeisen-Leasing, s. r. o., Olbrachtova č. p. 206/9, Praha 4, odkázány s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem věc ohledně skutků pod body 1) a 3) výroku o vině napadeného rozsudku nalézacího soudu vrácena soudu prvního stupně.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 4 To 239/2010, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 26. 3. 2010, sp. zn. 3 T 9/2009, podal obviněný P. Z. prostřednictvím obhájkyně JUDr. Dagmar Csonkové dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to pouze do výroku, kterým odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. ř. uznal dovolatele vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák. V podrobnostech dovolatel uvedl, že v posuzované trestní věci nelze dovodit jeho úmysl. Ze znaleckého posudku ve znění dodatku jednoznačně vyplývá, že společnost Z. - komunikace, s. r. o., v likvidaci, měla dostatek majetku, ze kterého mohly být poměrně uspokojeny závazky společnosti, jejichž splatnost nastala až po splatnosti pohledávek obviněného. Neschopnost dlužníka plnit své závazky po delší dobu, jakožto podmínku dlužníkovy insolvence je nutno posuzovat také z toho hlediska, zda dlužník v dohledné době bude mít možnost své splatné závazky plnit. Těmito otázkami se soudy vůbec nezabývaly, nezaměřily se na rozhodnou otázku naplnění znaku „neschopnost dlužníka plnit své splatné závazky“. Tato vada má význam i pro posouzení subjektivní stránky spočívající v úmyslu zmařit přednostním uspokojením určitých pohledávek možnost uspokojení pohledávek ostatních věřitelů. V době, kdy společnost vstoupila do likvidace, měla dostatek majetku, ze kterého mohly být uspokojeny pohledávky jednotlivých věřitelů. Dále se ani jeden z rozhodujících soudů nezabýval materiální stránkou ve vztahu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty uvedené v §256a odst. 2 tr. zák. Způsob, jakým byla výše způsobené škody určena soudy, zcela odporuje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“). Následně se dovolatel zabýval uplatněním zásady „ultima ratio“, k čemuž uvedl, že v daném případě byl na majetek společnosti prohlášen konkurz a v rámci tohoto řízení budou částečně uspokojeny pohledávky jednotlivých věřitelů. Konečně také dovolatel poukázal na to, že nebyla zachována totožnost skutku, když po provedeném dokazování před vyhlášením rozsudku soud doplnil dalších 12 věřitelů, se kterými nebylo v průběhu celého trestního řízení jednáno jako s věřiteli – poškozenými. Tyto osoby neměly možnost být účastníky celého trestního řízení a řádně uplatnit práva poškozeného. Z těchto důvodů má dovolatel za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku i na nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný P. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v části týkající se rozhodnutí, kterým byl dovolatel uznán vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák., a podle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby v napadené části, případně aby podle §265 l tr. ř. přikázal příslušnému soudu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného P. Z. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila tak, že není možno přisvědčit námitce dovolatele, že v jeho případě nelze dovodit úmysl s tím, že na straně jím zastupovaného dlužnického subjektu nenastal stav, kdy by nebyl po delší dobu schopen plnit jeho splatné závazky. V opozici s jeho výhradou, že se soudy nezabývaly otázkou naplnění tohoto zákonného znaku, spojeného se způsobilostí být pachatelem trestného činu zvýhodňování věřitele ve smyslu §256a tr. zák., lze poukázat na ta podstatná skutková zjištění, která rozhodně nevypovídají o tom, že ekonomickou situaci obchodní společnosti Z. - komunikace, s. r. o., bylo možno označit pouze za přechodnou insolvenci, která by tak byla v daném případě – v návaznosti na další zákonné podmínky vyvozené trestní odpovědnosti – nedůvodně kriminalizována. Dovolatel, jakožto její statutární orgán, vystupující tak v pozici zákonného zástupce uvedeného daňového poplatníka, si totiž musel být minimálně z obsahu podaných daňových přiznání vědom toho, že se jmenovaná obchodní společnost nachází ve stavu, kdy nejen dlouhodobě nedisponuje potřebným rozsahem finančních prostředků na úhradu svých splatných závazků vůči nezanedbatelnému počtu tří desítek oprávněných věřitelů v celkovém souhrnu jejich splatných pohledávek, přesahujícím částku dvanácti milionů korun, ale kdy lze vzájemný poměr jejích aktiv a pasiv dokonce označit za stav předlužení a kdy tedy nelze uvažovat s jakýmkoliv reálným předpokladem změny takového stavu k lepšímu. Uvedená situační podmínka neschopnosti dlužníka plnit své splatné závazky vůči všem jeho následně poškozeným věřitelským subjektům byla v době dovolatelova jednání splněna, a to bez ohledu na pořadí, v jakém pohledávky za ním nabyly své splatnosti. Nebylo tedy možno přisvědčit jeho námitce, že při svém jednání byl veden záměrem prvořadého uspokojení vlastních pohledávek fyzické osoby za obchodní společností s tím, že k jejich splatnosti došlo nejdříve ze všech věřitelských subjektů. Přitom soudy v posuzovaném směru nemohly zohlednit ani obhajobou poukazovaný ekonomický přínos dvoumilionové zakázky obchodní společnosti Z. - komunikace, s. r. o., z roku 2005, která v důsledku probíhajícího exekučního řízení na majetek dovolatelem zastupované obchodní společnosti již nemohla být realizována, i když by podle jeho názoru bezpečně postačovala k pokrytí části jejích dluhů. Za stavu ekonomického vývoje obchodní společnosti Z. - komunikace, s. r. o., ve sledovaném období roku 2005 a tedy při jejím zcela zřejmém směřování k rozhodnutí o prohlášení konkurzu (ke kterému v prosinci téhož roku také došlo) nebylo možno na dovolatelovo jednání, kterým na úkor celé řady zbývajících věřitelských subjektů využil firemní finanční prostředky k výlučnému pokrytí svých vlastních pohledávek, posuzovat jinak, než uskutečněné minimálně za podmínek §4 písm. b) tr. zák. a tedy se srozuměním, byť i částečného zmaření uspokojení takto poškozených věřitelů. Zjevně tak nečinil za účelem udržení chodu jím zastupované obchodní společnosti s cílem vytvoření ekonomických podmínek, na jejichž podkladě by bylo možno postupně uhradit veškeré její platební závazky. A tedy tak nepostupoval ve srovnatelné situaci, popisované v textu judikatorního rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaného pod sp. zn. 5 Tdo 1555/2005, za které nebylo možno dovodit naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §256a tr. zák.
Odpovídající mírou dovolatelova zavinění byl také pokryt trestný následek jeho jednání v kvalifikované výši značné škody, jež představovala rozdíl mezi jemu vyplacenou částkou 3.514.284,- Kč (tvořící 27,667 % z celkové výše všech splatných pohledávek obchodní společnosti Z. - komunikace, s. r. o., v době jeho jednání), ze které nemohlo být uspokojeno zbývajících 29 oprávněných věřitelů, a částkou 972.296,95,- Kč, která by mu náležela při poměrném uspokojení všech věřitelů, a to se škodou v celkové výši 2.541.987,- Kč. Pokud v této souvislosti zpochybnil způsob, jakým byla v jeho případě určena výše způsobené škody, pak již konkrétně neuvádí, v jakém směru bylo postupováno v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Právě v duchu judikovaného požadavku vyjádření znaku škody u trestného činu zvýhodňování věřitele ve smyslu §256a tr. zák. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 214/2011) byla v daném případě formulována tomu odpovídající část výroku o jeho vině, ze které vyplývá, které věřitelské subjekty a v jaké celkové výši měly v rozhodném období vedeny svoje splatné pohledávky za jím zastupovanou dlužnickou obchodní společností a o jakou celkovou částku byly zvýhodněným uspokojením jednoho z nich zkráceny ve svých nárocích na jejich poměrné a rovnoměrné uspokojení v duchu pravidel konkurzního řízení. Z popisu takových skutkových okolností tak vyplývá spolehlivý závěr o tom, jaký byl dovolatelovým jednáním, spáchaným za podmínek §256a odst. 1, 2 tr. zák., způsoben kvalifikovaný škodlivý následek.
Dále státní zástupkyně závěrem uvedla, že i při nezbytném zdůraznění principu subsidiarity trestní represe a tím i při užití trestního práva jen jako prostředku „ultima ratio“ nebylo možno v daném případě přehlédnout, že na překážku vyvození dovolatelovy trestní odpovědnosti ve smyslu §256a odst. 1, 2 tr. zák. není ani skutečnost, že jeho původní právní vztah s poškozenými obchodními společnostmi byl založen na soukromoprávním podkladě. V uvedeném směru totiž zůstává podstatným, že onen akcentovaný soukromoprávní vztah mezi nimi byl z dovolatelovy strany porušen způsobem, zakládajícím ve všech rozhodných směrech podmínky jeho trestní odpovědnosti v přisouzeném směru, když zasáhl do majetkových práv nezanedbatelného počtu subjektů soukromého práva způsobem, který vyžadoval použití prostředků trestního práva.
Z výše uvedených důvodů tedy závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání odsouzeného P. Z. rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítá. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný P. Z. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Uvedené závěry však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí pachatel, který jako dlužník, jenž není schopen plnit své splatné závazky, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitele, a způsobí-li takovým činem značnou škodu. Za zmaření (úplné) lze považovat nemožnost věřitele ani částečně dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka. Částečné zmaření spočívá v tom, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky v tom rozsahu, kterého by jinak dosáhl při poměrném a rovnoměrném uspokojení všech věřitelů bez zvýhodnění některého z nich. Ustanovení §256a tr. zák. předpokládá mnohost věřitelů, tedy situaci, kdy má pachatel jako dlužník současně nesplněné závazky vůči nejméně dvěma osobám v postavení věřitelů (z více věřitelů musí být alespoň jeden zvýhodněn a alespoň u jednoho tím musí být zmařeno jeho uspokojení), přičemž není rozhodné, zda jde o osoby fyzické, právnické nebo stát, anebo zda jde o podnikatele, či nikoli. Zvýhodněn může být jeden nebo několik z více věřitelů, stejně tak může být zmařeno uspokojení více věřitelů nebo i jen jednoho z nich. Z hlediska trestní odpovědnosti podle §256a tr. zák. jde o dlužníka, jenž je v úpadku, protože má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Neschopnost plnit splatné závazky (insolvence) spočívá v tom, že dlužník nemá dostatek peněžních prostředků k tomu, aby své závazky plnil. Z hlediska zavinění se u trestného činu podle §256a odst. 1 tr. zák. vyžaduje úmysl. Pachatel jako dlužník tedy musí jednat se záměrem vyhnout se poměrnému uspokojení ostatních věřitelů a chce tím alespoň částečně zmařit uspokojení jejich pohledávek, případně si je vědom toho, že jeho jednání může mít takový následek, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn. Na uvedený úmysl lze usuzovat jen ze všech okolností, za nichž dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, přednostně uspokojil jednoho z více svých věřitelů. Značnou škodou ve smyslu §256a odst. 2 tr. zák. se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000,- Kč (srov. §89 odst. 11 tr. zák.). Škodu zde bude představovat rozdíl mezi částkou, kterou byla uspokojena pohledávka zvýhodněného věřitele, a částkou, která by tomuto věřiteli náležela při poměrném a rovnoměrném vypořádání v konkursu či insolvenčním řízení, protože právě tento rozdíl představuje částku, o niž byli ostatní věřitelé poškozeni. Jde o hodnotu té části pohledávky, jejíhož poměrného uspokojení jinak mohl věřitel dosáhnout, nebýt přednostního uspokojení jiného věřitele. Z hlediska subjektivní stránky postačí způsobení těžšího následku uvedeného v §256a odst. 2 tr. zák. z nedbalosti [§6 písm. a) tr. zák.], protože zákon zde nevyžaduje zavinění úmyslné.
Nejvyšší soud se zabýval jak odůvodněními rozsudků soudů nižších stupňů, tak i předloženým spisovým materiálem, přičemž zjistil následující skutečnosti. Pokud se týká tvrzení dovolatele, že podle znaleckého posudku jeho společnost měla dostatek finančních prostředků k uspokojení pohledávek ostatních věřitelů, a proto nelze dovodit jeho úmysl spáchat stíhaný trestný čin, Nejvyšší soud odkazuje na znalecký posudek č. 14/5/2006/2 znalkyně Ing. Blanky Vorlíčkové (č. l. 46 až 88), podle nějž nebyla ekonomická situace společnosti dobrá, vstup do likvidace měl být řešen podstatně dříve, již k 25. 3. 2003 při podání přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2002 byla situace z dostupných údajů a z výkazů jednateli známa. Ekonomická situace se dále zhoršovala, již při podání přiznání k dani z příjmů právnických osob za období 1 – 4/2005 dne 31. 5. 2005 bylo z dostupných údajů a výkazů zřejmé, že společnost je předlužena a likvidátor měl podat návrh na prohlášení konkurzu (srov. č. l. 70 spisu). Tomu odpovídají zjištění nalézacího soudu, kde se uvádí, že Ing. Blanka Vorlíčková ve svém posudku, včetně jeho doplnění a výpovědi u hlavního líčení potvrdila, že přezkoumala veškeré doklady předložené správkyní konkurzní podstaty i ty, které doložil obviněný do trestního spisu, a opakovaně potvrdila, že ekonomická situace společnosti nebyla dobrá, vstup do likvidace měl být řešen podstatně dříve. Jak již bylo uvedeno, nejpozději k 25. 3. 2003 při podání přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 2002 byla situace obviněnému známa (srov. str. 6 rozsudku odvolacího soudu). K tomu nalézací soud na straně 8 svého rozsudku dále poznamenal, že vina obviněného byla zcela prokázána znaleckým posudkem Ing. Vorlíčkové, z něhož je nepochybné, že obviněný dlouhodobě nebyl schopen plnit své splatné závazky vůči 33 věřitelům. O předlužení společnosti musel vědět minimálně z daňových přiznání. Z dokazování vyplynulo, že firma nebyla schopna revitalizace, dluhy přesahovaly 9,5 milionu Kč, takže ani zakázka za 2 mil. korun nemohla situaci zásadně ovlivnit. Za takových podmínek nebylo reálné předpokládat další fungování firmy. Vzhledem k tomu, že společnost nebyla schopna dlouhodobě hradit své splatné závazky, bylo na místě částku 3,5 milionu Kč, kterou si původně nechal vyplatit obviněný, poměrně a rovnoměrně rozdělit mezi všechny věřitele. Protože tak neučinil, minimálně v nepřímém úmyslu [§4 písm. b) tr. zák.] zmařil uspokojení ostatních věřitelů o celkovou částku 2.565.997,7784,- Kč, tedy způsobil jim značnou škodu podle §89 odst. 11 tr. zák. Dále nalézací soud uvedl, že z hlediska povinnosti insolventního dlužníka není rozhodující pořadí, kdy pohledávky nabyly splatnosti. Pokud jde o majetek společnosti, ze spisu Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 7 Nc 5610/2005 a vyjádření správkyně konkurzní podstaty vyplývá, že společnost Z. – komunikace, s. r. o., nevlastní žádný cenný majetek (v podrobnostech srov. str. 8 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud doplnil, že znalecký posudek je rozhodujícím důkazem, který obviněného usvědčuje z toho, že v období od 2. 2. 2005 do 8. 4. 2005 společnost Z. - komunikace, s. r. o., jejímž byl jednatelem, jeho prostřednictvím splatila veškeré pohledávky jeho osobě v celkové částce 3.514.284,- Kč, ačkoliv společnost v uvedené době již nebyla schopna hradit splatné závazky vůči svým věřitelům v počtu nejméně třiceti, včetně obviněného. V tomto směru je znalecký posudek v souladu nejen s listinnými důkazy, ale i s doznáním samotného obviněného (srov. str. 14 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud také uvedl, že námitka dovolatele, že jeho pohledávka vůči společnosti byla nejdříve splatná, jednak není pravdivá, neboť ze znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví účetnictví, bylo zjištěno, že pohledávky nejméně čtyř věřitelů byly splatné dříve než půjčky obviněného, a jednak není důvodná, protože podstatná a rozhodující je splatnost pohledávek v době spáchání činu, nikoliv však pořadí jejich splatnosti. Jsou-li všechny v úvahu přicházející nesplacené pohledávky věřitelů splatné, z hlediska povinnosti insolventního dlužníka k jejich poměrnému uspokojení, zásadně nerozhoduje pořadí, kdy splatnosti nabyly. Dlužník, který se nachází v dlouhodobé platební neschopnosti, a to v daném případě bylo spolehlivě prokázáno, je povinen uspokojit všechny věřitele poměrným způsobem. Obviněný jako jednatel společnosti Z. - komunikace, s. r. o., tak neučinil, společnost jeho prostřednictvím plně uspokojila jeho vlastní pohledávku, a to na úkor ostatních věřitelů. Obviněný, což ani nepopírá, si byl vědom velmi špatné ekonomické situace společnosti, existence celé řady dluhů a neschopnosti společnosti tyto závazky plnit. Za tohoto stavu není žádná pochybnost o tom, že nejen po objektivní, ale i po subjektivní stránce naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, odst. 2 tr. zák. (srov. str. 15 rozsudku odvolacího soudu). K těmto vyčerpávajícím způsobem odůvodněným závěrům soudů nižších stupňů, s nimiž se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, nemá již Nejvyšší soud v podstatě co dodat. Pouze podotýká, že z těchto zjištění učiněných soudy nižších stupňů je zřejmé, že se také dostatečně vypořádaly s naplněním znaku neschopnosti dlužníka plnit své splatné závazky, když se podrobně zabývaly znaleckým posudkem Ing. Blanky Vorlíčkové včetně jeho dodatku, z něhož dovodily, že společnost obviněného byla v takové ekonomické situaci, kdy rozhodně nebyla schopna hradit splatné závazky, které měla vůči svým věřitelům. Na tom nemohla ničeho změnit, jak uváděl obviněný, ani zakázka, kterou sjednal a o níž se domnívá, že její realizací mohla být pokryta část dluhů (srov. č. l. 26 až 28, 46 až 88, 830 až 864 spisu).
K materiální stránce trestného činu nalézací soud uvedl, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je vyšší než nepatrný a je dán zájem na ochraně běžného věřitele k uspokojení jeho pohledávky (srov. str. 8 rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud k tomu dodává, že naplnění materiální stránky ve věci obviněného P. Z. je tedy dáno tím, že porušil právo svých věřitelů na uspokojení jejich pohledávek, když nerovnoměrně použil majetek dlužníka, tj. společnosti Z. - komunikace, s. r. o., k uspokojení věřitelů jmenované společnosti, kdy se jedná o společensky vysoce nebezpečné jednání, kterým bylo navíc poškozeno velké množství věřitelů o poměrně vysokou celkovou částku. Samotná materiální stránka také nachází svůj odraz v použité kvalifikaci, kdy obviněný byl uznán vinným kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 2 tr. zák. Rozsah, v jakém obviněný zvýhodnil sám sebe jako jednoho z věřitelů společnosti Z.-komunikace, s. r. o., před ostatními věřiteli podporuje závěr nalézacího soudu, že je zde dán vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.
Dovolatel velmi obecně a bez jakékoliv konkretizace poznamenal, že určení výše škody odporuje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud přezkoumal způsob určení výše škody, jak jej provedl odvolací soud na stranách 13 až 15 odůvodnění rozsudku, a neshledal, že by se odvolací soud dopustil jakéhokoliv pochybení a že by jeho postup byl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které škoda jako zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 2, resp. 3 TrZ představuje rozdíl mezi částkou, kterou byla uspokojena pohledávka zvýhodněného věřitele, a částkou, která by tomuto věřiteli náležela při poměrném a rovnoměrném vypořádání v konkursu, protože právě tento rozdíl představuje částku, o niž byli ostatní věřitelé poškozeni (srov. č. 6/2005-III. Sb. rozh. tr. a č. T 690. 1. v sešitě 5/2004 Souboru tr. rozh. NS).
Odvolací soud zjistil, že nalézací soud se dopustil pochybení ve výpočtu konkrétních částek představujících celkovou výši závazků věřitelů společnosti, které byly v době spáchání činu obviněného splatné a v důsledku toho i částky, o kterou měl obviněný svým jednáním věřitele poškodit. Nalézací soud se dopustil pochybení i v tom, že mezi poškozené věřitele zahrnul čtyři společnosti, jejichž pohledávky nebyly v době, kdy se měl obviněný činu dopustit a která je ve výroku o vině pod bodem 4) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu vymezena, ještě splatné. Konkrétně jde o společnosti CAC Leasing, a. s., Praha 5, Severočeská plynárenská, a. s., Ústí nad Labem, Český Telecom, a. s., Praha 3, a Žatecká teplárenská, a. s. Odvolací soud, vycházeje ze znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví účetnictví a z listinných důkazů, které jsou podkladem tohoto znaleckého posudku, dospěl k závěru, že celková výše pohledávek třiceti věřitelů společnosti Z. - komunikace, s. r. o., jejichž pohledávky byly splatné v době vymezené ve výroku o vině napadeného rozsudku pod bodem 4), tedy včetně pohledávky obviněného, ale bez pohledávek shora uvedených čtyř věřitelů, činila 12.701.945,- Kč. Částka 12.701.945,- Kč je výsledkem součtu pohledávek věřitelů (poškozených) společnosti obviněného vyjmenovaných ve výroku rozsudku odvolacího soudu, včetně pohledávek jeho samotného, jak jsou rozepsány v Dodatku č. 1 znaleckého posudku č. 14/5/2006/2 Ing. Blanky Vorlíčkové (č. l. 830 až 864 spisu), konkrétně v Příloze č. 1 nazvané Soupis přihlášených pohledávek do konkurzního řízení (č. l. 842 až 846 spisu). Společnost Z. - komunikace, s. r. o., vyplatila obviněnému jeho prostřednictvím částku 3.514.284,- Kč, čímž byl splacen veškerý dluh, který vůči němu společnost měla. Tato částka vyplývá z již zmíněného znaleckého posudku Ing. Blanky Vorlíčkové, založeném na č. l. 46 až 88 spisu, v němž znalkyně v popisu zjištěných skutečností pod bodem č. 3 uvádí, že nesplacené závazky vůči společníkovi (P. Z.) za 1 – 4/2005 činily – 3.667.184,81 Kč,-, z toho pokladnou bylo proplaceno právě 3.514.284,50,- Kč (srov. č. l. 66 spisu). Částka 3.514.284,50,- Kč představuje objem prostředků, z nichž v kritické době měli být poměrně uspokojeni všichni věřitelé v počtu třiceti, nikoliv pouze obviněný. Jde současně o částku, která představuje 27,667 % z celkové výše splatných pohledávek (12.701.945,- Kč) a v tomto poměru také měla být uspokojena pohledávka obviněného. Podíl 27,667 % z částky 3.514.284,- Kč, z níž měli být poměrně uspokojeni všichni věřitelé, nikoliv pouze obviněný sám, činí 972.296,95,- Kč. Částka, o kterou obviněný svým jednáním poškodil ostatní věřitele, činí rozdíl mezi částkou 3.514.284,- Kč, které mu společnost vyplatila a částkou 972.296,95,- Kč, která by mu náležela při zákonném poměrném uspokojování všech věřitelů. Jde o rozdíl v částce 2.541.987,- Kč a o tuto částku obviněný svým jednáním zbývajících dvacet devět věřitelů poškodil. Jelikož odvolací soud velmi detailně popsal postup, jímž stanovil výši škody (díky čemuž byl tento postup snadno přezkoumatelným), přičemž tento postup není zatížen žádnou vadou, Nejvyšší soud nemůže souhlasit s dovolatelem, že by způsob určení výše škody odporoval dovolatelem namítané judikatuře Nejvyššího soudu, neboť je s ní naopak zcela v souladu.
Dovolatel také namítal neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud již opakovaně v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu judikoval, že zásada subsidiarity trestní represe jako jedna ze základních zásad trestního práva, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio , vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V tomto směru je třeba, aby byla soudy respektována relevantní judikatura Ústavního soudu, kde je možno např. poukázat na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 541/10, z něhož se podává, že „umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního prostředku ochrany). Ústavní soud k tomu např. v nálezu pod sp. zn. IV. ÚS 469/04 konstatoval, že „z ústavního hlediska žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).“ Obdobně již opakovaně judikoval i Nejvyšší soud (srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tz 230/2000, 5 Tdo 897/2005 nebo 5 Tdo 563/2008). Argumentace dovolatele týkající se konkurzního řízení nemá jakoukoliv relevanci, neboť jednání obviněného P. Z. naplňuje jednak všechny formální znaky trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák., včetně jeho materiální stránky, jak již bylo shora konstatováno, ale zejména nelze konkurzním řízení napravit následky způsobené jednáním dovolatele, a proto bylo nezbytné přistoupit k jeho trestnímu postihu. Podle odborné literatury i judikatury skutková podstata podle §256a tr. zák. nevyžaduje, aby již bylo zahájeno konkurzní nebo vyrovnací či insolvenční řízení týkající se majetku dlužníka, anebo aby již byl podán některým z věřitelů nebo dlužníkem návrh na zahájení takového řízení. Naopak, trestní postih zde míří zejména na případy maření uspokojení splatných pohledávek věřitelů v době bezprostředně předcházející zahájení konkurzního a vyrovnacího či insolvenčního řízení. Právě v této době totiž hrozí s ohledem na vyvíjející se ekonomickou situaci dlužníka z jeho strany největší majetkové úniky, protože po prohlášení konkurzu nebo po zahájení vyrovnacího či insolvenčního řízení jsou již dispozice dlužníka s vlastním majetkem značně omezeny, když právo činit takové dispozice přechází na správce konkurzní podstaty či insolvenčního správce. Důsledkem jednání uvedeného v §256a tr. zák. může být dokonce i stav, kdy pak pro nedostatek majetku nemůže být konkurz či insolvenční řízení prohlášeno. Trestný čin podle §256a tr. zák. však může být spáchán bez ohledu na to, kdy následovalo konkurzní nebo vyrovnací či insolvenční řízení, anebo zda vůbec k takovému řízení došlo. Spáchal-li insolventní dlužník tento trestný čin, pak ani jeho vlastní dodatečně podaný návrh na prohlášení konkurzu či insolvence neznamená zánik trestnosti takového trestného činu. Jestliže obviněný P. Z. poškodil za okolností shora podrobně popsaných svým jednáním, jímž směřoval k uspokojení a také uspokojil veškeré své vlastní pohledávky za předmětnou společností, která nebyla schopna hradit své splatné závazky vůči svým ostatním věřitelům, zbývajících dvacet devět věřitelů o částku 2.541.987,- Kč, která je více jak pětinásobkem značné škody (srov. §89 odst. 11 tr. zák.), nelze podle názoru Nejvyššího soudu na jeho jednání aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio, a proto jeho námitka uplatněná v tomto směru v dovolání není důvodná.
K další námitce dovolatele spočívající v tom, že nebyla zachována totožnost skutku, Nejvyšší soud odkazuje na konstatování nalézacího soudu, který na straně 6 odůvodnění svého rozsudku uvádí, že seznam věřitelů uvedených ve výroku o vině odpovídá aktuálně zjištěným údajům, která zpracovala znalkyně Ing. Blanka Vorlíčková. Podle nalézacího soudu rozšířením počtu věřitelů rozhodně nedošlo ke změně v totožnosti skutku (srov. str. 8 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud na to navázal zjištěním, že nalézací soud oproti obžalobě rozšířil počet věřitelů o dalších jedenáct subjektů na počet třiceti tří poškozených, v důsledku čehož současně dospěl k závěru, že výše přihlášených pohledávek dosáhla částky 9.506.339,51 Kč, a to oproti 3.720.247,97 Kč, jak uváděla obžaloba. Pod bodem 4) tak měl obviněný P. Z. věřitelům způsobit škodu ve výši 2.565.997,7784 Kč oproti 1.807.245,- Kč, jak tvrdila obžaloba. Mimo jiné tyto změny u skutku 4) vedly obhajobu k námitce, že nebyla zachována totožnost skutku. Tuto námitku soud prvního stupně neakceptoval a důvodnou ji neshledal ani odvolací soud. Úplná totožnost jednání obviněného je podle odvolacího soudu zřejmá, stejně jako následek jeho jednání, který se liší pouze v počtu věřitelů společnosti, a v důsledku toho i v částkách, o které měli být jednáním obviněného poškozeni (srov. str. 12 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud může v tomto směru plně odkázat na závěry soudů obou nižších stupňů, k nimž dále podotýká, že totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94, publikované pod č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.), jako je tomu v případě následku i v této projednávané věci. Navíc pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný především samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku, byť popis skutku má podstatný význam z hlediska zachování jeho totožnosti. Soud si musí vždy ujasnit, co tvoří samotný skutek, a v návaznosti na to musí skutek být předmětem jeho dalšího postupu, přičemž se nesmí při zvažování svého postupu po podání obžaloby omezit jen na to, že vezme na vědomí popis skutku uvedený v obžalobě, resp. že ztotožní popis skutku se skutkem samotným. Jinými slovy řečeno, ani podle Nejvyššího soudu není chybou z hlediska totožnosti skutku, pokud byl skutek rozšířen o další zjištěné věřitele. Z ustanovení §220 odst. 1, 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud vázán není (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 7 Tz 179/99). Proto ani tuto námitku obviněného týkající se totožnosti skutku neshledal Nejvyšší soud důvodnou.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 4 To 239/2010, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 26. 3. 2010, sp. zn. 3 T 9/2009, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek nalézacího soudu s výjimkou výroku o vině pod bodem 2) zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného P. Z. uznal vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, odst. 2 tr. zák., přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného P. Z. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. července 2012
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.